Hra pro jednoho hráče

9.
Yannick Wilde se podíval na komunikátor. Když se na obrazovce objevila tvář Dr. Gartnera, Yannickovi se ulevilo. Měl Dr. Gartnera rád, protože v mnohém měli stejné názory. Byli soupeřiví a nelítostní. Neradi prohrávali, rádi se bavili a užívali úspěchu. A úspěšní byli oba dva. Yannickova agentura měla s I. Dětským centrem uzavřenu dlouhodobou smlouvu, která měla agentuře zajistit trvalý přísun klientů a Dr. Gartnerovi naopak informace, které měly odstranit chyby v činnosti Centra.
Po několika zdvořilostních frázích se Dr. Gartner začal Yannicka vyptávat na č. 1348, které v Centru měla přiděleno Georga Wallace. Yannick reagoval bleskově, protože jeho bezchybná a přesná paměť mu signalizovala, že s oním jménem a příjmením bylo spojeno něco zajímavého. Yannick si rutinně přiložil k hlavě malý konektor a jeho mozek zadal odpovídající příkaz. Monitor před Yannickem ukázal soubor se snímky půvabné ženy a souhrn základních informací.
Yannicka se při pohledu na dívčinu tvář zmocnilo krátké vzrušení, které do jeho šedobílé kanceláře proniklo jako dráždivé, barevné světlo. Díval se na hnědé rovné vlasy a jistý úsměv odhalující dokonalou řadu bílých zubů. Jako šéf agentury však měl zakázáno kohokoliv z klientů kontaktovat na síti.
Yannick barevné pocity ve své hlavě zahnal, aby byl jeho tón v konverzaci s Gartnerem věcný a nezúčastněný. Gartner Yannickovi sdělil své pochybnosti o hodnotě v části „vztahy po síti“ a chtěl vědět, zda Georga byla v agentuře na pohovoru.
Yannick začal Gartnera uklidňovat s tím, že Georga je patrně moc náročná a v Centru k žádné chybě nedošlo. Na pohovoru Georga nebyla, a to ani přes pozvánku, kterou jí poslali. Ani na ni neodpověděla. Gartner navrhl Yannickovi, aby George poslal ještě jednu pozvánku ke schůzce, na které by jí vysvětlil, že určitý počet vztahů jí zajistí zařazení do ekonomické úrovně jedna a tím řadu obchodních a jiných výhod. Vždyť se to učila už u nás, takže by to nebylo vysvětlení, jen lehké připomenutí, dodal Gartner. Pak řekl poznámku, kterou zprvu chtěl ponechat stranou: „Víš přece, že Centrum potřebuje vykázat co nejlepší výsledky ve všech stupnicích.“
Než Gartner rozhovor ukončil, chtěl jej Yannick pozvat na sklenku, ale nakonec to neudělal, necítil, že by byla vhodná chvíle a nechtěl vypadat slabošsky.
Yannick momentálně udržoval vztah se svojí kolegyní, nepříliš dlouhý. Líbila se mu, ale někdy narušovala jeho zavedené stereotypy. Moc se jí nechtěl poddávat. Dívce jeho postoj nevadil, byla samostatná a sebevědomá a Yannick ji někdy ve skrytu duše podezříval, že není jediným z jejích partnerů. Vytýkat jí to nechtěl, bál se, že pak by avantýra skončila dříve, než by si přál a ztratil by tak nárok na prodloužení zařazení v ekonomické úrovni jedna.

10.
Alexovi uplynul další ze stejných dnů, a protože jej čekalo čtyřicet osm hodin volna, cítil se uvolněně a párkrát jeho myslí projely některé příjemné zážitky, které by ho mohly v tom volném čase potkat. Dokonce se přitom i usmál, jen tak, sám pro sebe.
Alex byl večer pozván na malou slavnost, na níž měla být i Georga Wallace. Ta Alexe zatím ještě vůbec neznala. Alex ji viděl jen jednou ve velké restauraci, kde hrála hlasitá hudba, která měla každý večer hlavní slovo a všechny ovládala. Alex měl někdy pocit, že to místo je hudbou zakleto, že hudba všem vnucuje svůj pocit radosti a svůj způsob života. Pro Alexe se proto návštěvy podobných míst staly namáhavou záležitostí.
Georgu tehdy viděl stát opodál se skupinou jiných lidí. Měla na sobě hodně konzervativní oblečení, které se k tomu místu nehodilo. Vyzařoval z ní klid a její úsměv, jímž občas obdařila některého ze svých společníků, byl milý a nevinný. Alexe si všimla také, ale zařadila ho do své mozaiky jen jako část, která do ní zatím jen zapadla a nijak nevyčnívala. O vyčlenění z této mozaiky se musel Alex postarat sám a způsob, jaký přitom zvolí, bude zcela na něm.
Alex nevěděl, kdy Georgu zase potká, a proto se rozhodl, že po delší době zase navštíví síť. Tam snad Georgu najde, i když mu tato možnost připadala vzdálená a šedá.
Pro Alexe byla síť jedinou šancí, ale nevěděl, že Georga na ní ještě nikdy nebyla. Pro Georgu byla síť moc přímočará, otevřená a bezduchá. Georga měla ráda spíše pomalé vítězství rozumu než rychlá vzplanutí, na která se brzo zapomíná. Jednou si dokonce řekla, že na síť nikdy nezavítá a bude dělat, jakoby vůbec neexistovala. Pro její přátele to sice bylo zvláštní, ale tento zdánlivý nedostatek Georga úspěšně mírnila svým otevřeným, korektním pohledem. Jednoduchost sítě pro Georgu prostě nebyla.

11.
Hlavní východ z I. Dětského centra se otevřel a zaměstnankyně, která v něm nedobrovolně pracovala, vyšla do jednotvárných ulic Malcolmu. Měla trvalý pocit, že s kroky, jež ji vzdalovaly od budovy Centra, se vzdalovala i od samotného života. Mířila do jiné sféry, v níž byla odtržená od pestrosti a vzrušení, mířila do části Malcolmu, v níž nebyla na síť napojena každá obyvatelná jednotka, ale jen některé budovy s velkými sály.
Jmenovala se Eilleen a někdy měla pocit, že Centrum jí vše dává a hned zase bere. Zkoušela získat i jinou práci, ale zkoušela to málo. Její sebevědomí jí víc nedovolovalo. Za úspěch považovala už to, že se ráno odhodlala k rozhovoru s mladým Gartnerem. Bylo pro ni nepříjemné bavit se se sympatickým a ambiciózním mužem, který v životě a své profesi dosáhl téměř maxima. Záviděla mu rána, kdy se probudil a věděl, že v zaměstnání jej čekají rozhodnutí, která jej povzbudí a posílí. Záviděla mu jeho jistotu.
Eilleen nic z pocitů a věcí, které Dr. Gartner považoval za samozřejmé, nezažila. Narodila se v západní části Malcolmu a už od dětství ji všichni předurčovali k profesi, kterou měla nyní. A tím i k ekonomické úrovni tři. Od dětství se potýkala s limitem SA v hodnotě 60.
Na síti byla poprvé až v šestnácti letech, když se jí její vrstevníci začali posmívat a vidět v ní zaostávající bytost. Eilleen navštěvovala síť málokdy, neviděla v ní žádný smysl. Když si její matka všimla, jak Eilleen celý den jen sama sedí ve svém pokoji, navrhla nakonec, aby se Eilleen přihlásila do Centra.
Eilleen tehdy mrzelo, že jí matka navrhla rovnou Centrum. Tajně předtím doufala, že jí řekne, aby navštívila agenturu a získala slušné známky do stupnice. Matka to však neudělala a Eilleen neměla odvahu prosadit si svou. Taky se bála, že známky by byly příliš nízké.
Centrum tak pro Eilleen znamenalo jistotu spořádaného života určeného pro dívku ze západní části, která nikdy o sestavení stupnice nepožádala a poprvé ji pro ni sestavili až v Centru. Když se poprvé vydala do Centra, připadala si v tom hezkém světě dobře, jako jeho dokonalá součást. Měla pocit, že ten rychlý život jí dává své vzrušení a smích, ale jen na chvíli, než z Centra vystoupí.
Během přijímacích testů do Centra s ní neměl pohovor Dr. Gartner. Nemluvil s ní vlastně téměř nikdo. Prošla všemi potřebnými prověrkami, na jejichž konci seděl postarší obrýlený muž s kudrnatými šedinami, který ji řekl, že si vybrala dobře. V Centru měla být šťastná. Naznačil také, že síť pro ni není dostatečně harmonická a klidná.
„Budete zařazena do ekonomické úrovně dva“ říkal jí klidným hlasem. „Doma si zjistíte, jaké máte výhody. Do jedničky se zřejmě nedostanete, ze zaměstnanců Centra v ní není téměř nikdo. To jistě chápete, protože jste pevně vázána na Vaše místo. To je ale pouze detail. Daleko horší alternativou je trojka. Tam není nárok skoro na nic. A v Centru máte navíc jistotu. Tam se vám dvojka zůstane v podstatě celou dobu, to bych viděl jako nejlepší věc. Co je však hlavní, zajistíme vám zvýšení Vaší SA známky.“
Eilleen pouze přikyvovala a nakonec přijala. Neodvážila se zeptat na podmínky ukončení práce v Centru. Byla ráda, že opustí západní část, byla ráda, že našla jistotu. Oblekli ji do bílých kalhot a bílé košile a přidělili ji konzultantku. Měla být v Centru osm hodin denně, pak se mohla vracet domů. Ne však k sobě domů, od Centra dostala malou jednotku, která však nebyla napojena na síť. Eilleen se sice mohla napojit na jiném veřejném místě, věděla však, že v Centru by se o tom dověděli a dobrý dojem by to neudělalo. V Centru nechtěli, aby se zaměstnanci orientovali na věci, které neodpovídají jejich stupnici. Mohlo by je to rozptylovat.
Světlovlasá, osmnáctiletá, trochu podsaditá Eilleen, která v Centru konečně poznala organizovaný a zdánlivě smysluplný život, nebyla šťastná.

12.
Nudný život Eilleen neurčoval jen kudrnatý psycholog, ambiciózní Dr. Gartner a její matka. Určovala jej i síť, v mnoha obytných jednotkách neustále přítomná a určující intenzitu lidských pocitů. Slovo síť se vžilo rychle a jako na všechny pohodlné věci si na ni lidé velmi brzo zvykli.
Správci adres, na nichž se lidé seznamovali, velmi rychle poznali, že služby, o než je stále vyšší zájem, nemohou být poskytovány zadarmo. A jako v každé jiné lidské skupině, i na síti se více než jinde začali prosazovat jedinci s vysokým skórem atraktivnosti.
Majitelé agentur, které přidělovaly známky na stupnici, brzy začali majitelům sítí doporučovat nejlepší klienty. Na nich síť nejvíce vydělávala. Pro síť platilo jednoduché ekonomické pravidlo, čím více vztahů, tím vyšší zisk a lidé s nejvyšším skórem atraktivnosti dosahovali nejvyššího počtu vztahů, což šlo vysledovat velmi snadno.
Postupem času nebylo výjimkou, že síť se ptala zájemce při jeho připojování, jak vysoké má skóre atraktivnosti. Lidé s nízkými známkami pak nebyli při připojení úspěšní a byli odkázáni do jiných sektorů sítě.
Po několika soudních sporech, v nichž zaznělo několik vznosných frází a v nichž byli lidé s nízkými známkami úspěšní ve svých žalobách proti majitelům síťových portálů, podobné případy vymizely. Přesto však vynalézaví mágové sítě vymysleli několik opatření, jak lidem se skórem atraktivnosti nižším než sedmdesát přístup na síť zkomplikovat. Nejjednodušší bylo vůbec jim síť neposkytovat.
Alex Madix o všech těchto opatřeních věděl. I to byl důvod proč síť navštěvoval zřídka. Poté, co se vrátil do své jednotky z večírku, kde spatřil Georgu Wallace, upadl do svého obvyklého stavu sebelítostivého přemýšlení o minulosti. V jeho jednotce se ozýval jen šum přístroje napojeného na síť.
Pro Alexe síť představovala úkol. Nebyla pro něho samozřejmým a růžovým rejdištěm, v němž by nacházel vzrušivé a sladké naplnění. Síť byla pro Alexe bodovacím polem, zónou přemýšlení, netrpělivým očekáváním a horou, na niž se nikdy nemohl vyšplhat.
Alexe anonymita sítě nepřitahovala, ale nic jiného mu nezbývalo. Alex nebyl z těch, kdo by po samotě toužili. Síť tak byla jediným prostředkem, který by mu pomohl ke světu štěstí, úsměvů a radosti. Když se Alex na síť připojoval, připadal si, jakoby šel do zaměstnání, které jej nebaví a dělá ho jen pro obživu.
Když Alex uviděl na obrazovce známou ikonu, zmocnilo se ho zvláštní vzrušení. V něco doufal. Doufal ve jméno Georga Wallace. Měl pocit, že nastupuje do přeplněného dopravního tubusu a věří v náhodné setkání.
Vyhledal písmeno W a pak na a jeho mysl zadala požadované údaje. S bušícím srdcem projížděl abecední seznam a obličeje na monitoru v důsledku rychlosti programu vytvořily před jeho očima mozaikovou změť.
Po zhruba půlminutě monitor zkameněl. Na Alexe se z obrazovky svým mírným úsměvem dívala tvář Georgy Wallace.
Alexův tep se ještě víc zrychlil a jeho žaludek zalila vlna nejistoty. Když otevíral stránku s úvodními informacemi, byl jako archeolog objevující dlouho hledanou zkamenělinu. Alexe potěšila nula v bodě navázané vztahy, více jej zarmoutilo dvoumístné číslo v rubrice požadavků na partnera.
Přesto přešel do další části a napsal stručnou charakteristiku své osoby. Na nic originálního neměl fantazii, snahu být jiný už dávno vzdal. Jeho svědomí tím bylo ukojeno, část práce byla vykonána. A příště bude otvírat stránku s ještě větším vzrušením. Do své charakteristiky neuvedl skóre atraktivnosti, přesto byl na pár minut šťastný.

13.
Amantha dokončila svůj nejnovější týmový úkol velmi rychle a velmi zdárně. Večer měla schůzku s mužem, s nímž se seznámila na pracovní schůzce. Jeho sebejistota kombinovaná s laskavostí a přesně odkapávaným humorem Amanthě imponovala.
Byla spokojena sama se sebou, když se večer dívala do zrcadla a viděla hnědé, výrazné a jiskrné oči zdůrazněné profesionálně vedenou rukou při make-upu.
Jantarová tekutina ve sklence u její pravé ruky ubyla jen nepatrně. Amantha věděla, že se ještě napít může, protože bílá tubička stojící hned vedle sklenice s pitím spolehlivě a neznatelně překryje nechtěnou chuť.
Amantha byla ve svých třiceti letech neobyčejně hezká žena. Tento dar brala se samozřejmostí, o známky na stupnici požádala jen z povinnosti, protože podnik, ve kterém pracovala je vyžadoval od všech zaměstnanců.
Čekání na výsledek jejích testů tehdy Amanthu nijak nestresoval a považovala celou záležitost za chvilkové zpestření svého života.
Šedou obálku s hodnotami stupnice a určením ekonomické úrovně, kterých při testech dosáhla, jí předával sám šéf agentury. Trochu s ní přitom flirtoval. Zkušeně. Amanthě však vadila jeho přímost a způsobem, kterým tomu muži učaroval, jej odmítla. Na pracovní poštu od něj pak dostala několik vzkazů, ale neodpověděla na ně. Prostě se jí nechtělo, protože ten muž se jí nelíbil.
Muž, s nímž se měla setkat dnes večer, byl trochu jiný. Jeho zájem jakoby šel mimo Amanthu, byl skrytý a nenápadný. Mírná nejistota Amanthu dráždila. Ona nejistota však byla opravdu jen mírná, protože o konci nepochybovala. Na konce ale myslet nechtěla, a proto přemýšlení o závěrečném rozhodování zahnala douškem jantarově hnědé tekutiny.
Amantha vypnula obrazovku ve své jednotce. Na síti nebyla od svých patnácti let, kdy na ni mohla poprvé legálně vstoupit. Síť nepotřebovala. Síť u Amanthy vzbuzovala úsměv.

14.
Georga Wallace zatím nebyla informována, že v její poště jí přibyl ten den již pátý vzkaz. Věděla však o jiném vzkazu, který jí žádnou radost nedělal. Byl v její elektronické schránce odděleně, s malým červeným vykřičníkem, který symbolizoval skryté nepřátelství a nechtěnost vzkazu.
Georga neměla chuť odpovídat na žádné otázky, nechtěla mít s Centrem nic společného. Chtěla být svobodná.
Dr. Gartner ji sice přitahoval, ale tu přitažlivost si nepřipouštěla. Součástí jejího vytěsnění bylo i to, že vzkaz s vykřičníkem vůbec neotevřela. Přijde tím sice o část finanční podpory, čehož ale vůbec nelitovala.
Začala si pročítat pět zpráv označeným červeným srdcem a již od počátku měla v plánu odpovědět na všechny, a to ještě předtím než jediný z nich opravdu přečetla. Georga byla ušlechtilá a příčilo se jí někomu ubližovat. Proto do prostoru pro odpovědi napsala pár decentních a lichotivých slov. Měla ze svých krátkých odpovědí radost, která jí ani nedala moc práce. Nevadilo jí, že svůj závazek nevstupovat na síť vůbec nedodržela.
Čtyři z adresátů nebyli odpověďmi nijak zaskočeni.

15.
Eilleen kráčela šedými ulicemi, na něž se snášel soumrak. Míjela anonymní postavy a když se dívala do uspěchaných obličejů, měla pocit, že se čím dá více ztrácí v betonovém a nevlídném mraveništi. Na chvíli chtěla zastavit, ale vlastně nebylo kde, široké prostranství, po kterém kráčela bylo určeno jen pro chůzi či jízdu. Připadala si, že je všem lhostejná.
Nevěděla, že lhostejná není přinejmenším jednomu významnému muži, se kterým ráno mluvila a se kterým se i jindy setkávala dost často.
Pro Dr. Gartnera byla Eilleen vedle Georgy Wallace jediným problémem onoho dne. Gartner byl nerad, když z jeho Centra chtěli lidé odcházet.
Dnes sice Eilleen ještě přesvědčil, ale příště by se mu to už nemuselo podařit. Věděl, že Eilleen není spokojená, je moc citlivá a Centrum se proti vlastně nehodí.
Gartner však také věděl, že Eilleen bude dobrou matkou a nechtěl ji ztratit. Mohl jí zařídit zákrok, který by sice zvýšil její skóre atraktivnosti, ale neslo to v sobě riziko, že Eilleen by pak Centrum opustila.
Eilleen došla do své jednotky v západní části Malcolmu. Lehla si a začala si představovat, že k ní někdo přijde a bude jí ochoten věnovat svůj život, své starosti a své radosti. Někdo, kdo ji nebude chtít jen na chvíli. Uprostřed takových myšlenek ji znovu napadlo navštívit agenturu. Vzpomněla si však na svůj ranní rozhovor s Gartnerem a chuť ji přešla.
Měla na Gartnera vztek, vztek za to, že soudí její život a přitom o ní nic neví. Neměla ale odvahu se mu postavit.
Od nelichotivé reality se proto snažila utéct. Na Malcolm již padla úplná tma, když Eilleen odešla ze své jednotky a zamířila do přízemní, nepříliš vzhledné budovy s malými okny, která byla nedaleko jejího bydliště.
Ve velké místnosti bez jakékoliv výzdoby umístěné v oné velké budově byla řada potemnělých obrazovek a jen za některými byli lidé. Eilleen prošla několika řadami a usedla k jednomu z monitorů.