Doktor

Dochází nám dřevo. Za chvíli nebudeme mít čím topit. Vysílám do Vesmíru obavu a v tu chvíli zazvoní zvonek. Ve dveřích se zjevuje anděl. Kvíťa. Jednu ruku mu zdobí kytice a ve druhé svírá pytel s poleny dřeva. Zvu ho dál. Okamžitě se vrhá na Anežku, směje se na ni a ona na něho. To by byl táta. A manžel. Takovej pozornej, napadne mě. Kytičce dopřeji vázu s vodou a Kvíťovi kafe. Povídáme, jiskří to a zároveň oba víme, že to u toho jiskření zůstane. Že my dva si jsme souzeni jako přátelé. Že o sobě nebudeme třeba dlouhé měsíce vědět a přesto se pak potkáme a navážeme tam, kde jsme naposledy skončili. Opravdové přátelství, kterého je už za mák.

Jiný vztah mám k jeho sestře Karolíně. Je šmrncovní, i když trochu při těle a s nehezkým chrupem. Umí se oblékat, je to skvělá herečka a dělá oči na Toma. Přemýšlím, jestli se mám Kvíťovi svěřit s tím, že žárlím na jeho sestru. A jestli mu mám říct, že když jsem s ní naposledy byla v Zámečku v kavárně, něco se mi na ní nezdálo. Jestli mu mám prozradit, že z ní mám strach. Jestli mu mám vyprávět o své intuici, která mi opakovaně hlásí něco o tom, že už nejsem pro Toma ta jedna jediná. Jestli mám přiznat – jemu, ale především sama sobě, že se cítím sama. Nic z toho však nevyslovím. Nebudu ze sebe přece dělat hysterku ani chudinku. To mé ego nedovolí.

A tak klábosíme jakoby nic, i když mi je jasné, že Kvíťu nepřečůrám. Má mě prokouknutou, jsme na sebe napojeni. Komunikujeme spolu i beze slov. Tak nějak si to představuji, že to bude v budoucnosti. Budeme to umět všichni. Každé zbytečné slovo bude zbytečné a každý bude vědět. Lidé spolu budou v tichosti a přesto budou vnímat vše nevyřčené. Nejde jen o čtení myšlenek. Bude v tom zahrnuto vše. Myšlenky, emoce, láska. Čistá komunikace, kde nebude prostor pro žádné komunikační šumy. Jsem zvědavá, kdy to přijde…

Kvíťa je na odchodu. Dlouze a vroucně ho objímám, děkuji za kytičku, dřevo i jeho bytí. „Pro tebe cokoliv a kdykoliv,“ vyznává mi svoji náklonnost. Stačilo by málo k polibku, ale ten se nekoná. Přátelé se zkrátka nelíbají. Tím by to přátelství skončilo. A to nechceme ani jeden. Kvíťa mě ještě ujišťuje, že tu pro mě bude kdykoliv bych potřebovala pomoc. Cítím, že ta nabídka je myšlena opravdově a moc si jí vážím. Přesto mě v tu chvíli ani nenapadne, jak moc a jak brzy jí využiji.

Odpoledne se vrací Tom z práce. Je v dobré náladě. Do chvíle, než si všimne kytky ve váze. Vysvětluji, že u nás byl Kvíťa a přivezl dřevo. Jako bych přilila olej do ohně.
„V době, kdy nejsem doma? A s kytkou? Já ti říkám, že po tobě jede.“
„Nejede, je to jen kamarád, chtěl mi udělat radost. A i kdyby jel, tak já ho nechci,“ bráním se a přilívám oleje ještě víc:
„Co mám říkat já? Ty tvoje výpisy za telefon? A co ten telefon, co jsi schovával? A proč spolu nemáme sex? A proč si pořád zpíváš tu písničku – Když ti jedenkrát už láska nedá spát, jdi za štěstím? Za jakým štěstím chceš odejít? Za jakou láskou? A kdy chceš mít to druhé dítě?“ padá to ze mě, že se nestačím divit.
„Jsi hysterka. Žárlíš a nemáš důvod. Tu písničku hrajou v reklamě, tak si ji zpívám, co je na tom? A druhé dítě asi mít nechci.“
Tak. A je to. Já jsem hysterka a to, že jsme se domluvili na dvou dětech krátce za sebou najednou padlo. Pán se rozhodl. Bez mého vědomí. Nechce mít druhé dítě. Nebo nechce mít druhé dítě se mnou? Emoce ve mně rostou, Tom odjíždí.

Na kredenci zůstává jeho telefon. Telefon, který má stále u sebe. Teď ho tady nechal. Zapomněl? Vím, nejhorší věc na světě, co můžete udělat. Podívat se manželovi do telefonu. Jenže já tu nejhorší věc dělám. Srdce mi bije na poplach. Co tam asi najdu? Co očekávám, že tam uvidím? Milostné story s Karolínou? Nebo někým jiným? Srdíčka a vyznání? Čísla pacientů? Nebo čísla milenek? Nic. Žádné zprávy. Žádné volání. Kdybych nevěděla, že ten mobil můj drahý vlastní už dlouhou dobu, myslela bych si, že je tam tovární nastavení. Čisto. Beze stopy. Žádný důkaz. Jen moje otisky prstů.

Ne, nezapomněl ho. Byla to lest. Nechal mi ho tam před očima schválně. Zkouška. Vrátil se. Bohužel jsem si na rozdíl od něho přesně nezměřila místo telefonního pobytu. A tak jsem ho na kredenc vrátila o centimetr jinam. Chyba. Tu zoufalci ve zmatku někdy dělají. Zanechají po sobě stopy. A Tomáš, chytrej kluk, přesně na tohle čekal. Na chvíli, kdy mě bude moci obvinit, že mu lezu do telefonu. Udělat ze mě ještě větší hysterku a ještě větší krávu. A i přes moji snahu a výmluvy, že jsem utírala prach, se mu to daří. Nemůžu se cítit hůř. Štír upustil trochu svého jedu. A zásah byl přesný. Ale pozor, spousta jedu v ocásku ještě zůstalo...