Schovávaná

III. Kateřina

Na oslavu narozenin jednoho z mých známých jsem šel jen z povinnosti. Ostatně mnoho věcí dělám jen z povinnosti. Očekával jsem, že vypiju jedno, dvě piva a mlčky budu přihlížet živému hovoru spolustolovníků. Když jsem dorazil, hlasy hostů se vzájemně překřikovaly a v ryze mužském kolektivu nebyla ani stopa po sebeovládání a napjaté snaze udělat dojem, kterou přináší přítomnost neznámé ženy.
Poblahopřál jsem oslavenci a v klidu se zařadil do probíhající zábavy. Byl jeden z posledních dnů v roce, kdy se dalo sedět venku. Dočasné zahřátí nabídnuté sluncem však rychle pominulo, jakmile žhavá koule zmizela za obzorem. Počínající podzim tak už byl patrný, i když zatím jen v předtuše jako daleký mrak. Hospoda si však chtěla udržet žár odcházejícího srpna a před stále studenějším okolím se bránila lektvarem z lidských hlasů a kouře z pečeného masa.
Pomalu jsem pil pivo, které mi poskytovalo záchranný pás, když jsem si připadal, že bych měl něco říct nebo se zasmát. Jako obvykle jsem mluvil, jen když mě někdo oslovil. Ani jsem nezkoušel hovořit k širšímu publiku u stolu, protože můj zastřený hlas by v té vřavě stejně zanikl. Celý večírek podmalovával šťavnatý opar hořčice, křenu a škvařících se klobás, který jsme konejšili chladným zlatavým mokem.
Postupně přicházeli noví a noví hosté, které už ani sám oslavenec neznal. Rychle zapadli do třaskajícího prostředí, které je přinutilo strhnout dosud zdvořilou masku a nakažlivá, veselá nálada se přenesla i na ně. Skrz smích a proudící hovor však pod povrchem bylo znát, že ženská společnost by byla více než žádoucí.
Já se rozhlížím po okolí už potápějícího se do tmy jen chabě prosáknuté pouličním osvětlením. Vedle dřevěné zahrádky, kde jsme seděli a která napodobovala styl amerických barů, byly další velmi prosté stoly s lavicemi. Střechu nad nimi vytvářely jen vysoké stromy a celé zařízení budilo dojem provizornosti a obyčejnosti. U jednoho z těch jednoduchých stolů seděl intelektuálsky vyhlížející mladík v brýlích s výraznými, černými obroučkami. Jeho bradu zdobil ledabylý vous. Byl oblečen velmi prostě, chtějíc zřejmě naznačit, že je mu jedno, co si o jeho zevnějšku myslí ostatní. Naproti němu seděla dívka v brčálově zeleném svetru a šedých, přiléhavých Stách. Oba měli před sebou pivní půllitry a uprostřed stolu ležel sáček se slanými tyčinkami. Povídali si a usmívali se přitom, vypadali hodně studentsky, oproštění od starostí dospělého světa. Ne jako pár, spíše jako dobří přátelé. Byl jsem vždycky zvědavý, co si mohou sdělovat podobné dvojice a bůhví, proč jsem si myslel, že to musí být po každé něco velmi chytrého a neobyčejného.
Dívku jsem nepoznal hned. Když jsem ale vrátil pohled zpět na ni, zpozorněl jsem a ještě jednou se zadíval na její tvář, která se v počínajícím šeru svou bělostí výrazně odrážela od tmavých vlasů. Tu tvář jsem znal a celá mi připomněla dobu již vzdálenou. Od té chvíle jsem hlavu obracel neustále k dívce, která na mě kdysi dávno působila omračujícím dojmem. Potkával jsem ji tehdy na chodbách střední školy, hltal očima a asi půl roku čekal na příležitost promluvit s ní. Když jsme jednou spolu konečně tančili, měla šedý kalhotový kostým, poněkud formálnější jako na nějakou obchodní schůzku. Jindy působila rozverně v růžových šortkách a bílé blůze s nadýchaným volánem. Vypadala jako dívka z chlapeckých snů. Stála s rukama v bok, usmívala se a její kaštanové vlasy a bezstarostně živoucí oči vytvářely obrázek, z něhož jakoby po hrstech tryskaly stříbřité gejzíry.
Samozřejmě jsem nebyl sám, kdo ji chtěl. Její spolužáci však měli výraz zkušenější, ne tak nervózní jako já, který se nadhled snažil pouze předstírat. Od našeho krátkého seznámení jsme jen párkrát vzájemně prohodili několik slov. Zpočátku se bavila přívětivě a mile, ale když rozpoznala mé pravé záměry, které jsem nedokázal skrýt a už vůbec ne vyjádřit, změnil se její postoj nejdříve v opatrný chlad a postupně přešel v okázalou nevšímavost.

Nyní mi přijde jiná než na střední škole. Přestože jsem ji vůbec neznal, považoval jsem ji tehdy za dívku, která je objektem zájmu mnoha mužů, dívku, která se ráda hezky obléká, ráda maluje a má běžné názory šestnáctileté studentky. Měl jsem s ní spojen svět plný rozesmátých lásek, které nikdo nebere vážně. Svět, který mě uchvacoval a do kterého jsem já sám nikdy nepronikl.
Proč dnes, pořád tak svěží a hezká, sedí ve skromném, nevýrazném oblečení v jedné z horších místních hospod a pije pivo? Vím o ní jen, že studuje někde na univerzitě a je ve stejném ročníku, co já. Podle mých zažitých názorů by měla cestovat, být ambiciózní mladou dámou, jezdit se svými nápadníky na výlety v drahých autech. Možná tomu tak bylo, ale když jsem ji viděl sedět na tak chudobném místě, nedávaly moje představy příliš smysl.
Mezitím pokračovala oslava. Z opačné strany lokálu k nám doléhal lomoz džezových nástrojů, příliš vtíravý a nesourodý, znějící jen v jakési ozvěně, která spolu se sílícím lidským halasem tvořila bohémskou změť zvuků. Pro mě ale hospoda přestala existovat. Stále jsem vyhledával ji a v duchu se vrátil do jednoho klubu, do doby před šesti lety.

Kateřina se tehdy objevila překvapivě, nikdy předtím jsem ji tam neviděl. Působila docela obyčejně v dlouhém, nesměle průsvitném svetru a červených kalhotách. Vlasy jí úhledně stékaly po zádech. Na mě se podívala netečně, přece jenom však byl v její tváři střípek překvapení. Ve své předtuše atraktivní dívky možná s úsměvem začala očekávat malé problémy. K mé osobě již dávno zaujala nedobytný postoj a obrnila se něčím, co nebylo možné překonat. Po celý večer jsem s ní nepromluvil ani slovo.
Zhruba hodinu po půlnoci jsem ji uviděl stát pár kroků ode mě. Byla otočená zády a patrně pozorovala rozjásaný dav na tanečním parketu. Ohlušující hudba uzamykala celý prostor do neviditelných kleští a každého plně ovládala svojí hlasitostí. V sále se vznášela šedostříbrná pára a burácející prostředí přítomnou mládež doslova pohánělo vpřed.
Břichem mi projelo rychlé, ostré sevření. Vše bude dotčeno opravdovostí, pomíjivě ochutnám směs její vanilkově mléčné pleti a hnědých očí. Budu mít blízko sněhový úsměv, který si od ní berou jen ti odvážnější. To vše si v duchu říkám než jí s roztřesenými koleny a srdcem bušícím tak, že se málem zalykám, povím několik neuvěřitelně běžných slov. Odpoví jen sotva seznatelným pokývnutím hlavy. Na moje další, velmi tuctové věty, v nichž se neúspěšně snažím o pokud možno vtipnou sebeironii, reaguje se shovívavým úsměvem. „Já půjdu tančit“ špitne nakonec a zmizí.
Dávivé napětí pozvolna ustupovalo a namísto něj se ve mně rozléval zvláštní pocit. Dokázal jsem splnit úkol, nikdo nemohl říct, že jsem příležitost promarnil. Udělal jsem všechno. Zítra se zahalím do neodbytných představ o tom, jak neodešla, jak spolu tančíme, ona se dívá na mě, vpíjím se do jejího doufajícího výrazu a pomalu se ústy přibližuju k hedvábné kůži na jejím krku. Může být i tohle první láska? Nebo je to jen nějaká podvědomě chtěná parodie?
S ještě rudolícím obličejem a uklidňující, mučednickou bolestivostí, která naznačovala, že jsem se na kratičký moment skutečně stal součástí normálního světa, kde nic není omezeno jen na představy, jsem se vydal k východu. V ústech jsem stále ještě cítil překypělou kyselost vína, které jsem si předtím dával na kuráž. Cesta ven z diskotéky vedla přes schody přeplněné lidmi. Uprostřed nich se proti mně z cigaretového dýmu náhle vynořil středně vysoký mladík v bílém roláku. Sestupoval dolů a v chumlu postav zavadil o moji ruku. Já podobné situace řeším obvykle omluvou, nicméně rozzuřený bijec s hranatou tváří a vyholenou hlavou mě bez velkých řečí prudce strhl pod sebe a okrajem dlaně udeřil do obočí. Nejprve mě nic nebolelo, jen jsem na obličeji cítil podivné teplo. „Asi ti to rozrazil“ poznamenal lakonicky Vašek, který byl svědkem celého napadení a pozoroval krev proudící kolem mého levého oka.
Vycházeje ze řvoucí budovy v oblečení potřísněném zmatenými červenými stříkanci jsem Kateřinu ještě jednou uviděl. Ona mě však vnímala jen jako rychlou, groteskní linku, s celým večerem vůbec nesouvisející, jež rychle zmizela do pozadí mrazivé noci.

V následujících dnech bylo okolí drobné rány nejdříve červené, pak modré a v závěru se zbarvilo do žluta. Když jsem se svým neblahým zevnějškem potkal ve školní jídelně Kateřinu, přešla vše s lhostejným výrazem.
Podobný pohled měla, když jsem se loučil s účastníky oslavy ve westernové hospodě a Kateřina mě náhodně spatřila. Její oči byly ledové, i když na jejich dně se možná rozsvítila jakási vzdálená, mlhavá vzpomínka. Ústa ale nechala bez sebemenšího náznaku úsměvu. Krásná a zejména nedostupná. Z její krásy jsem nikdy radost neměl. A z její nedostupnosti?