Zelený přízrak ožívá (epilog)

* Epilog *

„Tak vás tady rád vidím. Přece jen jste přijeli,“ přivítal Jura s nepředstíranou
radostí Otouše a jeho manželku, když na horském nádraží
vystoupili z vlaku.
„To víš, řekl jsem, že přijedeme, tak jsme tady,“ zareagoval
Otouš. „Nic nám do toho chválabohu nevlezlo, jsme rádi, že to tak
pěkně vyšlo…“
Studené sobotní ráno na začátku prosince, kdy se sešli, pro mnohé
možná nepříliš vhodná doba na výlety, mívá taky něco do sebe.
Jura měl tyhle výšlapy na rozhraní podzimu a zimy docela rád. Připomínaly
mu jeho školní léta, krásné časy, kdy si s kamarády, Wolfgangem,
Norbertem a Štěpánem o nedělích - sobota tehdy ještě byla
normálním pracovním dnem a museli do školy - vyráželi ven do přírody.
Proto, aby si trochu oddechli od té protivné školy, a co si budeme
namlouvat, i od rodičů, kteří jim tehdy připadali protivní stejně, jako
škola. Vzpomínky z mládí se mu vybavily pokaždé, když brouzdal
podzimní krajinou. Listí ze stromů bývalo už skoro všechno opadané,
v přírodě se dalo zahlédnout i to, čeho by si jinak před tím nepovšiml,
skalní útvary i na první pohled tajemná zákoutí, přes léto ukrytá v lesích,
všechno v tu dobu přímo vyzývalo k návštěvě a prozkoumání.
Louky posečené nebo tráva na nich už slehlá; cesta se dala zkracovat
a nechalo jít i tam, kam se na jaře či v létě normálně dostat nedalo,
nemusel mít strach z klíšťat ani z jiné havěti…
Krákoravý hlas strak, i štěbetání malých ptáčků, poletujících mezi
stromy a hledajících něco k obživě, tomu všemu naopak dodával ono
zvláštní kouzlo, typické jen pro tuhle roční dobu. Chladný, někdy
i mrazivý vzduch při svižné chůzi přestával vnímat.
Cestovatelský spolek, s nímž Jura občas taky někam vyrazil, uspořádal
výlet právě sem. Do míst, kam se vždycky rád vracíval, do míst,
kam jezdil už jako kluk s mámou a tetami na borůvky a houby, později,
už jako větší školák s turisty na výlety do kraje, kde se nechalo
stále něco objevovat, do míst, kde po škole začínal svoji profesní
dráhu…
Z nádraží, ležícího uprostřed lesů měla jejich cesta směřovat do
kopců a pak po hřebeni dál…
Otouš, když mu Jura o dnešním plánovaném výletu říkal, se hned
nadchnul, byl rozhodnutý, za každou cenu přijet. Bylo to pochopitelné,
sám v tomhle kraji prožil několik let, a jak říkal, moc pěkných,
taky na ně rád vzpomínal. Juru jeho nadšení docela potěšilo. Otouše
považoval za svého důvěrného přítele, byl pro něj něco jako starší
bratr - žádného takového ostatně neměl - a také i jakýsi důvěrník
nebo zpovědník. Často se s ním radíval, svěřoval se mu i s tím, co by
jinak neřekl ani rodičům, co by si nechal nejspíš jen pro sebe…
Až teprve později, když se nad vším pořádně zamyslel, mu došlo:
pokud Otouš přecení své síly, nemuselo by to skončit dobře. „Cesta
povede dost do kopce,“ pokoušel se ho ještě varovat, „prodělal jsi
přece infarkt, máš po operaci srdce…“
„To neřeš,“ oponoval mu Otouš, „jednak je to už pár let a za tu
dobu jsem taky poznal, co si ještě můžu a co si už nesmím dovolit.
„Lézt po kopcích pořád ještě můžu, když to tedy moc nepřeháním a
čas od času si odpočinu. Doktoři mi to doporučují. Hlavně se ale
nesmím rozčilovat. To mám od nich naopak zas přímo zakázaný…“
„Tak to abys nečetl noviny, neposlouchal rádio, nedíval se na televizi
a pro všechny případy radši vůbec nevycházel z baráku …,“ řekl
mu tehdy Jura. Teď si na to vzpomněl a hned to taky připomenul.
„Sešli jsme se v lepších časech. Už to chválabohu prasklo,“ rozhovořil
se nadšeně. „Co se děje teď tam u vás? Jak to lidi prožívají?“
„No to víš,“ opáčil Otouš opatrně, skoro šeptem, jako by se bál,
že ho někdo nepovolaný může poslouchat; nejspíš u něj stále přežíval
syndrom opatrnosti z dřívějška.
„A co Standa?“ vzpomněl si Jura na člověka, který jim oběma občas
překřížil cestu, kterého oba svorně považovali za parazita společnosti,
typického maloměšťáka zahaleného do socialistického hávu,
člověka s krátkým mozkem a dlouhými prsty, spolustrůjce mnoha
podrazů.
„Od té doby, co na mě chtěli hodit vinu za Růženinu autonehodu
a nepovedlo se jim to, nám stará Bečvářová i ta jejich další příbuzná
přestaly odpovídat na pozdrav. Mně to nevadí, a manželce…,“ Otouš
se k ní pootočil, „…té určitě taky ne.“ Při tom do ní dloubl a ona
s úsměvem přikývla.
Jura si tak znovu vybavil příhodu, která se před časem odehrála.
Příhodu, v níž taky figuroval. Nejprve jako poškozený, pak málem
jako spoluviník, nakonec ale všechno vyšumělo do ztracena. Otouš
měl perfektní alibi, podíl jeho bratra, který je navíc skoro čtyřicet let
nezvěstný a nikdo o něm nic neví, se nepodařilo žádným způsobem
prokázat. Výpovědi Timura, Růženy a Standy se najednou začaly
rozcházet, a to, že postava, která se jim připletla do cesty a autonehodu
zapříčinila, vypadala jako Otouš nebo jeho bratr, nakonec tvrdil
jen Timur. Jak se ukázalo, neuměli se ti pacholci ani pořádně domluvit.
Pokus o únos dítěte jim sice prošel, to se podařilo nějak ututlat,
ale svést havárku na někoho jiného a zahojit se na něm, to jim stejně
nevyšlo. Aspoň, že tak…
„Snad už konečně domachrovali. Všichni! Už za nimi jejich rodná
strana nestojí, ta má teď úplně jiné starosti. Standovi se snad podívají
i na účty za ten jeho slavnej barák, co si z nakradenýho postavil, ty
jejich úchylárny jim už taky nikdo pardonovat nebude …,“ doplnil ho
Jura s jistým uspokojením.
Otouš se na něj chvíli upřeně díval a pak s ledovým klidem pronesl:
„No, abychom se ještě moc a moc nedivili…!“