Zelený přízrak ožívá (12)

* 12 *

„Teta Klofáčová je už zase v nemocnici, a zdá se, že co nevidět bude po ní,“ pronesl Standa hned, jak se Mojmír pohodlně uvelebil v křesle. Z tónu Standova hlasu bylo patrné, že mu na tetině zdravotním stavu ani tak moc nezáleží a nad jejím případným odchodem z tohodle světa by rozhodně netruchlil. Mojmír ho přijel navštívit; teď co po létech znovu obnovil styky se svými příbuznými, sem do toho kraje čas od času zajel a pokaždé návštěvu využil k tomu, aby se zastavil i u Růženy a Standy.

Nenapadlo ho hned, co by měl říct, Standa ovšem na žádnou jeho reakci ani nečekal a pokračoval dál: „Barák po ní bude náš, to už jsem zařídil…“

Otevřely se dveře, do obýváku vpadla Růžena a na Standu navázala: dělalo to až dojem, že za nimi poslouchala: „Už jsme to všechno stačili zařídit.“

„Budeme tady teď mít pěkně dva baráky. Jeden hned a ten druhý…,“ chvíli byl zticha a vypadalo, že hledá nejvhodnější způsob, jak to sdělit. Pak se nadechl a pokračoval. „Mámu přesvědčíme, aby svůj barák taky nechala napsat na nás…“

„A pak ji hned dáme do domova důchodců,“ skočila mu Růžena do řeči.

„Jo, aspoň budeme mít pokoj od Popkovejch,“ doplnil ji Standa, „kdoví, o čem se s ní bavěj, když tady nejsme. „Tuhle…,“ větu nedokončil, a začal z ničeho nic z úplně jiného soudku: „To mu nedarujem…“

„Komu? A co mu nedarujete?,“ zeptal se Mojmír, který najednou přestal chápat souvislosti. „No co,“ pokračoval Standa, „místo toho, aby se na podzim, když se to tetě stalo, přestěhoval sem a hezky se o ni staral, tak si ji s tou svojí krávou odvezli k sobě. Kdoví, co tam s ní dělali. Oni si váleli zadek, a teta na ně dřela. A teď z toho leží znovu v nemocnici a asi umře,“ a to naopak pronesl tónem nesmírně vážným, jako kdyby se právě chystal přednést smuteční řeč. 

„A až stará Klofáčová umře…,“ vpadla do toho znovu Růžena a Standa ji vzápětí doplnil: „…tak to bude jeho vina. A já mu ukážu! Určitě to celé udělali jenom proto, aby jim tetin barák spadl do náruče. Mají ale smůlu…“

„Možná, že jí nasypali něco do jídla, moc bych za to nedala,“ zakřičela Růžena.

„Když se bude snažit nějak vykroutit, pohrozíme mu soudem,“ dodal Standa.

„Máme ho pěkně v hrsti,“ doplnila to celé Růžena a bylo na ní přímo vidět, jak se rozplývá štěstím. „A my budeme mít tři baráky, to jen tak někdo nemá,“ pronesla triumfálně nakonec.

Mojmír poslouchal a přemýšlel nad tím. Jak už věděl z dřívějška, Standova teta měla na podzim úraz. Tehdy chtěli, aby se sem přestěhoval, nějaký jejich příbuzný a o tetu se staral. Nejen o tetu, ale i o Standovu mámu. Příbuzný, nějaký Standův bratranec si tetu vzal k sobě. Jak se to Mojmír dozvěděl, hned jim nabídl, že sem okamžitě přestěhuje Juru, který, když nic jiného, by se mu musel aspoň starat o Standovu matku. Růžena se Standou nadšeně souhlasili, vzápětí ho ale ten nešťastný úraz na několik měsíců ze všeho vyřadil.  

„A kdo tam půjde bydlet?“ zeptal se Mojmír, který si znova na Juru vzpomněl.

„No, tak to jsme zatím neřešili, ozvala se zase Růžena, „ale někomu to pronajmeme.“

„A co ten ajzenboňák, co jsem vám o něm na podzim říkal,“ snažil se Mojmír znovu rozehrát svoji hru.

„No, co je s ním, nějak to celé utichlo?“

„Neutichlo, jen jak jsem byl nemocný, tak jsem neměl čas v tom něco podnikat,“ snažil se to Mojmír vysvětlit.

„A to on si to bez tebe sám zařídit nedokáže?“ položila mu Růžena otázku, která ho najednou dost zaskočila. Nebude jim přece říkat, že Jura se k jeho nabídce staví dost opatrně, jakoby v tom snad už nějakou habaďůru tušil. 

Už ani neposlouchal, o čem Růžena se Standou povídají, oni se bavili hlavně mezi sebou o věcech, které ho až tak nezajímaly. Pro něj bylo v tuhle chvíli důležité, vymyslet vhodný způsob, jak dostat znovu Juru do hry. Pravda, budou tady mít baráky dva. V jednom může bydlet Standův bratránek a sypat si popel na hlavu za to, že zavinil smrt své tety a ve druhém Jura. V tu chvíli ale ještě nevěděl, že Standův příbuzný, o kterém je teď řeč, pochází z Kanice, z města kousek od nich. A nejen to: s jeho sestrou Marií chodil na gympl, s Jurou jsou dobří přátelé a naopak s Marií se nemůžou ani vystát. Vzájemně…!

Najednou cítil, jak je myšlenkou, dostat sem Juru, úplně posedlý. Jak to ale udělat? Standovu matku hned tak do domova důchodců nedostanou, i když určitě mají protekci. A co když si, ta jeho matka, postaví hlavu? Nebo ji ty Popkovi, nebo jak se jmenují, úplně zblbnou.

Vtom ho něco napadlo…!