Doktor

S Tomášem si stále píšeme, scházíme se a znova rozcházíme. Slibujeme si, že už se nikdy neuvidíme a vzápětí se náhodně potkáváme. Vesmír si s námi dělá, co chce. A mě už to ale fakt nebaví. Když se nedokáži rozejít s jedním, tak musím s druhým. Konečně se po roce a půl definitivně rozhoduji.
V noci ke mně přichází anděl, a přestože mlčí, vnímám jeho poselství:
“Život je hra. Šachovnice před tebou. Ty nějak táhneš a čekáš na reakci. Na to, co se stane. Ostatní jsou figurky. Včetně tvých nejbližších. Můžeš hrát, jak chceš. A když něco pokazíš, tak se z toho poučíš. To je celé. A příště to uděláš jinak. Nemusíš se obviňovat, protože to je jen hra. Táhneš, jak si myslíš, že je to správně. Nemáš více informací k lepšímu tahu. Děláš to nejlepší, co v danou chvíli udělat můžeš. Protože to je jenom hra, tebe se to nijak netýká. Není se čeho bát. Důležité je, aby tě ta hra bavila. Bav se a hraj!“

Bezva. Hra začíná. Hra, kterou bych momentálně nazvala peklíčko. Na rozdíl od Tomáše, Martin z mého definitivního rozhodnutí nadšený není. A to ani přesto, že už se dlouhou dobu vnitřně užíral, protože natajňačku četl všechny ty lásku vyznávající zprávy. Svůj žal teď utápí v alkoholu a divoké jízdě teréňákem v lese. Mám o něho strach. Navíc mám podezření, že si tu novinku nechal pro sebe a nesvěřil se doma. Sbírám tedy veškeré zbytky své odvahu a volám jeho rodičům. S velkým proviněním v hlase se snažím objasnit situaci.
„Já ti přeji, abys nikdy nic podobného nezažila“, věští mi bývalá skorotchýně.
Tahle věta se mi vrývá pod kůži a několik let tam čeká na svoji chvilku slávy.
U nás doma moji úlevu a radost z rozštípnutí nesnesitelné situace taky nesdílejí. Snad poprvé v životě slyším mámu mluvit tak sprostě. Směrem ke mně, ale především na účet Tomáše. A to ho ještě ani neviděla. Nezná ho. A už soudí. Má strach o svoji holčičku. Aby dodělala školu a měla se dobře. Už ji viděla nastěhovanou za humny s hodným klukem a všemi těmi jistotami, které stejně neexistují. A tak doma jen přežívám a čím dál více času trávím s Tomášem. Jeho rodina mě přijímá a tak nacházím útočiště u nich doma. Učíme se společně na zkoušky. Konečně se milujeme nejen duševně, ale i fyzicky. Tedy v případě, když máme celý barák jen pro sebe a to se vzhledem k důchodovému věku jeho rodičů bohužel nestává tak často, jak bychom si přáli. O to více si svoji blízkost užíváme.

Ve chvíli, kdy zkouším svého medika z patologie, pípne esemeska. Ne mně, ale jemu. Odesílatel neznámý. Někdo mu chce rozbít hubu. Je to napsaná dost nevybíravým způsobem. Zkoušíme na číslo zavolat. Volaný účastník je samozřejmě nedostupný. Třeba si někdo dělá jen blbou srandu, uklidňujeme se s Tomem navzájem. Dobrý pocit z toho ale nemáme. Druhý den přichází další zpráva. Tentokrát o něco peprnější. Příchod anonymních výhružných zpráv se stává každodenní záležitostí. Napadá nás jediná osoba, která by za tím mohla stát.

A tak kujeme plán. S Martinem ještě jedu na hory. Pobyt byl už dlouhodobě domluvený a zaplacený, já se nechci vzdát lyžování a Tomáš mé rozhodnutí akceptuje. Pojedu tam jako velvyslankyně detektivní kanceláře. Třeba se mi podaří vypozorovat, jestli za těmi hnusnými zprávami opravdu stojí můj ex…

Sníh, slunce, horský vzduch. S otlačenýma nohama od lyžáků sedím před chatou a čistím si hlavu. Tu samozřejmě nikdy nevyčistím dokonale, pokud ji chci používat. Jak moc bych si to ale přála. Mít prázdno. Nula myšlenek. Z kochání se z panoramat Krkonoš mě vytrhne vibrace v kapse.
„Zase mi píše. Ani tě nebudu zatěžovat s tím, co. Hrozný hnusy.“
Okamžitě odepisuju s otázkou, kdy ta zpráva přišla.
„Právě teď“, čtu na displeji telefonu.

Tím je náš podezřelý vyloučený ze hry. Už dobrou půlhodinku sedí vedle mě a jeho telefon u toho přítomen není. Jenže kdo tedy?