Doktor

V porodnici je o nás postaráno, manžel mi je stále nablízku, pokoj mám sama pro sebe, jídlo se dá jíst a je tu teplo. Nač tedy chvátat domů. Ne, že bych se netěšila, ale máme rozbitý kotel a tak minimálně toho tepla tam je méně. Taky se domlouvám s Tomem, ať mi nekupuje žádnou kytku a takový ty hlouposti. Co mě trápí, je kojení. Anička sice saje, ale nejde to úplně snadno a přibírá hodně pomaličku. Nakonec ale dosahuje propouštěcí váhy (kdo že to tak stanovil?) a tedy i pobyt v porodnici je u konce. Je čas vkročit vlastníma nohama do dospělosti na druhou …
*
Přestože je kotel opraven, teplo domova nějak postrádám. Čeká mě chladný dům a nečeká kytka. Tomáš moji prosbu vzal bohužel vážně. Mám ve své náruči to nejcennější, co mi mohl život nadělit (vedle života mého) a přesto mě plouživě přepadá… depka. Jak to zvládnu? Sama? Starat se o živého tvorečka? To mě ve škole neučili…

K dobré náladě nepřispívá ani můj nedostatek mléka. Anežka tahá, seč může, bradavka bolí, krev teče, slzy taktéž. Takhle to dál nejde. Trápíme se obě dvě. Jenže program toho, že se „musí“ kojit, protože je to pro miminko to nejlepší je příliš silný. A tak studuji internetové diskuse, radím se s kamarádkou, která mě podporuje, volám laktační poradkyni, která si ztrhává peníze z účtu mé zdravotní pojišťovny. Výsledek nula. A tak situaci „zachraňuje“ moje mamka, která mi po mých nářcích po telefonu veze na první návštěvu krabici umělého mléka. Vím, myslí to dobře, ale pro mě je to spíš podpásovka. Po všech těch snaženích to mám teď vzdát? Bojovník ve mně se vzpírá a já nutrilon odkládám hluboko do skříně. Můj detektiv stále pátrá, až vypátrá. O kojících kloboučkách čtu jak pozitiva, tak negativa, ale já už nemám co ztratit. Zakupuji silikonové udělátko, nasazuji na prs a … světe, div se, ono to zabírá! Anežka tahá a má popraskaná bradavka je při tom v bezpečí. Netrvá dlouho a konečně se pořádně rozkojím. To ještě netuším, že budu kojit plné dva roky. Konečně jsem sama na sebe náležitě pyšná.
*
Anežka mě naplňuje radostí. Stává se ze mě spokojená matka. Je roztomilá. Když spinká. Když papá. Když se začíná smát. Na roztomilosti jí a na mladistvé pleti mně ubírá jen její noční (a někdy i denní) pláč. Ve čtyři v noci, zatímco celá vesnice ve tmě spí, zpívám „Černé oči, jděte spát“. Je to písnička spíš pro mě… „však musíte ráno vstát.“ Od přírody nejsem ranní ptáče a tak se snažím ze všech sil Anežku přesvědčit, že ráno si přispat je po probdělé noci moc fajn. Někdy ji až silou držím u sebe, aby se mi neodkutálela z postele. Celá ta péče o miminko bývá náročná, ale s tím se musí počítat. O to více klobouk dolů před těmi, co mají radost hned dvojnásobnou nebo trojnásobnou. A ještě větší respekt před těmi, kteří mají dítě jakýmkoliv způsobem postižené a musejí se o něj plně starat celý život. A tak každý den cítím velkou vděčnost za možnost být průvodcem tohoto zdravého stvoření.

Abych ale nezmagořila, mám vyhrazené úterní a čtvrteční večery sama pro sebe. No, spíš s Tomem pro „Růžovku“. Nechápu, že mě vzrušuje nekonečný příběh z prostředí nemocnice, kde se všichni vzájemně zrazují a podvádí. To je nějaký skrytý masochismus, či co? Jenže ten Langmajer, to je zkrátka fešák. Něco jako můj Tom. A tak mám jednoho fešáka na pohovce vedle sebe a druhého v bedně před sebou.
*
Tom dnes není výjimečně ve službě a tak jsem si domluvila schůzku se starostou. Ráda bych, aby byla Anežka v rodné vesnici přivítána. Jenže Vítání občánků je tady už léta zrušené. Přírůstky do vesnice se rodí velmi zřídka. Přesto se starostovi můj nápad líbí a domlouváme se, že bychom dodatečně přivítali všechny děti od narození do 18ti let. Podmínkou je, že to vše zorganizuji. No výborně, tak nuda na rodičovské dovolené nebude. Souhlasím a cestou domů už celá vzrušená spřádám plány, jak budou vypadat pozvánky, kde seženu sponzory, co tam vlastně budu říkat...

Otevírám dveře a moje myšlenky přehluší pláč. Rychle utíkám za tím známým hláskem, který mě láká do koupelny. Můj zrak padne na Toma, v jehož očích se zračí nenávist. Stojí nad plačící Anežkou, která je nahá, vana plná vody. Okamžitě ji beru do náruče a začínám utěšovat.
„Co se stalo?“, vyšlu okamžitě otázku k Tomovi.
„Nevím, pořád jenom řve,“ odpovídá zoufalý Tomáš.
Oblékám Anežku a přestože je úterý a blíží se můj seriál, odcházím s ní do ložnice. Ukládám si ji k prsu, hladím, konejším a společně usínáme. Výjimečně necítím žádnou zášť, že mi překazila můj večer. Naopak. Konečně mi dochází, kdo je pro mě opravdu nejdůležitější na světě.