Zelený přízrak ožívá (23)

* 23 *

Jura zaklepal na dveře nemocničního pokoje a rozpačitě vstoupil
dovnitř. Že je správně poznal hned, u jedné postele seděla paní Konobržová.
Jeho návštěva ji zřejmě musela dost potěšit, usmála se a
pohledem naznačila, aby šel dál.
„Ahoj Otouši, jak se ti vede?“ zeptal se nemocného polohlasem,
když přistoupil k posteli.
„Už je to dobré,“ promluvila jeho manželka místo něj, „ale…,“ teď
ztišila hlas, „už tady za ním byli…,“ na chvíli se odmlčela a pak zašeptala,
že jí bylo sotva rozumět, „…esenbáci.“ Následně líčila, jak se
k němu chovali neurvale, skoro křičeli…
„Ještě že zrovna leží tady, jinak by ho snad zase zavřeli,“ dodala,
skoro plakala a pobledlý Otouš na lůžku jen přikyvoval.
Posledních několik dnů bylo doslova bláznivých. V sobotu se Tonička
málem zhroutila, teta se ji snažila aspoň trochu uklidnit, i když
ani ona se taky asi moc dobře necítila. Tehdy si už myslel, že budou
muset začít znovu něco podnikat - v tu chvíli jen přemítal, jestli se jít
zase dohadovat s esenbáky, nebo zavolat sanitku - když někdo zazvonil.
Tak je to tady, pomyslel si, a bylo mu opravdu nedobře. Představoval
si policajta, nebo doktora, nebo někoho, kdo přišel, s kamenným
výrazem v obličeji, sdělit…
Strejda otevřel, za dveřmi stál mladík. „Není tady u vás náhodou
pan Tylišek?“ zeptal se a Jura, který to zaslechl, se už začal připravovat
na nejhorší…
„Nemohl jsem tě…, vás… najít,“ spustil poněkud nesouvisle. „Prej
už tady ve městě nebydlíš…, nebydlíte," pokračoval. „Nepostrádáte
náhodou syna?“
Jurovi se zatočila hlava, cítil, jak se mu začíná zvedat žaludek,
snažil se ovládnout… Přikývl a zcela viditelně se pokřižoval.
Mladík ho chytil za ruku. „Je to dobrý,“ pronesl. „Erika ho za chvíli
přivede,“ pokračoval. „Já jsem vám to chtěl říct hned, nemohl jsem
vás ale najít, když už tady nebydlíte,“ opakoval. „Musel jsem počkat,
až přijedou. Ještě, že si ten tvůj…, váš synátor pamatoval, kam má
jít.“
Pocit strachu a beznaděje u Jury vystřídal nával radosti, málem
dostal chuť mladíka obejmout a dát mu brežněvovskou pusu, nebo
aspoň zakřičet hurá. Ovládl se ale, jen se zeptal: „Co se vlastně stalo?“
a při tom se mu docela třásl hlas.
Vzápětí se u dveří objevila mladá dívka, za ruku vedla Lukáše.
„Tak jsme tady,“ pronesla a ještě dodala: „Jistě jste měli strach.“
Kdyby si měl vybavit, co se odehrálo, nedokázal by to: všichni se
seběhli, jeden mluvil přes druhého; jen se bál, aby se Toničce ze
samé radosti znovu nepřitížilo.
Chtěli je pozvat dál, ti se ale zdráhali a Jura přemýšlel jak se jim
odvděčit.
„Musíme jít na policii a oznámit, že se kluk našel,“ řekl náhle strejda.
Tohle nikoho v tu chvíli ani nenapadlo, celý případ považovali za
uzavřený…
Vydali se na esenbárnu, strejda, on a ten mladík, zatímco Erika,
jak se dívka jmenovala, na ně počkala a nejspíš musela čelit palbě
nejrůznějších dotazů těch zvědavých ženských.
Cestou se dozvěděl, co se vlastně odehrálo. Mladík, jmenoval se
Patrik, pracoval na dráze jako posunovač a Juru si pamatoval ještě
z dob, kdy jako výpravčí sloužil tady v okolí. Právě se vraceli se svoji
dívkou z vyjížďky na motorce. Před nimi jelo auto, které najednou
zastavilo, a to tak nešikovně, že museli zastavit taky. Z auta vystoupil
Timur - přezdívka se ve městě natolik vžila, že ji bezděčně použil i při
líčení události na okrsku a až na udivený výraz v policajtově obličeji
se opravil - a s ním ještě někdo. Chytli malého kluka, co tam postával,
chvíli se s ním bavili a pak ho vtáhli do auta. Protože se ve městě
šuškalo, že Timur není v některých věcech zcela normální, napadlo
Patrika jediné…
Vydali se za nimi, rozhodnuti v případě potřeby zakročit. Auto sledovali,
v Hevlicích zahnulo na okresku vedoucí do kopců směrem
k Boletínu. Jeli pořád za ním, a když auto náhle zastavilo, zastavil
taky. Ještě ho napadlo vypnout motor a zhasnout světla. V šeru rozeznali,
že kluk vystoupil, otočil se a začal utíkat z kopce dolů. Zahlédli
ještě, jak z auta vyskočili ti dva chlapi a rozeběhli se za ním, asi ho
chtěli dohonit. S motorkou stáli opodál, nenápadně se tedy otočil, bez
motoru sjel z kopce, kluka předjel a s Erikou se jim ho podařilo chytit.
Kluk byl strašně vyděšený, vypadalo, že s ním nic nesvedou, celý se
klepal…
„Ještě, že Erika, až vystuduje, bude učitelkou v mateřský,“ konstatoval
mladík, „a s dětma to trochu umí…“
Z kluka nakonec dostali, jak se jmenuje, a pak už všechno probíhalo
normálně. Odvedli ho na zastávku, Erika s ním počkala na vlak -
na motorku ho vzít nemohli - a Patrik jel zatím hledat klukovy rodiče.
Těžko pochopitelný příběh, naštěstí s dobrým koncem.
Dobrým…? Je ten konec opravdu dobrý…?
Podle toho, jak se všechno dál vyvíjelo, policajty zřejmě nezajímá,
že se tady nějací úchylové pokusili unést dítě, ale s kým se rodina
poškozeného stýká. Nebyl celý únos součástí jakéhosi vyššího zájmu…?
Není náhodou na nějaké „černé listině“? To, že je na ní Otouš, je
známá věc, říká se, že i do Smutnice se musel odstěhovat kvůli něčím
intrikám. Kamarád Miki, který ho v sobotu s rodinou navštívil, měl
v minulosti problémy, vyhodili ho za to i ze školy a Patrik, jak se
dozvěděl, ze školy vyletěl taky, a to právě zásluhou Timura. No nakonec
ani on sám není kvůli svému původu politicky zrovna košér.
I když měl v posledních letech klid a v zaměstnání mu nikdo nic nepodsouval,
někteří soudruzi zřejmě stále zůstávají bdělí a patrně se
nezastaví vůbec před ničím. Snaha rozbít mu rodinu, psát pamflety…
A nakonec ještě unášet děti!