Doktor

Tomášovo taťka má šedesátku. I přes roli tajné přítelkyně jsem zvaná. Mám podezření, že už jsem dávno prezentovaná jako přítelkyně plnohodnotná. Bez závazků. Kdo by se taky chlubil tím, že se schází s holkou, která má kluka. I když, mužskému světu nerozumím. A asi ani nikdy nebudu. Takže možná budu jako atrakce. Půlnoční překvapení k narozeninám. Proč já jsem to pozvání vlastně přijala? Proč jsem slíbila, že přijedu? Napadá mě jediné. Může za to moje biochemická intoxikace organismu. Laicky řečeno zamilovanost. Touha být s Tomem při jakékoliv příležitosti. Navíc alibi na dnešek mám.

Celé odpoledne trávím v obchodním centru, abych ukřičeným dětem a zvědavým důchodcům mohla nabídnout novinku v podobě skvělého nápoje. Skvělého nápoje, co se množství éček a sladidel týče. Čím větší sračka, tím větší propagace. Ale zřejmě mám obchodního ducha a tak limonádky rychle mizí. Už jen koupit dárek a můžu jet. No jo, ale co chlapovi, kterého znám jen z vyprávění? Ono vůbec, co chlapovi? Volím láhev vína a modrou růži. Chuděra. Ta kytka. Ne staroušek. Modrá růže přece v přírodě vůbec neroste. Jsem barbar. No což. Doufám, že alespoň nebylo k jejímu vypěstování a obarvení použito dětské práce. Na pokladně vydávám téměř celý svůj dnešní výdělek. To se mi ta oslava vyplatila. Znova se vkrádá otázka - proč já tam vlastně jedu? Ukázat se v celé své kráse, po celém dni práce (což se na té mé kráse značně projevilo), celé jeho rodině? Je to nutné? Nervozita roste. Mám chuť jet domů, dát si horkou vanu, postel a k narozeninám poslat esemesku. Jenže, dala jsem slib a sliby se mají dodržovat. Navíc, na toho pro mě zatím stále cizího pána, nemám číslo.

Venku to je hustý. Mlha. Kdyby vedle mě běžel zdatný sportovec, jistě by byl rychlejší. Cestu neznám. I přes tu želví rychlost mi v žilách koluje silná dávka adrenalinu a chvílemi si nejsem vůbec jistá, jestli se můj vůz ocitá ještě pořád na silnici. Do křižovatek vjíždím s nadějí a modlitbou, že tam budu sama. Naštěstí všichni silniční andělé stojí při mně a já konečně parkuji před zeleným salónkem, kde se slavnostní událost koná.

Nesměle vcházím dovnitř s dárkem v ruce a křečovitým úsměvem na tváři. Tomáš mě představuje své rodině. Tak konečně naživo. Zpověď začíná. Maminka mi je tak sympatická, že jí všechno vybleju. Radostí z mého přiznání do stropu neskáče, ale zdá se, že má pochopení. Na výzvědy přicházejí Tomášovy sestry. S ubývajícím alkoholem v lahvích začínají být všichni rozverní. Já, jakožto řidička si nemohu dát ani kapku vína. A tak mě napadá hříšná myšlenka, že bych tady mohla přespat. Svůj geniální nápad jdu zavolat Denise, u které mám dnešní nocleh domluvený.
„Ani omylem. Dokud budeš s Martinem, nebudeš spát u Tomáše,“ důrazně zamítá plán moje nejlepší kamarádka.
„Ano, mami,“ odpovídám naštvaně.
Loučím se s „novou“ rodinou a odjíždím za Denisou.

Blíží se půlnoc. Chystáme se ke spánku. Zvonění. Volá Tomáš. Je na mol. A je zoufalej. Opravdu zoufalej. Křičí a pláče. Chce být se mnou. Teď hned.
„Jedu za ním,“ nekompromisně oznamuji Denče.
„Nikam nejezdi, nemá to cenu. Teď stejně nic nevyřešíš. A je tam hnusně, ještě se ti něco stane.“
„Asi máš pravdu.“ Celá se chvěju.
„Stejně nechápu, jak to můžeš takhle mít. To já bych nikdy nedokázala,“ soudí mě kamarádka.
Chápu ji. Třeba ale jednou i ona pochopí mě. Pozná, že na přísloví „nikdy neříkej nikdy“ nebo „nesuď nikoho, dokud neujdeš míli v jeho botách“ asi něco bude. A třeba budu jednou já jediná, kdo pochopí ji.

Snažím se odebrat do říše snů, ale myšlenky mě udržují v bdělosti. Tomáš mě miluje a ví, že mě nikdy nebude mít. Martin mě miluje a tuší, že mě ztratí. A ke mně promlouvá můj starý známý vnitřní kritik. Jsem vůbec hodna lásky, když s ní neumím zacházet? Moje nitro křičí. Já jsem ta, kdo je tady zoufalej! Vyčerpané pláčem se mi konečně daří usnout.