Zápisky Cestujícího v čase. ..

Budím se do celkem útulného těla, uvnitř svého pokoje, někde v planetární soustavě, solární soustavě primarne obyvatelne velikosti, saturace Mléčna Dráha, rodna galaxie Aplha Flagrant.

Mimo hibernujici, polotekutou postel neslyším po probuzení žádný zvuk, jen vzájemné chvění uších boltcu a bubinku, stahu levé diastoly a systoly a ruch centrálního kryonickeho systému vedle starého přehrávače polyvinylchloridovych desek. Jedna z nich ležící otocena na stranu spánku, je první věcí a zároveň obrazem, který ten den uvidím.

Na stopě dalekym vzpomínkám ubihajicich po kolejnicich kamsi do propasti, si rikam kam se podely obrazy vykoupane v prodelane transformaci a jestli ten plakát obří Krabí Mlhoviny nade mnou je více rozměrný nebo ne.

Další těleso, které se na nepatrný okamžik vesmírného eonu zachvěje ve významu neonove zritelnice v niž se v rozetmivajicim moare zrcadlí blížící se figurace v pravdě vesmírné Odyssey, s tím rozdílem, že rok přítomného vzepjeti proti skryte mimozemské invazi probiha ted, za našeho plného vědomí, ve společném zvuku, vytvarenem celkem našich vypravenych mysli.

Je vůbec s podivem kolik lidé za všechny ty roky na shromáždili předmětů na vyspe tohoto pusteho a groteskní ho světa, který ovládli roboticti klauni l, jenž svrhli vládu chaosu srdce a nahradili ji mnohem více interaktivnejsi formou herecke objevnosti za palácem společnosti zkorumpovane a zotrocene řeči, stavejici na mechanickém profitu sebereplikujici hodiny energie.

Je to tak přátele, nabývá jsem pozornosti a v lednovém ránu si chystal svuj starý dobrý jet pack, model Encryptor, vydávající původní ornamenty z trysek. Ustredni casoprostorove nádraží bylo mimo provoz a tak teleport ani hyperloopy nefungovaly. Nasednul jsem tedy do vlaku, jako za starých časů, prostor obtekaly prazce ještě před rozednenim, lidé, jejich tělesné schránky, odnože těch ras po kterých zbyla myšlenka, za oknem prijezdova cesta jak k Černobylu 21. Stoleti.

Na billboardech reklamy na levitujici robotické vysavače, má hlava explodujici v snach, na hranici polovisutych chrupavek bdění, někdo se mnou za okny stavěl tento nedokonceny výtvor, svět..Svět jako entita se začne měnit v okamžiku, kdy naše denní skutečnost nabývá rozměru vesmírného dramatu. Poslední kapka kávy a na obloze první průsvitné more, klicive palety jasných světlých barev, další den pod sluncem, komíny starých továren, holky cestující do školy l, priletajici a odletajici turiste věčnosti.

---

Nastupuji do vlaku, objevuji se před Budovou Jamu, rikam, že od rána mi oscilujici smysly, horečka ve špičce čela, termonuklearni tryzne milenky na svlacci večera, pouhe zahaleni na okraji věčnosti.

Po cestě mi bije srdce, tlukouci žen, a rdousici ruda vášne podbizive rezonuje pod kovem vzruchu, tisina je nenapadne v suchu, úzkost dotváří vzrušení jezerní půvab nových oči selestu.

Kapiláry dvaceti oči, vystupuji z vlaku, před zjevením velkého dne, přes Minaritanskou ulici, jdu kolem obchůdku s vinyly, a pak již přímo na vysněnou Jamu, před vchodem je pár lidi, po stávajících, divka zmatene hledající místo na mapě.

První otevření se možností, nahlásil jsem se, byl vyfocen, rozdelen do skupiny, skupiny A, první hodina nás čekala jako ctyrhodinovy kurz, pohybove tvorby.

Pohyb. Horečka. Choreografie. Multimédia. Dataprojektor. Dvaceti minutový projekt. Šílenství. Konverzace. Oáza. Ruze. Probuzeni. Divadlo masek. Vibrace. Chobotnice. Herecke improvizace.cesta domu. Únava. Spánek. Sny.