Jaro 1976

Jde mi pomalu na třetí rok. Zřejmě rostu jako z vody, protože už se nevlezu do toho černého likerníku, našeho starého, ale tenkrát moderního nábytku v obývacím pokoji, jež byl mou oblíbenou skrýši. Nevím, co jsem si tím chtěl tenkrát dokázat, že jsem se tam poskládal a trávil tam čas a naši mne hledali a já byl k nenalezení. Do chvíle než na to přišli. Najednou to prostě nešlo. Musel jsem si najít nějakou jinou zábavu.

Z matčiného vyprávění vím, že mne tenkrát, tedy od chvíle co jsem přijel od babičky, protože někdy na podzim roku 1975 byla matka v porodnici a narodil se mi bratr, Mireček, po otci, hodně inspirovala vejce. Tehdy jsem sice ještě nechápal význam oné hádanky: Co je to? Když to letí nahoru, je to bílé a když to dopadne dolů, tak je to žluté. Já to tedy neházel, jen z té malé Calexky jsem to své volně spouštěl na zem. Na linoleum, protože matka už rezignovala, aby věčně čistila ten zelený jekor, tak tam nechala jistý dekolt. O svém zadku radši asi nemluvím, myslím, že duha vedle něj, by byla jen černobílá televize. Tu jsem tehdy také měli. Nevím zda někde byli již barevné televizory. Tedy byly, ale v Česku zda byly, tak to nevím.

Malý Míra dědí všechny mé gumové bodyguardy, jenž otec posílal a přivážel z Finska a matka je opatrovala, když já zrovna buď poznával ostrost svých zubů anebo konečně přišel na to, k čemu že vlastně slouží špendlík.

Do fíkusu už jsem čůrat nemohl a nedej bože, aby vzpomněl na nočník. Galeje.

Z chaty toho asi taky moc nevím, ale asi jsem tam již byl častěji. Někdy na chatě a někdy… nevím, zda mne již otec brával sebou na hraní, když zrovna měli kšefty někde u nás, v Československu. Tehdy jsme byli Československo ještě a socialistické pořád k tomu. Nějak mně to bylo fuk, protože pro mne byly důležité kostky a stavebnice, pastelky a jiné věci, jako třeba krabičky s otcovými diapozitivy, těch bylo hodně a mně zřejmě bavilo je rozsypávat po koberci. Vypadaly jako pexeso.

Návštěvami se to u nás jen hemžilo. Jestli to nebyla sousedka od vedle, tak furt někdo od muziky a Martinku sem a Martinku tam a to je teta ta a strejda ten a tak jsem měl samé strejdy tety.

Zvíře jsme myslím tehda doma žádné neměli. Na co také, když na chatě byly ještě slepice, krocani, králici a soused měl hned u našeho plotu paseku a pásal tam ovce a berany. Jednoho dokonec pojmenoval po mně. To vím. Babička mi říkala. Vždycky měl ale jen jednoho berana. Ten první se jmenoval Ferda a ten druhý, ten už se jmenoval na mou počest, protože ve třech ročkách mne děda vždy vyhoupl přes plot, strejda Kudělásek mne posadil na berana a já jezdil po pasece jako Váňa, když se jede Velká pardubická steeplechase. No, Taxisův přikop tam sice nebyl, ale ono na horách, jako by tam byl.

"Hlavně se pevně drž za rohy!" vždycky babička radila, ale to už mne Kudělásek posadil na barana, jak se u nás říkalo, chytl ho za řetěz a vedl po pastvině.

Také jsem sbíral králičí pacičky a ocásky. Ty mi vždycky děda nechával.

Vlastně jsem spjatý s přírodou od malička.

Dokonce jsem se stal i svědkem jednoho nočního dobrodružství, to když mi babička zrovna vyprávěla nějakou strašidelnou pohádku a zrovna v tom nejlepším někdo začal bouchat na dveře. Otec. Zřejmě někde hráli v Beskydech. Možná Valašské meziříčí nebo Vsetin, Frenštát, prostě někde tam a před půlnoci přijeli na chatu. Jenomže zapadli autem do potoka a tak jsme je s dědou museli vytahovat pomoci nějakého dřevěného kůlu, sloupku či co to bylo. Vím to, protože jsem u toho asistoval.

Spával jsem asi s babičkou, tedy když byly bouřky, tak to stoprocentně. Pod peřinou z husích pér.

Když mi jde na čtvrté jaro, tak Mireček má již půl roku.

Ten zatím tedy moc z města paty nevytáhl, zatímco já se už mohl pomalu řadit mezi horaly.