Cesta z pekla do nebe

Ahoj já jsem Kláris a ráda bych Vám vyprávěla svůj příběh jak jsem se změnila z ušlápnuté putky v sebevědomou holku, která se nebojí jít si za svým cílem a nedělá jí problém říct svůj názor.

Všechno se to odehrálo v době před deseti lety kdy mi bylo patnáct let a život mi připadal celkem lehký až na pár problémů, kvůli kterým jsem chtěla všechno vzdát i svůj život. Hlavním problémem byla škola jelikož jsem propadla z matiky a čekal mě reparát a zkažený prázdniny strávený učením. Fakt paráda. Dále pak mě ve třídě, ale i ve škole neměl nikdo ráda tedy kromě mých dvou kamarádek, které se na mě časem vykašlali a bavili se jenom sami dvě. Byla jsem úplně sama, neměla jsem se komu svěřit snad jen Pepovi mojí první lásce se, kterým jsme se po dlouhých osmi měsících znovu usmířili. Jemu jsem mohla říct téměř všechno vždy stál při mě a dodával mi sebevědomí, které mi tehdy tak chybělo. Ale ani jemu jsem nedokázala říct, že chci ukončit svůj život. V ten den myslím že to bylo v pátek jsem byla s Pepou domluvená, že za ním přijedu do Hrádku a půjdu rovnou k němu domů. Jenže jakmile jsem vystoupila na návsi tak na mě najednou padla známá deprese pořád jsem si v duchu říkala, že mu bude přece líp beze mě a místo abych šla za ním jsem se vydala k bývalí zastávce, která je na druhém konci Hrádku u takové malé loučky. Za čtvrt hodky jsem byla na místě a sedla si na lavičku. Po chvilce jsem vytáhla vystřelovací nůž a přejela jsem si jím po předloktí. Pěkně to zabolelo a objevila se krev. Ještě jsem napsala Pepovi, že sedím v bývalí zastávce a chci se s ním rozloučit. Po chvilce mi volala zpátky že už je na cestě. Dorazil asi cca do deseti minut a když viděl co se stalo tak mi vrazil takovou facku,až jsem druhou vzala o plechovou stěnu. Chytla jsem se za tvářa s pláčem jsem mu padla do náručí A pepa mě pevně obejmul. Všechno jsem mu vysvětlila a najednou jsem měla pocit jakoby ze mě všechno spadlo. Cítila jsem se líp když jsem se mohla vypovídat. nalezla jsem ztracenou sebedůvěru a hlavně jsem přišla na to, že když máte někoho kdo stolí při Vás nemusíte se hned vzdávat stačí jen jít za svým snem a nenechat se srazit na kolena jak mi tehdy řekl Pepa. Jsem mu dodneška moc vděčná za to že mi zachránil život a dá se říct, že mi ho i změnil. Kamarádili jsme spolu sedm let , až do toho osudného dne. Díky moc za vše. Kláriss