Byla nebyla jedna au pair 1

"Nebreč furt, ještě neodjíždíš, až za pár hodin, sršel vtipem otec.
"Já nebrečím, že odjíždím, prostě na mě teď všechen ten stres, co jsem při vyřizování absolvovala, dopadl.
"Vždyť tam nejedeš na furt, jenom na půl roku," dodal sarkasticky.

Asi bych měla prvotně vysvětlit jak se mi myšlenka au pair vůbec vkradla do hlavy. Bylo to už za dob mé základní školy, což už je nějaký ten pátek. Byl to můj sen. Sen, stát se jednoho dne au pair. Během střední školy jsem, ale tento sen odložila někam do pozadí mého mozku. Mojí prioritou se stala vejška a být skvělá dentální hygienistka. Když jsem se na pomyslnou vejšku teda vyšší odbornou školu s oborem dentální hygienistka dostala, byl to pro mě obrovský zázrak. Vše se ale nakonec nevyvíjelo tak, jak jsem si představovala. Jednoduše bylo vše úplně jinak. Začalo se mi nelíbit trávit ve škole všechen svůj čas. Přijíždět domů kolem páté hodiny odpoledne po celodenním trpění v lavici bylo úděsné. Také jsem chtě nechtě zjistila, že je pro mě noční můra, aby mi někdo jiný kontroloval zuby, než moje zubařka a že se opravdu nedokážu lidem "hrabat" v jejich špinavé puse, jelikož se o ní neumí starat nebo jsou líný. Dávat jim do pořádku svinsvo, co v tý puse měli, byl pro mě moc silnej kalibr.
Po dlouhém usilovném rozhovoru s mojí skvělou tetou jsem se rozhodla. Pojedu do Německa jako au pair. Byla jsem ovlivněná více faktory. Nemohla jsem zůstat půl roku doma s rodičema. Opravdu by mi z toho hráblo. A vždycky jsem chtěla umět německy. 10 let učení němčiny ve škole mi k tomu nějak nepomohlo. Pak už to šlo ráz na ráz.
Ukončila jsem studium na škole. Vyplnila jsem papíry, které jsem odnesla do agentury a už jen čekala.
Po 14 dnech nekonečného čekání a pochybování o sobě, že se žádné rodině nelíbim, mi konečně přišel dopis. Jásala jsem radostí, zároveň ale dostala neuvěřitelný strach. Už jsem nemohla vycouvat. Bylo to opravdové. Rozhovor s rodinou dopadl podle očekávání. Katastrofálně. Rozuměla jsem asi tak 45% což bylo opravdu málo, ale rodinka byla moc milá a i přes to všechno chtěla, abych se stala jejich součástí. To znamenalo jediný. Do dvou týdnů mě čekalo vycestování do neznámého města jménem Düsseldorf, 600 km od domova. Naprosto sama, bez rodiny, bez přátel na kterých jsem závislá a bez všech party, které jsem tak milovala. Pro mě opravdu obrovské utrpení.

"Odvezeme tě na nádraží," žadonila mamka.
"Tak to v žádnym případě, už jsem ti řekla, že nehodlám před všema brečet," kárala jsem jí
"Jenom tě tam vyhodíme, zůstaneme v autě," nepřestala.
"Ne! Odveze mě tam Jitka. Potřebuju se vyvarovat všemu stresu. A konec debaty," utnula jsem jí.
Co si budem povídat. Loučení není moje silná stránka. Odbyla jsem to rychle. Nechtěla jsem další slzy, za ten dej jich bylo až dost a věděla jsem, že jich ještě dost bude následovat. Rychle jsem rodiče objala a odešla. Jitka už stála před barákem připravená pomoc mi s kuframa.
"Připravená?" zeptala se.
"Ne, a nikdy nebudu." odvětila jsem.
Nasedla jsem do auta a naposledy se podívala na místo, kde jsem posledních 20 let žila. Jitka nastartovala a já se nechala odvést na nádraží.
"Ty vole, moje poslední cigareta tady a s tebou. Už se mi chce zase brečet," říkala jsem Jitce na nádraží když jsme čekali na autobus.
"Přesťaň nebo budu brečet taky,"začla se smát a tahala do sebe cigaretu.
"Už ho máš tady," podotkla Jitka a ukázala na autobus který přijel na mojí zastávku.
Bylo to tady. Vzali jsme kufry a nacaply je do zavazadlového prostoru. Objali se a já nastoupila do autobusu. Za pár chvil už jsem vyjeli z nádraží. Naposledy jsem ještě jitce zamávala pak už jen sledovala jak moje město mizí v dáli. Moje čtrnácti hodinová cesta do neznáma právě začala.