Cesta do bezpečí

            Běžel, co mu síly stačily. Neohlížel se. V myšlenkách byl u Vivien, a u Arona. Doufal, že Arona napadlo vzít náhradní klíč, co měl u sebe, a jít do pokoje v patře, kde by našel vzkaz, co mu Timon napsal. Aron přeci viděl, že Timon něco píše, a potom mu rukou naznačil, že je to důležité. Ten Aronův pohled asi nezapomene. Mísilo se v něm zklamání, překvapení a nepochopení. Chtěl mu to říct. Opravdu chtěl. Ale prostě to nešlo. Nemohl.
Myslel na Vivien, na to, že se bude divit, proč jí nenavštívil, proč jí nezavolá…Nakonec si Viven bude muset vzít z nemocnice taxi. Bude naštvaná. Ale až přijede do domu, a dojde jí,  co se asi stalo, nejspíš se z toho zhroutí… Ach Vivien, snad si pamatuješ plán…  Bylo mu líto, že to takhle dopadlo. Nemuselo se to stát. Kdyby ten hajzl nebyl na Vivien zlý, kdyby se to nestalo tak rychle… Kéž by jim někdo věřil, co se opravdu stalo.
V myšlenkách si představoval, jaké by to asi mohlo být, kdyby jim přeci jen někdo uvěřil a očistil je. Doufal, že se to snad jednou stane. Snad brzy. Život, který ho teď čeká asi nebude žádný med.
            Běžel snad dvě hodiny v kuse, měl pocit, že stále není dost daleko. Předtím, než se v domě probudil, spal asi hodinu. To není moc, když člověk potřebuje sílu.
Jeho tělo prahlo po pauze, ale on se stále  hnal proti větru, který ho šlehal do obličeje. Najednou se mu podlomila pravá noha, a spadl tváří za zem, přímo do ostrých větviček borovic.  Právě se totiž nacházel v jakémsi lesíku.  Začal pociťovat tupou bolest v kotníku a cítil v něm horkost. ,,No super, to mi ještě chybělo“ pomyslel si. Uvědomil si, že teď už stejně daleko nedoběhne, cítil snad všechny svaly v těle, a do toho si nejspíš pohmoždil kotník. Musí někde složit hlavu, aby měl dost energie. Čeká ho ještě pár hodin cesty, než bude v úplném bezpečí s jistotou, že ho nenajdou.  Teď si ale musí vážně alespoň hodinu odpočinout. Bylo okolo půl čtvrté ráno. Rozhodl se, ž esi odpočine, než se rozední.
            Ustlal si pod borovicí nedaleko místa, kde upadl. Složil hlavu na svou cestovní tašku, a pomalu usínal.
            Vzbudilo ho cvrlikání ptáčků, a slunce, které mu svítilo do očí. Musí být minimálně šest hodin ráno. Sotva otevřel oči, vzal tašku a pokračoval.  Teď už neběžel, šel spíše rychlou chůzí,  noha ho pořád bolela. 

…

            Bylo pozdní poledne, slunce pálilo a bylo velké teplo. Timon šel jakousi polní cestou. Nebyl si jistý, zda jde správně. Až se dostane někam do města, zjistí, jestli jde směrem jakým jít má. Začínal mít hlad. Žízeň zahnal vodou z tekoucího potoka, podél kterého celou dobu šel. Bez jídla člověk vydrží asi dva měsíce, tak proč by zrovna on nevydržel pár dní, když vydržel mnohem horší věci, než je hladovění.
            Cesta byla zdlouhavá a Timon byl sám se svými myšlenkami.
Když viděl Vivien naposled, pohádali se. Byla naštvaná, že za ní nepřišel do nemocnice dřív. Slíbil jí, že přijde hned ráno, ale přišel až druhý den odpoledne. Bylo mu špatně, ale nechtěl tím Vivien přitěžovat, tak si vymyslel hloupou výmluvu, že něco řešil s Aronem. Vivien Timonovi řekla, že když ho potřebuje nejvíce, tak tam není. Měla pocit, že na ní kašle.
            Nechtěl být lítostivý, a tak začal vzpomínat na krásné chvíle, co spolu zažili. Vzpoměl si na to překvapení, co mu Vivien připravila, když měl narozeniny. Přišel do domu, a už od vchodových dveří byly po podlaze rozeseté květy růží. Na stropě visely lampiony a do koupelny vedla cestička, kterou lemovaly čajové svíčky. Připadal si jako ve snu, a byl příjemně překvapený. Vydal se cestou do koupelny, kde na něj Vivien čekala ve vaně s pěnou. Koutky úst jí směřovaly nahoru do přívětivého úsměvu. ,,Tak co?“ zeptala se. ,,Jsi úžasná!“ vydechl Timon. Ten večer byl velmi krásný a romantický. Cítil, že Vivien je zkrátka dívka, se kterou chce strávit celý život. Později, když byli po koupeli Vivien zvážněla. ,,Musím Ti něco říct…“ podívala se na něj. Timon se na ní zahleděl ,,Co mi chceš říct?“ ,,No…Spíše Ti to ukážu.“ Šla k nočnímu stolku, otevřela šuplík a… Vyndala z něj ultrazvukový snímek, s obrázkem malého plodu. Otočila se k Timonovi, a podala mu ho. Timon byl štěstím bez sebe. ,,Proč jsi tak vážná? Vždyť to je velký důvod k radosti!“ ,,Ty máš radost?“ Usmála se a skočila mu kolem krku. ,,Proč bych neměl mít?“ ,,Já nevím, nikdy jsme se spolu o dítěti nebavili.“ Odvětila Vivien. ,,Lásko, tohle je nejlepší dárek, jaký jsi mi mohla k narozeninám dát. Děkuji Ti.“
            V tom ho ze vzpomínání vyrušil nějaký hluk, znělo to jako troubení vlaku. Došlo mu, že je blízko trati, tím pádem by měl jít správnou cestou. Musí si teď ale pospíšit, a tak se navzdory bolavé noze vydal vpřed lehkým poklusem…