Doktor

Kapitola druhá - randění

Kavárna Azyl v blízkosti školy. Jak příhodný název. Už několik týdnů nám poskytuje svůj azyl spolu s dalšími kavárnami a parky v centru města. Přednášky flákám, beztak se tam člověk nedozví nic kloudnýho do života. To si raději nechám vyprávět o anatomii člověka. To je jiná káva, než vertikální a horizontální srážky. Jo, srážky. Srážky s realitou. Třeba jak ukončit vztah a neublížit. To by se mělo ve školách učit. Zatímco Tomáš se se svojí cácorou rozešel hned, jakmile poznal, že mu je s někým líp, já se pořád nedokážu rozhoupat. Sociální jistoty, mám ho ráda, co by tomu řekli lidi, to mu přece nemůžu udělat… hlasy všech těch myšlenek přehlušují hlas srdce.
Blíží se konec semestru a čeká na mě důležitá zkouška. Svěřuji se se svými strachy doma Martinovi. Ten mé obavy zlehčuje. Vlastně mám pocit, že mi vůbec nerozumí. Po střední šel pracovat a pro mé studentské starosti nemá žádné pochopení. Jdu svoji potřebu sdílení sytit někam jinam. S někým jiným. S tím, který má podobné studentské starosti a dokáže mě podpořit. Navíc mi je v jeho přítomnosti tak dobře. No dobře, mám trochu výhrady k jeho stylu oblékání, ale s tím by se případně do budoucna dalo něco dělat. A tak, čím více to žhne s Tomem, tím více to je chladnější s Martinem. Co taky čekám? Žijeme v dualitě. Houpačka. Sem, tam, sem, tam. Jo, přesně takhle si připadám, jako na houpačce.
Čím dál častěji mi není se sebou dobře. Nedělám správnou věc a moc dobře si to uvědomuji. Jenomže já si prostě nemůžu pomoct. On je tak vtipnej! A hezkej! A miluje mě! Nemůže beze mě být! Teda alespoň to píše. Co víc si může mladá holka přát? A tak si dál povídáme po zprávách i z očí do očí. Smějeme se. Jsme. Když při společné cestě do nemocnice proti nám potkáváme průvod lékařů, Tom mě bere nečekaně do náruče a přitom naoko nadává:
„To sis tu nohu musela zlomit zrovna dneska?“
Vůbec nechápu, o co jde. A je mi to jedno. Hlavně, že si mě nese. Jako princeznu. A já se tak cítím. Princezna se zlomenou nohou. Nebo srdcem?
„Kolikrát člověk může mít rád, tak opravdu z lásky? Dvakrát či třikrát to ne, i jednou je dost…“. Tahle Nedvědí odrhovačka mi v hlavě zní víc, než často. Já mám ráda dva kluky. Oba. Co mám dělat??? Ten druhý čeká, až se rozejdu s tím prvním a první o tom druhým neví. Teda takhle si to naivně myslím. Martin by musel být úplný blb, aby nepoznal, že se něco děje. A to on není. Trochu blbý ale je, že se o své domněnce chodí přesvědčovat do telefonu, který mu neříká pane. No jo, no. Nejsem dostatečně obezřetná a nenosím si své pádlo, pořízené za těžce vydělané peníze po brigádách, na záchod. Chyba.
„Viděl jsem tě s nějakým klukem,“ chladnokrevně mě upozorňuje Martinovo strejda, zatímco mi strká špachtli do pusy, aby mi zkontroloval zarudlý krk. Rudá se rozlévá z krku po celém těle a já děkuji špachtli, že mi nedovoluje hned promluvit. I tak můj výraz mluví za vše.
„To je jen kamarád“, zoufale se snažím maskovat.
Je mi jasné, že marně. Zdá se, že den D je tady. Beru do ruky telefon a píšu esemesku:
„Musíme se rozejít.“
Naposledy se scházíme. Se slzami v očích vysvětluji, že nedokážu Martina opustit a už to dál nejde hrát na dvě strany. Poslední objetí. A je to. Už mi nebudou kouzlit úsměv na tváři originální esemesky typu „Vstávej, můj červánku, den je plný mléka a fazolí." Pro jistotu mažu z telefonu jeho číslo, i když ho znám stejně už dávno zpaměti.
Jsem dobrá. Teda alespoň si to o sobě myslím. Zachránila jsem si vztah. Teď už budu hodná holka a všechno bude jako dřív. Chyba lávky. Nebude. Nemůže být. Netrvá to dlouho a ze zakázaného čísla čtu:
„Ať dělám, co dělám a ty ať děláš, co děláš a i když vím, že bych neměl a že vlastně nesmím, tak: MILUJU TĚ.“
Co na to napsat?
„Nic. Neodpovídat! Zákaz!“, bliká červená kontrolka v hlavě.
„Ne. Naopak. Cokoliv. Hlavně být originální. Konec abstinence,“ vyhrává tentokrát kontrolka zelená.