V rámci možností

Říkají, že ze zlého snu se může člověk probudit. Ale já se do zlého snu probouzím.

Každé ráno se probudím s propoceným pyžamem, shozenou dekou přes půli pokoje a vlasy do všech směrů. Nakloním se nad Adri, která ještě spí a s tichým napětím a optimismem doufám, že zrovna dnes se nepočůrala. Když se zvedám z postele, trámová podlaha skřípe a paprsky podzimního slunce mě oslepují. Často dojdu až na balkon, který vede na odlehlou stranu kempu – do lesů. Je to místo, na kterém jsem byla hodně šťastná. Teď nejsem, ale přesto zůstávám; na místě, které mi hodně darovalo, ale také vzalo. Jsem tu já a moje vzpomínky.
Tiše slezu po smrkových schodech, a pokud je chladno, tak zatopím ve své obrovské peci. Začnu ohřívat vodu na čaj a kávu. Vypustím Benita ven a čapnu pytle s granulemi. Nasypu do misky nejdřív jemu, zatímco okatě ochcává branku. Asi tuší, že nemám náladu zuřit a navíc bych vzbudila Adri. Kočky se mi motají kolem nohou a kňourají. Nedokážu si vzpomenout na poslední den, kdy ještě chytaly myši. Líné potvory.
Vím, že mám asi deset minut, než se Benito nakrmí a upoutá svojí pozornost na neřízený lov odrostlých koťat. V tento čas se raději vracím do kuchyně k vařící vodě. Až se Benito vyřádí, najdu ho před francouzským oknem, na které bude mlátit tlapou a dožadovat se vpuštění zpátky.
Pokračuju v přípravě snídaně, vím, že za chvíli se Adri probudí. Potom ji pustím pohádky, namažu snídani a obstarám všechno ostatní, abychom se do osmi hodin dostaly do školky.
Pak budu sama.