Doktor

Dnes jedeme do okresního města na nákupy. Ploužíme se malým náměstím a můj pohled zavadí o kluka v kšiltovce. Sedí na lavičce, kolem něho běhá malá holčička a on jí dává muffin. Na chvilku se zasním. Líbí se mi, jak se ke své dcerce chová, to u chlapů často nepozoruji. Teď se usmál a v tvářích se mu vytvořily roztomilé ďolíčky. „Vzpamatuj se, sotva ses vdala,“ šeptá mi můj vnitřní hlas. „Čau,“ zdraví krásného neznámého Tomáš. Vyjeveně se na něho podívám. „Ty ho znáš?“ špitnu, aby mě sympaťák na lavičce neslyšel. Ten mě rychle naskenuje od hlavy až k patě a vzájemně se na sebe usmějeme.

„To je Moniky manžel, Michal,“ objasňuje mi Tomáš. „A Monika je kdo?“ nestačím se divit. „Jedna sestra z nemocnice, mohl bych vás seznámit.“
Seznámení na sebe nenechá dlouho čekat a tak vstupuji do bytu, kde bydlí Monika, Michal a jejich malá Tamara. Přes kostrbatý seznamovací začátek se začíná atmosféra uvolňovat a všichni zúčastnění spolu přátelsky komunikují.

Nemohu uvěřit, že jsem u toho hezouna v bytě. Je tak vysokej. A ona tak malá. To mě vždycky dokáže rozčílit, když nám, vysokým holkám, vyžerou ty zakrslice všechny vysoký kluky. Vždyť to ani nevypadá hezky. Pouze v mých očích samozřejmě. I když co teď řeším, vždyť Tom je se svojí výškou v pohodě. Tedy do doby, kdy bych si umanula nazout boty na jehlách.

Ale zpět do bytu. Jsou to sympaťáci. Zdá se, že bychom si mohli rozumět. A taky že jo. Netrvá dlouho a návštěvu oplácejí oni nám. Scházíme se v našem bytečku, popíjíme, klábosíme, zkrátka no stres. Vzájemné návštěvy se stávají častějšími a důvěra mezi námi děvčaty se začíná prohlubovat. Monika se stává mojí nejlepší kamarádkou v těchto vzdálených končinách od mého rodného hnízda. Někdy u nás přespávají a pak ráno jedou společně s Tomášem do nemocnice. „To budou v nemocnici čumět, že jedete ráno spolu, to bude drbů“, chechtáme se v mírné opilosti. Házím po Michalovi očkem, ale jen tak malinko, nevině. Vlastně ho Monice trochu závidím. Jezdí pracovat do zahraničí, aby si mohli koupit baráček a nikdy nezapomene přivést spoustu dárků dcerce a manželce. Možná je to úplatek za to, že holky musejí být doma dlouhý čas samy, než zase tatínek přiletí. Mají vlastně takovou střídavou péči. Pár dní s taťkou, pár dní bez taťky. Pár týdnů s taťkou, pár týdnů bez taťky… Napadá mě, že my s Tomem máme vlastně taky takovou střídavku. Na noc doma, na noc ve službě. O víkendu doma, o víkendu ve službě…

Přistihla jsem se. Závidím jim. Závidím Monice Michala. Michal je zajímavej. Má dobrý vkus. Umí vydělat peníze. Hezky se chová ke svým holkám. A Tomáš? Tomáš je taky zajímavej. Umí léčit lidi. Je to můj pan doktor. Přesto… Srovnávám. Srovnávám a to je cesta do pekel. Z toho pramení naše (nebo alespoň moje) nespokojenost. Chybí vděčnost za to, co mám. Za toho, koho mám. Koukám kolem sebe, kde je co lepšího a uniká mi, co mi uniká. Buď spokojená s tím, co máš a važ si toho. Tak nějak to cítím uvnitř sebe. A přesto je mysl silnější...