Krásov

Nad Krásovem svítalo. Paprsky jarního ranního slunce se zlehýnka rozeběhly po polích a loukách statku. Pohladily po hřbetech krávy s telaty, co už týden vegetily na pastvě, poslalo světlo do temných hal s uskladněným krmivem, obarvilo balíky slámy ležících v dlouhé pyramidě dozlatova a vblesklo do stájí s koňmi, kteří už určitě čekali na svou snídani.
Akorát to zvonění budíku mi do toho trochu nesedělo.
Z romantického filmu, který jsem si přehrávala za očima těsně před probuzením mě vytrhl protivný ranní nepřítel a z příjemného pocitu mě dostal do reality déšť, který mohl budíku směle konkurovat tím, jak protivně hlasitě a vytrvale bušil do parapetů mých oken.
Hlavně že si při každým lijáku říkám, jak ty hliníkový parapety musím vyměnit za nový, plastový, s truhlíkama, kde budu mít muškáty a budu mít nejhezčí okna na Krásově. Jenže háček. Za týden by bylo po muškátech. A možná za měsíc bych si vzpomněla že jsem je tam sázela.
Kdybych teď řekla že jsem vyskočila z postele, tak bych pěkně kecala. Nejdřív jsem si musela v sedě pěkně porovnat kostičky a svaly, co dostaly třídenní lítačkou kolem koní zabrat a pak pěkně pomalu vstát, aby se mi nezamotala hlavička, protože v pracovním týdnu se chlastat co? Nemá. To se pak člověk nesmí divit že se mu ráno vstává z postele jak z kolotoče. Ještě že mám dneska poslední den a pak zase tři dny klídek, jen sem tam nějaká prácička po statku.
Kdyby se tak kafe dalo uvařit na dálkový ovládání. Nebo kdyby mi ho někdo uvařil do postele. Dneska mi to snění nějak jde. Tak abych konečně vstala a šla si to kafe udělat. Sama. A pak nakrmit to hladové desetihlavé stádo, co jistě brzo padne hlady.
Když se podívám na hodiny v kuchyni, přistihnu se, že zase kecám, protože jsem se v postýlce válela o pár minut déle než normálně, takže koně nepadnou hlady brzo. Už zdechli.

,,Nazdar herčičky, už máte hlad co?´´, pozdravím vespolek koňské hlavičky, vytrvale vyhlížející z boxů snídani.
Odpovědí mi je několikeré zařehtání, které, kdybych chtěla být slušná, přeložila stylem:
,,Kde se flákáš s tím žrádlem??´´
Oves, ječmen, oves, oves, ječmen, otruby atd, atd. Po roce v téhle stáji mám krmení každého jednotlivého koně v malíčku, ani nemusím koukat na tabulku, která je pověšená nad barely s krmením. Ta je tu stejně jen kvůli veverkám, jak říkáme holkám, co chodí pomáhat a za odměnu jezdí. I když předejít občas kiksům, kdy nějaká začínající holčička dá plnokrevnému valachovi, co mu stoupá adrenalin, jen oves uvidí, plnou odměrku, se prostě nedá.
No,aspoň je pak veselejší vyjížďka.
Jedna z věcí, co mám na téhle práci ráda, je pozorovat koně při žraní. Není nad pohled, jak si ta normálně elegantní, důstojná zvířata mlaskají, srkají, s přivřenýma očima a hubou špinavou, až jim jádro odkapává na zem vychutnávají svou dávku.
A taky miluju pohled, když koně ráno vyženeme na pastvu.
Cválající koně, co si samou radostí že jsou venku vyhazují a házejí jednoho kozlíka za druhým. Zase trochu kecám. Není to tak vždycky. Třeba dneska ráno jsou koně odvázaní z deště úplně stejně jako já, takže se stádo došouralo na pastvinu a chystají se na úžasnou zábavu. Schovat se pod stromy a čekat až je odpoledne přijdu zavřít. Někdy jim nezávidím.
A momentálně nezávidím ani sobě, protože mě čeká deset boxíků, co na mě už zdálky volají:
,,Terezko, pojď nás vykydat, čekáme jen na tebe!´´
,,Přišla jsem na zajímavou myšlenku´´, otočím zrak na svou kámošku Šášu, co mi pomáhala vyhnat stádo ven.
,,To zas bude perla´´, pousměje se Šáša.
,,Znáš ten pocit, když ti něco nejde a ty si u toho sprostě zanadáváš, že to pak najednou jde?´´.
,,Ne asi, dneska jsem vynadala Marcelovi do neschopnejch kreténů, protože se na mě zas vykašlal a neodvezl ten bordel, co straší před halou. A za hoďku bylo po bordelu.
I když jestli to nebylo spíš tím, že u toho byl Honza a Marcel od něj nechtěl dostat čočku, za to, že není schopnej něco tejden udělat.Ale co tím chtěl basník Tereza říct?´´
,,Napadlo mě, že když budu u toho boxu stát dostatečně dlouho a dostatečně sprostě nadávat že se to třeba vykydá samo´´, dokončím hrdě svou geniální myšlenku.
,,Pako´´, odpoví mi Šáša a náš výbuch smíchu musel být slyšet na celý Krásov. A že já se směju hodně nahlas.

Dneska jsem byla nějaká šikovná, pomyslím si při pohledu na hodinky. Mám hotovo a ještě není ani poledne. S uspokojením mrknu na krásně vykydané a nastlané boxy. Někdy mě ta práce i docela baví, zvlášť když mě čeká v jídelně obídek.
Skočím za Šášou do kanclíku, jestli má už má taky chuť na řízeček, který byl na pátek napsaný na jídeláku.
Asi bych se měla naučit klepat. Když jsem totiž otevřela dveře kanclíku, naskytl se mi docela zajímavý pohled. Šáša měla totiž zrovna největší pilno strkat jazyk do krku našemu zootechnikovi Radkovi. Chvilku na sebe všichni úleku koukáme, ale vzpamatuju se první a na dotaz, jestli jde Šáša na oběd se mi dostane kladné odpovědi.
,,Jsem myslela, že už s ním nic nemáš,´´ ptám se překvapeně u oběda Šášy.
,,To víš, stará láska nerezaví, a i když je to pakoň, tak mě pořád děsně přitahuje, takže nejsem proti občasnýmu připomenutí si starejch časů,´´ zasněně mi odpoví kámoška, ,, a navíc, už jsem zase zaslechla krásovský tamtamy a ty povídaly, že se něco děje mezi tebou a Marcelem.´´
,,Tak to tamtamy pěkně kecaly, protože jestli za mnou debil dolejzá, je jeho problém, já už o něj zájem nemám,´´odpovím prudce, ,,a vůbec, tady se na mě krásně směje ten řízek, takže už nemám nejmenší chuť probírat krásovský playboye. I když tobě to s Radkem přeju, byste byli zase krásnej páreček,´´ zasměju se při pohledu na vyděšený Šášin pohled.
,,Hele sex je sex, nic proti němu, ale znova zažívat ty jeho žárlivý scény fakt nemám zájem. Tak dobrou chuť.´´

,,Tys tu kobylu zase splavila,´´ volá na mě už zdálky s úsměvem moje kolegyně Zuzka, když se s mojí kobčou Girou vracíme z krokovky.
,,No jasně, jsem to nakopla hned za bránou a cválali jsme celou dobu, jen tady před stájí jsme zpomalily, aby to nevypadalo tak blbě,´´´dostane se Zuzce veselé odpovědi.
,,Tak to odcajkuj a dáme kafe, mám novinky,´´ zamrká na mě Zuzka.
Než Giru odstavím do boxu a odcajkuji, jak se v koňařské hantýrce říká odstrojení koně od sedla, uzdečky a jiných udělátek, už má Zuza kafčo uvařené.
,,Nezdržuj, nebo ti to vyklopím už teď a s tebou to tady sekne, musíš si na to sednout,´´ popohání mě Zuzka se širokým úsměvem na rtech.
Po chvilce už skutečně sedíme v sedlovně a vychutnáváme si zaslouženou siestu.
,,Tak co jsi chtěla tak neodkladnýho, že jsem Giře ani nemohla dát cukr?.´´
,,Tak nádech a výdech, nasaď široký úsměv a raduj se milá Terezko,´´napíná mě Zuzka a já mám chuť ji uškrtit.
,,Tak už mi to řekni, nejdřív mě honíš jak nadmutou kozu a teď abych to z tebe páčila.´´
,,Nejdřív ten úsměv Terez,´´nedá se Zuz odbýt a až poté, co skutečně nasadím hollywoodský úsměv, mi sdělí zprávu, za kterou bych jí možná před půl rokem zlíbala ruce, ale teď už si tím tak jistá nejsem, i když radost mi udělala velikou.
,,Honza vyhodil Mařenu!,´´ málem vykřikne Zuzka, která má z téhle zprávičky taktéž nefalšovanou radost.
,,No, to je góóól! A že mu to trvalo co?´´odvětím rozjásané kámošce a úsměv už teď nemá podobu hollywoodského, ale srdečného a upřímného.Ten, kdo věděl jaké peklo nám tady Mařena dělala, jak rozeštvávala, pomlouvala a ubližovala všem, komu mohla, by se vůbec nedivil, že se ze sedlovny ozývá hurónský, až hysterický smích. Ale jestli šel kolem někdo nezúčastněný, nějaký nebohý návštěvník farmy, musel si určitě myslet že jsme se totálně zcvokly.

Když v maštali konečně všechno utichne, lidi jsou fuč a koně nažraný, můžu zavřít, zamknout a odejít domů. Ne, že by se mi chtělo do prázdného bytečku na statku, ale momentálně nic lepšího na práci nemám. A stejně zase začalo pršet. Na to, že je začátek dubna, pořád kosa a ustavičně leje. Jen aby nám nepršelo na festivalu, na který se se Šášou a Zuzkou těšíme jak malý holky už od zimy. Vypadnem ze statku a budeme tři dny jen chlastat, poslouchat super muziku a možná tam nabalíme i nějaké fešné hošany.
Ale teď mě čeká jen další pitomej večer o samotě. Jen tak si sedím v křesle, za ubývajícího světla. Nechce se mi vstávat, rozsvěcet a porušit tak atmosféru večera, jehož romantiku dokreslují bubnující kapky deště.
Kouzlo večera mě proti mé vůli nutí vzpomínat na věci, co už dávno nejsou, věci co pominuly a už nemají šanci se vrátit. Věci, co byly tak krásné, že mě ještě teď po měsících rozechvívají a nutí zavřít oči, zatajit dech a přenést se do stejného večera, jako je tenhle, jen o těch pár měsíců dřív. Přesně o pět měsíců, tři týdny a jeden den.
Upřeně jsem sledovala jeho krásnou tvář a snažila se zapamatovat každý jeho rys, každý pohyb rtů a zachvění víček. Jako bych věděla že je to naposledy, co mu můžu být tak nablízku. Pocit, jako když si odsouzenec k smrti vychutnává svou poslední večeři, poslední nádechy života, než všechno skončí. Rozdělával oheň do krbu, a mezi sekáním polínek se na mě občas podíval tím svým pohledem, co uměl jen on. Jeho čokoládové oči vždycky uměly zahřát, každý jeho pohled byl jako sametové pohlazení, díval se na mě a já v jeho očích poznávala všechna tajemství života. Bylo mi horko nejen z blízkosti roztopeného krbu, ale hlavně z něj. Když se krb rozhořel, usmál se na mě a zeptal se jestli mám hlad, že nám usmaží steaky. Jak si mohl bláhově myslet že mám hlad, když jediné na co jsem měla chuť byl on?
V kuchyni to krásně vonělo smaženým masem, on mi vysvětloval jak správně udělat dobrý steak a z pokoje zpíval Arakain svou Šeherezád. Byla jsem opřená o kachličky kuchyně a vychutnávala si tu chvíli, která snad nemohla být hezčí.
Ale mohla. On náhle nechal maso masem a jeho rty se dotkly mých. S takovou vášní a touhou, že by spálila celý svět na popel. Já mu jeho polibky opětovala, stejně jako horké doteky na všech místech mého těla. Milovala jsem dotýkat se jeho kůže. Žádný chlap, kterého jsem znala, neměl tak hladkou a sametovou kůži jako on. Jen to, že jsem putovala svými prsty po všech zákoutích jeho těla mě přivádělo k extázi.
Krásnou vzpomínkou projede jako nůž vzpomínka jiná. Na dobu ne tak dávnou. Na chvíli, kdy mi vyhrožoval, že jestli něco ceknu před Mařenou, tak mi rozfláká úsměv.
Nikdy jsem nepochopila, že člověk, který mi dokázal přivodit pocity jako nikdo jiný, člověk, kterému jsem věřila, mě dokázal zradil takovým způsobem, jaký se neodpouští. Nikdy.


Zřejmě vlivem mého večerního vzpomínání se mi v noci zase zdály sny o debilovi. A zase erotický. Já už bych si vážně měla najít někoho aspoň přes tu postel, nebo mi toho vážně hrábne.
Z chystání snídaně mě vyruší zvonek. Nejsem daleko od pravdy, když předpokládám, že osoba po mně toužící je Zuzka, která potřebuje pomoct vyhnat koně.
Otevřu a spolu s ní stojí přede dveřmi i Honza, náš šéfík a majitel farmy v jednom.
,,Nerušíme?,´´ zeptá se Honza
,,Ne, vždyť víš že chodím Zuzce touhle dobou pomáhat s koňma, ale co potřebuješ ty?,´´zeptám se překvapeně Honzy.
Není totiž zvykem že by sem za mnou chodil, i když mám byt přímo ve statku.
,,Víš že jsem propustil Marii?.´´
,,Myslím že je zbytečný se ptát, Honzíku, jsme na Krásově a tady se nic neutají dýl jak půl hodiny.´´
,,Ok. Takže ti aspoň nemusím nic vysvětlovat. Jen potřebuju abys zaskočila ke kravám. Hlavně teda dneska a zítra, po neděli už je vyhodíme konečně na pastviny,´´vysvětluje mi situaci Honza.
,,A nemám vlastně na výběr že ne?,´´ zeptám se jen tak pro jistotu Honzy, i když odpověď znám předem.
,,Terezo, víš snad o někom jiným, kdo by mohl zaskočit? Mě je taky blbý tě otravovat, když máš volno, ale nedá se svítit. Tak pomož Zuzaně s koňmi a pak běž rovnou krmit.´´
Jsem nadšením celá bez sebe. Ironicky samozřejmě. Ne že by mi vadilo dělat u krav, to ani náhodou, mám je ráda, horší je, že když budu u krav, budu víc v kontaktu s debilem.
To mám za to, že na něj myslím, pak se mi zdají kravský sny a ty sny se pak zhmotňují.
Zákon akce a reakce.
Přesně jak jsem si myslela, sotva jsem vlezla do kravína, už tam Marcel obcházel krávy.
Pozdravili jsme se tak na půl pusy, ani jeden z nás nemívá po ránu dobrou náladu. Chystala jsem se dát krávám šrot. Čekaly přesně jako ty koně, hlavy do uličky s výrazy – služko dej nám nažrat!
Holky, ráda bych vám dala snídani, ale kde je doprčic zase ta lopata? Než bych se zeptala debila, to ať mi radši huba upadne a tak jsem se vydala na misi Hledej, šmudlo.
,,Jestli hledáš lopatu, tak je na druhým konci, u vrat,´´ ozval se nečekaně Marcel.
Nestál mi za odpověď, ale lopatu jsem tam skutečně našla.
Nakrmila jsem a konečně si odešla vychutnat domů tu svoji snídani. Potřebovala jsem do sebe dostat kofein. Ač si to sama nepřipouštím, je pravda, že se mnou každé setkání s Marcelem ještě pořád docela otřese.
Při žvýkání snídaně, ani nevím co jím, mě poprvé napadne myšlenka, co vlastně bude teď Marcel s Mařenou dělat, když je propuštěná a vlastně by se měla vrátit na Slovensko, kam patří a kam jsem ji s holkama vždycky v duchu posílaly? I když mezi námi byli i tací, kteří ji rádi posílali i do míst temnějších, než je vesnička na východním Slovensku. A pak si i sama odpovím. Co by dělal? Nic. Jako vždycky, žádné problémy neřeší, nic se ho netýká. A tak mám docela zvrácenou radost, když pomyslím, jak bude Mařena zklamaná, že její milovaný Marcelek ji nejenže doprovázet domů nebude, ale že jejím odjezdem zřejmě skončí i jejich vztah. Vážně jsem zlá mrcha, když jí to přeju?

Od doby, co Maruna odjela uplynul už skoro měsíc a vztahy na Krásově se vyčistily, jako už dlouho ne. Do práce jsem se vyloženě těšila, už jsem se nebála, že se o sobě zase dozvím i to co nevím, nikdo už mi nemohl ubližovat a dělat naschvály.
I když zase tak trochu kecám. Naschvály mi nikdo nedělal, to byla sice pravda, ale u srdce mě občas píchlo. Totiž, chvíli po tom, co Marie odjela se začal Marcel chovat jako vyměněný. Začal být zase takový, jakého jsem ho kdysi znala, takový, do jakého jsem se zamilovala.
A to byl kámen úrazu. Protože přese všechno trápení, přes to, jak moc mi ublížil a jak se ke mně hnusně choval, jsem ho ve skrytu duše stále milovala a stále mě neskutečně přitahoval.
A mohla jsem si nadávat do krav jak jsem mohla sebevíc, stejně to nepomáhalo. A když se ke mně dokonce začal chovat hezky, smál se ně mě, díval se, slámu pro koně mi vozil načas, nikdy se na mě nezamračil a vůbec úplně otočil o 180 stupňů, cítila jsem jak se obranná hradba kolem mého srdíčka začíná bortit.
Sakra, já věděla, že mě zase chce jen do postele a jenom proto, že ona odjela a on nemá do koho píchnout!
Copak ale zamilovaná holka neodpoví na pozdrav, když se na ni on ještě usměje? Copak zamilovaná holka ten úsměv neoplatí? I když jsem si po vteřině, co jsem tyhle kraviny vždycky udělala, šla omlátit hlavu o futra maštale, stejně to bylo k ničemu...

O svém vnitřním boji jsem neřekla ani Šáše a že ta je moje hodně dobrá kamarádka a říkáme si víceméně všechno.
Zase to začalo v den, kdy jsme chystali oheň na čarodějnice. Krásovské čarodějnice jsou vyhlášené a my dle hesla střízlivý nás nedostanou, kromě vatry a masa připravily i soudek piva a pár lahví tvrdýho alkoholu. No bylo jich víc než pár. Ale když jeden pije zelenou, druhej rum, třetí vodku a já si potrpím na ballantinku, tak to do okolí zacinká podstatně hodně lahví. Protože pochopitelně jedna lahev od jednoho druhu nestačí. To by jsme při našem početním množství byli za chvíli na suchu a trapně střízliví. A to by bylo těžce proti Krásovský etiketě, zůstat na čarodky při smyslech.
,, Terezáči, nebuď blbá, já to vidím jak po tobě kouká a ty taješ!´´ zasyčela mi Šáša do ucha, když jsem upustila náklad větví při setkání mého pohledu s Marcelovým.
,, Já netaju! Tak jsem upustila pitomý větve a co jako? Podívej se na sebe, ještě jsme ani nezačali opíkat buřty a už máš triko samou hořčici. Co s tím Radkem děláte při chystání masa, hořčičnou válku nebo co?´´
,, Blbko, to víš sem tam něco ukápne´´ zasměje se Šáša.
,, Jen aby neukáplo Radkovi, znáte se,´´ rýpnu si do kámošky a tím je nebezpečná diskuze ukončena jejím vypláznutým jazykem a odchodem ke stolu s masem.
K večeru se nám podaří zapálit vatru, docela velkou, až máme strach, že na nás přijedou hasiči. Celá krásovská banda opékáme buřty, maso, kecáme, pijeme a je nám fajn.










6
Už jsem si začínala myslet, když se osazenstvo krásovského ohně začalo pomalu rozcházet, jak už to bývá někteří po svých, někteří za notné podpory svých kamarádů, že večer se skvěle vydařil a nic mi nemůže zkazit moji krásně přiopilou náladu. Se Šášou jsme si vyzkoušely pár přeskoků přes mohutnou vatru, tedy přesněji řečeno, každá po jednom, protože škvařících se botasek nám bylo přece jen trochu líto, tak jsme se snažili botičkám přismahlé tkaničky vynahradit skokem přes místní potok. I tyhle skoky byly následně vyřazeny ze seznamu našich geniálních nápadů, protože Šášinými slovy: Být zlitá, připálená a ještě utopená, to je moc i na mě.
Něco ke třetí hodině ráno u ohně zůstali jen ti nejvytrvalejší, samozřejmě já a Šáša, Radek a s ním bohužel i Marcel. Modlila jsem se, aby odešel, ať si můžu čarodky vychutnat bez jediné skvrnky na skvělé noci, ale nebyla bych to já, aby si ze mě osud, karma nebo co za věc řídí naše životy, zase nevystřelil.
Žaludek se mi neblahým tušením začal stahovat ve chvíli, kdy se od ohně začal zvedat Radek. A s ním samozřejmě i Sašetka. I za střízliva by váhala zda mne nechat samotnou napospas Marcelově kouzlu, nebo si jít užít jistě nezapomenutelný sex se svým ex, natož, když jazýček vah notně posilovaly na Radkovu stranu vypité panáky zelené.
Lítostivě jsem se dívala na vzdalující se záda mých přátel, dokud mi nezmizeli za maštalí.
Ani jsem se nechtěla otočit a věnovat svůj pohled přes oheň, ale oči, které pálily víc než žár plamenů mne donutily nechat splynout svůj zrak s Marcelovým.
,,Tak co se bude dít teď?´´, porušil nastalé ticho můj společník.
Sebrala jsem poslední zbytky odvahy a střízlivosti a se slovy:
,,Teď půjdu domů´´, jsem se skutečně chystala k odchodu.
,,Doprovodím tě´´.
,,Nechci!´´, vyhrkla jsem zbrkle a nahlas, až jsem v Marcelovi probudila smích.
,,Nebojte se slečno, já vás nechci znásilnit´´, pokračoval ve veselé notě.
,,Dej si pohov, jdu domů a doprovod nechci.´´
Vykročila jsem k domovu a nechala Marcela ať si u ohně sedí sám.
Nedalo mi to, když jsem procházela kolem maštale, chtěla jsem zkontrolovat, jestli jsou všichni ořáci v pořádku. Ani jsem nerozsvěcela, jen jsem tichým hlasem promlouvala k jednotlivým dřímajícím koním. U mé milované Giry jsem se zastavila o něco déle. Jediný tvor, kterému jsem bez zábran mohla říct všechno beze strachu, že něco vykecá.
,, Giro, schválně, nebylo by nám líp bez chlapů? ´´, šeptala jsem svojí kobylce do ucha a ona si těžce souhlasně vzdychla.
To mě celkem rozesmálo a zvedlo náladu, kobyla jako by mi rozumněla.
,, Vždyť ty to taky nemáš lehký, hřebce znáš akorát z připouštění a to nevím jestli je pro tebe zrovna nějakej extra zážitek, když ti ještě týden ´´po´´ ošetřuju kyslíčníkem hřbet od kousanců. Neuměj se k nám chovat viď, zlato moje? ´´
Tentokrát mi byl odpovědí štulec do nohy na znamení, že jí mám buď dát něco dobrého, anebo podrbat za ušima.
Kobylce muselo stačit podrbání, a už už jsem chtěla odejít, když jsem zaslechla kroky a Gira našpicovala uši směrem ke vchodu.
Při mém štěstí jsem naprosto věděla, že kroky nebudou patřit ani zloději koní, ani úchylákovi, hledajícímu svojí oběť v nočním tichu statku, jak by si jistě pomyslela každá druhá na mém místě, ale Marcelovi.
Schovat se ke Giře nemělo cenu, dveře boxu skřípou jako o život a nikam jinam se ve stájové uličce schovat nedalo, takže nezbylo, než se modlit, že Marcel jenom přejde kolem maštale a nebude kontrolovat koně.
Stála jsem přitisknutá ke dveřím boxu a modlila se ke všem svatým, aby se kroky začaly vzdalovat, ale když jsem věřící jen ve chvílích, kdy něco chci, tak mě PánBůh asi slyšet nechce.
I po těch měsících si Marcel moc dobře pamatuje na můj zvyk, kontrolovat koně kdykoliv jdu kolem maštale, i v noci po pyjatykách a tak jde na jisto.
,, Tery?´´ ozve se do ticha maštale jeho sametový hlas, podbarvený alkoholem, takže hlubší a hrubší než normálně a jen podle zběsilýho tlukotu mýho srdce musí být slyšet, že tu jsem.
Jak jsem říkala, jde na jisto, kde jinde by mě měl hledat než u boxu kobyly černější než noc.
,, Když se chceš zašít u Giry, nesmíš za sebou nechávat otevřený dveře od maštale, takhle to vypadá skoro jako pozvánka.´´ promluví na mě, sotva půl metru od mého rozrušeného já.
,, Jako k čemu bych tě měla zvát? Tvoje sebevědomí bych chtěla mít.´´ zkusím odosobněný, odtažitý tón.
Jeho oči se ve tmě zalesknou.
,,Třeba k tomuhle...´´.
Na své tváři jsem ucítila dotek jeho hrubé ruky, poznamenané prací, ale tak něžné, že kdyby mě druhou rukou neovinul kolem pasu, zřejmě bych se sesunula na kamennou dlažbu stáje.
Přitisknul si moje vláčné tělo na svůj tvrdý hrudník a políbil mě. Opatrně, jakoby zkoušel, jestli se mu poddám nebo bude následovat facka jako Brno. Vyšlo to první, poddala jsem se a zapojila se do jeho hry se rty. Ochutnávali jsme se navzájem, až se dotkly i naše jazyky.
Napětí mezi námi způsobovalo, že jsem se třásla jako osika, musela jsem se ho chytit za pevná ramena. Zřejmě to bral jako své vítězství, přitiskl mě na stěnu boxu a vložil do líbání takovou vášeň, že jsem mu to nemohla neoplácet. Když ale jeho ruka sjela z mé tváře níž, a zkusil mi rozepnout knoflík u džínsů, tak jsem se vzpamatovala a přes erotické i alkoholové opojení jsem zmobilizovala veškerou vůli a sílu co mi ještě zbyla a Marcela odstrčila.
,, Nejsem žádná tvoje děvka, už to nikdy nedělej.´´vyšla mi jediná věta z vyschlého hrdla.
Donutila jsem roztřesené nohy k pohybu, a beze slova se vydala rychlým krokem k východu.
To už za mnou Marcel nešel.

Nevím jestli je ráno horší fyzická kocovina nebo ta morální.
V mém případě byly zlé obě dvě. Žaludek a hlava se úporně bouřily proti množství alkoholu v krvi, které už sice vyprchávalo, ale pořád ho bylo dost na volání do pekla co dvě hodiny.
Ani jsem nešla Zuzce pomoct vyhnat koně, moje schopnost pohybu v prostoru se omezila výhradně na cestu postel – záchod. A vidět mě koně v tomhle stavu, nejspíš bych ztratila všechen vybudovaný respekt a už by se nenechali ani chytit ve výběhu.
Výhoda byla, že dokud mi bylo fyzicky hodně špatně, nemyslela jsem na události čarodějnické noci. Ale když se mi odpoledne ulevilo, nastalo i duševní střízlivění.
Už ohraná sebetrýznící otázka – Jak jsem to mohla udělat?, mi obíhala v hlavě celý den, co jsem nevystrčila paty z domečku. Ani za Girou jsem nešla.
Co kdybych ho potkala? No jasně že bys ho potkala ty blbko, nadávala jsem sama sobě.
Dělá na statku na kterým ty a myslíš, že se mu do smrti vyhneš?
Dneska se můžu zašívat doma až do večera, ale zítra mi začíná pracovní maraton a to bych se měla dát sakra rychle dohromady.
Ale ten pocit. Kdykoliv jsem se jen na chvíli přestala týrat budoucností, vyskočila mi ta potvora, včerejší minulost.
Vzpomínka na ty dotyky, po kterých jsem hladověla tolik nekonečných měsíců byla pořád živá, vypálená ve mně jako od žhavého železa.
Byl čerstvě oholený a voněl. A měl na sobě zelený tričko a černou mikinu s kapucí. A měl ten řetízek, co jsem mu, kráva, tenkrát dala k narozeninám! Vybavil se mi detail, kromě nesmyslnýho s mikinou, že když jsem ho objala kolem krku, nahmatala jsem ten řetízek.
Dlouho ho nenosil, když jsem mu ho dala, a když tenkrát Marie přijela ze Slovenska zpátky a začalo celé moje peklo, myslela jsem že ho vyhodil. Ale měl ho!
Druhá část mého já, ta stále zamilovaná, ta slepá, se celá roztřásla nadějí. Znamená to něco?
První, rozumná část, samozřejmě oponovala, ať nejsem naivní jako tenkrát, pokud se o něco snaží, tak jenom dostat mě do postele, než si najde náhradu za Marii. Nějakou další naivní blbku, co mu bude kuchařkou, uklízečkou a souložnicí v jednom, někoho, kdo mu odkýve všechny jeho názory s otevřenou hubou obdivu.
To bys chtěla?
A zase ta zamilovaná část se mínila uvzdychat nad představou společně strávené noci a do mě pomalu začal vstupovat strach, že až se příště o něco pokusí, tak už nebudu mít sílu ho odstrčit.
Můj vnitřní souboj přerušilo zaklepání.
Nemám totiž domovní zvonek. Domeček ho nikdy neměl a já byla líná si ho pořídit. Zbytečnost. Vstala jsem z postele a šla otevřít.
Domek je vlastně skoro jedna velká místnost, kdy se od hlavních dveří vejde do malé chodbičky a odtud rovnou do kuchyně. Ta je oddělená od ložnice – obýváku dřevěnou poličkou, kam si dávám suvenýry a malé dárečky. Taková chytačka prachu před půl místnosti.
Ale miluju ji.
A nejoblíbenější částí je moje postýlka, v rohu naproti gauče. Fakt nechápu, proč jsem si kupovala dvoulůžkovou, když jsem v ní většinou sama a spím jen na jedné straně postele. Musím si někdy pořídit aspoň psa, aby měl kdo spát na té druhé půlce.
Dveře jsem otevřela Šáše, nebyl to Marcel, jak jsem si na vteřinku dovolila pomyslet.
,, Ty vypadáš.´´
,, Tak ti přeju hezkej den,´´ odvětila jsem Šáše na její přivítací větu.
,, Můžu dál? Nebo tu někoho máš? ´´ zeptala se kámoška trochu poťouchle. Hrklo ve mně, že by nás někdo viděl? Nebo Marcel neudržel jazyk za zuby?
,, Koho asi, Marcela ne?´´ odpověděla jsem jí rádoby nadneseně.
,, Holka, jen to ne, ´´ pochopila Šáša mou ironii a obě jsme se konečně rozesmály.
,, Pojď dál, dáš si kafe, Šáši?´´
,,Že váháš, dneska jsem ještě žádný neměla a jsem jak praštěná pavlačí.´´
Udělala jsem nám oběma kafčo a pohodlně jsme sebou plácly na gaučík, až chudák zasténal.
,, Tak jak jsi včera dopadla s Radkem?´´, spustila jsem raději první.
,, No, jak asi, to víš že jsme se spolu vyspali. Už to máme v kanclíku vyzkoušený, ve skříni jsou schovaný deky, ty si vždycky dáme na podlahu a ...´´
,, Prosímtě, ušetři mě detailů, sice se mi už udělalo líp, ale ne natolik, abych si chtěla představovat váš sex,´´ přerušila jsem kámošku
,,Ok, sorry. No, prostě se stalo a bylo to super.´´
,, A jak to dneska bral? Nepředpokládám, že by jsi se k němu chtěla vrátit, nebo jo?´´
,,No to máš pravdu, nechtěla, svoboda je sladká. Naštěstí to bere rozumně, normálně se bavíme, takže no problemo, my máme city vyřešený,´´ libovala si spokojeně Sašetka.
,, Což se nedá říct o tobě, Tery, že?´´ zaútočila přímo.
Můj úlek v očích jí napověděl, že není daleko od pravdy.
,, Včera jste tam zůstali sami, u ohně, nestalo se něco? Celou dobu na tebe koukal, připadalo mi, že čeká, až to všechny přestane bavit a zůstanete sami.´´
Zhluboka jsem se napila kafe, než jsem byla schopná Šáše odpovědět.
,, Zlato, sice jsme tam zůstali sami, ale odešla jsem chvíli po vás. Nechci s ním už sdílet nic společnýho, ani oheň, natož postel, takže se nic, opakuju, nic nestalo.´´
V duchu jsem se modlila, abych byla dobrá lhářka, protože moc často nelžu a je to na mě hned vidět, ale tentokrát jsem se fakt snažila být přesvědčivá. Šáša je moje nejlepší kamarádka, říkáme si všechno. Když jsem prožívala milostnou etudu s Martinem, věděla úplně všechno, jak výstup na vrchol, tak i strmý pád a nebýt jí a toho, že mě tak podržela, nejspíš bych už na Krásově nepracovala. Díky ní jsem si uvědomila, že žádnej chlap mi nestojí za to, abych opustila práci, co mám ráda, svoje koně a statek, kde sice je jeden debil a jedna prvotřídní mrcha ale ostatní lidi jsou celkem fajn a stojí za to tu zůstat.
A navíc, mrcha už tu není, takže stačí jen přežít debila.

Druhý den už jsem šla do práce klidná. Všechno se mi v hlavě přes noc rozleželo, já se srovnala, myslela jsem na to, že jsem ho odkázala do patřičných mezí a možná na mě bude pár dní hnusnej, ale aspoň dá pokoj a já se třeba konečně odmiluju. To co se stalo mi ale vyrazilo dech.
Bylo něco k polednímu, když jsem měla vykydaný boxíky a šla si dát svoje první kafčo, když jsem přišla do sedlovny, napustila jsem konvici vodou a začala si chystat hrnek, když se za mnou ozval hlas.
,, Uvaříš mi taky jedno?´´
Byl to Martin, co seděl na židli za dveřmi a já si ho vůbec nevšimla. Pochopitelně, když na mě promluvil, tak jsem to nečekala, lekla se a hrneček byl napadrť.
,, Jsi normální? Ten hrnek byl můj oblíbenej!´´
,, Nemůžu za to, že jsi taková nešika.´´odpověděl mi s úsměvem.
,,Víš co? Jestli mě chceš lekat, rozbíjet mi hrníčky a ještě se mi potom smát, tak se seber a vypadni.´´
,, Ale roztomilá nešika.´´dodal.
Moje zamračení bylo dost výmluvný.
,, Tak promiň, nechtěl jsem tě tolik vyděsit. Jsi na mě poslední dobou jak na cizího, tak jsem s tebou chtěl chvíli, než si mě všimneš, být v jedné místnosti bez toho, aby ses na mě tvářila jako na vraha.´´
Je fakt neuvěřitelně drzej, namyšlenej a arogantní.
,, A ty se divíš že se na tebe tak tvářím? Co by jsi dělal ty na mým místě? Myslíš že můžeš z lidí dělat idioty a z holek matračky?´´naštvala jsem se už doopravdy.
A on najednou zvážněl, vstal a řekl:
,, Omlouvám se. Vážně. Za všechno, za ten podzim a zimu a taky za včerejšek.´´
Stáli jsme v té sedlovně a koukali na sebe. Ani jeden nevěděl, co v tu chvíli říct nebo udělat. Nevěděla jsem, jestli to myslí upřímně, ale jeho čokoládové oči se po dlouhé době na mě dívaly tak vážně, že jsem mu uvěřila.
,, Jaký si dáš to kafe, turka nebo rozpustný?´´ prolomila jsem mlčení.
,, Rozpustný. Díky.´´
,, S mlíkem viď?´´ zeptala jsem se.
,, Jo, jsem rád, že si to ještě pamatuješ.´´ usmál se.
,, Na některý věci se, Martine, zapomenout nedá.´´
Po hrozně dlouhý době jsem vyslovila jeho jméno. Předtím do pro mě byl prostě debil. A teď už zase Martin. Sedli jsme si s kafčem ven na lavičku a povídali si. Vyprávěl mi o kravách, o práci a já jemu zase o koních a mě to připadalo jako tenkrát na začátku, když jsme byli skutečně kamarádi a než se to tak strašně zvrtlo.
Když jsem přišla před rokem a půl na Krásov, tak jsme byli kolegové, pak kámoši.
Nejdřív jsem si o něm myslela jen to nejlepší, jako kamarád byl opravdu fajn. Šáša i jiné holky, mi o něm občas říkaly, jaký občas bývá, jak se chová k ženským, nebo když ho chytne rapl, tak se ho bojí celej Krásov, ale nepřikládala jsem tomu váhu. Prostě drby. A pak na podzim jsme si spolu začali, nečekaně, na oslavě jedněch narozenin jsme se spolu prostě vyspali a pak už se to vleklo. Týdny zamilovanosti a euforie. Pak přijezd Marie a z Martina se stal přesně ten člověk, o jakém jsem slýchala od holek. Tenkrát mě několik týdnů ani nepozdravil, jen tak ze dne na den. Další měsíce, když jsem se jakž takž vzpamatovala jsme se k sobě chovali s chladnou zdvořilostí. Jako mávnutím kouzelného proutku, po vyhazovu Marie ze statku, Martin zase otočil a je takový, jako jsem ho znala na začátku.
Nechápu to, ale ve své stálé zamilovanosti tu vedle něj sedím a on se lehce dotýká svým ramenem mého a já se celá třesu.
,, No, asi bych taky měla jít něco dělat, za chvíli mi příjdou zákazníci na ježdění, tak musím zavřít koně,´´ukončila jsem naši debatu, načež se mě Martin zeptal jestli nechci pomoct a já souhlasila.
Dřív mi úplně běžně pomáhal zavírat koně, byli jsme docela sehraní, koně fungovali jako hodinky a poslušně parkovali jeden po druhém do svých boxů. Dokonce i Šejla, starší kobylka, která i přes svých odžitých patnácti zim občas dělala, že neví kde bydlí, dnes vynechala obvykle návštěvní kolečko po boxech svých sousedů. Martinův bič v ruce byl pro nic zřejmě jasný signál, že on si s ní hrát rozhodně nebude.
V duchu jsem si povzdechla, že ti chlapi to mají zase jednodušší, kdybych tam stála já, tak bič nebič, Šejla by aspoň jednu zastávku v cizím boxe udělala.
,, Dík za pomoc, jsem aspoň nemusela rušit Šášu z kanclu.´´
,, Nemáš zač a se Šášou si nedělej starosti, poslední dobou ji tam nějak často chodí rušit Radek,´´ pousmál se Martin.
,, No, vzhledem k tomu, že tady dělá zootechnika tak musí, nosí Šáše papíry od dobytka.´´
,, Tak to sice máš pravdu, ale pochybuju, že k papírování patří sex na stole.´´