Doktor

Všechno frčí podle plánu, tak je čas porozhlédnout se po nějakém novém bydlení. V úvahu přichází naše město s přilehlými vesničkami. Objíždíme co se dá, ale nic není to pravý ořechový. A jak vlastně vypadá takový pravý ořechový? Baráček se zahrádkou. Jak skromné. Nacházíme v inzerci jednu novostavbu, kterou je ještě potřeba dokončit. To se jeví jako výhodné, neb můžeme dokončovat k obrazu svému. Co už je ale výhodné méně je jeho poloha přímo u hlavní silnice. Tomáš rozhoduje, že tuhle novostavbu nechceme.

Záhy nacházíme další nabídku. Tentokrát baráček starší, úpravy do budoucna nutné, nicméně přímo u lesa. Je to v takové malebné vesničce. No, někdo by řekl spíš prdel světa. Jenže tenhle dům na konci světa se nám zalíbil. Nakonec i prodejní cena. A tak dáváme hlavy a především finance dohromady, zavazujeme se, že několik let bude baráček patřit bance, podepisujeme potřebné smlouvy s nepříjemným advokátem, který se k nám začíná chovat slušně až poté, co zjistí, že Tomáš je pan doktor a já paní magistra. Je mi zle z toho, jak někteří lidé kastují ostatní podle titulu, nějakýho papíru, který vůbec nic neznamená. Kolik já znám moudrých lidí bez titulu a kolik blbců inženýrů...

Termín porodu mám 23. října. Do června učím. Pro zachování svého duševního zdraví jsem si dobrovolně nechala vzít moji septimu, toho času už oktávu a vyhnula se tak stresu z maturitních zkoušek. I tak je to s rostoucím bříškem dost náročné. Jsou tady ale prázdniny a s ním velké stěhování. Zatímco Tomáš ošetřuje v nemocnici pacienty, já ošetřuji všechny naše věci. Balím je, ukládám do krabic, stěhuji do auta a pak zase z auta. Večer mi tvrdne břicho a já si nadávám, proč se tak dřu. A tak druhý den vstanu a dřu se znova. Minimalismus na nás. To je hrůza, kolik toho člověk stihne nastřádat za tak krátkou dobu. Opravdu všechny ty krámy potřebujeme k životu? Asi ano. A tak mlčky dál balím, nosím, jezdím, vybaluji a večer se kárám. Ach, sebelásko. Kde se schováváš?

Zatím jsem tu skrýš ještě neobjevila. Asi je tajná. Dobře schovaná. Pod povrchem. A tak obědvám sekanou z mikrovlnky, protože v novém baráčku ještě není sporák a celkově se stravuji tak nějak podle možností. Kdyby to viděla Margit Slimáková, radost by ze mě neměla. Naštěstí to nevidí. Ale vidí (cítí) to miminko. A to miminko si možná říká: „Kde je vyvážená strava těhotné matky, matko? Kdy jsi naposledy jedla ovoce a zeleninu? Proč natíráš tu postýlku z bazaru, dýcháš ty barvy a neodpočineš si? Proč se nenecháš víc hýčkat mým tatínkem?“

Ovoce, zelenina, odpočinek, hýčkání manželem? Místo toho shon, stres a jídlo z již zmíněné mikrovlné trouby. Vynález století a první elektrický spotřebič, kterého se v budoucnu dobrovolně vzdám. Krásné těhotenství se začíná proměňovat. Představovala jsem si to trochu jinak. Možná lepší si nic nepředstavovat. Nemít žádná očekávání. Od sebe, od manžela, od nikoho. Kdo nic nečeká, nemůže být zklamán. Může být vždy jen znova a znova překvapen přítomností. Tím, co se děje. A pak se třeba i vědoměji rozhodovat. Vědoměji jíst. Vědoměji odpočívat. Vědoměji žít.