Bestie 18+!

Potahuji do sebe malý, nevinný obláček dýmu, přinášející euforii a obracím poslední kartu. Prý karta osudu. Skvrn na stole si vůbec nevšímám. Jsou velké, mastné a kdybych měl jen trochu víc chuti, třeba bych ho mohl i umýt. Ale proč sakra?!

Za okny fouká silný severák, v černých kamínkách praská lakovaná židle, rozebraná na malé třísky a láhev rozpitého piva, jako by bojovala o místo na stole. Objímám prsty zelenou láhev, nervózně ji svírám skoro až k prasknutí a nahýbám ji nad ústa. Dopíjím na ex to, co v ní ještě zbylo. Chutná to odporně, teple a připomíná mi to ten večer, kdy mi dala Lída kopačky. Nejspíš kdybych byl rozměrově jako ta láhev, neříkala by mi prcku.

,,Bestie!"

Napřahuji se a vší silou, kterou v sobě ještě nacházím, vrhám ten malý kus skla na prostější stěnu. Střepy se rozletí do všech stran i na proděravělý polštář, matraci, prodraný koberec, prostě všude. Shýbám se pro malý kousek, ostrý jako břitva a přikládám si ho k zápěstí. Přitlačím a když se objeví kapka krve, přestanu. Pud sebezáchovy je silnější, než chuť ukončit svůj posraný život.

Nedopalek típám o stůl a zapaluji další tenkou našedlou ruličku. Hledám v manuálu podrobný návod, jak číst z karet, ale asi jsem zapomněl číst, nebo mi totálně hráblo. Tu malou, rudou kapku otírám do rukávu a pozoruji, jak se její stopa vpíjí do šedé látky. Rozpíjí se tak, jako se rozpila ona v mé hlavě. Rozplácla se tam jako moucha po ráně lepačkou. A Lída vypadala rozpláclá zatraceně dobře. Bylo jí kus, tam, kde mělo a zbytek mě nezajímal.

Je mi zima a chce se mi spát. V manuálu se dočítám, že snaha o potlačení mého nízkého sebevědomí zjevně nevyšla a mám se soustředit na svoje nitro. Osudová láska je na cestě, ale štěstěna si prý dá načas.

,,Kráva!"

Otevírám rukou malou kovovou kličku s kuličkou na konci, a přihazuji další čtyři kousky nalámaného dřeva. Pálí to jako čert, ale i vůči tomu, jsem jaksi imunní. Popálené prsty si vkládám do pusy, přímo na jazyk a cítím, hrubost a svraštělost kůže.

Je to skoro jako bych ty prsty měl v ní. Ošiji sebou, jen si to představím. Dosedám na starou matraci, rozepnu poklopec a beru mezi prsty svou chloubu. Sevřu ho mezi palec a ukazováček. Je velký a chce to hned. Pomalu popojíždím až po celé délce.

,,Tohle ti sakra nestačilo?" vysílám k Lídě na dálku varovný dotaz.

Přivírám oči a zapírám hlavu o starý oprýskaný parapet nad postelí. Mám pocit, jakoby mi ruka zdolávala šílenou vzdálenost... jako by špička a kořen měli od sebe několik mil. Rozevírám dlaň levé ruky a jen tak poměřuji vzdálenost.

,,Sakra! Patnáct? Dvacet? Nebo víc? A co by tam tak chtěla narvat? Náklaďák?" můj odhad je chabý, jako moje uvažování. Nepřestávám. Nejde to. Trvá to věčnost a já usuzuji, že udělat se sám, má svoje bezmezné výhody. Jednak to můžu protahovat, dokud mi neupadne ruka a pak mi nikdo ptáka neměří horlivými pohledy nebo navinovacím metrem. Tak jako praštěná Madla, která se nestačila divit, když po několika pokusech naměřila sedmnáct centimetrů. Pak na něm skotačila několik hodin v kuse, protože prý ty pilule, které mi dala, mají dlouhotrvající účinek. Po čtyřech hodinách drsné šukačky jsem vypadal jako grilovaný kapiový párek.

Možná spáchám sebevraždu po dalším vražedném orgasmu. Když dokončuji svou (předpokládám, že) poslední jízdu, ubalím si další cígo, zapálím a pozoruji znaveného kamaráda s malou kapičkou na konci, jak si jen tak ležérně leží nakřivo přes moje stehno.

,,Co teď kámo?"

Mlčí. Zatřepu sebou, pohne se. Jak smutné... jedna bestie mě donutila k pošetilému kroku povídat si sám s ním. Asi pátá ubalená cíga za večer mě nečekaně uspává.

Oheň dohasíná, budím se zimou, všude je tma. Otáčím se a...