Schovávaná

I. Prázdná sklenice

Od našeho posledního setkání uplynuly tři dny, když se vidíme znovu. „Dnes nemám moc času“ říká stroze hned na úvod a nevypadá, že je nějak zvlášť mile naladěna. Čeká na mě na nevzhledném, hlučném parkovišti, vedle reklamního panelu, z něhož visí cáry odlepeného papíru. Jde o nevlídné místo, kam se ona vůbec nehodí. Celá v černém je jako tmavý klenot, který tady někdo nechtěně upustil. Ani hodina není pro schůzku s dívkou příliš vhodná, protože je všední odpoledne. Kolem nás se lidé uspěchaně vracejí z práce a mají hlavy plné jiných starostí než já. Všude je slyšet ruch města a do popelavých mraků vylétává kouř z tepající dopravy. Také začíná být poněkud chladno. Je polovina září, člověk se už nemůže koupat v pohodlném letním vzduchu, ani v bezstarostném nicnedělání. Nadcházející dny budou spíše mdlé a unavené. Ale je tady ona, a všechno má nový, záhadný náboj, intenzivně odlišný od okolního, důvěrně známého prostředí. Dívám se na ni a říkám si, co se stane. Budeme spolu sami, šedivost přechodně zmizí a vystřídá ji nebezpečné vzrušení. Co dosud bylo prázdné, se zahalí do bolestivě líbezné polevy.
Usadíme se v nedalekém baru. V místnosti s namodralou barvou jí matné světlo omývá obličej. Má rozpuštěné vlasy a opět se začíná lehkomyslně bavit. Ze sklenice vezme kostku ledu a vloží si ji do úst. „Chtěl bys led?“ zeptá se náhle tónem, kterým mluví sotva náctileté dívenky, když chtějí, aby jim rodiče koupili nějaký nový módní výstřelek. Není typicky hezká, ale přitahuje mě, jak si se mnou zvolna pohrává. Asi bych měl navodit atmosféru nezávazného humoru a reagovat nějakou sarkastickou poznámkou. Dané dovednosti neovládám, ale přesto si docela dobře povídáme. Ona se pohodlně uvelebí na pohovce a dovolí mi pozorovat ladné křivky jejích boků a stehen. Vím, že si ji budu ještě vícekrát představovat, byť už bez hebkého, naléhavého tepla, které je cítit nyní.
Číšník, který nám přináší pití, si s ní vyměňuje žertovné poznámky. Samozřejmě, že je ráda. Mužské reakce na její přítomnost už přece musí důvěrně znát. Jsem s ní však já, nemusím si nic jen potajmu vymýšlet jako zaměstnanec místní obsluhy.
Venku se stmívá, ale my se nezvedáme. Zprvu neosobní ovzduší naplněné slabým, mlhavě žlutým světlem už dávno zmizelo a je nahrazeno elektrizující důvěrností. Její žádoucí tělo mám velmi blízko, pulsující a měkce oblé, přesto stále tak záhadně odtažité. Několikrát mě příkře vyzve, abych si od ní odsedl, a předhazuje mi všechny nedostatky, kterými se vyznačuji. Podobné chvíle okořeňují nudu mého života prostopášnou chutí. Jako když si občas dopřejeme nějaký smetanový nápoj, o němž víme, že nám jeho přeslazenost neprospívá.
„Ty si určitě myslíš, že se o tebe zajímám“ říká mi konverzačně. „Ale mýlíš se. A jestli předpokládáš, že ti to se mnou vyjde, tak to je hrozně špatné“. Chtěl bych ji obejmout, ale ona dál vede své kritické, bezcitné řeči. „Určitě jsi se mnou jenom proto, aby ses každému mohl pochválit“ sděluje třeba.
A při loučení na osiřelé zastávce mi tiše tekoucím, sametovým hlasem radí: „Chovej se, jak chceš, nepřetvařuj se“. Mezera mezi námi není skoro žádná. Stojí s konečky prstů pravé ruky zasunutými za okraj kalhot, rozkročená, protože jednu nohu má ležérně opřenou o blízkou lavičku. Její pružné tvary teď vynikají ještě ostřeji. Najednou ji pohladím po vlasech. Ona se sice usmívá, povzbudivě a lákavě, oči se jí lesknou jako perly, ale zároveň rázně praví, že toho mám nechat. Hlas už nemá jako samet, spíše zní kovově, neosobně. Pak odjíždí a já se bojím jít domů a lehnout si do postele, protože vím, že budu přemýšlet o ní. Už nepiji omamný nápoj, ale mám jen prázdnou sklenici. Můj koktejl však byl tak silný, že na samém dně sklenice jsou jeho zbytky ještě viditelné.

V sobotu k nám přijde Filip. „Mám s ní rande“ informuje mě a je obdivuhodně sebejistý. Filipovi jen vyřídím její vzkaz, že pokud bude pořád tak chladný, přestane ji schovávaná s ním bavit. Moje rada je přece v jeho zájmu.…. Nebo i v mém?

Večer jsem v klubu s jejím bratrem Martinem. Noc ještě nepokročila, a tak je sál téměř prázdný. Náš spoře osvětlený stůl a celé prostředí s málo nápaditým vybavením působí tvrdě a opuštěně. Všechny přítomné dívky vypadají jinak, nevšedněji, se zářivými obličeji a křiklavě nalíčenými ústy. Hladká mladost jejich krémové pleti je oblečením ještě více zdůrazněna.
Chvílemi se přistihnu, že se dívám ke dveřím, jestli nepřichází ona s Filipem. Říkám si, že už nedorazí, když ji náhle zahlédnu v davu lidí, jak se svou unylou chůzí přibližuje k nám. Neznatelně se usmívá. Vypadá jako nepatrně zkrocená šelma, která k sobě nikoho nepotřebuje. Pozdraví mě bez zájmu, jako bychom se znali jen velmi vzdáleně. Oči jí září vzrušením. Do celého večera vystřelila s její přítomností jakási neznámá látka, jako injekce, která smysly zároveň zbystří i oblouzní.
Pak se objeví Filip. Martin, poněkud překvapený, chce vědět, zda jeho sestra s Filipem chodí. Řeknu, že nevím, což si zřejmě vyloží jako souhlas. „Kam dal rozum.....?“ vykřikne zoufale.
Na okamžik zůstávám sám s Filipem, který se mě ptá, zda si s ní může něco začít. Nemám pochopitelně právo na žádnou odpověď, jakákoliv by byla špatná.
„Tak raději odejdi dřív, abys nás neviděl, jak spolu tančíme. Zase bys nespal“ doporučuje mi Filip. Snažím se v jeho tónu vystopovat nějaký výsměch či účast, nenacházím ani jedno.
Kolem třetí hodiny ranní pro mě přichází čas k odchodu. „Ahoj, anděli“ řeknu jí na rozloučenou hlasem ostříleného seladona. Ona něco jen stručně, ale pobaveně odpoví a zůstává sama s Filipem, zatímco já prožívám slast, kterou si sám ordinuji jako drogu.

Za několik dnů jsme v klubu zase. Ona jde tančit s Filipem, ale když se vrátí ke stolu, vypadají oba dva rozpačitě. Na prosklené taneční ploše se mezi tím rozjíždí striptýzová šou. „Takovou mi večer předvede“ stačí mi ještě Filip oznámit, než si odejdou sednout do Martinova auta.
„Sakra, zamlží mi skla“ říká věcně její bratr a odejde za nimi. Jakmile je zpět, jen mávne rukou a s nadhledem prohodí „Vyrušil jsem je v tom nejlepším“.
Příští týden mi o ní Filip vypráví. Jak jsou spolu ve městě, u nich doma, jaká je. Jsem jen pozorovatel světa, kterého se bojím, přestože je lepší než ten můj. A ona mi později říká: „Víš, Filip byl dnes u mě v práci. Blázen... Já ho nechci. On je moc mladý a já potřebuji někoho staršího. Navíc on mě chce víc než já jeho“.
Stejně jako já také ona možná pije z prázdné sklenice, která je přece mnohem lehčí, než kdyby byla naplněná.