V rámci možností

Před dvěma měsíci bylo všechno jinak. Nedokážu říct, co byl ten moment, v kterém se vše otočilo. Rozchod, povodně, něco jako druhý rozchod, jedna „opilá“ školní exkurze, oslava, kdy mě nesli na studentský byt mé kamarádky, druhá tisícikilometrová pěší exkurze, kdesi mezitím dvanáct zkoušek a zápočtů a tři bohémské týdny s rodinou.
Před dvěma měsíci jsem si ovšem také domluvila tohle místo. Letní brigáda u řeky, post servírka a barmanka. Postupem času jste mi mohli říkat i paní uklízečko nebo mladá slečno au-pair. Čuchla jsem si k tomu, jak se správně smaží hranolky, zahušťovala jakousi omáčku, pekla švestkový koláč pro půlku kempu a když se nenadálo, tak jsem tvořila do kornoutků kopečky zmrzliny a prodávala pečivo.
Asi jsem multifunkční žena.
Když jsem byla v kempu pracovně poprvé, uviděla jsem svoji budoucí šéfovou - Helenu, jak přesazuje květináče. Oslovila jsem ji a doufala, že je to ona, ta žena, kterou hledám. Vypadala zaraženě a v rozpacích zřejmě z toho, že přede mnou stojí v ušpiněných teplácích a rozcuchaná. Vykoktala jsem, že jsem psala zprávu. Ona se mi omluvila, že ji zřejmě nečetla a šla si umýt ruce.
Posadila jsem se na židli, které byla součástí sladěného venkovního nábytku. Prohlížela si truhlíky begonií v oknech malého domečku a přemýšlela. Měla jsem z šéfové respekt a dodnes myslím, že tak působila na nás všechny. Vysoká, štíhlá blondýna kolem čtyřiceti s přísným výrazem. Když se člověk podíval tady všude kolem, tušil, že je puntičkářka.
Když se vrátila, chrlila na mě informace, zatímco mi její kocour radostně zarýval drápy do lýtka. Bolelo to ale, domluvily jsme se. „Ty jsi Michalova kamarádka?“ zeptala se nakonec. „Ne, přítelkyně,“ řekla jsem stručně. Dnes už můžu říct, že bývalá. Jedna z věcí, které k tomu přispěly, bylo jeho vyjádření k mé práci: „Aspoň tě budu mít z krku.“ Možná to byl hloupý vtip, ale tyhle věci v lidech prostě zůstanou.
Naskočila jsem do auta mých rodičů a zaplesala, možná tu budu i dva měsíce, i když nevím, kde budu nakonec pracovat. Asi jsem už na jaře tušila, že budu potřebovat v létě „únik od problémů“.
Nicméně, všechno bylo nakonec jinak, než jsem čekala, ze dvou měsíců byli čtyři týdny, poté šest týdnů a nakonec ještě pár dnů v září. Stejně se vyvíjelo i moje konečné umístění na pracovišti. Ale nemůžu říct, že bych neskončila tam, kde jsem skončit měla.

Zmýlila jsem se velice, když jsem si myslela, že uniknu víkendovému zaučení. Helena volala těsně po zkoušce z obecné historie a byla dost „ostrá“. Byla jsem druhý doma, a jak jsem zjistila, večer se budu muset sbalit k řece. Hodně, hodně moc mi to nevyhovovalo.
V té práci dodnes vidím trochu ironie. První dívka po mnoha letech, kterou se Helena nebála pustit za bar. Místo, které loni patřilo mému expříteli. Místo, na kterém mě zaučoval jeden z jeho nejlepších kamarádů, který nás seznámil a o kterého jsem ještě před Michalem stála. Místo, které jsem znala z loňska, když jsem za nimi oběma často jezdila a vozila tašky napěchované jídlem. Můj přítel měl velký apetit.
Ten zaučovací víkend byl ale o moc snadnější než celé léto - i když jsem pořádně neuměla točit pivo. Filip byl klidný a se vším mi pomáhal. Zásadně se nevztekal a byl trpělivý. Kdyby přijel o hodinu dříve, tak bych neměla problém ani s těmi třiceti hasiči slavícími narozeniny. Pivo příliš pěnilo, a já ani netušila, kolik letošní sezonu stojí.
Ten večer jsme pracovali pouze do deseti hodin, což se mi v létě poštěstilo už jen při výpadku proudu. Večer jsme trávili na baru, tedy já, Filip, Eva – Filipova přítelkyně a malá Adri. Jak jsme zjistili, moji a Evini rodiče se znali a my si hráli ve dvou letech na pískovišti a později jsme spolu chodili do školky. Adriana, čtyřletá Helenina dcera pekelně řádila, tak bylo o zábavu postaráno. Dnes vím, že už ten večer se mezi námi vytvořil nějaký těžko pochopitelný stav. Mně bylo dvacet a jí čtyři a přesto jsme si většinou rozuměly jako sobě rovné. Adriana se ničeho nebála, byla na svůj věk neuvěřitelně bystrá, chytrá a s dospělými jednala jako se sobě rovnými. Vzhledem k tomu, že se převážně pohybovala v okruhu starších lidí, odposlouchala i jejich řeč. Chovala se dospěle a následně si vzala lopatičku a hrála si dvě hodiny na písku; přeskakovala ze svých dvou tváří – předčasně dospělé a dítěte.
„Pojďte někdo na trampolínu, tak prosíím pojďte někdo na trampolínu…. Pojďtee prosím se mnou někdo na trampolínu. Prosím. Taky ty pojď na trampolínu!“ Adriana nás tři obcházela, koukala na nás svýma zelenýma kočičíma očima a střídavě se vztekala a pokoušela o pláč. Obcházela nás jednoho po druhém a zdálo se, že se nikdy neunaví. Všechny nás tahala za zástěrky. Byla jsem největší měkota, navíc mě Filip udal, že jsem údajně nejlehčí (sám měl k metru devadesáti a nějakých osmdesát kilo). Adriana se nakonec ještě ozvala: „A stejně si se mnou už skákal a teď tvrdíš, že jsi na to velkej.“
Ke štěstí nás všech ji moje šílení na trampolíně uspokojilo, stejně jako se to stalo to léto ještě několikrát. Hosté naší terasy ve tvaru a vzhledu galéry často až moc natáčely svoje pohledy na dětské hřiště, kde „šílená“ mladá servírka lítala se svojí zástěrou a nejlépe v sukni nad jejich hlavy a v tropických vedrech řádila se čtyřletou blonďatou holčičkou.
Ten večer jsem ale Adrianu poprvé chtěla roztrhat na cimprcampr. V každé nestřežené chvíli mi zdrhala koštětem, nebo mě s ním pleskala. Možná by to byla i legrace, kdybych se nepokoušela vytřít. Ve vlně posledního zoufalství jsem jí posadila na bar, vztekle mrskala nohama a uvědomila si, že je metr padesát nad zemí, což je na čtyřleté dítě přímo propast. Začala fňukat, pak fňukala víc, bylo to útlocitné, jak mňoukání koťat, která hledají mámu. Filip vyměkl: „Adri, že už budeš hodná, když tě sundám, že jo?“ „Fňuk… jo.“ Natáhl se pro a položil jí až moc blízko mému smetáku. Ihned ho vytrhla zavýskala: „Hehe, mám ho, zase!“ A přeběhla mi po vytřeném linu. Dalších deset minut zabralo, než jsme ji ve třech lidech chytili, sebrali jí koště a donesli ji její mamince.
Druhý den mi Helena řekla, že se na mě těší a že mám na sebe dávat pozor a nezlomit si hnátu nebo něco jiného. Pověstná upřímnost. Nakreslila jsem ještě Adrianě vodovkami obrázek a pak jsem odjela klidná a s vědomím, že za tři nebo čtyři týdny to bude můj domov.