Jaro 1975

Je mi druhý rok. Matka už to možná ví, ale Já ještě ne. Už nebudu jedináček, protože na podzim se má narodit můj první bratr a tak si z posledních chvil užívám té jedinečné lásky mateřské, tedy te nedělené. Myslím si tak, nyní, po čtyřiceti létech.

Ten druhý rok se z mého pohledu vnímání podobá tomu prvnímu. No možná jsem jen více času trávil u babičky a dědy v bytě anebo na horách na chatě v Beskydech. Určitě jsem se někdy během té doby naučil chodit. Vím, nejenom od babičky, ale že na chatě jsem opustil ty chvíle, kdy se člověk přesunuje po čtyřech a které, jak se říká, že co se v mládí naučíš, tak v průběhu života se párkrát sem tam sejde, ale to asi hodně předbíhám.

Říká se, že pro člověka právě ty první tři roky života nejdůležitější, protože pochytí hodně od těch situací a lidí, jenž se mihotají kolem něj.

Bambelok, tak se říká takové té plachtě, ve které mne babička s dědou nosili do toho kopce, když tedy mne chtěli vzít sebou na chatu anebo matka prostě něco měla. Taky jsem prý párkrát z toho vypadl rovnou na cestu. Nevím jaký to mělo tenkrát vliv na můj mozek sice, ale dnes si myslím, že nakonec žádný.

Taky jsem prý nějaký čas v té době, dlouhý čas, strávil v nemocnici. Nevím jestli to bylo na Fifejdách anebo v Zábřehu na dětském oddělení. Ani nevím, co mi vlastně bylo, vím jen, že nás tam bylo hodně dětí a když za mnou někdo přišel na návštěvu, tak za mnou nemohli a koukali na nás jen přes nějaké hledí ve dveřích. Obdelník snad 5 x 40 centimetrů. Pamatuji si jen oči mých blízkých, pyžamo a bílý velký hrnek s čajem, nějaké pastelky, papíry a všude samé bílo. Prý jsem potom od té doby měl averzi k bílým plášťům, takhle nelidsky se chovat k dětem. I když prý z hygienického hlediska či zdravotního to je či bylo nutné.

Otce, toho jsem nějak ten rok moc nevnímal, asi dostal stáž hrát do Holandska. Dělal muzikanta z povolání pod krajským kulturním střediskem. Možná jsem to zmínil už na začátku, nevím. A tak vždy odjížděl na delší dobu někam do ciziny a posílal balíky.

Tohleto si pamatuji docela živě, protože vézt se na poštu v kočárku a z pošty se místo mne vezl rozdělaný zcenzurovaný proclený balík na kočárku a Já, držíc se madla jsem si to šíroval vedle něj.

S matkou jsme podnikali různé výlety. Jeseníky, Zlín a tak. Tohle si ale vybavuji pouze ze starých zachovalých fotografií. No ještě štěstí, že dnešní doba nabízí různé scannery a jiné věci, které tenkrát nebyly. Tedy možná byly, ale ne u nás, tady v Československé socialistické republice a možná, že nebyly tak vyspělé jako dnes. I tak ovšem musela proběhnout ona kontrola balíků, protože bylo důležité prověřit tu skutečnost, co kdyby otec sem tam posílal něco proti tehdejšímu systému a Komunistické straně Československa, něco z oblastí, kde byl kapitalismus a všude kolem nás, se to hemžilo jen nepřátelskými kapitalistickými impérii a imperátory.

Pravda, trochu předbíhám do let školní, ale i tak to tenkrát mělo určitý vliv na svobodný a nezávislý vývoj dítěte.

V říjnu jsme doma přivítali miminko. Narodil se bráška. Dostal jméno po otci. Miroslav.

Matka samozřejmě už na mne neměla moc času. Jo možná jednou jsem byl v jeslích a možná tam jsem něco pochytil a nakazil se od ostatních a proto se zřejmě tenkrát naši rozhodli, že prostě většinu svého času budu trávit na horách s dědou a babičkou a vůbec jinak izolovaně od ostatních dětí zařazených do systému. Na horách anebo u babičky v Moravské Ostravě, tedy na starém bytě.

Tohle to vím přesně, protože někdy později jsem musel už v předškolním věku absolvovat alespoň jeden, tuším, povinný rok docházky v mateřské školce. Možná dva, pořádně si to nepamatuji. Vím jen, že jsem tam musel chodit vždy v útery.