Doktor

Promoce, stěhování, svatba, dovolená … dítě. Aby ten život mohl být tak nějak ideální, podle mých představ, je dítě nevyhnutelným pokračováním mého života. A tak se snažíme. Nejprve s radostí, posléze s jediným cílem. Před spaním dělám pravidelně v posteli ze svého těla svíčku, ale je to málo platný.

Sedíme v kavárně na náměstí, pár kroků od našeho příbytku. Přichází Věrka s Vencou, kamarádi z divadla. Zatímco my s Tomem se řádně naléváme alkoholem, Věrka si objednává vodu. Potutelně se usmívá. Za chvíli to je venku. Je těhotná. Naoko se překvapeně a šťastně usmívám, blahopřeji. Uvnitř jsem překvapená, ale šťastná tedy fakt ne. I Věrka s Vencou jsou schopni počít dítě a my, takový dokonalý pár, pořád nic. Je mi smutno. Je mi vážně moc smutno.

Moje fáze čarodějky se protahuje a období baby na sebe nechává dlouho čekat. Že by? Na chvilku se zaraduji. Pak si ale vzpomenu na předešlé měsíce, kdy se opakoval podobný scénář a nic z toho nebylo. Takže se neraduji předčasně, nicméně pro jistotu navštěvuji místní lékárnu a pokolikáté už? si kupuji těhotenský test.

Dvě čárky. Zázrak. Stal se zázrak! Sedím na záchodě, držím ten zázračný kousek papírku v ruce a nemůžu se na něj vynadívat. Opravdu tam jsou dvě. Ne jen jedna kontrolní, kterou už tak dobře znám. Tomáš přichází domů. Naštěstí dnes neslouží, takže mu tu skvělou zprávu můžu říct z očí do očí. Ihned po jeho příchodu na něho jak praštěná mávám bílým proužkem papíru se dvěma krásnýma červenýma čárkami. Aby náhodou nedošlo k omylu, ihned přidávám zvesela komentář, že jsem těhotná. A šťastná k tomu.

Tuhle náročnou nádheru si fakt užívám. Úplná hříčka přírody. Nejen ranní nevolnosti se střídají s nepopsatelnými pocity při vnímání prvních pohybů. Opravdu nádherný pocit, kdy se vám v břiše něco hýbe a není to z hladu ani z přežrání. Ta chvilka uvědomění, že je ve mně nový život. Uvnitř mého těla se hýbe malý mrňousek. Teď asi ještě nemá oči ani uši, ale je tam. A věřím, že vnímá. Všechny moje pocity nasakuje do sebe. Jak se cítím já, tak se cítí to maličké v bříšku. Jestlipak to je holčička? Nebo chlapeček?

Přála bych si mít dvě děti. Kluka a holku. Sama mám o rok a kousek staršího bráchu a je to fajn. Mohla jsem s ním chodit do hospody, na diskotéky, dělal mi takového osobního strážce. Jenže, kdyby tahle moje vysněná idýlka nevyšla, tak bych radši dvě holky, než dva kluky. Ne, že bych proti klukům něco měla, ale moc si přeji mít holčičku. Ideál, aby první byl kluk a druhá holka. Jenže, když bude první kluk, pak je tady riziko, že ten druhý může být taky kluk. A na tři děti už se necítím (přestože zatím nemám ani jedno :-)). Je to jasný. Musí to být holka. Lepší vrabec v hrsti… Tolik moje úvahy o pohlaví. Tolik o Aničce nebo Honzíkovi. Necháme se překvapit. I za cenu toho, že od postýlky přes oblečky až po kočárek bude vše v barvách šedých, oranžových a béžových.