zdávalo se mi o nebi

 

 

 

"Dobrý den, jmenuji se Adam, vyučený seřizovač s šestiletou praxí v uhelných dolech." Říkám na pracovním pohovoru číslo pět.

 

"Hezký den přeji a na shledanou." Pravím po neúspěšném pracovním pohovoru, v pořadí již pátém... 

"Na shledanou, snad se Vám zadaří jinde.."

Nevím, jestli jsem slyšel přesně tohle, splývá mi to. 

 

Mířím k autu s orezlými prahy. Párkrát si spolu zakuckáme a vyrážíme směr supermarket za viaduktem.

 

Supermarket za viaduktem je taková zdejší Mekka dobrovolných i nedobrovolných vyznavačů kapitalismu a já stojím před její branou a obřadně zasouvám minci pro převozníka nákupu.

 

Pečivo vybírám co nejstejnější, pak salám, sýr - ten vracím a beru dražší vedle něj - jednou za čas... Dále mléko, minerálku z novohradských hor a ještě...co jsem to ještě...chtěl? A hele! Banány v čokoládě na akci! Jeden mě nezabije.

Tak a ještě banány a můžu jít. Směrem k pokladně jen s respektem pokouknu po másle a už jsem tu: pokladna číslo 8, ze dvou otevřených pokladen ta méně obestoupená.

Vyloďuji nákup na černou pláž a už jen čekám na pozornost té krásné slečny u pokladny, kterou stejně mít nebudu, ale přesto se na ni budu přitrouble usmívat a projevovat lichotky.

Po namarkování, složení nákupu a zmačkání účtenky si povzdychnu nad výsledkem pohovoru - je to čím dál čerstvější.

 

Vyrážím domů.

Jedu domů.

Jsem doma, beru nákup, beru všechen až sotva chodím. Jedním akrobatickým pohybem zamykám svůj prázdný vůz a jdu vstříc plastovým vchodovým dveřím - ne bytu, ale domu, kde je můj byt, co vlastně můj není a ten teď odmykám.

Nemotorně otvírám dveře, za nimiž se náhle ozývá hřmotný cinkot a podivné psí kňučení.

A kupodivu je to pes - tenhle můj je a jmenuje se Ben - osmiletý černý baculatý labrador, co rád tlačenku.

 

Pokládám devítikilovou vodní činku hnedka do chodby a po vymotání se z chlupaté všudypřítomnosti Bena tak učiním i se zbytkem nákupu, který tímto dávám na stůl. 

Ahoj Beníku, jakpak ses měl brácho?

Nepotřeboval jsem slovní odpověď, dostal jsem daleko lepší, takovou, jakou vám dokáže projevit jen oddaný pes, nebo zamilovaný člověk.

Po pětiminutovém bujarém vítání se opět vracím do člověčí reality a už vím, co jsem to v tom obchodě chtěl koupit - granule!

No nic, koupím je zítra, nějaké tu ještě máš, viď Beny? Houknu na Bena a dosýpám mu do misky, kterou do vteřiny okupuje a hltá jako by čekal další hospodářskou krizi.

Tak kolik nám to ukazuje? 11:37, za chvíli musím na odpolední šichtu...teď se ten výsledek dnešního pohovoru projevil naplno.

Sedám si na židli a koukám z okna na střechy sousedních domů. A přemýšlím nad ničím.

 

"Vypadá to, že bude chcát." najednou řekl někdo za mnou - škubnu sebou a otáčím se za zvukem, jehož zdrojem se ukazuje být zapnutá televize: "hm...ani nevím, že jsem ji zapnul. To asi ze setrvačnosti" mumlá mi mozkem, zatímco vstávám a oblíkám si bundu: "Beny pojď! Jdeme na procházku, než fakt bude pršet!" A za cinkotu vodítka přicválá Ben, jehož ocasní kormidlo jasně ukazuje, jakou z toho má radost.

Vypínám ještě televizi, kde zrovna někoho mordují. Chvíli na to civím zaujímajíc prapodivný postoj, načež ale na ovladači rezolutně tisknu červené tlačítko a ovladač letí do křesla.

"Vyrážíme!" První jde Ben, za ním já, rázně zavírám dveře, dvakrát cvaknu zámkem.

Ticho.

Bytem se ozývají dozvuky nepravidelného scházení schodů a capkání drápkatých tlapek. „Dum!“

Byt utichá docela.

.

.

Teď celý byt spí...jen venku po zhruba půlminutových intervalech zašumí letka aut a zase půl minuty ticho. 

.

.

Chvilkami je laciný, ale celkem uklizený interiér prosvícen upadajícím podzimním sluncem a sem tam kdosi, v bytě nad, úhlopříčně přeběhne od jádra k oknu a zase zpátky.

.

.

Prádlo mlčky přelézá koš a nádobí čeká na reinkarnaci.

.

.

Ticho a kapka vody ve sprše.

.

.

Další letka aut. 

Najednou hvízdot kol a další ticho které ale střídají lidské hlasy a pak i rychle pulzující houkání. Nějakou dobu je venku nezvykle živo, které ale po chvíli umlká.

.

.

Hodiny v prázdném bytě ukazují přesně 15:46. Tikají dál.