Doktor

Je noc. Vzbudí mě tlak v břiše. Že by to bylo to ono? Nebo to jsou jen poslíčkové? Termín je sice za tři dny, ale co jsou to tři dny vzhledem ke čtyřiceti týdnům? Jdu si dát vanu, třeba to pomůže. Nepomáhá. Budím Toma. Hysterčím. Dýchám. Oblékám se. Kontroluji připravenou porodní tašku. Tom zachycuje poslední foto dva v jednom doma. Pašík, naše rodinné auto je jako napotvoru zrovna v opravně. Nezbývá, než se nasoukat do druhého miniauta. Cesta se zdá být nekonečná. Každý hrbol na cestě mě bolí. V každé zatáčce se vidím, jak rodím…

Po vyplnění hromady papírů, které si z pro mě nepochopitelného důvodu chystají pro každou rodičku, se konečně dostávám do péče doktora. Ten zjišťuje, jak to s námi vypadá. A nevypadá to dobře. Respektive, rodit se ještě nebude, přestože kontrakce jsou k nevydržení. Něco do mě píchnou, netuším co a je mi to úplně jedno, hlavně, že jsem na chvíli otupělá a usínám. Tom odchází. Nevím kam. Možná zůstane na lékařském pokoji, možná jede domů, možná někam jinam. I to je mi teď jedno.

Probouzím se a kontrakce se začínají znova ozývat. Střídám sprchu, polohy, chvíli dejchám jako pejsek, po chvíli zas zhluboka. Měla jsem se na ten porod víc připravit, začínám mít pocit, že tohle nemohu zvládnout. Tom pracuje ve vedlejší budově a každou možnou chvíli mě přichází zkontrolovat. Porod se stále nerozjíždí. Mám pocit, že jsem na té hekárně už roky. Jsem se silami u konce ještě před zahájením hlavního dějství.
Třetí hodina odpolední. Tomovi končí ambulance a konečně ho můžu mít pro sebe. Naše miminko to zřejmě vycítí a lékař hlásí, že je čas jít rodit. Držím Toma za ruku, dýchám podle pokynů, tlačím podle pokynů. Tom, zdatný chirurg začíná mít problém. Jdou na něj mdloby. Vydechnu a vzduch ho osvěží. Zůstává při vědomí, dále si vzájemně mačkáme ruce a společně si přejeme, ať to představení už konečně vyvrcholí.

Docházejí mi síly a vím, že pokud toho mrňouska TEĎ nevytlačím, tak už nikdy. Opřu se do toho a … je to. Cítím to nekonečné uvolnění. Slyším ten nádherný hlásek. Konečně vidím toho malinkatého špinavého tvorečka, co se podobá mému bratrovi…

Je to krásná holčička. Štěstí, které zažívám je nepopsatelné. Každá maminka asi potvrdí, že je to nejsilnější zážitek, který v životě může nastat. Vnímám svoji holčičku na těle a ta se instinktivně dere k mému prsu. Neskutečný zázrak přírody. Nevnímám, že mě musí ještě šít, nevnímám své vyčerpání, cítím jen nekonečnou lásku. Lásku k životu. Lásku ke své Anežce.

Brzy se k lásce připojí hlad. Ještě na sále dostávám hnusnou nemocniční polévku, která se v tento moment stává největším labužnickým jídlem. Pořád to platí. „Hlad je nejlepší kuchař“. Vychutnávám si každé sousto a jsem šťastná. Vděčná. Za Anežku, za Toma a za ten kus žvance.