Zelený přízrak ožívá (24)

* 24 *

Bylo slyšet zaklepání, následně zvuk otevírajících se dveří, někdo
tlumeně pozdravil. Jura se otočil: do místnosti vešel pan Stružnický
s manželkou. Poznali se hned, podali si ruce, padlo několik zdvořilostních
frází a vcelku zbytečných otázek; pak se už ti noví hosté a
Konobržovi bavili jen mezi sebou. Jura si začal připadat docela zbytečný
a dumal nad tím, jestli se nemá raději spěšně rozloučit a odejít.
Z přemýšlení ho vytrhlo nové zaklepání, do místnosti vstoupily
dvě báby. Jednu neznal, druhá mu byla povědomá. Chvíli přemýšlel
a pak mu došlo: je to určitě Mikiho teta. Tedy toho spolužáka, který
je v sobotu s manželkou a dětmi navštívil. A zároveň i teta Timurova
kamaráda Standy, který ji poté, co spadla ze schodů, se svojí manželkou
prohlašovali za mrtvou a dělali si zálusk na její barák.
Ženská si ho taky prohlížela, přísně si ho měřila pohledem, asi
hned nevěděla, kam ho zařadit.
Spolužák Miki u ní kdysi asi rok bydlel, jednou v létě ho dokonce
přijel navštívit a přespal u nich, měla by ho tedy znát. Druhý den pak
jeli na chatu ke známým, dost se na to tehdy oba těšili. Jak celý ten
výlet dopadl, to už byla jiná věc. Na tom se tehdy podepsal Timurův
kamarád. Ten, kterého v sobotu na náměstí taky zahlédl…
Pamatuje si to ještě po tolika letech…? A jaké o něm má vlastně
mínění…?
Báby se s Otoušem pozdravily, obě se doslova rozplývaly a tvářily
se, jak s ním velice soucítí. Jura se ale nemohl zbavit dojmu, že
aspoň ta Mikiho teta, to jenom hraje. Hlavní slovo měl zrovna Stružnický,
právě s Otoušem polohlasem něco řešili a obě manželky jim
přizvukovaly. Mikiho teta postoupila stranou, chvíli se nic nedělo…
Znovu se na Juru pozorně podívala. „Vás odněkud znám,“ pronesla,
„ale odkud…,“ začala lovit v paměti.
„Jo, už vím,“ prohlásila triumfálně: „Nejste vy náhodou ten novej
zootechnik u nás v družstvu?“
„To si mě s někým pletete,“ snažil se ji Jura vyvést z omylu. „Ale
znát mě musíte. Vždyť jsem vás už jednou navštívil. To s vámi ještě
bydlel…“
Bábě najednou došlo. „Aha, a pak jste spolu jeli na vejlet…“
Tak si přece vzpomněla, zauvažoval Jura. Zdálo se, že bába o něčem
přemýšlí, potom se otočila k té druhé: „Standa, si tady ve Viničné
postavil…"
Z ničeho nic větu přerušila, obrátila se znovu k Jurovi a pokračovala:
„Náš Standa, toho určitě budete znát. Bydlí tady ve městě. Mají
to tam moc hezky udělaný. Jistě by vás pane zajímalo, jak si náš
Standa postavil…“
Jura byl zticha, nevěděl, jak zareagovat. Otoušova manželka
všechno slyšela a vyřešila za něj, když přes rty procedila: „Víc než nás
by to asi zajímalo kriminálku. Jak místo do práce chodil na stavbu,
jakým způsobem si obstarával stavební materiál…"
Báby její narážku přeslechly, nebo nepochopily, a bavily se dál už
jen mezi sebou.
"Stará Bečvářová…," spustila ta druhá.
„Co je s ní?“ zeptala se ta Mikiho teta.
„No…,“ pokračovala zas ta druhá, „…říkají, že je na tom moc
špatně…,“ na chvíli přerušila, „…i když mně se to nezdá, já bych
řekla, že je docela fit…“
„Standa,“ spustila zase Mikiho teta, „ví už o nějakém nájemníkovi,
co se po ní do baráku nastěhuje. To víte, prázdý to tam nechat nemůže.
Ten nájemník je ale ňákej divnej člověk, kdoví, co je zač. Ze
školy vyšel ve čtvrtý třídě, teď dělá na dráze, má prej šest dětí, nejsou
prej ani jeho, manželka měla každý s jiným a teď od něj utekla…“
Jurovi zacukalo v koutku pusy a doslova nadskočil. Paní Stružnická
to postřehla, chytila ho za loket a gestem naznačila, aby nereagoval
a zůstal klidný…
Z ničeho nic se rozletěly dveře a do místnosti vpadly dvě osoby.
Růženka - tu Jura poznal hned, i když měla na čele nalepenou náplast
- a s ní nějaká starší paní. Bez pozdravu, to zřejmě ani jedna z nich
nepovažovala za vhodné. Stružnický se otočil a s nahranou zdvořilostí,
z níž se dala vycítit i jistá dávka ironie, obě pozdravil: „Dobrý den
paní Bečvářová,“ řekl směrem k té starší a k Růženě pak: „dobrý den
milostpaní,“ a chtěl dál pokračovat v rozhovoru s Otoušem. Ostatní,
taky zamumlali cosi jako pozdrav i Jura se o něco pokusil, aby nevypadal
jako úplný nezdvořák, i když si myslel své. Zároveň se snažil, si
tu, údajně umírající Bečvářovou prohlédnout.
Růženka místo odpovědi a bez jakékoli souvislosti, spustila směrem
k Otoušovi: „To auto zaplatíte. Rozumíte! Zaplatíte! A hned…!“
začala křičet.
„Vzpamatujte se milostivá,“ pronesl klidně Stružnický. „O čem
vlastně mluvíte. A jinak, jestli vám uniklo, tak tady nejste někde na
tržnici, nebo v kravíně, nebo u vás doma, ale v nemocničním pokoji.“
„To mně nemusíte vysvětlovat, já vím dobře, kde jsem. Já jsem
tady na rozdíl od vás pracovala,“ odsekla. „A vůbec. Co se nám do
toho pletete…,“ snažila se ho odpálkovat.
Přistoupila blíž a znovu začala na Otouše dorážet. „To rozsekaný
auto, bolestný, pobyt v nemocnici a ušlej plat…“
„Když se vám to stalo, tak tady pan…,“ Stružnický ukázal na
Otouše, „… ležel tady. Tak s tím, že jste auto nabourala, nemůže mít
nic společného…“
„To je jedno. Já toho člověka na vlastní oči viděla a mám na to
ještě svědky. Když to nebyl on, tak to byl jeho mladší brácha, jsou si
podobný,“ ječela Růžena jako pominutá.
Otouš se náhle na posteli nadzvedl a začal na Růženu křičet:
„Žádného mladšího bratra jsem mimochodem neměl…!. Můj bratr byl
o devět let starší. O devět let! I kdyby neumřel, nebo ho nezabili,
někde se ukrýval a občas někomu zjevil, jak o něm někdo tvrdí, zřejmě
by vypadal dnes úplně jinak, než vypadám já…!“
„Proboha Otouši…! Mysli na sebe. Jde ti o život…,“ paní Konobržová
se ho pokoušela uklidnit a uložit zpátky.
„Jestli se mu něco stane, máte ho na svědomí," pronesla plačtivým
hlasem směrem k Růženě, zatímco Jura přemýšlel, jestli by už
neměl nějak zakročit. Náhle se ode dveří ozval rázný ženský hlas: „Co
je to tady za křik!“
Do pokoje nahlédla sestra a všechny si přísným pohledem změřila.
„Co se to tady děje,“ pokračovala. „Co tady vyvádíte? Dojdu pro
doktora.“
„To nemusíte sestřičko, to zvládneme sami,“ snažil se ji Stružnický
uchlácholit a vstal ze židle. „Jen nám prosím hezky podržte dveře.“
Pokynul na Juru a při tom chytil Růženu za rameno. Jura jeho úmysl
hned pochopil, popadl ji za druhé rameno a pokoušeli se ji dostat ke
dveřím.
Růžena se začala vzpouzet. „Co si to vůbec dovolujete,“ ječela na
celé kolo. Sestra stála ve dveřích a na všechno jen udiveně zírala.
„Co to tady je?“ Do místnosti nakoukl kdosi v bílém plášti, nejspíš
doktor, co měl službu. „Kde si myslíte, že jste! Dám vás vyvést,“ a
začal si všechny prohlížet…
„Jé, dobrý den pane učiteli,“ zahlaholil na Stružnického jako na
svého starého dobrého známého a úplně změnil tón hlasu. „No jo, jak
se tahle ženská někde ukáže, vždycky z toho kouká malér,“ pronesl a
ukázal na Růženu, kterou podle všeho taky asi dobře znal.
„Kdo je u vás ženská, vy jeden chlape nevychovanej,“ začala Růžena
křičet.
Stružnický s Jurou ji tlačili ven, doktor jim přiskočil na pomoc.
„Okamžitě opusťte tuto budovu,“ pronesl důrazně směrem k Růženě.
Ta se konečně přestala vzpírat a rozbrečela se.
„Pojď, jdeme, nemá to cenu,“ ozvala se Bečvářová, vzala ji za loket
a sama postrčila ke dveřím.
„Však o nás doktůrku ještě uslyšíte,“ pronesla a na slovo doktůrku
dala patřičně pohrdlivý důraz. „My máme styky. Víte, kdo je můj syn
a manžel tady té…,“ dloubla do Růženy.
„Jo vím,“ pronesl doktor, teď už s naprosto ledovým klidem. „Toho
nám vůbec nemusíte představovat, toho tady všichni moc dobře
znají. Až moc dobře…!"