Zápisky jevistniho technika..

Zrejme se mi nic nezdálo,  nevybavitelnost toho snu, kdyby se jevila vybavitelnost toho snu jako marginální, zahnala by snahu udělat tyto myšlenkové zápisky poutavejsi. Ještě před zhasnutim potence bdeleho vědomí, sarance Freudova vtipu a jeho vztahu k nevědomí. Prostor před probuzením, ticho zatmele, zemdlenost, tizive klimbajici vicka, potápějící se končetiny plné únavy,  neslysnost rozechveleho úsvitu srdce. Než vykrocis.

Vykročit kam? Za ztracenym mládím?  Do budoucnosti? Všechno bude blízko, každý nový cíl.  Ta objimajici touha, kad primátů,  prizma, zorny úhel věčnosti. Procházím se do koupelny. Uběhne tisíc let. Ale nevnímám to. Zubní kartáček je ztracena ryba. Vyhynulý dialekt nokturnalniho hmyzu. Pasta má halucinatvornou konzistenci. Vor vteřin v zrcadle neobiha muj strup v zrcadle. Ticho rozcisne pesinu. Myslím na ni. Myslím na ni uvnitř. Vím, že mne cítí. Jsme spojeni. Osudové pouto.

Vracím se do pokoje. Ten se rozpíná. Skrytý život věcí mu udává významy. Řeč draperii vola o pozornost. Nacházím oblečení. Je přeloženo jak do jiného jazyka, pokaždé je v nem spatřen někdo jiný.  Vidim, že v nejistotě a tanci ranních pochyb za mne někdo tančí na světle straně. Mám téměř všechny věci na sobě, vyhýbám se kloubu spánku. V batohu skládám dvě divadelní a filosofické revoluce.

Dole v kuchyni panuje zvláštní klid. Někdo v čajové konvici čeká až začneš vnímat mysteriózní a tajemnou krásu všech životních tras, zastávek a předmětů. Nalévám si čaj. Slysim heřmánkový vodopád. Kruh představivosti mne představuje lednici, jejím skrytým tajům, utrobam každodenních fascinaci. Vidim piškoty jako pohádkové předměty noci. A přesto je po rozedneni. Je pozoruhodného rána, vstřebávat tok na břehu malinove řeky jogurtove lzice.

Cesta k autu me zaměstnává dele než obyvatele lunaty světelného roku. Zamknul jsem dnes sidlo poezie? Učila jsi mne vnímat tajnou krásu uvnitř osobního kouzla. Nastartují motory. Hlas odrikava skupenství slabik s ledabylou přesností anglického klauna. V pulce maratskeho kopce rozsvecuji světla, zmenim tím poradove klauzury mravenců bahennich v chille. Na kruhovém objezdu se zpomaluje čas.  Auta houstnou jako mráz před nákazou lidstva.

Zaparkuji u komína.  Pamatuji si, co mi jednou vtiskla řeka. Řeka je osud. Znát její zakruty znamena svést se v jejím tajemství. Na pobřeží ve spánku levituji kaceny. Mé kroky jsou kracenim letorostů. Čím se vzdalis sobě, tím vic jsi v řece životů. Právě myslím na temný příběh zvany paranoia. Spatřuji divadlo, tak jak jsem jej viděl včera při odchodu, jak jsem jej zanechal ve vytvorenem zraku radostných a smutných silulet. Na recepci ve mne poznávají starého neznámého, na podrazkach bot tajici sníh. Kolem šatny jsou to jen čtyři schůdky, které znamenají jeviště. Uklízečka, postarší žena mela klidný spánek. Podivuji se nad samotou jeviště, již je rozsviceno, scéna je postavena již od včerejší noci. 

Na place beha rekvizitarka, postarší žena s vraskami kaňonu a očima kaštanu, vrací se vzdy, v jejich místnosti je sklad neskutečných předmětů, každý má svoji roli a svoji funkci, rozkryvam jejich skryte dějiny. Na scéně jsem s kulisaku sám, deset minut před desátou přichází Roman. 'Již jsem si myslel, že jsi zaspal'. Vydáváme se pro bedny s ryzi a sypeme ji do středu univerza. Nahoře je planeta odsypavajicich zrníček ryze ryzí přítomnosti. Doplníme ji, jako do presypacich hodin tajných válek kolosalnich bytostí. Portál nekonečné protichudne perspektivy. 

Poté sledujeme jak se nic neděje. Ale za okny a uvnitř stěn budovy divadla se vzdy něco děje. I když všichni lidé odejdou. Přijíždí Franta se svým kolem a osudem dopoledního defektu. Vypadá klidne, zloba a rozrusenost vymizela. V televizi bezi porad o extrémní ženě, rozkoši fascinaci i bolesti. Kuze zaveseneho tela se provesi, zijeme jen jednou, nebo to  jedinkrát je opakovane v zásobníku paměti. 

Odkryji čas. V kulisarne tikaji hodiny, zvuk odkrajuje pásma kontinentu. Vzpomínám na ni. Na hrudi mne přitom hřejí slunečnice. Věřim ve společnou hodinu. Láska je oboustranný mys odplouvajici k úsvitu. Napsal jsem si na modrou sít o tom, že pracuji v divadle jako kulisak, ve Slováckem Divadle. 

Ženy pohrbene za živa ve svatých městech. Dlouhý nádech v arkádu světla. Došla mi zpráva.  'Mas to tam.' 'Bydlet na hrade ani za tu pici makovou' rika Péťa odpoledne při diskuzích a vzpomínkách. Na zájezdů Franta zakrikuje sproste kozu, ktera na jednom zajezdu nezdolne spilala. Lascivni myšlenky.  Nápad prodat Němcům divadlo jako pod rouškou vysoké pornokultury. 

Zrovna se něco zpiklo, napadlo nás udělat divadelní inscenace, Konomrd, alternace, Štěpánek bude hrát králíčka, kun bude prevlecena vydra s červene označenym rektalnim otvorem, Jenda si vezme kostýmy Já udělám hudbu, navrhne se to jako futuristicka hra první kategorie, vstup na občanky. Cele to sepíše Péťa az bude mit chvíli čas na houbovou seanci mezi jeho zalibami chlastanim a studiem zidovske impotence a libozvucnou dekadenci. 

Role pro konomrda rozhozeny. Cekala nás tezka konstrukce, zaveseni světel cele kovove konstrukce pro světla na novou hru  sedm nás to tahalo na balkone z pudy, drasticky boj, nakonec se to zavesit podařilo.  ' nebyla to vůbec prdel' ' ale co bychom pro vás za litr rumu neudělali'...přišly plány programu na brežen,  natriskany program nove hry i zájezdy.  Mé hlavně jde o to abych stihl zavést do Zlína portfolio k přijímačkam a do Brna sestavil reprezentativní segment. Nesmirne se tesim na Pierre Nadaua celou Jamu a také na moji spřízněnou duši. 

Vyrazil jsem ven do města, cestou mne polila blaženost, že v kulisarne vznikl námět na novou hru, inspirovanou multicetnymi koincidencemi, a totiž,  postarší pan žijící na venkove má rád kone,  Petova zhoubna touha po dekadenci to rozvedla az k extrémní interpretaci zoofilie, pak se přidala Jenovi alternace, Já dohodil ze cela hra by tedy mohla mit úderný název Konomrd, hrál by v ni homosexuální králíček,  postava vydry, kostýmy by se mohli nakreslit, doporučoval bych objekty improvizace a malou scénu nebo skladiště, hudbu a orchestr elektronicky, právě to sepisují cestou na Tarantinovi Reservoir Dogs, ve Hvězdě, aby to bylo po kupě a Dávám druhou dvojku bílého.☺

takove pocity vyvolane novym povoláním a zjevnou láskou k vytváření.  Dnes nás znovu čekají pokrevní bratři.  Díky bohu mam nový výtisk legalizace.☺ je v nem rozhovor s Krchovskym, mluvi tam o podprahovych feromonech tryskajicich z básni, milostnych básních, ta touha po nich, po jaru a po mladickem dorostu, radost ze zvířat a úcta k nezabijeni, drogy mu způsobují bezmoc, část toho mrakotneho, nelehko snesitelný ho stinu, který nese každý z nás. 

Další objekt touhy. Začal jsem pit, přišlo mi to jako podíl na novém životů,  podařilo se mi navštívit Reservoir Dogs od Quentina Tarantina, tak mne napadlo pojmenovat postavy z filmu jako skryte narážky pan Touha nebo pan Nicota nebo pan Velvetovy. Motiv by byl expozice-gangstri po akci -kolize-snaží se zbavit těla -peripetie -narazí na monstrózní monstrum-psychopata ve druhém patře -krize-monstrum zavraždi a zrání jednoho ganstera-pote jej zapálí a odejde do temnot. Na konci Hoří ruze. Katarze. 

 Konomrd začíná postelovou scénou s konem a vydřou.  Na další marginalizaci sexuality se nehodlám podílet.  Technici přicházejí a odcházejí, na jejích dílčí úkoly Já sedim čtu a pisi, sledují televizi. Občasne jsme šli zpravit štafle.  Popijim branika, Pipina si dávat Plzeň a Maza s Petou Březnak. Z interkomu scéna loučení.  Pokrevní bratři jsou hra o osudove dohode dvou bratrů s tragickym vyznenim.