Bestie

,,Vstávej, ty blázne. Vstávej, je ráno," křičí na mě moje stokilová matka s bradavicí na nose a šedinami, skoro po pás. Jsou mastné, jakoby nasáklé olejem, jako rok nemyté. ,,Kdo si myslíš, že ti ten bordel tady bude uklízet?! A co sakra to sklo, ty jeden blbče!" lamentuje a strhává tmavou látku z okenních rámů. Do místnosti se prodírá přes všechny možné škvíry ve stěnách sluneční světlo.

,,Kdybych věděla, že ze mě vyleze takový parchant, asi bych tě dávno šupla do děcáku!" křičí a sbírá karty ze stolu. ,,Jsi jako tvůj zasraný otec!"

Samozřejmě. Jaký otec, takový syn. Mám chuť, vpálit jí tohle víc než pravdivé pořekadlo do ksichtu, ale držím se zuby nehty. Jedna rána a jsem mrtvej. A ty ona rozdává velmi ráda a poměrně často.

,,Co po mě chceš?" ptám se a svou malou dušičku posílám předem na onen svět. Obávám se, že ji dostihnu rychlostí rakety vyslané na měsíc.

,,Já?" pohled trojnásobného vraha, je proti tomuhle slabý odvar. Naprázdno polykám a už teď lituju, že jsem tu otázku vůbec vyslovil. Obouvám si boty a oblékám černou mikinu.

Blíží se ke mně jako slonice bránící svoje slůně před vetřelcem, s podstatným rozdílem, že to slůně, jsem tady já. A mě nebrání nikdo. Dřív bránil. Teď je rád, že může dýchat a opíjí se pocitem špatné volby před třiceti lety. Můj otec byl vždycky srab...

,,Ty. Kdo jiný. Vy oba!" stojí přede mnou, páchne jí z úst a dávám jí dvě vteřiny na to, aby ustoupila, protože jinak neručím za zpětnou vazbu svého žaludku. Pozdě. Stalo se. Žádné zbytečné nadavování. Prostě přímý zásah.

,,Ty hajzle!" než se stihne vůbec otočit a svou statnou pracku zamířit někam na moje pohublé tělo, prchám ven. Nepovšiml bych si rozdílu, mezi původním stavem vytahaného hadru, který nosí na sobě měsíc v kuse, a tím flekem ode mě navíc.

Utíkám jak mi nohy stačí. Ani nevím kam vlastně.

U starého splavu usedám na malý betonový schodek a rozhlížím se za sebe. Vzduch je čistý. Slunce se dere zpoza mraků ven, a že by bylo nějaké teplo se rozhodně říct nedá. Zouvám si boty a nohy pomalu spouštím do studené vody. Všude kolem padá ze stromů barevné listí, plave po hladině a pak, pod splavem zmizí na věky.

Chce se mi čůrat. Stoupám si, rozhlížím se a vypouštím ze sebe nažloutlou, teplou tekutinu do suché trávy. Včerejší večer mažu z paměti.

,,Všechny jste bestie! Jedna jako druhá."

Na druhém břehu řeky stojí statné jabloně, obsypané červenými a nažloutlými plody. Boty odkládám do trávy a přecházím po kamenech na druhou stranu. Jdu pomalu a sebejistě. Stačí malé uklouznutí a padám do hlubin, jako ty listy. Je mi tak úzko, že ani ty boty nechybí. Holé nohy jsou otupělé chladnou vodou, jako přírodní anestetikum. Až budu chtít příště umřít, počkám si na mráz, umotám nejsilnější dávku do papírové ruličky a skočím jednoduše pod splav.

Jablka chutnají sladce, ale trpce. Jako vydatná snídaně, oběd a možná i pozdní večeře postačí. Budu se prostě jen tak poflakovat a k večeru se vrátím zpátky.

Žít na samotě s bláznivou matkou, otupělým otcem, spoustou havěti a bez jakýchkoliv komunikačních prostředků, je jako den za dnem usínat na žhavých uhlících.

,,Hej?" křičí na mě neznámá postava a drží v ruce moje, teď už nepečlivě uschované, děravé kotníkové boty. Zvedá je nad hlavu a zcela bez zábran odhazuje do vysoké trávy.

,,Co to děláš?" křičím, pouštím jablka na zem, to rozjedené skousnu mezi zuby a utíkám zpátky. Kameny jsou kluzké a pohybují pod tíhou mého těla. ,,Vrať mi je!"

,,Ani mě nenapadne," odpovídá malá osoba s naraženým kšiltem na hlavě a utíká mezi stromy. Schovala se bůhví kam a já se prodírám vysokou trávou a bodláčím. Cítím zvláštní vůni. Vzpomínám na slova v manuálu... osudová láska? Větší vtip jsem dlouho neslyšel.

,,Au!Sakra," poskakuju bosý v nažloutlé trávě, přesně tak, jako laň v nebezpečí a vyhýbám se všemožně neviditelným trnům a bodláčí. Konečně zahlédnu jednu z nich. Nazuju ji a vydávám se opatrně hledat tu druhou. Až toho spratka chytnu, hodím ho vlastnoručně pod splav a přidržím pod vodou, dokud nechcípne.

,,Slyšíš?" křičím do okolí. ,,Skončíš, jako to shnilé listí!"

,,Tak leda za sto let, kreténe jeden," ozývá se z houštin, plných trnitých větví a opadaného listí. Vypadá to strašidelně jako obří kompost. Jako moje matka. Obří, ušmudlaná osoba, která si žije ve svém světě a všichni jsou malé loutky, za jejichž provázky tahá ona.

Utahuju si pořádně starou, potrhanou tkaničku, na konci ji pečlivě sukuju, jako bych se bál, abych boty cestou neztratil a vydávám se rychlými kroky po hlase. Prodírám se keři s malými zákeřnými bodlinkami a červenými bobulemi na listech. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Možná je to další řešení mojí rychlé smrti. Jsou jedlé?, napadá mě. Možná jenom jednou!

Natáhnu se po malé větvi, visící nad mou hlavou a utrhnu dvě malé bobulky do dlaně. Přičichnu a do jedné z nich kousnu.

,,Ne! Okamžitě to vyplivni!" přibíhá ke mně a já reaguju okamžitě. Je o něco menší než já. ,,Jsou jedovaté," dodává. ,,Prudce jedovaté!"