Zápisky jevištního technika...

Vstával jsem krátce po seste. Do potemneleho pokoje libe tóny budíku. Celou noc mne skrabalo v krku, po mně vzbudil sexualne disruptivni sen, smyslný, nezastreny, pudove emanentni. Zena přetéká na zádech rozkoši z bílého fosforu

Milenka s avanturinovym prstenem a dymkou plnou cracku a uzasnych dobrodruzstvi. V dalce se její bila diamantova Kuze stává mořem a sluncem. Milujeme se v oáze štěstí a zapomeneme, že kdy existoval čas.

Vzdávám se hmotnemu poutu, mizím hluboko v ni...probouzím se z básněmi do lednového rána, mlhave kontury vlhkého dechu, po trasnich ostny, v krku horlave střepy úst nějakého dravce, cela ta cesta.

Probouzím se do jedoucího transitu Slováckého divadla. Výfuky kouři a vydávají zvuky roztresenych lidských útrob. Ve Zlíně predavam obalku s lidským portfoliem.

Postarší paní si ji převezme. O cem asi Franta snil, vypada jako by sotva byl vzhůru a divoce zvyka ve sve khaki bundě. Zpátky v Miko.

Vracím se na liter, modre moře pocitu ve slovech, které má zelenou barvu mého srdce. Nakládáme na Školičkach, dveře scény, jsme na trase z pět když se dozvídáme, že umřel David Bowie. Dáme si Track od něj.

Vzpomínám na jeho filmy, jako herec, zpěvák, talent. Mizí roky. Podlehl rakovině. Před námi Zelený huinday. Under Pressure. Olsava se víne krajinou.

Kočárek s maminkou na straně u cesty. Lidé umírají, deti se rodi. Život hřeje i mrazí.
Do dvanácti postavíme scénu, pote přijíždějí herci.

Větve u cesty jsou hole, náhle holky bez plodů. Dráty i sloupy elektrického vedení trčí nehnute v krajine plne křehkosti a mrzutosti vteřin. Pánové jsou nevrli z čekání na odjezd. Ale to už jsme na cestě.

Pokurujici pan s monoklem a svrastelym okem. Svár těla a mysli v okně na východ. U parkoviste taji poslední zbytky sněhu. Na zdi uvnitř grafity je ptak stříkající místo i. Zviditelnuje tak pohlavní smysl reprodukce umění v útrobách zasedleho rodného města.

Touha psát lokalne, symbolicky i metaforicky, básničky, monumentálním obraznostem naproti, trefě epicky. Po návratu nahlédnout do šuplíku mladého experimentujíciho dramatika. Byt jako Proust v próze, Kerouac ve svěžesti pohledu, Lautremontem v krutosti, Artaudove rizne krutosti, aplikovat tento tep do herce, az dozrajes lidský.

Ve společenské místnosti, jez byla dříve kurarnou, režisér Zetl uvádí příklady a příme myšlenky na herce, jak by si co představoval v přechodech scén a tempo rytmu celého prenesu z prednesu na činnost. Divám se na nástěnku, na rozpis směn a tiše poslouchám. Poté si odskocim. Po schodech kroky. Ukládám průběžné zápisky.

Hodně přemýšlím nad původní zvukovou hudební stopou. Mam touhu, stvořit hudební stopu, jenž by rozvíjela obrazotvorny dej, jako křídla k nenápadnými obrazům, vizuální Poematica. Jedna stopa bude nahrána jako klavírní varhany, pod ni se bude soustredene rozvíjet harfa. Pod harfou budou jednotlive sample explorace, ekvivalenty glitchu a ruchu, pod nimi pak domorode bubny, intuitivní smyčka na šestnáct baru, to vse v nižších polohách na mixéru.