Doktor

Po zabydlení se, je na řadě svatba. Společné žití nám jde, tak na co čekat. Ideální by bylo vzít se o prázdninách, když jsem ta úča. Pomalu se mi začíná rýsovat v hlavě celý scénář. Barevné ladění, šaty, pozvánky, obřad, zasedací pořádek… Čím dál více mě přepadává touha začít konat. Má to ale jedno velké ALE. Nikdo mě o moji ruku doposud nepožádal.

Je pondělní odpoledne. Tomáš sedí v křesle a dívá se na televizi. Já, oděna v tričku a teplácích, se k němu přitulím a vznesu otázku:
„Tak co, vezmeme se?“
„Tak jo,“ zabrblá Tom.
Teda to je romantika. Takhle jsem si to vždycky představovala. Třeba mu to docvakne a ještě se zmuží, nevzdávám se své představy, jak mě můj vyvolený žádá o ruku.

Pátek večer. Tomáš mě pozval na večeři. Cestou ke stolu něco domlouvá s číšníkem u baru. Jo. Konečně. Dneska to přijde. Originálně mě požádá o ruku, tetelím se radostí jako děcka ve škole, když dostanou nečekanou jedničku. Jenže tahle „jednička“ je sakra čekaná. Číšník mi přináší moji oblíbenou pizzu a colu. Nedůvěřivě prohledávám svůj pokrm, čučím do sklenice s černou tekutinou a pomalu usrkuji, abych prstýnek nespolkla. Prstýnek, který tam není.
„Je všechno v pořádku?“ starostlivě se ptá číšník.
„Ano,“ vyhrkne ze mě hned odpověď, přestože se mi chce křičet NE!
Zvedám zrak směrem k Tomovi. Ten se plně věnuje svému jídlu. V talíři nic, pod talířem nic, ve sklenici nic. Odcházím se vyplakat na toaletu. Ani tam nic.

Mé očekávání se opět nenaplnilo. Zase jsem sama sobě zkazila večer. Mohla jsem si vychutnat skvělou večeři, procházku večerním městem, měkkost postele a Tomovo doteky. Místo toho jsem naštvaná a zklamaná. A výsledek? Nic se nemění. Není lepší přijímat situace takové, jaké jsou? Nemít žádná očekávání?

„Měli bychom to oznámit rodičům,“ naléhám na Toma.
Ten mi dává zapravdu. Je sobota a my jedeme oznámit naše zásnuby. Upozorňuji Toma, že minimálně u nás doma bude poptávka po prstýnku. Cestou tedy přibrzďujeme u obchodního centra. Míříme do zlatnictví. Před námi je rodinka našich romských spoluobčanů, kteří zřejmě měli dnes výplatní den, neb skupují snad všechno zlato, které se zde nachází. Konečně jsme na řadě. Vybírám si svůj zásnubní prsten s kamínkem. Alespoň si můžu vybrat podle vlastního vkusu, snažím sama sebe ukonejšit, i když vím, že je to marný. Vědomí, že už nikdy nebudu požádána o ruku, mi brání cítit se skutečně šťastně.

V květinářství kupujeme kytku pro moji mamku jakožto budoucí tchyni a rychle mizíme z toho umělého náměstí, kde se každý víkend shromažďují celé rodiny. Doufám, že se svými dětmi budeme jednou trávit víkendy smysluplněji, než požíváním hamburgerů, očumováním výloh a jízdou ve vláčku za deset korun.

V Kotěhůlkách i ve Lhotě oznamujeme termín naší svatby.
„Opravdu si ho chceš vzít? Já ti to moc přeji. Chci, abys byla šťastná. Nezapomeň ale, že si bereš doktora.“
Obava v mamky hlase byla dostatečně jasná. A já na chvilku zapochybovala.

*

Tom přichází z práce a nachází mě v křesle zcela vyčerpanou od pláče.
„Proboha co se ti stalo?“ vystrašeně na mě hledí.
„Vypadl mi kamínek z prstýnku a nemůžu ho najít,“ vzlyknu.
Tomášovi se očividně uleví. Prstýnek reklamujeme. Dostávám nový. Stejně hezký. Už jsem zase klidná. Do chvíle, než kamínek vypadne podruhé. Je to snad znamení?