Neklid vs. Odpovědi

Byl leden a já dal výpověď ve své relativně dobře placené a pohodlné práci – přihlásil se na úřad práce a pomalu jsem začal přemýšlet nad tím co bych chtěl v životě dělat – napadalo mě opravdu spoustu možných prací, ale vždy jsem nějak došel k názoru, že to není to pravé - co by mě bavilo. Hodnotil jsem to co mě v životě nejvíc naplňuje a co vyjadřuje podstatu mé osobnosti – jednoho dne jsem brouzdal internetem a na webovém portále slevomat, jsem objevil rekvalifikační kurz na instruktora fitnees – chcete-li osobního trenéra. Jelikož jsem od mládí rád sportoval a stále jsem byl v této činnosti velice aktivní – možnost pracovat jako osobní trenér mě velice přitahovala. Už jsem měl jasnou představu o tom, jak to bude vypadat. Spojím práci s užitečným – ženský mi budou rvát do kapsy peníze za to aby se potili na běžícím páse a občas nějakou z nich přefiknu – ach to to bude svoboda. Ta představa mě natolik fascinovala, že jsem neváhal a ihned rekvalifikační kurz trenéra v hodnotě 5000 Kč, jsem zakoupil.
Kurz proběhl v období února a března a já se mohl pyšnit získaným osvědčením v podobě certifikátu, který mě opravňoval k výkonu mého vysněného povolání. Usmyslil jsem si, že nejvíce potencionálních klientů bude v hlavním městě naší malebné republiky a tudíž jsem se rozhodl, a to i z osobních důvodů, že se na nějaký čas přesunu do Prahy. Zde si seženu nějaké nenáročné zaměstnání a při něm si rozjedu svoje podnikání jako fitness trenér.
Byl duben roku 2014 a já vzal první relativně nenáročnou a tudíž i nepříliš dobře placenou práci v Praze – začal jsem zde pracovat jako úředník na Praze X s název mé honosné funkce byl referent xxxxx na xxxx odboru. Popravdě řečeno moc jsem tomu nerozuměl, no spíš jsem byl úplně mimo mísu, ale měl jsem štěstí, že při výběrovém řízení na toto místo – rozhodovali o přijetí na tuto pozici dvě svobodné ženy ve středním věku, které ve mně na okamžik zřejmě spatřili možného kandidáta na budoucího otce jejich nenarozených dítek. Můj osud byl zpečetěn. Při pohovoru jsem oněm dotyčným děvám ihned nastínil svoji životní situaci, s tím, že svoji budoucnost jako úředník nevidím a toto místo beru jako svojí startovací pozici v Praze – tím jsem je zřejmě oslnil a zároveň jsem je i obelhal a to včetně sebe.
Tedy nastoupil jsem jako úředník na městském úřadě – hned první den jsem si úřad zamiloval – dostal jsem svoji první kancelář v životě s velice přitažlivou kolegyní, která seděla naproti mně a dvě neméně atraktivní kolegyně seděli hned v kanceláři vedle – jedna z nich byla má vedoucí, která byla zároveň jednou z oněch dvou žen, které mě přijímaly.
Uplynulo asi čtrnáct dní od mého slavnostního nástupu – náplň práce spojenou s pozicí referenta, jsem zvládl velice rychle a netrvalo dlouho a já se dostal do zaběhnutého koloritu městského úřadu. Rychle jsem si v Praze udělal nové přátele a poznal pár dívek, se kterými jsem trávil občasné večery -jejichž náplní bylo dobré jídlo, pití a hlavně sex – surovej špinavej plnej kouření análů a všeho možnýho co sem nikdy nedělal. Plat úředníka nebyl nějak valný, ale pro mladého svobodného muže, jehož hlavními výdaji bylo občasné pozvání na kávu jedné z dívek a zaplacení nevelkého nájmu pokoje v zavšiveném domě – výše platu dostatečně stačila. Pátky jsem trávil po Pražských barech, kde jsem s partičkou nových přátel nad sklenkou vína žvatlal o smyslu života, ženách, práci, penězích, kariéře a dalších rádoby zajímavých věcech. Rychle jsem zapomněl na svůj původní záměr poznat sám sebe a najít zpátky svůj směr – natož rozběhnou svoje podnikání jako fitness trenér.
Měsíce plynuly – z nových přátel se vyklubali až ne zas takoví přátelé – páteční večery se mi začali jejích stejností zajídat pod kůži a rovněž jsem se nabažil tvrdého a špinavého sexu bez citů. Taktéž v práci se něco změnilo – tam kde mě původně vítali s otevřenou náručí, mě začala má vedoucí bezdůvodně šikanovat citovými výlevy na pracovišti, kterými mě doslova ponižovala před mými kolegyněmi a zároveň mě patřičně využívala k plnění nejrůznějších jí vymyšlených úkolů, které jsem ani neměl v popisu práce. Někdy jsem si byl doslova jist tím, že si na mě vymyslela něco jen tak aby se pobavila nad tím – jak tápu a nevím si rady s řešením zadaného úkolu. Takhle to šlo několik měsíců a já se dostal opět na hranici psychického zhroucení – kolegyně v práci jsem nenáviděl a upřímně řečeno jsem jim nepřál nic dobrého.
Jednoho dne probíhal u mě v kanceláři každodenní oběd – což znamenalo, že já a další čtyři ženy jsme seděli u jednoho stolu a mlčky polykali obsah polystyrenových krabiček, které jsem samozřejmě ochotně donesl z nedaleké restaurace. Po obědě jsem většinou sledoval novinky na facebooku a má kancelář se proměnila v debatní kroužek o mužích, módě, vaření ….. no prostě plnohodnotná kavárna a já tam mezi tím. Vždy jsem se asi jednou za patnáct minut na ženy obrátil a usmál – to abych je ujistil, že je se zaujetím poslouchám – i když jsem vůbec netušil o čem se právě baví. Myslím, že mi to žraly asi hodinu – najednou z ničeho nic se jejich pozornost zaměřila na mojí osobu – začaly netaktně vyzvídat podrobnosti o mém soukromém životě – s kým chodím, jestli už jsem začal s profesí trenéra … sotva jsem odpověděl na jednu otázku následovala ihned smršť dalších – začal jsem se mírně potit a hlavu jsem obrátil zpět k monitoru – to milé dámy ovšem neodradilo a začali do mě šít ještě víc než před pár minutami. Když jsem kapituloval a na jejich otázky jsem už neodpovídal – následovala věta od mé vedoucí – už tě pěkně sereme co – řekla nahlas jen to co jsem si opravdu myslel. Otočil jsem se k ní tváří v tvář a odpověděl jsem jí naprosto klidným hlasem – ano, už mě pěkně serete. V té chvíli vedoucí strnula a osočila mě, co si to dovoluju mluvit s ní takto sprostě. Mlčel jsem a ona mi řekla, že pokud se takto chovám dá mi trest v podobě reportu nějakých nesmyslných údajů za posledních deset let zpětně. Mlčky jsme se na sebe dívali a já poprvé v životě řekl své NE – TO NEUDĚLÁM –, přiznávám, že se celý třásl a srdce mi tlouklo, že by bylo slyšet i za zdí ….. zhluboka jsem se nadechl a vydal jsem se ke dveřím – abych se uklidnil na chodbě. Asi za deset minut, jsem se vrátil do kanceláře – ženy seděli na svých místech a ani nedutali – cítil jsem se jako velký vítěz, ale později jsem pochopil, že to byla pouze první vyhraná bitva … nikoli nad těmi ženami/kolegyněmi, ale nade mnou samotným.
Bylo září a já v rámci své pracovní pozice měl jet na školení odborné způsobilosti do Benešova, které mělo trvat od pondělí do čtvrtka a já, jako i další budoucí úředníci z jiných měst, zde měl zajištěno ubytování a stravu. Nechci nějak hanit úředníky této zemně, ani snižovat váhu zkoušky odborné způsobilosti – ale celé toto výpravné divadlo mi přišlo poněkud zbytečné – jenom ku prospěchu někomu kdo tahá za nitky a má vejvar z činnosti veřejného institutu pro veřejnou správu – toť ale pouze můj subjektivní názor. Čtyři dny jsem tedy strávil v lavici společně s několika dalšími desítkami úředníků této země, jež tvořili otcové a matky od rodin, čerství absoloventi, nebo starší generace za vrcholem, která se vydala na svojí poslední štaci. Přednášející – byly většinou nějací bývalí pohlavárové či učitelé/právníci, kteří se ještě naposledy cítily důležitě, užitečně – nebo se jenom rádi vyžívali ve složitosti těch nesmyslných zákonů a dělal jim dobře strach v očích studentů. Připadal jsem si jako ve filmu Marečku podejte mi pero – jenom jsem postrádal postavu Hujera, ale určitě tam někde byla . Tohle byla moje společnost v následujících čtyřech dnech, ve kterých jsme všichni poslouchaly nezáživné přednášky o zákonech, které ač možná v dobrých úmyslech vytvořili zákonodárci této země, mnohdy ale spíše na škodu, složité, s nejasným výkladem a nad tím jak se zákony pomalu ale jistě nabalovali na sebe, začala minimálně polovinu přítomných bolet hlava. Opravdu jsem v mé přítomnosti na těchto přednáškách neviděl smysl a myslím, že podobně uvažovala minimálně polovina osazenstva ve studijních lavicích. Celé školení jsem bral jako nutné zlo a tak sem k němu i přistupoval – jediné možné odreagování, bylo v tamním nočním klubu, kde jsem se rychle spřátelil s partičkou mě podobných výtržníků, se kterými jsem táhl večery do dlouhého rána a jednou jsem se úspěšně propil až do druhého dne, kdy začínala další přednáška. Tu jsem dopoledne prospal a kolem dvanácté se z mého těla začal drát na povrch alkohol – cítil jsem ze sebe ten alkáčskej pach a pot. Odpoledne jsem pak strávil na hotelovém pokoji střídavě v posteli a střídavě v objetí záchodové mísy - nevím jestli to bylo už to pomyslné dno kam jsem mohl spadnout, ale cítil jsem to tak.
Školení skončilo a mě čekal další pracovní týden v roli úředníka na Praze x – v pondělí jsem vstoupil do kanceláře krokem Limonádového Joa a už stačilo pouze říct vrátil sem se Dagu Bedmene a se mnou zákon – místo toho jsem až nepřirozeně drsně pozdravil své kolegyně a sedl si k počítači. Otrkání na bitevním poli po týdenní přestávce bylo za námi a já nic netušící, měl svést mnoho dalších bitev s mým okolím, ale hlavně sám se sebou.
Cítil jsem opět ten známý neklid a podvědomě jsem hledal otázky na odpovědi, které mi nikdo neuměl dát. Stovky hodin jsem strávil s kámošema v hospodě při debatách nad smyslem života, o ženách, rodičích, práci, ale nikdo z nich mi nikdy nedokázal dát odpovědi na mé otázky, protože je sami neznali a společně jsme se upíjeli v našem tápání. Myslím – nebo dnes jsem o tom již přesvědčen, že míra pití vypovídá mnoho o aktuálním stavu muže a nemusí to být zrovna jenom alkohol, ale i jakákoli jiná závislost. Pokud své závislosti dokážete ovládnout – uvědomit si je, pojmenovat je a dokázat se jim postavit v tu chvíli jste zvítězili sami nad sebou a jste připraveni prát se se světem – do té doby ne.
Chtěl jsem vědět odpovědi na otázky – proč se naši rozešli, proč můj otec pije a já jsem na něho naštvaný, má matka má velký krásný dům spoustu koníčků milence, ale stejně není šťastná a cpe do sebe antidepresiva, bez kterých už nevyjde mezi lidi. Můj mladší brácha dělá to co chtěl …. vydělává spoustu peněz kupuje si drahý věci, střídá ženský jako ponožky, ale taky z něho necítím spokojenost a radost ze života. Měl jsem ve všem totální chaoz – chtěl jsem najít vnitřní klid, ale neměl jsem nikde žádnou inspiraci – v podstatě jsem neznal nikoho kdo by se cítil dobře – teď už vím, že jsem se podvědomě obklopoval lidmi, kteří na tom byli podobně či hůře nežli já, abych se necítil tak špatně. Sám sem si vytvořil svět jaký jsem chtěl kolem sebe mít a s těmi které jsem si do něho vzal, jsem se vyžíval ve své a jejich sebelítosti.
Mini úvaha … proč je alkohol legální – protože alkohol nás zabíjí pěkně pomalinku postupně, tak abychom byly schopní dobře pracovat a plnit jiné úkoly, ale už neměli dosti fantazie a síly vzít si svůj život do vlastních rukou. Tvrdá droga ta člověka zničí daleko rychleji a on se tak nemůže pěkně zapojit do systému aby dával svojí životní energii těm, co tahají za provázky. Vlastně všechno na čem jsme závislí z nás dělá takové divadelní loutky.
Cítil jsem se jako kolečko ve stroji sestrojeném z milionů takových koleček, kterému když se otupí zuby … je vyměněno za nové --- stroj začne běžet dál a nikdo už si nevzpomene, že na tom místě někdy bylo nějaké jiné kolečko než to, které se právě točí. Věděl jsem, že takhle to dál už nejde – postupně bych se asi pomalinku upíjel a třeba by to skončilo nějakým chabým pokusem o sebevraždu úspěšným či neúspěšným kdo ví.
Co teď, když chcete něco změnit a nevíte jak – to je asi jako když chcete opravit pračku a nevíte jak na to – máte dvě možnosti buď si na to pozvete opraváře praček – ten Vám jí opraví, ale za čas se pračka zase rozbije a vy nevíte proč – zase si pozvete opraváře … on jí zase na čas opraví, ale vy nevíte jak to udělal a třeba se zase rozbije. Nebo budete odvážní otevřete vnitřek pračky vyčistíte ty usazený sračky a pokud budete mít vůli a trochu štěstí přijdete na to kde je závada, jelikož pračka zase není tak složitý stroj ….. závadu opravíte a v budoucnu budete vědět co jí způsobilo – případně jí předejdete a nebo si jí zase sami opravíte.
Samozřejmě, že pohodlné je zvolit tu první variantu i já jí zvolil. Po vzoru mé matky jsem navštívil psychiatra – ten se mnou byl velice rychle hotov – řekl mi ať jsem rád, že mám práci byt a, že pocity jako já má každý druhý – předepsal mi antidepresiva a já měl být vyléčen. No pokud má takovéto problémy každý druhý – je to místo kde chci žít ?? ...... Vyhledal jsem psychologa – ten se mi zdál daleko daleko - lepší mluvili jsme spolu dlouhé hodiny o mě o mých rodičích mé minulosti ….. ale po několika sezeních jsem měl spíše pocit, že je má duševní léčba jaksi uměle prodlužována za účelem, abych vydal větší obnos za mé případné uzdravení či prozření. První varianta nepřinesla své ovoce. Ze svých životních zkušeností jsem věděl, že opravdu nejlépe jsem si vždy pomohl já sám – i když nejsem žádný psycholog chtěl jsem to zkusit – byl jsem má poslední naděje – protože pouze já sám jsem viděl do nejtemnějších koutů mého já.
Každý má své metody ať už se jedná o cokoli – já jsem začal běhat – běhal jsem skoro každý den několik kilometrů a byl jsem tak několik hodin týdně pouze sám se sebou a svými myšlenkami. Ve svém životě jsem přečetl asi dvě knížky – letadélko káně a lovce mamutů ….. úplnou náhodou se mi do ruky dostali nějaké knížky o osobní rozvoji, sebepoznání a o dalších tehdy pro mě pitominách. Knížky několik týdnů leželi netknutě na stole … až jednoho večera jsem neměl zrovna na co koukat v televizi a tak jsem si jednu z těch knížek začal číst …. myslím, že ten večer jsem ji přečetl minimálně polovinu – měla asi tři sta stran, ale každá byla v podstatě o tom samém. V tom měsíci jsem přečetl asi ještě dvě podobné knihy – v něčem si moc protiřečili – s něčím jsem nesouhlasil, ale na určité zásadní otázky mi dokázali dát odpověď.
Asi pro mě tou nejdůležitější odpovědí – byla ta na můj vztah k otci – proč jsem na něho byl vlastně naštvaný a dva roky jsme spolu nepromluvili ani slovo a to v podstatě kvůli banální hádce o ničem. Pochopil jsem, že se na něj zlobím proto, že jsem stejný jako on – nikdy jsem si pevně nešel za svým cílem – chvilku jsem se učil anglicky, protože všichni říkali, že bez angličtiny se nedá uplatnit na trhu práce. Pak jsem začal zase studovat vysokou školu protože všichni říkali, že bez vysoké školy se nedá uplatnit na trhu práce – tak jsem studoval něco co mě vůbec nebavilo stejně jako angličtina. Všechny mé pokusy podle toho taky dopadly … nikdy jsem nic nedokončil … stejně jako můj otec …. vždy se pro něco nadchl .. dokázal pro to nadchnout i půl vesnice celou rodinu, ale nikdy to neudělal. Nikdy to neudělal, protože to opravdu nechtěl a nebo neměl dost odvahy. Jeden z milionů promarněných životů nad bláboly u piva. Nijak nesoudím svého otce – mám ho rád a jsem mu vděčný za to co mi dal, ale bylo důležité si uvědomit důvod mého hněvu vůči němu. Když jsem si toto uvědomil – zašel jsem za ním a usmířili jsme se – samozřejmě, že z něj byl na chvíli pan Fanfarón, ale já to nevnímal – byl jsem rád, že můžu být v jeho přítomnosti, když už třeba nebude tolik příležitostí. Zároveň jsem si uvědomil, že člověk by měl věnovat svoji energii pouze věcem ve kterých vidí smysl, ale hlavně ho baví, seberealizuje se v nich a dělají mu radost a radost ostatním. Může to být třeba jenom psát – když jste celý život chtěl a jenom jste se bál, že nebudete vědět jak .. nebo o čem …. tak píšu jak to cítím a píšu o sobě.
Má matka byla nešťastná proto, že můj otec neměl dost síly jít si za svým a vytýčit si směr…..ona byla totiž daleko silnější nežli on, a on na její sílu nestačil …. dopadlo to tak, že má matka zastávala v domácnosti ženské i mužské role k tomu ještě pracovala a můj otec každé odpoledne trávil v hostinci ob dva domy za tím naším. Společně jsme s otcem začali hlouběji komunikovat až ve chvíli, kdy jsem byl plnoletý a začal jsem pomalu po jeho vzoru chodit do místního hostince. Celá šeď mého dospívání vyvrcholila ve chvíli, kdy se můj otec připletl k partě podnikatelů a jejich činnost asi nebyla zrovna košer. Začal vydělávat docela velké peníze …… následovalo jeho oblíbené fanfaronství - jakási rádoby rekonstrukce našeho domu, která v podstatě symbolizovala rekonstrukci vztahu mých rodičů, která se již ale nekonala. Můj otec ve své zaslepenosti totiž už neviděl to, že svým výhodným (pro něj) podnikáním …. u mé matky ztratil vše. I ten poslední záchvěv muže, kterého si vzala, možná hráče, komika, opilce … člověka který neváhal při mých astmatických záchvatech jezdit několik hodin po městě v autě se staženými okýnky, abych měl čerství vzduch – ale nikdy to nebyl podvodník. Ten výhodný obchod … toho muže zabil.
Můj otec stále pije ….. všechny peníze už jsou dávno pryč a on se potácí bez svého cíle a své ženy v prázdnotě hostinských zařízeních a všem se snaží namluvit jak je všechny ochcal, přičemž ochcal jen sám sebe. A má matka ….. ta hospodaří ve svém velkém domě a myslím, že by ho celý vyměnila za pár dní s tím mužem, kterého si vzala a milovali se bytě třetí kategorie se záchodem na pavlači.
A můj brácha _ ten pracuje v reklamní agentuře jako grafik a myslím, že byl opravdu chvíli šťastný. To když si firma kde dělal mohla vybírat zakázky na kterých pracovala a on mohl dělat dobré věci, kterým věřil a peníze které vydělal si s klidným svědomím užil. Taky z něj v tom období vyzařoval klid a jistota --- myslím si, že skoro ani nepil. Po finanční krizi firma kde pracoval, začala brát všechny štěky, aby se uživila, a on teď víceméně dělá jenom grafické úpravy na reklamy typu Electroworld , kde vyretušuje nějakej tablet nebo telefón. Už taky nevidí smysl v tom co dělá a peníze ani ty krámy co si za to kupuje ho šťastným nedělají a on to ví.
Já sem z výše uvedeného pochopil, že abych mohl dál žít, tak musím dělat něco v co věřím a ne se utápět pod tíhou nesmyslných paragrafů, nařízení a vyhlášek a pokud neumřu hlady, budu mít alespoň teplou postel a k tomu všemu ještě náruč dobré ženy……….budu ten nebohatší muž jaký můžu být. A žena se kterou budu …. bude šťastná se mnou a to kdekoli.
Jsem vděčný těm ženám z kanceláře – protože se ke mně chovali jako pravé ženy – viděli jak bezmocně tápu ve svém životě a bezradně sedím každý den u monitoru počítače a už nevím, čím bych se u internetu zabavil – a tak udělali to - co sem potřeboval – citový výlev a zbytečné úkoly, které jsem dostával – byly snahou těch dobrých žen o to mě vyprovokovat k nějaké akci – k tomu abych začal žít svůj život a zbytečně neseděl na zadku v teplé kanceláři a pomalu umíral za živa.
Je říjen … dostal jsem odpovědi na otázky na které jsem chtěl. Je mi 33 let snažím se zbavovat svých závislostí a nelpět na věcech, které jsem si do svého života zakoupil, aby mě udělali šťastnějšího. Snažím se neochcávat sám sebe … bojovat se sebou. Dal jsem výpověď na místě úředníka a mám svého prvního klienta jako fitnes trenér. Pochopil jsem, že aby Vám věci které děláte dávali smysl nesmíte od nich čekat peníze, moc ani slávu, ale pocit z dobře odvedené práce a to, že jste někomu třeba aspoň trochu pomohli. Můj první klient je má kamarádka z přechozího zaměstnání – má nadváhu … pije…říká o sobě, že je vorvaň a křečovitě se u toho směje, protože taková být nechce. Věříte mi, že jí mají všichni moc rádi … a víte proč …. protože je na tom hůř než oni. Pokusím se jí zvednou tím, že trochu poopravím její skořápku a zvednu jí tím sebevědomí .. ne nadarmo se říká, že ve zdravém těle je zdravý duch. Snad to bude pravda. To ostatní už bude na ní ….
Pocit jistoty a bezpečí muže sežere zaživa.

Tak prozatím končí můj příběh