Hra pro jednoho hráče

21.
Amantha takových příběhů, které jí vypravovala Eilleen, slyšela už hodně. Amanthy se nijak zvlášť nedotýkaly, i když k vyprávějícím lidem byla vždy laskavá a vnímavá.
Někdy jí všechny stížnosti průměrných lidí připadaly stereotypní a rutinní a po ranní hodince s typem klientů jako byla Eilleen se spíše těšila na zpracování smluv pro obchodní kontrakty, které byly přehledné a v nichž šlo spíše o sebevědomí než o právo.
Amanthě se prací v právní kanceláři splnil sen. Nechtěla v žádném případě mít své práce méně. Bavilo ji být rozhodcem i obhájcem, bavily ji schůzky, na nichž vždy prosadila svůj názor. Muži, ať to byly její obchodní protivníci či naopak konkurenti, ji za to obdivovali. Ženy naopak nenáviděly. Osobním partnerům její práce vadila, nikdy to však nedali najevo.
Eilleen tedy byla jednou z mnoha stránek Amanthiny práce. Teď byla rutinně připravena říct to, co říkala i elektronická příruční sada, která nabídla texty příslušných soudních rozhodnutí, které vykládaly právo na svobodu projevu.
Amantha byla připravená říci, že Eilleen nemůže se svým návrhem uspět. Věc byla jednoznačná. Amantha však nečekala, že Eilleen bude chtít jako viníka označit I. Dětské Centrum.
Dokonce i Amanthin bystrý mozek v tu chvíli neuměl okamžitě zareagovat. Z pohledu zdravého rozumu Amantha nechápala, čím vlastně bylo Centrum vinno. Jakou škodu Eilleen způsobilo? Dali jí práci, dali jí smysl života.
„Dali mi práci, protože se na jinou nehodím. Řekli mi to“ odpověděla Eilleen, když jí Amantha sdělila své pochybnosti nahlas.
„Můžete přece kdykoliv odejít“ reagovala Amantha bleskurychle.
„Ne, to nemůžu“ zněla odpověď.
Amantha měla myšlení dravého člověka, které nedokázalo pochopit důvody, které jí Eilleen předkládala. Eilleen takovou překážku čekala. Ale poprvé v životě se rozhodla udělat něco proti vůli ostatních. Něco, co bude pouze v její prospěch a jiným se to nebude líbit. Ani té namyšlené advokátce, sobeckému Gartnerovi ani jejím příbuzným. Eilleen se jim chtěla vzepřít.
Žaloba na Centrum není jednoduchou věcí, rozvažovala klidně Amantha, zatímco Eilleen před ní prožívala vnitřní duchovní vzpouru. Amanthu to může zničit nebo naopak. Úspěch lze stěží předpokládat, mediální kampaň se však dostaví zcela určitě.
„Z čeho konkrétně Centrum viníte?“ zeptala se Amantha uprostřed svého rozvažování.
Eilleen odpovídala váhavě, připadala si jako studentka u zkoušky. „Chtějí řídit můj život, protože mám takovou a takovou známku a …..“
„Jaké je Vaše skóre atraktivnosti?“ vpadla jí do řeči Amantha. „Nemusíte odpovídat, jestli nechcete“ dodala laskavějším tónem.
Eilleen pocítila stažení v hrdle a naprázdno polkla. Věděla, že Amantha otázku nemyslela zle, ale zamrzela ji. A také vnímala, že rozhovor je veden čistě na profesionální úrovni.
„Mám SA známku padesát a ekonomickou úroveň tři“ odpověděla Eilleen a překvapilo ji, že tu větu řekla bez nejmenších obtíží.
Amantha si udělala poznámku. Bylo jí jasné, že má před sebou zakomplexovaného a polekaného člověka. „Tak pokračujte…“ vybídla Eilleen.
„Jeden z lékařů mi naznačil, že se skórem atraktivnosti padesát se nemůžu uplatnit nikde jinde než v Centru. Musím díky tomu žít ve čtvrti, kterou mi označili, vnutili mi inseminaci.“ Při poslední větě Eilleen věděla, že trochu přehání.
„Tyto spory tu už byly“ řekla Amantha, i když věděla, že její poznámka je zbytečná. Eilleen o nich musela vědět také.
Amantha měla svou představu o světě, do níž Eilleen nezapadala. Amantha chtěla znát lidi příjemné a sebevědomé. Nicméně svou představu si uvědomovala. Její schopnost empatie byla natolik vysoká, že zmatenou a zároveň odhodlanou Eilleen dokázala pochopit. Dovedla ocenit její snahu bojovat, zvlášť když prostředkem onoho boje měla být kancelář, v níž Amantha pracovala. Pragmatickou stránku svého myšlení se však Amantha donutila zahodit.
„Jistě víte, že naděje vyhrát takový spor je malá“ pokračovala Amantha směrem k Eilleen. „To bychom také mohli obvinit Vaši rodinu, přátele a všechny okolo Vás“ dodala s mírným úsměvem.
„Ale Centrum mě zneužívá“ namítla Eilleen povzbuzená Amanthiným porozuměním, které nečekala. „Zneužívají mojí povahy a toho, že mám nízkou SA známku a ekonomickou úroveň.“
„Řekla jste jim to?“ zeptala se Amantha věcně.
„Ano, ale oni trvali na svém.“ Eilleen stále říkala „oni“, i když ve své hlavě měla představu jednoho a zcela konkrétního muže v bílém plášti, s nímž mluvila těsně předtím, než vstoupila do kanceláře, kde ji přijala Amantha.
Dr. Gartner se Eilleen při jejich ranním rozhovoru opravdu omluvil a dodržel tak slib, který dal sám sobě.
Eilleen mu však sdělila, že trvá na svém rozhodnutí Centrum opustit. To sympatickou doktorovu tvář zmrazilo.
„Myslíte si tedy, že najdete lepší pracovní pozici někde jinde?“ nadnesl pochybovačně ostrým tónem otázku poté, co mu Eilleen sdělila svůj úmysl a jen lehce se přitom dotkla důvodů, které ji k němu vedly.
„Pokusím se o to“ řekla Eilleen a vypadala, že sama nevěří slovům, jež sama pronesla.
„Nevěřím tomu“ reagoval Gartner způsobem, který naopak žádné pochybnosti nepřipouštěl.
Eilleen zakolísala. Chtěla se zeptat proč, ale neměla odvahu.
„Cekají na Vás“ řekl Gartner. „Mám jim říct, že měníte plány?“ zeptal se, nepříliš nahlas, ale tak, aby Eilleen věděla, že on má pravdu.
„Nevolejte jim, půjdu s nimi“ hlesla Eilleen a rozhostilo se krátké ticho.
„Tak vám děkuji“ řekl Gartner a pro Eilleen to byl příkaz k odchodu.
Inseminaci absolvovala s pocitem, že padá někam do hluboké propasti, jejíž dno však není tvrdé a její pád bude příjemně zabržděn. Ale padala. Padala někam do neznáma a do prostoru, o němž tušila, že nebude pro ni.
„Takže trváte na svém?“ vytrhla ji Amantha z přemýšlení nepříjemnou otázkou.
Eilleen se podívala do Amanthiných výrazně hnědých očí. Měla vždy problém hledět lidem do tváře, protože si připadala, že čím víc se na druhé dívá, tím více je zraňuje nebo uvádí do rozpaků. Eilleen lidské oči neměla ráda.
„Ano, trvám“ řekla nakonec Eilleen a tentokrát si opět připadala, že míří do neznámého prostoru. Strach však necítila. Po dlouhé době naopak okoušela uspokojení nad sebou sama.

22.
Alex se nechtěl s Georgou znovu sejít, i když chladný hlas rozumu mu radil jinak. Podobně se cítila i Georga. Na jejím skóre sice zmizela nula, což v Yannickově kanceláři budou jistě kvitovat s uspokojením, sama Georga však spokojená nebyla.
Projížděla na obrazovce denní zprávy, z nichž ji jedna po dlouhé době zaujala. Bylo v ní, že proti I. Dětskému Centru byl zahájen soudní spor. Ve zpravodajském šotu mluvila nějaká tmavovlasá právnička a vedle ní mlčky stála malá plnoštíhlá blondýna s nesmělým pohledem.
Georga podstatu sporu rychle rozpoznala a usmála se nad ní. Eilleen pro ni byla jen nešťastnou dívkou, která chce získat publicitu a peníze.
Pak se vrátila ke své tabulce s hodnotami. Vybavila si muže, který s ní o nich bude mluvit, vybavila si svoji schůzku s Alexem a jeho snaživě setrvačný výraz. Georga nechtěla svou tabulku vidět. Znovu si proto začala prohlížet šot s Amanthou a Eilleen.

23.
Muži a ženy shromáždění kolem šedého stolu, jehož výzdobou byly jen černé šálky s kávou, byli klidní a hovořili mezi sebou tichými hlasy. V celé místnosti byl ještě cítit chlad a čerstvost lednového rána.
Šéf Centra pozval i Yannicka, protože se celkem správně domníval, že i jeho agentury se celá záležitost může týkat.
Dr. Gartner nepociťoval žádné napětí, bez emocí a upřímně řekne, že s Eilleen jednal slušně a věcně. Když vešel šéf Centra, šum hlasů se poněkud ztlumil, ale neustal úplně.
Ředitel pozdravil a přešel ihned k věci. Obrátil na Gartnera, aby jim sdělil svůj názor k žalobě, jež byla předchozího dne do Centra doručena.
Gartner se při svém projevu neusmíval, mluvil rychle a plynule. Řekl jim, že Eilleen je nesmělá žena, její skóre atraktivnosti při rozhovoru s ní výslovně nezmínil, pouze jí poradil, že práce v Centru na místě matky je pro ni tou nejlepší.
„Já jsem jí jen radil. Za radu mě přece nemůže postavit před soud“ uzavřel Gartner a do svého tónu se snažil dát co nejvyšší náznak překvapení a údivu.
„Nestaví před soud Vás ale nás“ reagoval ředitel výrazným hlasem a Gartner se jakoby na omluvu pousmál.
„Pan Chesswick má jistě připravený svůj názor“ obrátil se ředitel na uhlazeného, zakulaceného čtyřicátníka, který seděl po jeho pravici.
Richard Chesswick, právní zástupce I. Dětského centra a jiných velkých společností, rád při svém projevu používal spisovná adjektiva, která se na první pohled do vět nehodila, přesto však budila potřebný dojem. Chesswick mluvil klidným, hlubokým hlasem, vzbuzujícím důvěru a zanechávajícím stopu jistoty. Za zvukem jeho slov si mohl každý vybavit moudrého muže, který Vás uklidňuje, tváří se přitom přívětivě a říká, že jste v naprostém bezpečí.
„Předně ta žaloba se opírá o bídná fakta. Jak řekl pan doktor, nelze někoho odsoudit za dobře míněné poučení. Nikdo ji nechtěl u nás držet jako v novověkém žaláři“ říkal s lehkým úsměvem Chesswick, jehož tvář vypovídala o tom, jak si svůj projev užívá.
„Je tu však jeden problém“ pokračoval a při těchto slovech se ředitel trpce usmál. „Ona viní Centrum jako celek a konkrétní prohřešky jmenuje jaksi okrajově, Dr. Gartner je tam sice zmíněn, ale opět jen nepřímo. Jakoby chtěla žalovat celý systém. To je novinka.“
„Může uspět, Richarde?“ vpadl do Chesswickových úvah ředitel a jeho dotazu opět nechyběla věcnost.
„Nemůže. Je to jakoby řekla, že je špatně, když pravidla schvaluje většina“ uzavřel Chesswick svou řeč a metaforou, kterou na konci použil, byl nadšen.
Ředitel však projevoval nadšení o poznání méně. Obrátil se zpět na Gartnera.
„Mohls k ní být přívětivější, Jeffe“ řekl mu a tvářil se jako učitel hovořící k dobrému studentu, kterému mimořádně nevyšel zkušební test.
„Šéfe, myslím, že chyba není v nás. Je to frustrovaná žena, která si myslí, že jí ubližujem.“ Gartner o systému nepochyboval. Byl pro něj samozřejmý a jiná představa neměla v jeho myšlení místo.
„Dobře“ uzavřel ředitel. „Richarde, připrav vyjádření.“
„Je to stále naše zaměstnankyně“ podotkl Gartner, protože chtěl být považován za vítěze dnešního sezení.
„A zůstane to tak“ odpověděl mu ředitel, což Gartnera nepřekvapilo.
„Samozřejmě, nic jiného jsem navrhnout nechtěl“ odpověděl Jeff Gartner žoviálně.

24.
K Eilleen se v Centru chovali normálně. S Gartnerem však nemluvila, když se potkali na chodbě, jen si krátce pohlédli do očí a minuli se.
Na zálohu pro Amanthu si musel půjčit od matky. Když za ní přišla, nebyla její matka nijak podrážděna a nic Eilleen nevytýkala, což Eilleen překvapilo.
S Amanthou udržovala Eilleen vztah postupně přecházející do polohy, kterou důvěrně znala. Amantha byla laskavá, ale občas se k ní chovala jako k mladší sestře.
Zhruba po měsíci ji Amantha řekla, že ji navštívili dva lidé, mladý muž zhruba okolo pětadvaceti a o něco mladší dívka. Chtěli vidět text žaloby a Amantha se Eilleen zeptala, zda by s tím souhlasila.
Amantha doporučila Eilleen ten souhlas udělit, protože oni dva lidé chtěli spolupracovat, vyslovili přání vystoupit v případu jako svědci.
„Jako svědci?“ ptala se Eilleen nechápavě. „Ale já je neznám“ dodala samozřejmě.
Amantha se usmívala. Vysvětlila Eilleen, že se o případu „dověděli z médií.“ Už však zamlčela svůj pocit, že ten muž a žena přišli z rozdílných důvodů.
Mladík, který se Amanthě představil jako Madix (zaznamenala si jen příjmení a už si nepamatovala jméno, měla dojem, že Adam) byl při rozhovoru trochu nervózní, i když se to snažil celkem dobře skrývat. Pokoušel se Amanthě dívat do očí, ale při delším pohledu vždy uhnul jako první. Na to byla Amantha zvyklá a nijak ji to z míry nevyvádělo.
Nebyla však zvyklá na nesmělost a pokusy co nejdříve setkání ukončit. Trochu ji to bavilo i zaujalo. Mladík jí řekl, že pro své případné svědectví by chtěl znát text žaloby. Dohodli se, že až Amantha získá Eilleenin souhlas, ozve se.
Amantha neměla nesmělost ráda, nicméně byla to pro ni příjemná změna. Před tím mladíkem, který jí nejistým hlasem zdůvodňoval své přání podat svědeckou výpověď v případě Eilleen McCormick versus I. Dětské Centrum v Malcolmu, si připadala uvolněná a nezranitelná.
Alex měl před Amanthou pocity opačné. Její hnědé oči a záplava tmavých vlasů v něm vyvolaly záhadnou vlnu touhy po změně a vzrušení. Zároveň však Alex zůstával natolik frustrovaný, že Amantha pro něj byla jen další atraktivní žena, která ho sice může přitahovat, ale tím je celá záležitost skončena a jakákoliv snaha o bližší seznámení nemá nejmenší význam. Po takovém závěru se Alex trochu uklidnil.
Dost sil jej stálo už to, že Amanthinu kancelář vůbec navštívil. Když uviděl zpravodajský šot, probudily se v Alexovi jeho poněkud mesiášské sklony. Ten šot vyjadřoval jeho názory a jeho pohled na svět, vyjadřoval jeho nechuť k síti a nechuť k malým jednotkám, v nichž lidé žili sami. Proto při sledování onoho šotu dospěl Alex téměř k euforii.
Šot však zároveň neobsahoval žádnou výzvu, aby se lidé k žalobě hromadně připojili nebo ji podpořili jiným způsobem. Proto Alex začal pochybovat, zda svůj odpor vůči společnosti bude moci prostřednictvím Eilleen McCormick vyjádřit.
Poté, co zjistil, ze které kanceláře je ta hezká právnička, o niž mluvili jako o Amanthě Valdez, chtěl nejdříve poslat jen písemnou zprávu. S písemnými žádostmi však již měl svou zkušenost, a to takovou, že většinou zůstávali bez odezvy.
Když dospěl k rozhodnutí, že kancelář navštíví osobně a přitom cítil směs obav i naděje, že s ním bude mluvit právě Amantha, začal váhat nad tím, jaký bude mít jeho návštěva význam.
Nebyl na případu nijak zainteresován, v podstatě chtěl jen sdělit svůj názor. Neměl v oblibě zdvořilostní a udivené úsměvy, kterými se mu naznačí, že jeho angažovanost je zbytečná. Co by vlastně měl říct? Pořádně ani nevěděl, co přesně žaloba sleduje.
Nakonec se Alex rozhodl do kanceláře přijít. Rozhovor s Amanthou v něm zanechal stopy příjemně dráždivého tajemna a když mu řekla, že musí získat souhlas dívky, která žalobu podala, měl Alex blízko k nadšení. Má otevřenu možnost dalšího setkání s půvabnou Amanthou a nebyla zcela odmítnuta ani jeho snaha se do celého případu zapojit.
Když Alex vycházel po asi patnáctiminutovém rozhovoru z místnosti, Amantha se mírně usmívala.

25.
Georga seděla před Yannickem a na tváři měla odtažitý výraz. Yannick zkoumal její tabulku a snažil se být přívětivý.
„Můžeme Vám v čemkoliv pomoci“ říkal George rozvážně, protože číslo jedna v počtu vztahů na síti se mu nezdálo.
„Já mám svoji představu“ reagovala Georga chladně.
„Máte určitě na víc“ pokračoval Yannick, jakoby Georgu neslyšel. „V našem seznamu bychom jistě někoho našli.“
„Já vím, ale ráda bych někoho poznala i jinak. Myslím, že to jde. Váš způsob je také dobrý, vidíte přece, že jsem to zkusila“ pokusila se Georga zdůraznit své setkání s Alexem.
Yannick byl trpělivý: „Ano, ale tím zbytečně ztrácíte čas. Myslím, že vaši kolegové, kteří volí obvyklou cestu, jsou úspěšnější. Taky mají větší šanci na ekonomickou úroveň jedna. Tím, že hodláte navázat trvalý vztah, jak jsem z Vašeho projevu vycítil, nemáte šanci se v jedničce udržet. Vezmou Vám některé nároky, např. na lepší pracovní pozici, automatický nárok na jednotku v jiném městě, pokud v něm budete chtít pracovat. A to jsou jen některé nevýhody.“
Georga už nechtěla být milá. „Nejsou to moji kolegové. A nezajímá mě, jaké mám výhody“ odpověděla chladně.
Yannick zpomalil: „Kolegové možná není to pravé slovo. Řekněme, že to jsou vaši spolužáci.“ Při slově „spolužáci“ se Yannick mírně usmál a tón jeho hlasu byl lehce tázavý. „Nemůžete jít přece proti všem.“
„Nechci jít proti nikomu. Chci si jen o svých vztazích a životě rozhodovat sama. Nemyslím, že je nutné být stejní jako spolužáci“ přistoupila Georga na jeho hru.
Yannick věděl, že nyní se již musí dostat k nějakému výsledku. „Dobře, dám Vám seznam. Samozřejmě Vás k ničemu nenutím, ale pokud byste takhle pokračovala, nepovedete si tak dobře jako dosud. To je prostě dané.“
„Je to opravdu nutné?“ zeptala se Georga.
Yannick si při její otázce vybavil tvář Dr. Gartnera, který na něho vyvíjel nátlak, aby absolventi Centra vykazovali co nejlepší výsledky, a to ve všech ohledech.
„Zkuste síť navštívit ještě jednou, myslím, že Vám to nijak neublíží. A tady Vám dám náš seznam. Položka „vztahy na síti“ je jedinou, v níž poněkud zaostáváte. A stále máte ekonomickou úroveň jedna, tak byste ji neměla ztratit.“
Georga už nechtěla dál oponovat, a proto nosič s údaji od Gartnera převzala. „Ten seznam Vám i pošlu“ dodal Yannick. Georga mu jen poděkovala a rozloučila se.
Na šot s Amanthou a Eilleen myslela po celou dobu rozhovoru s Yannickem. Jeho průběh Georgu přesvědčil o správnosti rozhodnutí navštívit Amanthinu kancelář. K Yannickovi cítila odpor.

26.
Po ranní schůzce, na níž se probírala žaloba na Centrum, měl Dr. Gartner již příjemnější starosti. Čekala jej konzultace s deseti matkami zařazenými v první skupině, které předávaly po šestnácti měsících péče děti matkám do druhé skupiny.
Poděkoval jim za péči a převzal záznamy jejich zdravotních testů. Snažil se nevšímat, že všech deset žen má obličeje posmutnělé a unavené. Poté, co jejich testy ukáží, že jsou za pár týdnů schopné další inseminace, nastoupí opět do procesu. Nyní budou mít volno.
Nejmladší z žen se Gartnera zeptala, zda své dítě může vídat i poté, co bude přeřazeno do druhé skupiny. Gartner takový dotaz předpokládal. Ani řada vnitřních předpisů, konzultace se specialisty a vysoké platy, některé matky neodradily od potřeby mít kontakt s jimi zplozeným dítětem i po přeřazení dítěte do další skupiny.
„Sama víte, že to možné není“ řekl Gartner chápavě ale rozhodně.
Když Gartner té ženě odpovídal, byl už myšlenkami ve svém domě v západní části Malcolmu. Síť, kterou mohli používat zaměstnanci Centra, mu zajistila na dnešní večer setkání s dívkou mající vlastnosti přesně takové, jaké Jeff Gartner požadoval. Její skóre atraktivnosti bylo osmdesát pět, měla dvacet šest let a pracovala v administrativě. Před chvílí dostal zprávu, že i ona se na setkání těší.
Gartner dorazil domů v 18.00 večer. Dívka měla přijet přesně za půl hodiny. Gartner zatím nevěděl, zda zůstanou u něj nebo půjdou ven. Preferoval však svůj příbytek. Digitální systém mu ohlásil, že do dvou minut bude dodána objednaná večeře. Zvlášť se těšil na jihoamerické červené víno, na něž měl připravené velké sklenice, dokonale čisté a příjemně drhnoucí v prstech.
Dívka byla přesná. Světlé vlasy jí padaly na odhalená ramena a její úsměv byl tak zářivý, že Gartner téměř cítil jiskry, které z jejích rtů sršely.
Hned na úvod mu řekla, že není příliš zvyklá chodit k mužům, spíše to bývá naopak. V jeho případě však ráda udělala výjimku, protože nabídka zněla velmi lákavě.
Gartner se nenuceně usmíval. Samozřejmě jí neřekl, že on ženy pouze přijímá, naposled byl s ženou v cizím bytě asi před dvanácti lety. Na jistou exkluzivitu měl se svou stupnicí nárok. Návrh, že zůstanou u něj doma a nikam nepůjdou, dívka s radostí přijala.
Po jídle, když seděli na hnědé pohovce a nohy měli položené na nízkém skleněném stolku, na němž stáli sklenice se dnem pokrytým zbytkem tmavého vína, ji Gartner prsty přejel po šíji. Dívka dělala, že na něco takového není připravená. Usmála se a řekla Gartnerovi, že na něj má alkohol zajímavý účinek. Gartner neodpovídal a prsty projížděl její vlasy. Cítil hebkost její pleti na krku a chladivou bohatost blonďatých vlasů. Díval se jí pořád do obličeje a druhá ruka, položená dosud na jejím břiše, se pomalu začala posouvat nahoru. Dívka najednou vstala a došla ke své kabelce. Gartner stále mlčel, protože dobře věděl, co bude následovat.
„Máš něco nového?“ zeptal se nakonec a dívka jen tajemně odpověděla, že se ještě uvidí. Oba vypili bezbarvou tekutinu, do níž dali tablety z dívčiny kabelky.
Jejich účinek byl nad Gartnerova očekávání, byl to skutečně typ, který ještě neznal. Když bylo po všem a měl blízko její modré oči tak, že viděl kolem nich drobné pihy i jemné praskliny, které měla na rtech, zeptal se, kde ty tablety vzala.
„Nemusíš vědět všechno“ odpověděla a její hlas trochu ztratil na jemnosti a smyslnosti.
„Třeba bych je chtěl od tebe koupit“ navrhl Gartner a svůj tón přizpůsobil jejímu. Už nebyl tak netrpělivý.
Neodpověděla. Seděla ke Gartnerovi zády, pomalu se oblékala a nalila si sklenici vína. Vypila ji naráz a pak se obrátila ke Gartnerovi. Oči měla chladné. „Nejsou na prodej.“
Gartner jen pokrčil rameny. „Děkuji za večer“ řekl jí mezi dveřmi. „Jestli by se ti to chtělo zopakovat, ozvi se.“
„Spíše ne. Nerada chodím dvakrát za sebou se stejným mužem. Tomu snad rozumíš.“
„Jistě. Já jsem šel jen jednou se stejnou dívkou. Měl jsem z toho ale divný pocit“ odpovídal Gartner nezúčastněně.
Chvíli se na sebe dívali a pak se rozloučili.
Gartner se vrátil do svého pokoje a promnul si obličej. Pak se natáhl na pohovku, na níž byl před chvílí s dívkou, kterou už asi nikdy neuvidí. Začal přemýšlet o další objednávce. Tentokrát bude chtít ještě o něco mladší, zase blondýnu. Hranici skóre atraktivnosti ponechá na osmdesát pět. A možná do požadavků i zadá, jaké tablety by dívka měla přinést. Ty dnešní byly výborné. A ekonomickou úroveň jedna má na další dva měsíce zajištěnou.

27.
John Novak si četl žalobu, která byla na soud doručena z kanceláře Gordon &Valdez a byl (ostatně jako mnohokrát předtím) rád, že si před mnoha lety zvolil právě obor náhrad citové újmy a odškodňování za zásahy do společenského života.
Neměl rád úředničinu a čísla, které běžní právníci museli během své kariéry umět používat. Žaloby, v nichž lidé požadovali odškodnění své nehmotné újmy, se rozhodovali jednotlivě a často šlo spíše o psychologii. Byly o tom, jak přinutit účastnící se osoby říkat pravdu a odhalit důvody, které je k rozhodnutí absolvovat soudní při skutečně vedly. Často se dobral k příčinám jako zrada, lenost, nepřizpůsobivost nebo nenasytnost.
Novak si rád při čtení žalob nebo svědeckých výpovědí představoval jednotlivé osoby a byl překvapen, že mu někdy jeho představa vyšla. Řádky, které psali účastníci sporů nebo jejich právní zástupci, byly někdy lepším popisem osoby než fotografie, obrazy, šoty nebo známkové stupnice.
O Eilleen měl už taky svoji představu. Nepříliš hezká světlovláska, průměrně oblečená. Když pak viděl šot týkající se žaloby, usmál se. Jeho odhad opět vyšel.
Žaloba však byla napsána zvláštně a Novak se jako zkušený soudce začal na případ těšit. Na první pohled krásně nalinkované, ublížená dívka, arogantní lékař, zlé okolí. Novak však na dětských centrech samotných neshledával nic špatného. Zajišťovali plození a výchovu dalších generací způsobem, který byl prověřen a navrhnut odborníky. Do doby vzniku center porodnost neustále klesala, cizí komunity, které se nastěhovaly do Malcolmu namísto chybějících obyvatel, narušovaly sociální smír, lidé se přeli, bojovali mezi sebou.
V době Novakových studií práv byla ještě velmi perspektivním oborem oblast rušení rodinných svazků, majetková vypořádání, spory o děti. Se vznikem dětských center a agentur tyto případy začaly mizet. Lidé stále více žijící samostatně se neměli s kým přít a s kým rozcházet.
Sice se objevily nové tahanice mezi agenturami a lidmi, kteří jejich požadavkům nestačili, nešlo však už o nic drastického. Lidé vychovaní v centrech a hodnocení agenturami vždy našli to správné místo ve společnosti a prostřednictvím sítě správné partnery pro uspokojení svých potřeb. A protože síť doporučovala krátkodobost, která byla pohodlná a jistá, zmizely i partnerské spory. Pro Novaka proto byl případ Eilleen McCormick versus I. Dětské Centrum v Malcolmu jen sotva znatelnou nevýhodu zavedeného systému.
Ze čtení žaloby Novaka vyrušilo pípnutí obrazovky. John Novak se bez úsměvu obrátil k monitoru, aby si přečetl zprávu. Po chvíli jeho obličej roztál. Se svou stupnicí, která vykazovala SA sedmdesát devět, indexem sebevědomí a ekonomickým indexem mohl mít při výběru partnerek dost vysoké nároky. Takový úspěch však nečekal. Síť vyhověla jeho požadavku na hezkou brunetu, které si všiml již při předchozích nabídkách. John pouze ověřil, zda při styku s ní nedojde k poškození zájmů, které hájil jako soudce. Po negativní odpovědi, dívce navrhl datum a hodinu setkání. Kdysi uvažoval také o požadavku na tablety, ale protože jeho požitek nijak nezvýrazňovali, nechal tuto kolonku prázdnou. Dívka, jejíž SA mělo hodnotu devadesát jedna, mu odpověděla obratem. John Novak tak měl toho dne další důvod k radosti. Kromě zajímavého soudního sporu, který jej čeká, se setká s dívkou se skórem atraktivnosti o něco vyšším než má on sám. To byl pro Johna velký úspěch.


28.
Když Amantha získala souhlas Eilleen k tomu, aby se Alex i Georga mohli seznámit s textem Eilleeniny žaloby, žalobu jim poslala a několik dnů poté je oba ve stejný den pozvala ke schůzce v její kanceláři.
Nejdříve nad stejným termínem setkání s oběma možnými svědky váhala, protože tušila, že Alexova snaha účastnit se sporu je vedena důvody jaksi osobními, zatímco Georga chce jen vylepšit svou životní situaci. Alexovo skóre atraktivnosti nemohlo být úplně vysoké, avšak Georga byla krásná mladá dívka, která by se nepouštěla do sporu jen pro mdlé filozofické ideály. Ten rozdíl rozpoznala Amantha hned.
Pro právní zhodnocení jejich svědectví to však význam nemělo a Amantha tak nyní měla v kanceláři kromě Eilleen i Alexe a Georgu.
Poté, co ji Alex a Georga oznámili, že se znají, byla Amantha překvapená jen mírně. Oba byli mladí a i když se jejich SA lišilo, bylo přirozené, že se prostřednictvím sítě setkali.
Alex však tak klidný jako Amantha nebyl. Jednak chtěl, aby se s Amanthou setkal opět o samotě a už vůbec nepředpokládal, že by se v jedné místnosti mohl kromě Amanthy vidět i s Georgou.
Georga se na Alexe mírně usmívala, považovala jej za příjemného známého a jeho přítomnost ji vůbec z míry nevyvedla. Trochu si pohrávala s myšlenkou, že by s Alexem mohli po skončení schůzky u Amanthy, zajít někam na oběd. Razantně odmítla návštěvu Alexovi jednotky nebo dokonce Alexu přítomnost v jednotce vlastní.
Přítomnost tří žen Alexe znervózňovala, kromě pozdravu a pár zdvořilostních frází s Georgou, neřekl ani slovo. Eilleen ho váhavě pozorovala a velkou důvěru v ní nebudil. Nejistota jiných lidí, zvlášť mužů, v ní způsobovala antipatii.
„Myslím, že by bylo nejlépe, kdybyste nám oba postupně vysvětlili, proč chcete vypovídat jako svědci“ zahájila Amantha přirozeně jejich pracovní setkání. V podobných situacích se cítila velmi dobře.
Georga se podívala na Alexe s příjemným výrazem, který však zároveň nekompromisně naznačoval, že začít má on.
Alex proto promluvil vážným tónem a musel trochu přidat na hlase, když Eilleen řekla, že ho špatně slyší. „Připadá mi,“ začal na podruhé Alex „že centra vychovávají lidi tak, aby žili způsobem, který po nich centra chtějí. To znamená žít v jednotce, jednou týdně vyhledat partnera nebo partnerku, požádat o sestavení stupnice a určení ekonomické úrovně. Myslím, že by mohl existovat i jiný způsob.“ Alex si pohledem kontroloval reakce všech tří žen. Georga vážně pokyvovala hlavou, Amantha si občas něco zapsala do úzké skříňky na svém stole a Eilleen jen mlčky sledovala své ruce. Právě ona byla z Alexe a Georgy trochu zklamaná, protože jí připadalo, že ji opět, tak jako vždy odsunou na druhé či třetí místo.
„A jak myslíte, že by to mohlo podpořit žalobu slečny McCormick?“ zeptala se Amantha a Eilleen byla překvapena, že při ní někdo stojí.
Alex se začal potit. „Domnívám se, že žaloba slečny McCormick sleduje stejný cíl a v žalobě je v podstatě stejný názor, jaký mám já.“ Chtěl s Amanthou mluvit úplně o něčem jiném, být před ní přirozený a ne jako obvykle nejistý a napjatý.
Amantha neodpověděla a obrátila se na Georgu. „A vy slečno?“
„Já jsem absolventkou I. Dětského centra a znám to prostředí velmi dobře“ začala Georga a Alex si při jejich slovech uvědomil, že vlastně nemá s centry ani agenturou nic společného. Jeho svědectví bylo od začátku špatný nápad, začínal si proto myslet. „Zrovna včera jsem mluvila se zástupcem agentury, který mi říkal, že bych měla síť navštěvovat častěji“ pokračovala Georga, i když věděla, že nesmí naznačit nic z toho, proč se vlastně setkala s Alexem. Tím by svou upřímnou snahu trochu popřela.
„Jistě, takové svědectví by nás mohlo podpořit“ odpověděla Amantha a opět si něco poznamenala do své elektronické krabičky.
„Vy jste někdy byl v agentuře, pane Madixi?“ obrátila se Amantha zpět na Alexe.
Alex chtěl být upřímný, protože tušil, že upřímnost Amantha přijme. „Ne, nikdy jsem tam nebyl a ani bych o sestavení stupnice nežádal. Vím, že bych příliš neuspěl.“
„Proč myslíte, že ne?“ ptala se Amantha a v jejím hlase nebyla ani ironie, ani zloba. Alexovi připadalo, že v její otázce cítí spíš údiv.
„Mám takovou osobní zkušenost“ odpověděl Alex neutrálně a Amantha vypadala, že mu příliš nevěří.
Do diskuse opět vstoupila Georga: „Můžu se zeptat, co je vlastně cílem žaloby?“
„Cílem je dokázat, že centrum i agentura nemohou lidem určovat osud dle jejich SA známky. Víme, že takové spory už tu byly, ale vždy proti konkrétnímu jednání“ vysvětlila Amantha.
„To by ale musely centra i agentury zrušit“ řekla na to Georga pochybovačně.
Amantha se usmála: „Možná.“ Víc nic neřekla.
„V žalobě se mluví jen o I. Dětském centru“ dodal Alex, který byl rád, že jej napadlo aspoň něco, čím by přispěl k diskusi.
„Zvažujeme doplnění žaloby.“
Alex se necítil dobře. Amantha jej svým sebevědomím, energií a zároveň citlivostí přitahovala stále silněji. Znal své myšlenky. Kdykoliv teď uslyší o agenturách nebo centrech vybaví si Amanthu, její krátké černé sako a útlý pas. Vůbec sem neměl chodit.
Amantha jeho zájem zatím nepostřehla. Zatím se rozhodla, že jako svědky navrhne Alexe i Georgu. Otázka, co je vlastně cílem žaloby, ji však lehce znepokojila.

29.
Jeff Gartner stále ležel na pohovce, když se na monitoru s tichým bzukotem objevila tvář ředitele Centra, což znamenalo, že si jeho šéf vybral jednu z mála chvil, kdy s ním chce mluvit mimo pracovní dobu.
„Ano“ ozval se Gartner.
„Jeffe, měl jsem dnes rozhovor s vedením Úřadu“ řekl ředitelův hlas a na obrazovce vypadala jeho tvář velmi zasmušile. Ředitel měl na mysli Úřad pro demografii a lidské zdroje, který měl na starosti sestavování a vyhodnocování statistických dat o počtu obyvatel a migraci. Úřad byl nadřízen všem centrům v zemi.
„Úřad má obavy z toho soudního sporu s McCormick. Řekl jsem jim náš názor, ale o ni tomu moc nevěří. Nutí nás, abychom s McCormick uzavřeli dohodu a z Centra ji propustili. Jsem tu s Richardem. Bylo by to dobré, kdybys přijel.“
Pro Gartnera samozřejmě nemělo cenu řediteli oponovat a říkat, že stačí telekonzultace, a proto řekl, že přijde.
„Neudělali jsme jedinou chybu“ nesouhlasil Gartner, když seděl spolu s ředitelem a s Chesswickem v ředitelově pracovně.
„Úřad se obává špatného mediálního obrazu“ obhajoval názor svých nadřízených ředitel. „Richarde, řekni Jeffovi, co navrhuješ“ vyzval nakonec svého právníka.
„Můžeme s ní uzavřít dohodu. Těhotenství přerušíme, vyplatíme ji deset tisíc a dohodou ukončíme pracovní smlouvu v Centru“ objasnil Chesswick hlasem, který postrádal stopy úsměvu, které měl ráno.
Gartner však byl zatvrzelý: „To nás poškodí stejně jako ten spor.“
„Každopádně publicita bude menší.“ Ředitel již byl rozhodnut. „Richarde, ty se zkontaktuj s tou kočkou, co zastupuje McCormick a navrhni ji dohodu.“
„Chci být u toho“ vložil se do rozhodnutí šéfa Gartner.
Chesswick byl rád, že případnou odpovědnost nebude nést sám a Gartnerův poslední požadavek podpořil. „Myslím, že to ničemu neuškodí“ prohodil ledabyle směrem k řediteli. Ten se už nechtěl tou obskurní záležitostí zabývat a souhlasil.

30.
Gartnera chlad a škádlivá ironie Amanthy rozčílila víc než samotné odmítnutí nabízené dohody. „Fakt hezká holka“ říkal zamyšleně Chesswick, když stáli před budovou, kde byla Amanthina kancelář.
Gartner nebyl na odmítání zvyklý. O to víc jej Amantha vzrušovala, když mu zpříma hleděla do očí a říkala, že měl být při rozhovoru s Eilleen opatrnější. V tu chvíli měl chuť ji vzít kolem pasu, přitáhnout k sobě, volnou rukou ji přejíždět po štíhlém hrdle a prudce líbat.
Amantha podobný návrh na smír čekala avšak musela tu dohodu odmítnout. Eilleen si ji v žádném případě nepřála. Ale Gartner ji vzrušoval jako každý muž, který je záhadný a sebejistý.
Gartner věděl, že i jeho chybou může I. Dětské centrum ztratit na prestiži a agentury přestanou odebírat jeho absolventy. To mu vadilo více než nedostupná Amantha. V jejím případě znal řešení, jak se dostat do její přízně.
Teď se však musel soustředit jenom na Centrum. O smlouvu s Yannickovou agenturou strach neměl, jen musí být při dalším nátlaku na úspěšnost uchazečů přece jen mírnější.
„Stejně nemají šanci“ slyšel z dálky Chesswickovy úvahy. „Každý soudce by musel být blázen, aby rozhodl proti Centru. Otevřel by Pandořinu skříňku“ použil Chesswick příměr typický spíše pro politické struktury.
Gartner jen cosi zamručel. Stejně teď nic dělat nemůže, snad by jen mohl navrhnout, aby Centrum přijalo pár žen s SA vyšším než sedmdesát. To byl momentálně jeho jediný nápad. V myšlenkách se vrátil zpět k Amanthě. Věděl, že síť mu v kontaktu s ní asi nepomůže, i když to samozřejmě vyzkouší. Zkusí zavolat Yannickovi, zda nesestavovala Amanthin stupnici. Všichni zaměstnanci agentur mohli osobní údaje sdělovat jen s písemným a ověřeným souhlasem daného člověka. Taková překážka však Gartnerovi vůbec nedělala starosti.