Útěk

                Probudila ho světla, která mu svítila přímo do tváře. Byla to světla lamp a ještě něčeho jiného. Modré blikající světlo. Byla asi jedna hodina v noci. Vyděšeně vstal z postele, a podíval se z okna… Měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi. Buch, buch, buch... Bylo mu na zvracení a nemohl si srovnat myšlenky v hlavě. Po chvíli mu došlo, co se děje. ,,Do prdele!“ zasykl potichu, ale výrazně. Couval pryč od okna, aby ho nezahlédli. Ještě si stihl všimnout, že pár sousedů je na ulici, aby zjistili, co se to děje. ,,Lidi do všeho akorát strkají nos, místo toho, aby se starali sami o sebe“ stihl si pomyslet. V hlavě mu běhali myšlenky, jedna za druhou. Musel rychle vymyslet, co bude dělat, co si teď počne. Vivien tu není, ani jí nemůže zavolat, nebo jinak dát vědět, co se tu právě stalo. Svíravý pocit byl čím dál více silnější. Přemýšlel, jak tohle vyřešit. Pak ho to napadlo. Byl to šílený nápad, ale zároveň jediná možnost, jak sebe i Vivien ochránit. I za tu cenu, že ona se nedozví, co musel dnes udělat.
                Začal rychle házet kusy oblečení do cestovní tašky. Potom si ale uvědomil, že na tohle prostě není už čas. Vyběhl nahoru a zadíval se do okna protějšího domu. Z okna se linulo tlumené světlo. On věděl, že Aron ještě nespí. Ale nebylo mu zrovna po chuti, mu teď vysvětlovat celý příběh, a proč teď musí odejít. Měl by mu říci, že neví, kdy se uvidí. Měl by mu říci, že to může být klidně deset let. Měl by mu možná říci, že se možná už nikdy neuvidí. Aron byl dobrý muž. Zaslouží si znát pravdu. Ale na tohle už není čas. Možná by mu mohl alespoň poděkovat za vše, co pro něj a Vivien udělal.
                Vzal do ruky trochu hlíny z květináče, který měl v okně. Musel to udělat opatrně, aby si ho ti venku nevšimli. To by potom mohl na celý útěk a zároveň záchranu zapomenout. Šel by rovnou za mříže, a Vivien by ho pravděpodobně následovala. Komukoliv něco vysvětlovat bylo zbytečné, stejně jim nikdo nevěřil. Všichni měli svou verzi.  
Když držel hlínu sevřenou v pěst, otevřel vnější okenici. Panty lehce zaskřípali. Nervozně nakoukl na ulici. Nikdo si ho naštěstí nevšiml. Ten ruch a zvuk přepínání vysílaček ho dost stresoval. Teď hlavně musí trefit Aronovo okno. Napřáhnul se a silně vymrštil hlínu z pěsti směrem k protějšímu oknu. Ještě, že má tak dobrou mušku, kterou získal, když ho děda učil střílet ze vzduchovky. V protějším okně se rozsvítilo ostré světlo. Viděl Arona jak se zvedá od psacího stolu, a jde nejistě, šouravou stařeckou chůzí k oknu. Nejdříve se podíval přes zavřené okno, a bylo zřejmé, že mžourá očima a snaží se zaostřit dění v druhém okně.  
                Najednou se přes ulici rozezněl hlas zesílený megafonem; ,,Vyjděte před dům s rukama nad hlavou!“  Začal se třást a srdce mu bušilo ještě víc, než předtím. Aron na druhé straně si ho už všiml, a nešlo opomenout jeho tázavý  a nechápavý výraz. Timon, tak se mladík jmenoval, vzal kousek papíru, a tužkou na něj ve spěchu napsal; ,,Nemůžu Vám teď nic vysvětlovat, musím rychle odjet. Nevím, kdy se uvidíme. Prosím, nezapomeňte na nás. Patří Vám velký dík za to, co jste pro mě a Vivien udělal. Snad nashledanou.“
                Spěšně seběhl po schodech do přízemí, popadl cestovní tašku a obálku s pěnězi, která už tři roky ležela v ložnici na skříni. Teď se musí dostat ven. Tak, aby ho neviděli. Setřel si z čela kapky potu. Byl dost rozrušený, ale ne natolik, aby si neuvědomoval vážnost situace.
Uslyšel nějaké zvuky. Právě chtěli vyrazit dveře! Neváhal už ani vteřinu, a běžel domem k zadnímu východu. Na jeho tváři se mísil pot se slzami. Nemyslel si, že to dojde takhle daleko. Snad si Vivien dobře pamatuje plán, a najde ho. Snad…
                Byl kousek od zadního východu. Doslova dveřmi proletěl, jak rychle běžel. Když se ocitl venku, zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Teď už musí rychle utíkat a dostat se do bezpečí…