Hra pro jednoho hráče

16.
Alex seděl u svého čistého a uklizeného stolu ve vlastní jednotce a hleděl na jeho prázdnou desku, kterou před chvílí vypnul. Začínal se jej zmocňovat stav, v němž si představoval sebe a Georgu na nějakém opuštěném místě, plném slunce a slaného vzduchu, kde by se Georga vyjímala jako květina na smetišti.
Pro Alexe byla Georga v jeho snění dívkou, která s ním bez zábran zachází jako s člověkem, jehož nedostatky se snaží úsměvem a tolerancí napravit. Alex je oba ve svých fantaziích viděl beze zdi neznáma a bez hry na svádění a zkoušení. Byli spolu v osamělém prostorném domě, kterým proudily horké závany čechrající Georginy dlouhé vlasy. Alexe trochu znepokojovalo, že Georga v jeho snech nevypadala tak docela jako ve skutečnosti. Tento detail se však snažil vypudit.
Pohled na záblesk stolové desky, která vnitřním impulzem Alexe upozornila na nově obdržený vzkaz, jej vrátil zpět do jeho jednotky.
S pocitem tajného očekávání, se kterým lidé kdysi dávno otvírali bílé papírové obálky, Alex otevřel nový vzkaz. Jakmile uviděl logo správce sítě, jeho myšlenky ztemněly. Tajně doufal ve zprávu od Georgy a úřední řádky pro něj byly jen prázdným zklamáním.
Alex ani nemusel text číst, věděl, co v něm bude. Druhé varování, že nedostatečně využívá služeb sítě a že pokud dále bude v jeho řádku „počet vztahů“ stále neměnná číslovka, bude přeřazen do nižší ekonomické úrovně. Nevyplácel se, neměl známku a zbytečně zabíral místo jiným.
Alexovi to bylo jedno. A bylo mu také jedno, zda Georga odpoví. Měl ji teď opět vzdálenou a cizí a její hnědé oči nebyly v jeho paměti už tak jiskřivé.
Alex vstal a otevřel miniaturní místnost v zadní části své jednotky. Vytáhl malou lahvičku a počet bílých tablet, které v ní spatřil, jeho stavu nijak zvlášť neprospěl. Spolkl dvě tablety a vrátil se do hlavního pokoje. Lehnul si na postel a bílý strop, který svou šedostí Alexovi připomínal jeho vlastní život, se po chvíli začal pomalu rozhoupávat. Za další okamžik se s Georgou ocitl ve snové realitě, kde byla zelená tráva a Georginy oči byly ještě hnědší než ve skutečnosti. Usmívala se na Alexe, který si připadal jako někdo, kdo onu dívku dobře zná, ale nemůže se k ní přiblížit. Měla červený svetr a černé kalhoty, když se najednou zelená tráva v Alexově snu proměnila v přeplněný dopravní prostředek, který rychle ujížděl podzemním tunelem. Pak Georga vystoupila s pohledem upřeným na Alexe, který ji rychle následoval. Když se však ocitl na betonové ulici obklopené vysokými budovami s černými okny, Georga už tam nebyla.
Alex procitl. Sen v něm zanechal zvláštní pocit jinakosti a jeho hořce sladká chuť v něm zůstala ještě celý večer. Řekl si, že k síti usedne až zítra, nechtěl ji zapínat hned a funkci hlášení zpráv vypnul. Alex však tajně věřil.

17.
Restaurace, kterou Amantin partner pro jejich společný večer vybral, byla velká a drahá. V stříbřitém sále byly rozházeny kulaté stoly jako květy, jejichž kovové lístky tvořily strohé, možná příliš tvrdé židle. U vchodu svítila velká číslice 2 udávající minimální ekonomickou úroveň, kterou restaurace od svých hostů požadovala.
Muž se dosud choval téměř bezchybně. Nechvástal se svou kariérou a svým úspěchem, uměl rozhodovat, ale nedalo se říct, že se choval přehnaně logicky. Tok jejich hovoru byl přirozený, občas oživený příjemným vtipem.
Muž pracoval v administrativně jednoho z větších správců sítě. Když mu Amantha sdělila, že síť nenavštěvuje, pochválil ji. Se samozřejmostí se nezeptal na její známku.
Amantha přesto věděla, že jej nepozve do své jednotky, i když její tělo i duše o to žádaly. Nechá mu čas, aby se zbavil své dokonalé slupky, věděla, že tento muž čekání zvládne.
Když se dostali před její jednotku, nepokusil se ji políbit, mluvil stále velmi klidně. Jeho trpělivost byla lákavá. Amantha při letmém rozloučení zašeptala, že se ozve sama.
Ve své jednotce Amantha dopila zbytek nápoje a jen tak v šatech si lehla do velkého, pohodlného křesla, jež stálo naproti holé bílé zdi. Na zemi před křeslem ležela malá černá krabička, na níž Amantha namířila miniaturní panel ležící na malém stolku. Stisk jediného tlačítka na panelu postačoval, aby se na stěně objevila fotografie pokoje v přirozené velikosti, v jehož středu seděl muž zhruba stejně starý jako Amantha, v ruce držel sklenici s džusem a s nenuceným úsměvem Amanthu pozoroval.
Amantha rychle zmáčkla stejné tlačítko a na stěně se objevila fotografie s jiným mužem stojícím uprostřed kuchyně. Z malého boxu vyndával talíř s jídlem a výraz měl přitom podobný jako mladík na předchozí fotografii. Amantha stále mířila ovladačem na krabičku a postupně vystřídala asi třicet fotografií s podobným námětem. Nakonec vybrala v pořadí dvanáctou, na níž byl mladík stojící na terase a pozorující setmělé město.
Ten velkoplošný obraz Amanthu uklidňoval, byl tichý a dával pocit, který má člověk, jenž prošel nějakou stresující zkušeností, vše dobře zvládl a teď jen s lehkým mrazením v zádech a mírně pobolívající hlavou vychutnává svůj úspěch. Fotografie se s Amanthou nepřela a muž na ní byl přesně takový, jakého jej chtěla mít. Kdykoliv ji mohla vypnout a vrátit se do samoty své jednotky. Zatím to však udělat nechtěla, protože ještě chvíli toužila vnímat teplo a vzájemnost, kterou obraz dával.
V tu chvíli Amanthu poprvé napadlo, že by někdy mohla navštívit síť.

18.
Program spuštěný Eilleen ve velkém sále, ji prostřednictvím zvuků a vjemů posunul na pár zaplacených okamžiků do bláznivé slavnosti, která se odehrávala v luxusní vile na břehu moře.
Stmívalo se a horkost večera zdůrazňovali pestrobarevní lidé, jejichž smích občas přehlušil mořský příboj. Eilleen sama sebe neviděla, vše pozorovala s odstupem, který zvolený program umožňoval. Lidé, mezi které se přenesla ji však viděli, usmívali se na ni a navazovali s ní krátké přátelské rozhovory, které vždy skončily salvou veselí.
Poté, co předplacený čas vypršel, Eilleen od obrazovky vstala a vyšla na prázdnou ulici. Byla opět přesvědčena o svém definitivním rozhodnutí. Zítra Gartnerovi řekne, že inseminaci odmítne. Až to udělá, bude si připadat uvolněná a samostatná. Spadne z ní jedno velké břemeno.
Teď však byl večer a další den byl vzdálen bezpečnou hradbou noci. Eilleen se bála, že ráno bude její elán zase pryč.
A také nevěděla, že Dr. Gartner přes své mládí dokáže odhadnout lidské pocity. O Eilleen pochyboval od začátku, a proto měl v zásobě připraveny další možnosti, jak zabránit jejímu odchodu.
První možností byl Yannick a jeho agentura, druhou pak dvojice mladých lidí, kteří ke Gartnerovu údivu toužili po vlastním dítěti. Jejich přání však zůstalo dosud nevyslyšeno a I. Dětské centrum jim mohlo pomoci. Bylo však Gartnerovou povinností dvojici upozornit, že jim hrozí přeřazení z ekonomické kategorie jedna do dvojky. Museli to vědět sami, nicméně Gartner zákonný požadavek poskytnout takové poučení splnit musel. Už dlouho se nesetkal s lidmi mladšími třiceti let, kteří by chtěli dítě. Vůbec nevěděl, že v Malcolmu takoví ještě žijí. Snad jen ti blázniví členové skupiny Pronuptias, kteří se několikrát pokusili ohrozit síť a negativně ovlivnit i propuštěné absolventy Centra. Bylo jich však málo a neměli potřebnou podporu médií, která se s jejich průměrností neztotožnila. Proto Centrum ani vážněji ohrozit nemohli.
Pokud Eilleen odmítne zítřejší inseminaci, Dr. Gartner jí nabídne smlouvu s touto dvojicí. Eilleen pro ně donosí dítě, bude finančně aspoň na dalších devět měsíců zajištěna a neopustí jeho Centrum.
Na druhý dne bude vše dokonale připraveno. Gartner se dokonce rozhodl, že se Eilleen omluví za svůj příkrý tón, kterým jí naznačil, že s její známkou nemá jinou možnost než Centrum.
Pro Gartnera byla prestiž Centra tak vysokou hodnotou, že kvůli ní byl ochoten odhalit i svou lidskou stránku.

19.
Alex seděl naproti George a cítil se mizerně. Georga se celou dobu usmívala, hovořila milým a měkkým hlasem a byla možná až moc zdvořilá. Alex se bál stočit rozhovor na nějaké citlivější téma, protože měl obavu, že by jej Georga nepochopila.
Pryč byla Alexova naděje, která jej obestřela, když na své obrazovce uviděl Georginu odpověď. Teď se v její přítomnosti téměř dusil. Byla něčím jiným, než si představoval a brzy se přestal snažit.
Naopak Georga nezavrhla Alexe od samého počátku. Zprvu se jí zdál rozumný a spolehlivý a první překážku tedy zdárně překonal. Jeho nejistota a pochyby o sobě ji však bránily začít druhou etapu. Dál sice byla milá a laskavá, ale Alexe již měla založeného v kategorii čekajících s velmi malou nadějí.
Georga samozřejmě nevěděla o tom, že její myšlenky jsou rozděleny do etap a přihrádek, i když ty myšlenky do nich sama zakládala a umísťovala. Georga měla svou představu o světě a o sobě samé a příkré hodnocení druhých do této představy nezapadalo.
Během setkání s Alexem začala Georga přemýšlet, zda by nemohla Alexe využít k odstranění nuly v části formuláře, která se nazývala „Vztahy na síti“.
Alex byl duchem zcela jinde než Georga. Všiml si jedné dvojice, která se bavila velmi bezstarostně. Záviděl jim jejich spontánnost. Vzápětí si však uvědomil, že je neslušné dívat se po jiných lidech, když je ve společnosti ženy, a proto se vrátil do suchého světa jejich stolu. Alexovi bylo horko a konverzace jej už zcela vyčerpala.
Byl rád, kdy se rozloučili a on se zase mohl věnovat svým snům. Georga však měla trochu jiné pocity. Nechtěla Alexe ztratit hned teď a každopádně smazala nulu ze své položky v agentuře. Až se jí bude chtít, tak se s Alexem zkontaktuje. Nepochybovala o tom, že by o ni Alex nestál. Teď však k dalšímu setkání chuť neměla.
Alex se vracel do své jednotky s čistým svědomím, které mu zase vydrží několik týdnů. Ulice zářily reklamami, na nichž se míhaly obrázky krásných lidí. Alexovi trochu vadilo, že se záběry střídají moc rychle. Když se na ně díval a viděl ta dokonalá těla, vzpomněl si na jeden medializovaný soudní spor, který před časem pobavil celou zemi.
Mladá dívka, jejíž skóre atraktivnosti nemohlo být vysoké, požadovala po několika vydavatelích časopisů a přenosných jednotek náhradu za citovou újmu, která jí měla být způsobena prezentací a obsahem vydávaných nosičů. Dívka před soudem tvrdila, že její život není kvůli obsahu těch časopisů šťastný a plnohodnotný. Právní zástupce dívky, který vypadal čestně a upřímně, její tvrzení hájil pomocí slov jako „selekce“, „segregace“ a „diskriminace“.
Soud žalobu zamítl a svoje rozhodnutí zdůvodnil poukazem na svobodu slova a projevu a volnou rukou trhu. Cílem vydavatelů nebylo poškodit lidi s nižším skórem atraktivnosti, doplnil soud a jeho slova zněla důvěryhodně. Neúspěšná žalobkyně se ještě párkrát objevila na veřejnosti, ale pak o ní už nikdo neslyšel.
Alex měl na sebe vztek. Za to, že s Georgou nemluvil uvolněněji a upřímněji. Ale nic napravovat nechtěl. Neměl chuť vidět Georgu znovu. Již delší dobu v něm převládal pocit, že jeho život není nic než urputná snaha dosáhnout něčeho, co je pro jiné samozřejmostí. On však znal jen upocené starosti, po kterých zůstávala jen štiplavá pachuť.

20.
Na stejný soudní spor jako Alex si vzpomněla i Eilleen, když vycházela z kanceláře Dr. Gartnera. Odmítnout nedokázala a její chmurné myšlenky plné pohrdání sebe samotnou obarvily celý den. Měla příležitost k možná lepšímu životu, ale nechala ji uniknout. Eilleen se lepšího života bála.
Když vyšla z Centra a její tělo již bylo naplněno budoucím smyslem života jiných lidí, trápily Eilleen obavy z dalších dnů. Když procházela kolem hezké budovy se zataženými okenními kryty, spontánní myšlenka na onen soudní spor ji donutila otočit se a vejít. Eilleen nad svým jednáním v tu chvíli nepřemýšlela, nezastavovala se a to možná způsobilo, že náhle seděla před mladou, hezkou ženou, která ji soustředěně poslouchala.