Matouš

Muž v duchu přemítal, kolika různými podobenstvími by se dala vyjádřit situace, v níž se právě ocitl. Jak jen zachytit ono tady a teď – uzel sbíhajících se silokřivek prostoru a času? Snad nejvěrohodněji to dokázala představa zesíleného akordu v prostorách chrámu (nezbožný čtenář si může představit místo rozlehlé, však okrajově přesně ohraničené). Hudba k němu promlouvala mnohonásobnou výrazivostí. Jednalo se však pouze o náznaky sdělení. Pokud šlo o konkrétní vyjádření myšlenky nedokázal muž vynachválit více než slovo, jež stálo na počátku všeho, vytvářelo z ničeho něco, a ze kterého vycházel každý skutek a každé rozhodnutí.

V dobách předcházejících tady a teď bylo napácháno mnoho zlého, ale nitka Prozřetelnosti uvedla muže v přítomnou současnost probuzeného, vnímajícího a připraveně pozorujícího. Zbývalo mu pouze přiřadit vnitřní pocitové lince příslušný tvar a snad i chuť, neboť nechtěl být nemastným a neslaným.

Otevřel tedy knihu Proroka (doufaje, že mu bude návodem a kuchařkou):

„Je třeba na troskách včerejšího pokaženého světa vystavět příbytek klidu. Nepokračovat v nesmyslné válce barev, ale vymalovat pokoj nabílo, což znamená znovusjednotit spektrum duhy, která jest pak smlouvou.“

Jako by muž náhle udeřil pěstí do stolu: „Barev bude tedy sedm (jako těch hříchů a statečných).“ A v mysli se mu zobrazil soubor červené, modré, žluté, černé, zelené, fialové … a samozřejmě přidaná bílá. „Tak, to bychom měli,“ spokojil sama se sebou.

Napadlo ho zavolat příteli – zkušenějšímu, důmyslnému hráči a poradit se s ním o strategii k zahájené partii, ale uvědomil si, že je ještě příliš časné ráno, a navíc se s přítelem naposled nerozešli zrovna dvakrát v dobrém. Znamenalo by to začít přílišným vysvětlováním a dlouhým výčtem omluv, než by se přišlo k věci, což se nechtělo nyní muži podstupovat.

Jednou z mnoha jeho slabostí totiž byla jistá neschopnost či neochota přizpůsobovat se. To už se raději celý změnil (dokázal-li to). Jako důsledek této nepříjemnosti přirozeně vyplývaly stavy, kdy se muž za mnoho událostí, jichž byl účasten, styděl nebo jich dokonce litoval. Kolikrát již toužil obrátit tok času nebo alespoň vrátit chvíli, která se z jeho pohledu nepovedla, a napravit či naplnit, co okamžik vyžadoval. To ovšem, samozřejmě, nešlo, a tak se muž sebemrskal trýzní, že měl se v daném uzlu času zachovat jinak. Obdobně tomu bylo i při posledním setkání s přítelem.

Seděli tehdy před kinem, ve kterém přítel pracoval jako provozní. Muž se chystal jít na jakýsi avantgardní film a měl ještě čas do úvodních reklam, které stejně nepotřeboval vidět. Oba pokuřovali, pili kávu a maté a hovořili o mnoha věcech, neboť se nevídali zase tak často, a tak bylo vždy co říct.

         Důvod oné nepříjemné rozepře spočíval v přítelově podezření, že si muž na tajňačku za přítelovými zády dopisuje s jeho ženou. Muž oponoval a tvrdil, že to není pravda (což také nebyla), že s kamarádovou ženou není již téměř rok v kontaktu. Snažil se argumentovat, že i kdyby připustili tuto neexistující skutečnost, že přeci o nic nejde. Prosil přítele, ať celou věc neřeší a pustí z hlavy. Zřejmě někdo, možná ani ne ve zlém úmyslu, příteli cosi nabulíkoval, aby snad vypadal jako uvažující jedinec, což lehce paranoidnímu kamarádovi stačilo k tomu, že začal žárlit.

         Jasně – tohle bulíkování. Dělá to mnoho lidí a je to naprosto v pořádku – vždyť také o čem jiném se bavit než o mezilidských vztazích. Ovšem dokud se prodrbou blízkostí a vzájemnou přitažlivostí prohloubené vztahy na pracovišti, dá se to ještě unést. Avšak dostane-li se téma do roviny osobního přátelství, přechází věc na vyšší úroveň, ligu, level hry, neboť jde o mnoho víc a sdílené informace zasahují samotnou existenci zúčastněných.

Nezbývá pak než ptát se, proč člověk za normálních okolností rozumově a rozumně uvažující začne na základě jakéhosi pochybného klepu vyšilovat, jako by si snad muž prohlížel jeho ženu v kalhotkách.

Svést celou věc na vyhrocené, abnormální okolnosti mi přijde trochu laciné. Člověk je v dnešní době přeci pod ustavičným tlakem – ať již časovým či materiálním a je zvyklý a naučen v takových situacích zachovat chladnou hlavu a fungovat. Abychom celou věc dobře pochopili, je třeba se dozvědět více o onom vztahovém trojúhelníku muže – přítele – a jeho ženy.

Odpověď je zcela nasnadě. Přítelova žena totiž patřila ke vzácnému druhu dívek, u nichž se krása, atraktivnost a sexuální přitažlivost, která v uvolněných chvílích vedla až k náruživosti, snoubila s důvtipem, obdařeným nevšední dávkou empatie spolu s velmi pohodovým a příjemným charakterem. Přítel právem pokládal lásku této bytosti za velké štěstí. Ovšem, bohužel, holý fakt, že žena se do něj jistého času bláznivě zamilovala, považoval za své nezpochybnitelné právo, nárokovat si ji na věky věkův. Přinejmenším do té doby, co ho to bude bavit. Jako by nedokázal při veškeré své vyspělosti dozrát od bohapustého vlastnictví vztahu k mnohem dobrodružnějšímu pojetí partnertsví, tedy nabídce doprovodu či snad spolujízdy plynutím času. Neboť tohoto prozatím schopen nebyl, stával se příliš, až přehnaně citlivým k sebemenším projevům náklonnosti k jeho paní, zejména od mužského pokolení.

...

Navíc tu byl i důvod, proč měl muž chápat kamarádovu žárlivost za umocněně nesmyslnou. Znal totiž jeho manželku delší dobu, neboť byli spolužáky v gymnaziálních letech. O několika událostech neměl přítel, jak se muž domníval, ani ponětí. Nepočítaje opileckou a spontánní spolukoupel nahých těl v řece při školním výletu, překvapil muž přítelovu ženu jednou v pokoji, kam vstoupil nezaklepaje, zrovna když se žena převlékala a byla pouze ve spodním prádle. Při vzpomínce na tento poněkud trapný, však pro muže kouzelný, okamžik, musel přiznat kamarádovi skvělý vkus při výběru životní družky. Žena totiž měla opravdu půvabné kotníky.

Trpěl nepřítomností blízkosti ženského těla, což šlo ruku v ruce s neukojenou potřebou něhy. Při poslední návštěvě u Průvodkyně Cestou se dozvěděl, že je jako takový medvídek/medvěd. Na jednu stranu plyšáček k poňuchňání, ale do postele si žádná holka medvěda raději nevezme. Bylo to těžké. Pro jednu byl moc starý, pro druhou mladý a dívky v jeho věku zrovna řešily partnerské krize dlouhotrvajících vztahů. Nezbývalo než čekat.

Muž tedy proplouval veden nicotou a Prozřetelností jakožto svou imanencí a transcendencí brzkým jitrem nového dne. Nedalo se říct, že dva pokoje s terasou, které v domě obýval, by byly zařízeny nějak vkusně. Spíš se pro ně hodil výraz praktičnosti a účelovosti. Měl zde vše, co potřeboval. Od nezbytného kávovaru přes vyprázdněnou sklenici od buřtů s cibulí (která sloužila jako popelník), až po terč na šipky, na němž ve volných chvílích zlepšoval své vrhačské dovednosti.

Na(ne)štěstí se dnes potřeboval vymotat z mnohem složitějších a komplexnějších problémů, než bylo zavírání doublem. Válčil na rozlehle širokém a mnohovrstnatém poli. Musel vnímat, zpracovávat, a i odrážet mnoho vlivů, které šly často proti sobě. Snažil se tedy jednotlivé oblasti propojovat, synchronizovat, aby v ideálním případě při zaměřené pozornosti na jednu věc, vyřešil i nějakou či více dalších.

Pocítil náhle prázdnotu svého dosud nenasyceného žaludku a díky plně udržované ledničce si dopřál opulentní snídani sestávající z míchaných vajec smažených na cibulce, vídeňských párků (ve vroucí vodě po tři minuty ohřátých), sklenky pomerančového džusu a opečeného toastu pomazaného v trvanlivosti téměř prošlým máslem. Nebylo obvyklé, že by ve všední den tak dobře a vydatně posnídal. Dnes ovšem nikam nespěchal, nic ho nehonilo. Čas měl na háku, a tak si chtěl a pokoušel se ráno co nejvíc užít. Pustil si své oblíbené rádio, které „je jiné než jiné rádio“ a spokojeně si pochutnával.

Stalo se mu zvykem, že dny naplněné vesměs nudou a nezáživností, bez hlubšího prožívání sebemenšího dobrodružství, stávaly se nejsnesitelnější právě v hodinách blízkých k probuzení, kdy vnímal v sobě snad nejvíc energie, když dosud nenajel do vyježděných kolejí, a ještě nevyprchal potenciál příslibů k nějaké změně. Nemohl ovšem doufat, že by ho nadcházející okamžiky obdařily náhodným setkáním. Nechtěl sice rouhavě zavrhnout nepatrnou ale jistou pravděpodobnost šťastné události, však s dispozicí pětatřicetileté zkušenosti protloukání se životem na ni příliš nevěřil. Zažil ji vlastně jen jednou, a to navíc byl učebnicový příklad bezpečného a nic neriskujícího flirtu. Jinak náhlá milostná vzplanutí znal toliko z románů ve své knihovně a snad ještě okázaleji z filmů natočených pro komerční zisk. Raději se těmito myšlenkami dlouho nezabýval.

Ano, byla to přílivová vlna skutečné radosti, která ho náhle zasáhla. Z marastu všednodenního lopocení povznesl svou duši na úroveň, kdy si ji mohl dopřát užít. Trylkoval na záplavě šťastného pocitu, vědom si, že dozajista docílí všeho, po čem jeho srdce touží. Stačila jen špetka trpělivosti a schopnost vymáčknout z podobných okamžiků co nejvíc. Blažen a s vděčností naslouchal tónům hudby a nechával se jimi opájet. Netrvalo to pohříchu moc dlouho. DJ pustil do éteru blok reklam, což srazilo muže nohama zpět na zem. Rádio vypnul a raději zkontroloval doručenou poštu.

Kromě nepříjemně otravujících spamů, posílaných zřejmě roboty ze seznamkového serveru (kde u čerta přišly na jeho adresu?), nalezl v ní i zprávu z literární soutěže, kam v minulém roce zaslal svou novelku. Dílko sepsal jako záznam jeho prozatím poslední schizofrenické ataky. Před čtyřmi léty byl totiž zadržen („gefangen“ nebo „verhaftet“?) v souladu s prvním pravidlem všech blázinců „aby nebyl nebezpečný sobě nebo svému okolí“. Jeho případ nebyl ani tolik předurčen genetickou predispozicí jako spíš životní situací, v níž se tehdy ocitl. Krátce předtím ho totiž opustila matka necelého půlroku narozeného syna. Tento osudový zvrat by sám o sobě k zbavení muže svobody ještě nestačil. Naneštěstí však muž zabředl do bludného světa alternativní existence a jeho nejbližší byli nuceni ho hospitalizovat.

Ve zprávě ze soutěže psali koordinátoři, že děkují za účast, ovšem mužova práce prý nebyla porotou navržena na udělení ceny ani doporučena k vydání. „Dalo se to čekat. Žádné překvapení,“ pomyslel si muž. Kazilo by mu dojem, který měl sám ze sebe, kdyby si namlouval, že není zklamán, ale nemohl se ubránit úvahám, jež přesahovaly jeho pole působnosti. V čem mohl být výkon jeho soupeřů lepší? Tvorbě knihy se totiž věnoval pečlivě. Zasvětil jí mnoho pozornosti a času tak, jak mu to povinnosti v zaměstnání i v osobním životě jen dovolovaly. Dalo by se říci, že knihu napsal nejlépe, jak dovedl. Věc mu nedávala smysl, hledal tedy vysvětlení jinde, v jiných alternativách a souvislostech. Jak už to bývá, setká-li se člověk s rozhodnutím vyšší moci, které mu zabrání v osobním rozvoji vlastní svobody, pátrá po útěše v jsoucnech, jež ho přesahují, a doufá ve vnuknutí odpovědi na otázky, které při nejlepší vůli ani nedokáže zformulovat, ale jež by mu přinesly zklidnění rozjitřeného ducha. Muž se nakonec začal smiřovat se skutečností, že neúspěch knihy byl patrně dán nedostatkem talentu u jejího autora. Blahoslavena budiž průměrnost! Chvála prostřednosti! Ať žije sentimentální melancholie! Jak že to řekl Salieri? „Za naše díla … ani skývu chleba!“ Když se dostatečně zesebemrskal, pocítil náhle veškerou nicotnost a marnost ve svých činnostech a usilování. „Proč vlastně dělám, co dělám? Proč vůbec něco dělám? Proč?“ Nejnesmysluplnější otázka, kterou lidstvo vymyslelo, je ptát se po smyslu. Je ovšem také psáno, že hledání smyslu v něm obsaženo jest.

V obavách, že by mu další zprávy ještě mohly znepříjemnit den, začal se muž raději oblékat.

...

Mířil ke své ambulantní lékařce na kontrolu. Při poslední návštěvě mu paní doktorka vyvracela názor, že by dospělost musela nutně znamenat ne nevýznamnou otupělost v prožívání událostí, které jedince střetnou. Bavili se tehdy o dovednosti či schopnosti umět se radovat z mála a z drobností nebo dokonce povrchností, jež život přináší.

Jenže drobné radosti a povrchnosti k revoluci v myšlení, kterou muž chystal, v historii ještě nikdy nestačily. Především bylo potřeba, aby fungoval systém. Chtěl věcem vtisknout řád a smysl, vyklidit bordýlek. Nesmělo se u toho mrhat časem, neboť toho bylo vždycky málo a v delším intervalu by se celá snaha stala zřejmě neudržitelnou, neživotaschopnou a byla by jako celek odsouzena k zániku. To, samozřejmě, nechtěl a už ani nemohl připustit. Zapnul televizi.

Při oblékání měl puštěn zpravodajský kanál, kde zrovna hlásili, že provoz linky metra byl po přerušení způsobeném pádem nešťastníka do kolejiště obnoven. Neubránil se při poslechu zprávy myšlenkám na osud Anny Kareninové. „Trpíme, všichni trpíme a vzájemně se nenávidíme. Ale co má dělat člověk, který mnoho žil a najednou o vše přišel, o všechny důvody, o možnost hledání a vytváření smyslu?“ Když už nemá, proč ráno vstát a ani špetku síly dál se pachtit a pachtit. Tak si řekne: „Ať to, proboha, skončí!“ A lidi? Ti budou akorát nasraní, že přijedou pozdě do práce.

Je totiž příliš náročné zachytit lidskou bolest v celé její hloubce a šíři. Muž si nedělal přehnané ambice, že by to dokázal i u té svojí (pokud kdy vůbec nějakou měl). Znal sice bytosti obdařené darem empatie, viděním barev a jsoucen skrytých, ale jednalo se o výjimečné osobnosti v jeho životě a stáda úředníků, manažerů či sportovců, která v dopravních prostředcích obvykle potkával, podobné věci určitě nezajímaly. „Radost se dá sdílet, ale v zoufalství jsme skutečně osamělí,“ pomyslel si. Snad by se dalo marností duše vykoupit u Prozřetelnosti, ale Bůh se ztrácí, jsou-li modlitby němé.

Však jedině bolest a utrpení je Cestou k opravdovému životu. Každá překonaná marná a nenaplněná touha je krokem, každé poučení z porážky pak zvládnutým postupným schodem k získání nadhledu a k vnitřní vyrovnanosti. Cesta není vítězným triumfem, nýbrž životadárnou harmonií. Prohře porozumí každý. Vítěz je osamělý. Chce to neustále zkoušet a začínat zas a znova z prachu popela, doufaje, že to, co z něho tentokrát vyroste, vydrží déle než pokus předchozí. „Ensemble“ jest pak oním heslem, na kterém stojí svět, a které jediné je schopno posunout jej vstříc novému věku.

To se však muž již příliš rozuvažoval. Předpověď počasí hlásila pravděpodobné srážky. Zapnul si tedy koženou bundu a vyrazil vstříc Městu.

...

Město mělo v sobě spoustu tajemných koutů a skrýší, kde se dalo vydělat peníze, a jinde je zase utratit. Pro citlivé a vnímavé jedince bylo náročné strávit a přežít v metropoli byť jediný den. Naštěstí se zde nacházelo spoustu (de facto na každém rohu) oáz klidu, kde jste za příslušný peníz mohli natankovat sílu a pokračovat zas o dům dál v poušti lidí. Labyrint čtvrtí, lemovaný ulicemi, o kterých jste nikdy nevěděli, co nebo kdo vás v nich může potkat, byl neustále pod dohledem Nejvyššího, který sice pozoroval, ale zasahoval jen výjimečně a v ojedinělých případech. Bylo to Město duší živých a bloudících, jež na každém kroku narážely na odkazy mrtvých a přísliby dosud nezrozených.

Muži bylo dobře při jeho světle, které z vyrostlých věží vrhalo na cesty stíny a vytvářelo malebný kontrast s temnotou. Davy tisíců valících se k branám podzemní dráhy, autobusů a tramvají se spojovaly v zádumčivém chvění toku času, jenž za bílého dne plynul v pravidelném rytmu odměřujícím zisk a za soumraku zpomaloval v lenošivém vysedávání a reflexi životních příběhů, které připravovaly půdu pro dobrodružství nadcházející noci.

Nebyl to kraj, z nějž muž vzešel, ale který miloval a nenáviděl již po mnoho let. Prožil zde své významné okamžiky i nudu všedních chvil. Zkrátka sem patřil.

Jeden jeho spolužák měl v zásobě paměti mnohá dobrodružství z nočního času, kdy vracíval se v podroušených stavech z hospod, mejdanů či pařeb. Důvěrně znal depa podzemní dráhy, když usínal v posledním spoji, nebo se rval s řidičem autobusu procitnuv u louže zvratků, o které ani nevěděl, zda byla jeho vlastní. Muže tyhle historky vždy velmi bavily.

Na jiné příběhy však jako by zapomínal. Již jen stěží a s vynaložením nemalého úsilí si vybavoval obrazy svých prvních milostných schůzek na kopci se zahradou. Neviděl již dívčí tváře, necítil jejich vůni. Snad stalo se to jenom ve snu, alespoň to pro něj nemělo momentálně reálnějších, jasnějších kontur a obrysů. Paměť mu nesloužila a vynechávala. Ztrácel svou minulost v blednoucích představách tekoucí doby.

Dobře věděl, že včerejší objetí ho dnes nespasí. „Tyhle a jim podobné skutky mají příliš krátkou životnost,“ pomyslel si. U sveřepých vyznání náklonnosti citů a básničkami popsaných stránek to bylo lepší … ale stejně to všechno odvál čas. Ten, jak bouře, smazával neukořeněné touhy ze světa lidí a vyčpělé vzpomínky je již nebyly schopny znovu přivést k životu. Však jako plamen sluneční záře usazovaly se v podstatě lidské osobnosti a duše díky nim rostly. A pak jednou, jednoho dne, v požehnané hodině, vyrašil květ nádherný svou čistotou jakoby znovuzrození (co vše mu ovšem muselo předcházet). Ten potom zkrášloval a provoněl vzduch, takže každý měl možnost, byl-li ochoten, vsát svěžest nového bytí. Snad zdálo se, že na první pohled jde o zázrak, ale my světa znalí dobře víme, že „jenom“ dozrál čas.

Předpověď se naplnila. Než dorazil na stanici metra, tak brouzdaje kalužemi a bahnem, rozježděným nákladními auty ze stavby nových bytovek, řádně promokl. Byl z toho natolik rozmrzelý, že ani nedokázal vnímat jakési upozornění pro cestující, které se řinulo z amplionů dopravního podniku.

Po pár minutách přijel vlak. Muž usedl do jednoho z prostředních vagónů na okraj vícemístného sedadla blízko u vstupních dveří. Naproti se rozvalovala dáma vezoucí si domů igelitku plnou, zřejmě zrovna nakoupených, domácích potřeb. Vedle něj pak kluk se šermířským mečem uloženým ve vakovém pouzdru tak, že z něj vykukovala jen rukojeť zabalená do hadru.

Uběhlo několik zastávek. Cestující nastupovali a vystupovali bez většího zájmu o muže nebo o ostatní spolucestující, každý veden jen vlastním cílem, směrem a účelem. Těch podnětů k vnímání jako by na muže bylo příliš (nebo příliš málo?). Zkrátka začaly se mu přivírat oči. Ne, že by byl ospalý nebo si snad potřeboval odpočinout, ale asi již nechtěl vnímat okolí. Se sklopenými víčky se uzavřel do osobního světa vnitřního prožívání a myšlenkami zapomínal na svět kolem.

Měl rád tyto chvilky denního snění, bylo-li mu okolnostmi umožněno dopřát si je. Při plném vědomí, avšak nepozorující, nechával protékat život světa svým vědomím. Musel trochu tříbit a krotit své fantazie, neb povětšinou mu za zavřenými víčky probíhaly scény milostné intimity. Ženy v nich odkládaly prádlo a dychtivě nabízely svou nahotu. Tolik toužil po tom, moci se jí dotknout a polaskat. Spíše však zaháněl tyto obrazy v oblast podvědomí a soustředil se na mystiku ozvěny prožitků, které ho v nedávné době střetly.

Byly to kompozice barev nejrůznějších odstínů vymalované dušemi a srdci profesních kolegů, přátel a spoluobčanů Města. Výraz se vyznačoval sytou jasností v jednotlivých detailech, ale postupně jako by vybledávaly až k neviditelnu a barvy přecházely ve složitý leč neustále se opakující rytmus, po jehož navázání v něm byla patrna pravidelnost kruhu. Duše a srdce nahradily nyní tepoty krve a hloubky nádechů a výdechů, na jejichž podkladu se rozehrávala harmonie nejrůznějších vůní a pachů, takže muž vnímal zbytky svých vzpomínek všemi smysly. Nemělo to daleko k jakémusi vytržení z chvíle. Ovšem celé představení netrvalo snad ani minutu a vjemy ho pomalu začaly opouštět. Mozek mu opět analyticky zpracovával události přesně tak, jak je dokázal zaznamenat.

Přenesl se duchem na jeden z nedávno proběhlých pijáckých večírků, kde spolu s druhy rozebírali důvody pro muže zjevných rozdílů v úspěších u žen jednoho seladona a mužova selhání a zklamání, které vedly až k nečetnosti snah o cokoliv se pokoušet, když výsledek se dal předem předpokládat. „S tim nic nenaděláš,“ říkali mu. „Prostě on to v sobě má a ty to všechno akorát hrozně řešíš.“ Dívka, která tehdy tuto větu pronesla, doplnila ji povýšenecky soucitným až skoro lítostivým pohledem bez úsměvu. Dost se onen večer opil.

Procitnuv, líně otevřel oči. Naproti seděl chlap, jehož vzhled na první pohled asocioval temnotu. Na nohou měl rozšlapané kanady, oblečen byl do obnošených džínsů a černého křiváku se cvočkami na ramenou, za ty roky, co jej musel mít na sobě, evidentně nečištěného. Vrabčí hnízdo hustých chomáčů tmavých nemytých vlasů mu trčelo z hlavy. A pak ten jeho ksicht! Neholené strniště vousů nedostatečně skrývalo palčivou bledost tváře neustále čeřenou jakousi drobnou, sotva postižitelnou křečí. Z ostře řezaných rysů, jež nejspíš zvrásnily skutky zlé a podlé, svítil pár uhrančivých očí, jejichž barvu nedokázal muž identifikovat. Pod nimi kruhy, jak články od řetězu vzbuzovaly spolu se špinavými nestříhanými nehty na rukou dojem supa. Nebo snad ten hajzl byl hadem – chřestýšem? Měl vyhublou postavu, živenou možná jen pohozenými zbytky jídel z košů někde u bufetu a nejedním půllitrem piva. Do chladem mrazivého, ledového srdce se mu usazoval vesmírný prach a hniloba světa z probdělých nocí.

Muž si pomyslel: „Mohl by to být on?“ Slýchával občas zkazky a zvěsti o démonech, kteří patřili k světu od pradávných dob, o éterických existencích mezi nebem a zemí, zprostředkovatelích a poslech transcendentna k realitě, ale nikdy ještě žádného naživo nestřetl.

Okamžik přemítal, zda to nebyla jen jeho osamělostí až k úplnému prasknutí napjatá vůle k životu, která vyzvedla tohoto podivuhodného tvora před jeho zraky. Po chvíli však nabyl jistoty, že v žádném případě se nejedná o halucinaci, že před ním sedí člověk z masa a krve, jen s duší neuvěřitelným způsobem zauzlenou do spletence božského dobra a pekelné zloby, čistoty světla a hniloby tmy, špinavé něhy a brutální povznešenosti. Kromě sípavého dechu nevydával démon ani hlásku, avšak muž vnímal jeho ticho jako předzvěst uragánu, jenž by dozajista spustil, připletlo-li by se mu do cesty něco jeho chuti nemilého. Naslouchal tomuto tichu vzrušen a zmaten, dojat záhadnou hloubkou svého prožitku. Pokoušela se o něj závrať z procitnutí, a tak zůstával raději mámen éternou silou osobnosti náležející tomu bytostnému zjevení, které měl před sebou.

...

Démon byl hubený až na kost. Působil dojmem, jako by se už několik dní nenajedl. Ob místo vedle něj si jakási dáma pochutnávala na čerstvé bagetě. Snad si toho ani nevšiml. Zrak měl upřen do útlé knížečky, kterou muž ihned poznal (měl doma v knihovně stejné vydání) – byla to Baudelairova Báseň o hašiši (čert ví, kde ji schrastil). Muž ihned asocioval, zda tenhle týpek neuvažuje pozřít nějakou drogu, jež by ho zvětšovacím sklem jedu přenesla z vozu plného otroků všednosti do říše létavých snů, tělesných prožitků horka a chladu, ztrátě svobodné vůle – krajin blaženosti a okřídlených serafů. Buď, ale chlap zrovna u sebe žádný opiát neměl, nebo si to na veřejnosti prostě nelajsnul.

Muži se však nedostávalo příliš času k úvahám, neboť tvor, jenž přitahoval jeho pozornost, aniž by ji sebemenším odrazem či náznakem vracel, se náhle s celou svou potemnělou aurou zvedl a chystal vystoupit. Muž povstal též, neboť mu bylo jasné, že neudělá-li něco, tahle výjimečná bytost se mu ztratí (snad navždy a provždy). S obřadnou nesmělostí hraničící se zbabělým strachem ze sebe vykoktal: „Prosim … prosim vás …“, ale na víc se nezmohl. Démon na něj nechápavě pohlédl, pohrdavě nahlas s frknutím vydechl a kdyby to nebylo pod jeho úroveň, protočil by i panenky. Na zastávce ještě zpražil nějakého kluka, snad studenta, deroucího se dovnitř vozu: „Uhni, vole!“ a zmizel.

Pro muže byl doslova zjevením. „Tak přeci, přeci jen tu bude bytost vsakující do sebe jak houba nespavost a neklid Města. Naše zrcadlo, skutečný a pravdivý obraz duší.“ Nejistě, však se špetkou naděje, se porozhlédl po ostatních cestujících, jestli přítomnost výjimečné bytosti, která je před chvílí opustila, někdo zaznamenal. Na místě, kde démon seděl, byl již manželský či milenecký pár, vedle postávající maminka s kočárkem měla plno starostí, jak utišit své plačící robě. Spolucestující obsadili většinu míst ve vagónu (jak už to na centrálních stanicích bývá), ale muž nezaznamenal, že by kdokoli kromě něj prožíval nějaké vzrušenější vytržení z nudy denně se opakujících cest.

Hleděl pronikavě do očí spolucestujících, marně pátraje, zda kromě jeho pozornosti zaháčkoval démon i úvahy někoho jiného. Nořil se hloubš a hloubš studnicemi až k samotným pramenům duší, ale světlo nenalézal. Jen bezbřehá temnota, řeč beze slov, existence beze smyslu, krajiny stínů nudy. Pouze účel přesunout se z bodu A na místo B a tam snad něco.

To se opravdu nikdo jiný na vhozenou udičku myšlenkou nechytil? Chtělo se mu řvát: „Vy, prostřední lidé, ubití každodenností! Zamyslete se nad sebou! Noc právě vyvrhla svého jezdce na světlo denní. Jsme v šachu! Teď je to na každém z nás, moji milí, nebližní. Budou nás pokoušet zamaskovaná raněná svědomí, blíží se období sklizně!“ Nebyl však ve správném uzlu místa a času pro podobná zvolání. Udržel se tedy. Soucitně se naposledy porozhlédl po neznámých tvářích a na nejbližší stanici vystoupil.

Otřásl se mu svět v základech. Najednou nevěděl, má-li vykročit pravou či levou. Jako by nyní každá vteřina, každá chvíle rozhodovala o jeho budoucím osudu. Najednou vše bylo důležité, podstatné a sebemenší maličkost či detail byly opředeny pavučinou symbolického až mystického významu.

V prvním okamžiku byl muž dokonce ochoten zapomenout na vlastní směr, vrátit se soupravou nazpět a pokusit se démona znovu vyhledat. Toužil ho následovat. Chtěl se nechat lapit průzračností bytí a příslibem naděje hloubky prožívání v jeho blízkosti. Setkání s přízrakem zasáhlo fenomén mužova vědomí, zbořilo od první příčky jeho hodnotový systém, zoralo podhoubí tvořivého pole pro názory na dění kolem i na smysl mužova konání samého. Cítil v srdci opravdovou podstatu volnosti, osvobozen od všech předchozích smutků a trápení. Nyní se v jeho životě mohlo udát cokoliv, vše bylo možné. Zároveň však tušil, že ať už přijde tohle či ono, bude to nové, svěží a prodchnuté neskutečnou energií životnosti.

Usoudil pak ovšem, že by nebylo moudré vydat se zpět po démonově stopě. Nejen že by ho nejspíš v mraveništi tisíců duší Města nevyslídil, ale i kdyby se mu to nějakým zázrakem podařilo, neměl zhola ponětí, jak by přízračnou bytost napodruhé oslovil (pokud možno tentokrát poněkud smysluplněji), nebo co by vůbec udělal. Snad se chtěl jen bavit. Začal raději dumat, co vlastně o tomto tvoru pochybné existence ví.

Je-li vědění o někom nebo o něčem věc racionální, byl muž dozajista v koncích, neb rozumem démonické bytí uchopit nedokázal. Neuměl si na něj ani udělat konkrétní názor. Veškerá syntetická apercepce, které byl schopen, mu byla k ničemu. Přesto měl o jeho působení určité blíže nespecifikované tušení. Dokonce i dříve, než ho před pár okamžiky střetl. Jak by ho mohl jinak tolik zaujmout? Zdálo se nesporným, že démon uzdravil muži duši z velkého trápení. Ukončil a naplnil jeho trpělivě toužebné vyčkávání a rozhlížení se. Muž si představoval bytost jako prostředníka a zprostředkovatele věcí nadpřirozených, velikého znalce božského dobra a krásna i trpitele lidských skutků ohavně zákeřných. Nebylo hezké na něj hledět a v těch špinavých hadrech, co nosil, by jej mnoho povrchních soudců označilo spíš za bezdomovce či kriminálního živla. Muž v něm ovšem viděl důmyslného a smělého básníka, tvůrce a vynálezce zábav, příběhů a událostí Města, ve kterém žil.

Procházel nyní náměstím a přilehlým parkem. Míjel davy spěchajících pracujících i vyklidněné zevlouny. Osudy spoluobčanů se ho příliš nedotýkaly a zůstával vůči nim netečným. Zástup byznysmenů, důchodců, turistů a postav nezjistitelného poslání se tísnil na tramvajovém ostrůvku, kam zrovna dobíhala jakási dívčina odhodlaná stihnout právě přijíždějící linku. Na trávníku venčila žena ve středních letech dva špinavě bílé chrty. Vzduch byl po přešlé přepršce svěží, muž jej vdechoval plnými doušky do plic a rozjímal nad zbytečností a prázdnotou neustálého pachtění se nejen svého vlastního, ale i toho, které viděl kolem.

„Démone, zasáhni!“ vzýval nedávno potkaného. „Tohle Město potřebuje vybřednout ze zajetých kolejí průměrných prožitků, nikdy nekončících povinností a nudy dennodenně opakujících se událostí. Vždyť v tvé moci dozajista je učinit a zesílit drobné radosti na velké tak, aby se zjevily i pro mou otupělou a nechápavou duši. Přijď, rozbij nám bytí až k atomům obnažené temnoty a uzdrav nás svou pravdou! Dej nám nahlédnout krásu ve své ryzí podstatě a zbav nás stínů, které zahalují skutečnost do pouhého napodobování uměle vytvořených vzorů.“

Nic se nedělo. Nezachytil ani špetku odezvy nebo náznak reakce. Jen na souběžné cestě, kterou procházel, zahlédl polibek dvojice v milostném objetí. „Aspoň někdo,“ pomyslel si.

////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

Zrovna procházel kolem nemocničního areálu, ve kterém se nacházelo srdce pomyslně vytvořeného kříže sestávajícího z kostelů Panny Marie a sv. Jeronýma (jenž došel blaženství pro odmítnutí světského vědění a nezapření Pána), sv. Ignáce z Loyoly (jenž došel blaženství pro intenzivní duchovní prožitky a christologickou mystiku v exerciciích), sv. Kateřiny (jež došla blaženství pro hlubokou a statečnou pravdivost své víry) a sv. Apolináře (jenž došel blaženství pro odmítnutí satanské oběti pohanským bohům).

Kříž byl opravdu jen pomyslný, neboť Apolinář se nachází o něco výš než Ignác a Kateřina stojí výše než Jeroným s Marií. Takže opsat kruh ze srdce kříže přes všechny čtyři body by bylo možné toliko na dvourozměrné mapě. „Realita je vždy komplikovanější než struktury na papíře,“ pomyslel si muž a neschválně přistihl sám sebe v meditaci o geometriích, které lidstvo za poslední tři tisíce let vynalezlo.

Již dlouhou dobu byl udiven, jaký že to ďábel nakukal Euklidovi, aby vedle svých čtyř postulátů formuloval i ten pátý. Vždyť kolik generací Proklů, Nasir-Eddinů, Saccheriů, Légendrů a jiných těžkých frajerů si na jeho důkazu vylámalo zuby. A když to zkrátka nešlo, tak si lidé vymysleli geometrie jiné, které více uspokojovaly jejich požadavky na přesnost a pravdivost detailu. A ďábel se smál a mnul si dlaň, neboť zas okradl Boha o část pole z jeho skrytých, tajemných a neznámých působností a zase se měl kde před ním skrýt.

Cesta muže, který byl právě fascinován představou trojúhelníku se třemi pravými úhly, vedla nyní osou virtuálního dvourozměrného kříže až k zahradě u psychiatrické léčebny. Byl si vědom, že kontrola jeho psychického stavu je věc důležitá, ale momentálně ho nepříjemně zdržovala od práce na výpočtech, které měl před sebou. A navíc, jestliže to byl skutečně démon, jehož v podzemce střetl, tak mu bylo jasné, že čas se krátí a nemá jej nazbyt.

Kdyby si trochu pospíšil, mohl by alespoň psychologicky zadilatovat, což by se mu nyní nesmírně hodilo.

Mám trochu obavu, že čtenář právě ztrácí směr, kterým nás slova knihy vedou. Dost pochybuji, že mé vypravěčské (ne)umění dokáže postihnout okolnosti, které muže v danou chvíli ovlivňovaly. Nerad bych, aby děj ztrácel šťávu, ale pokusme se nyní udělat malou vsuvku a posvítit si na způsob, kterak si muž vydělával na živobytí.

Náplň jeho pracovních povinností se točila kolem výpočtů přechodových procesů na jaderných elektrárnách. Jinými slovy, zabýval se potenciálně možnými abnormálními stavy, které při provozu mohou nastat. Vycházel vždy z konkrétní iniciační události a sledoval, jak se při jejím rozvoji mění charakteristické fyzikální parametry – tlak, výkon, teplota … Přitom hlídal, aby přechodový proces nevedl k překročení kritérií přijatelnosti definovaných pro každý abnormální stav. Potíž byla, že výpočty byly časově náročné a bylo jich na desítky, aby se dalo pokrýt, byť jen konzervativně, škálu možných příčin a uspokojit požadavky zákazníka, který je pak předkládal dozoru.

Práce tedy měl hodně a termín odevzdání se, bohužel, blížil. Zákazník hrozil penálemi při nedodržení podmínek uzavřené smlouvy, kterážto představa byla pro muže nepříjemnou a lehce stresující.

Tolik snad krátce na vysvětlenou, proč měl právě tolik naspěch. Můžeme se opět vrátit ke sledování osudu dne našeho hrdiny, jenž zrovna vstupoval do zahrady náležející k fakultní klinice neboli, lépe řečeno, k blázinci.

Fyzikové velmi často (a rádi) užívají k určení neznámých parametrů v odvozeném vztahu okrajových nebo, vyskytuje-li se v rovnici časová závislost, počátečních podmínek. Muž nemohl nyní ani jednu použít, neboť zahrada zde byla mnohem dříve, než se vůbec narodil a před zdí, která ji ohraničovala po obvodu byly vysázeny stromy a křoviska tak hustě, že nacházeli-li jste se uvnitř, nebylo zdi téměř vidět – a zahrada se zdála co do prostupnosti neohraničenou. Zeleně svěží, ne příliš pečlivě udržovaný trávník protkávala síť pěších cestiček tu a tam lemovaných lavičkami, dětským a volejbalovým hřištěm.

Za mužova pobytu v budově s mřížemi na oknech představovala pro něj zahrada možnost svobodného, volného pohybu, snad i úniku z všudypřítomné nudy a fádnosti, kterou se v ústavu léčí duševně choří. I když měl pak později povoleny vycházky, nedokázal se kouzla a tajemství zahrady nabažit. Navíc jej nikdy zcela neodhalil a neprozkoumal. Též nyní v rámci spěchu, aby měl již kontrolu za sebou, k tomu neměl vhodnou příležitost. Minul dva do černa oděné ortodoxní popy s neholenými bradkami vycházející od sv. Kateřiny, vyhnul se střetu s holčičkou drandící na koloběžce a vstoupil do fotobuňkou samootevírajících se dveří kliniky.

Sesterna, kde se vždy při příchodu hlásil, se nacházela v přízemí, blízko vchodových dveří. Hned za dveřmi se rozprostíral sál s vysokým stropem, bustou zakladatele ústavu, klavírním křídlem a obrázky (zřejmě od pacientů) rozvěšených po zdech a sloupech. Vedle sesterny pak visela nástěnka s nejrůznějšími informacemi a oznámeními, naproti provozní řád kliniky, jež strohým (téměř právnickým) slohem nabádal k důslednému dodržování pravidel a k naplnění přikázání.

Muž oznámil u sestry svou přítomnost a čekal ani ne pět minut, když si ho paní doktorka přišla vyzvednout.

„Jak se máte?“

„Víte, mám trochu starosti s knihou, na které pracuji. S druhou kapitolou jsem zatím velmi nespokojen. Nemá to šmrnc, nemá to spád. Nic se tam vlastně neděje. Chybí střet, konflikt. Nikdo nikoho nevraždí. Myslím, že čtenáře to nebude bavit.“

„Vnímám, že příliš uhýbáte před přítomnou skutečností. Stavíte si vzdušné zámky ve svých nereálných fantaziích a uniká vám svoboda oproštěnosti od zbytečných myšlenek v bezpřívlastkovém ‚tady a teď‘. Mne to potom mrzí, protože stojím o kontakt s vámi. Ale jako by to pro vás bylo příliš náročné a nepřirozené udržet pozornost na rozhovor, který tu vedeme.“

„Jenže co když je pro mě svobodou mysl nebrzdit a nechat ji volně vlát, kam se jí zrovna zlíbí?“

„Dělejte si, samozřejmě, co chcete, ale pak nechápu, proč sem vůbec chodíte. Víte, že mě to trochu uráží, když se vám sezení znají nedostatečnými?“

„Promiňte, tak jsem to nemyslel. Chodím sem rád. A když už ne kvůli sobě, tak proto, že je mi s vámi dobře. Jestli je tu něco nedostatečné, tak jsem to jen já vůči mně samotnému.“

„V pořádku, tak za týden nashle!“, časový interval mužových terapeutických návštěv byl vždy nemilosrdně vymezen.

Když byl zpět na ulici, míjelo ho několik dívek v sukních nejrůznějších barev a střihů a v přiléhavých topech. Moc jim to slušelo. „Inu, kdybych si měl vybrat jestli oko nebo ruku, tak asi zvolím nakonec to peklo,“ rozjímal. Ono tohle mužovo bezženství nic jiného snad ani nebylo. Velmi ho trýznilo hledět na krásky něžného pohlaví jako na bytosti, u kterých mu není dopřáno uskutečnit a naplnit sexuální fantazie. Ve výsledku ovšem nic řešit nemusel, neboť každá, pro níž zrovna zahořel, to stejně utla: „Je mi líto chlapče, ale tobě fakt nedám!“

Z rozjímání muže vytrhl telefonát od matky jeho syna. Že prý přijeli do Města za babičkou, jsou zrovna na dětském hřišti a jestli se prý dnes uvidí. Hřiště nebylo moc daleko od míst, kde se právě nacházel. Byť spěchal ke stroji, na němž měl nahrán model pro výpočty, příležitost střetnout synka si nechtěl nechat ujít. Odpověděl do telefonu, že asi do čtvrt hodinky za nimi přijde.

Nikdy zcela nepochopil, proč se s matkou syna vlastně rozešli. Ona to sice vysvětlovala, že jsou přeci každý jiný, a že při spolužití s mužem cítila obrovskou tíhu a dlouhodobou nespokojenost, ale copak jde tyhle věci vysvětlit nebo pochopit? Takové případy se zkrátka stanou a když se prostě rozhodla ze vztahu odejít, neměl muž právo ji v něm zdržovat.

Byly časy, kdy jí zapřísahal, že se polepší (ach, kdyby raději dokázal souhlasit s celodenními vycházkami, které ho moc nebavily). Že přeci snad dokázal vyspět a dozrát. Ale je to vůbec možné? Tedy, je možné, aby někdo zvládl změnit své myšlení natolik, že pozvedne vztah v krizi na životaschopnou úroveň? Matka syna zkrátka řekla „Ne!“ a tím to haslo. Cokoliv dalšího by již bylo zlé. Nemělo cenu a smysl se v tom dále babrat.

„Oplatky se nepečou!“ slyšel křik z dětského hřiště, ke kterému se již blížil. Také to kdysi hrával. A též: „… za mnou nesmí nikdo stát, nebo nebudu hrát …!“ Muž se najednou rozplýval nad moudrostí prostoty dětských her jakožto principu chování společenství, jež, chvála Bohu, zůstávají zachovány po generacích. Patřilo k nim, samozřejmě, i trýznění mladších sourozenců staršími, proti kterému bylo jediné obrany. Například vykonal-li starší bratr na mladší sestře trest ohníčku, jediné, jak se mohla oběť zachránit, bylo zvolání: „Ještě válečky, prosím!“ Takový přístup leckterého a nejednoho tyrana pak odradil. Byla to taková psychologická lest, dokázal-li ji fyzicky slabší nazřít. Neboť silnějšímu se určitě nechtělo dvakrát prokazovat týrané osobě dobrodiní.

„Pronajali jsme si chatu v horách, zrovna ji rekonstruujeme“, sdělila mužovi matka syna, když je střetl a zapředli hovor. A muž pochopil, že její partner, ke kterému od něj utekla, je pro ni mnohem vhodnějším společníkem pro život, než kdy byl on. Měl partnera dokonce i rád za to, jak se k matce a synkovi choval, jakou pozornost a péči jim věnoval. Samozřejmě, že v prvních chvílích po rozchodu si přál být na jeho místě a stále vůči němu pociťoval jistou rivalitu. Ale soupeřit s ním nemělo význam – to byl předem prohraný boj.

...

Muž přemítal, zda by ve vztahu k synkovi bylo možné alespoň pomyslně nastavit takový mechanismus, který by odfiltrovával činy nedobré (kdy se mu například nemohl nebo nedokázal naplno věnovat) od skutků dobrých, třebas i skrytých. Přál si co nejvíce ulehčit a vyčistit mu cestu životem, pokrýt výčet jeho vzrůstajících potřeb ostatně tak, jak to pro muže činili jeho vlastní rodiče (narozdíl od nich však po svém). Ideálně aby ho takový hypotetický mechanismus nestál moc energie, kterou chtěl směrovat do vzájemného kontaktu. Tedy jakési psychologické perpetuum mobile, dalo by se říci. Musel však uznat, že ze samotné povahy přírody to nebylo možné. Nic nepracuje zadarmo. Vzpomínaje na setkání v podzemce si uvědomil, že i takový Maxwellův démon má účinnost jen kolem 28 %.

Jenže jak mohl vědět, co syn opravdu potřebuje? Vídat ho dvakrát týdně, bohužel, nestačilo k tomu, aby byl dobrým otcem. Kdyby mu bývalá přítelkyně neradila, byl by dozajista v koncích.

Muž sice rád čítal v knihách mezi řádky a uznával, spíše než zjevné síly, síly utajené, které nebyly pro každé oko. Ale platilo toto i pro vztahy? A zejména pro variantu otec-syn? Dost o tom pochyboval. Chtěl vůči klučíkovi vystupovat přímo a jasně – bez zbytečných kamufláží. Připadal si přitom však jak slon v porcelánu.

Sám sobě nepřítelem nedokázal si zkrátka odpustit pochybení, kterých se v minulosti napáchal. Bylo by však nemoudré přiznávat si to před synkem. Zrovna totiž sklouzával parádně dlouhou, do spirály zatočenou prolejzku. Muž nevěřil, že by v záměrech Nejvyššího bylo, kdyby kvůli svým vinám ztrácel spontaneitu a vřelost kontaktu. Pomohl tedy klukovi vyšplhat provazový žebřík až k vrcholu dřevěného hradu (který byl zároveň labyrintem) a jistil jeho případný pád. Synek se zdál šťastný, že to zvládl.

Děti pak odběhly na svačinku. Muž měl již také docela hlad, ale říkal si, že ještě vydrží. Ne, že by se nějak přemáhal – opulentní snídaně byla vskutku vydatná. Ale i kdyby se ráno tolik nenasytil, rozhodně na sobě nechtěl nechávat znát, že by nějak strádal. Nastávající dobrodružství právě probíhajícího dne volala po soustředěné pozornosti a stavu pohotovosti. Hrát si na chudáka a trpitele zkrátka nebylo namístě.

Bylo totiž třeba vyčistit karmu, vybojovat v temnotě trochu světla. Srdce muže zůstávalo u syna, ale bylo mu zřejmé, že své poklady má již uloženy jinde. Prozřetelnost ho volala ke službě. Snad ani neměl strach a nemusel nic přemáhat, jenže den ještě zdaleka nebyl u konce. Že přijde nějaké to trápení, bylo nad slunce jasnější. Muž chtěl být připraven.

Potíž byla v synchronizaci. Příliš mnoho zájmů a myšlenek v jeho okolí šlo proti sobě. Cítil nutkavou potřebu sladit je – nalézt společný tón nebo ještě lépe harmonický souzvuk. Pomocí rezonance by pak snad bylo možné projev zesílit. Měl ovšem obavu, že toto málokdo pochopí – vždy se hraje na vlastní triko (přičemž jediný hlas dokáže vše rozhodit).

Muž se rozloučil s bývalou přítelkyní a synem a nechal se opět pohltit Městem a sebou v něm. Cítil se velmi nudný. Pořád jako by přemítal, hloubal a přemýšlel, co udělal špatně nebo co by mohl udělat lépe. A život mu mezitím protékal mezi prsty. Vsakoval se do šlépějí, které za sebou zanechával, když mířil k lince električky, jež ho měla dovézt do zaměstnání.

Dalo by se říci, že se až příliš pozoroval. Do určité míry to je nutné, má-li člověk osamělost vydržet. Muž to však trochu přeháněl. Zabýval se víceméně pouze vlastními myšlenkami a nedokázal vnímat a chápat životy druhých. Nechával se zlákat vnuknutím Města, které mělo tendenci izolovat duše obyvatel v jejich vlastních skořápkách a jen příležitostně nechat je vykouknout do vztahových rovin.

Neodvažoval se sám sebe posuzovat, neboť to by jisto jistě vedlo na srovnávání se s ostatními, což, jak moc dobře věděl, je cesta do pekel. Byl si však vědom jisté své omezenosti v chápání a vnímání detailů a nuancí lidského chování a smiřoval se se skutečností, že některá tajemství, radosti a strasti existence mu zůstanou zahalena závojem neznámého.

Tramvaj projížděla ulicemi a náměstíčkami, zatímco muž seděl napravo po směru jízdy a vyhlížel z okénka. Tolik by si přál mít onen tlak povinností, který na něj doléhal, už konečně z krku. Výsledky modelu na jeho počítači se však stále neshodovaly s daty zaslanými elektrárnou – nedařilo se mu model správně nakalibrovat či naladit. Zákazník pak oprávněně připomínkoval (ne)důvěryhodnost programu. Nezbývalo než zkoušet to zas a znova, dokud křivky sledovaných parametrů se k sobě nepřiblíží alespoň do přijatelné shody.

Byl si jistý, že je to jen otázkou času, než se mu dílo podaří (nedělal to přeci první den). Jenže naneštěstí toho času se mu nedostávalo – termín odevzdání již klepal za dveřmi.

Na jedné ze zastávek si všiml známého, právě překračujícího křižovatku cest. „Jardo!“, zvolal již málem, ale pak si uvědomil, že tenhle kumpán, se kterým muž vypil v minulosti nejednu sklenku, má zřejmě svých trápení dost a stejně by ho z tramvaje nejspíš neslyšel.

Při své cestě vypozoroval, že tváře na reklamních plakátech působí téměř všechny velmi příjemným, pohodovým, často i osobním dojmem. Uvažoval, jak hrozně je komerční svět vzdálen od reality, kterou prožíval.

Zařekl se, zrovna když v poloprázdné tramvaji přejížděl ucpanou hlavní dopravní tepnu Města, že by měl, ale hlavně že chce trochu přitunit ve svých snahách a pokusech o úspěšné výsledky. Ono je sice strašně hezké, když se cítí relativně dobře, ale také ho spousta věcí sere a vadí mu. A právě na tomto poli viděl potenciál stezky, po které by se rád vydal. Šlo o to, přiznat si skutečný stav věcí – napřímo – bez omluv a vytáček. Byť současný stav je dobrý, svět se kvůli tomu nezastaví. Chtěl nezůstat stranou, neustrnout na místě. Času bylo málo, ale přesto zde byl prostor k jeho efektivnějšímu využití. Ono to stejně nejspíš nebude stát za to, jenže přeci v rámci ohnutí přítomnosti se jeho činy řídily pravidlem dělat je, jak nejlépe dovede. Zatím měl s čím hrát – dosud nevyložil všechny své trumfy na stůl. Navíc dnešní nevšední setkání s démonem mu stále vlévalo novou a novou energii do žil. Nespokojen se spokojeností, vyhlížel situaci, kdy se bude moci se svým přehodnoceným vnitřním nastavením realizovat.

Věřil přitom v spravedlnost Prozřetelnosti, že vytrvá-li ve svém usilování, dojdou jeho cíle naplnění. Neměl již kapacitu zabývat se otázkou, zda bude na jedince ve svém okolí působit poněkud vyhroceným dojmem. Šlo mu o posunutí existence vlastní individuality na vyšší stupeň prožívání, ať již to přinese jakékoliv důsledky. Bude-li se mít lépe – ok. Budou-li na tom lépe bytosti v jeho sociální bublině – je to dobré. Přinese-li to jemu či někomu jinému větší trápení – co se dá dělat. Vždyť život se točí. Nikoli ovšem v kruzích. Jsou to spirály. Je třeba pohlížet na vývoj ve vyšší dimenzi.

Vystoupil na zastávce nedaleko budovy, ve které se nacházela jeho kancelář. Mířil již skutečně rovnou do práce, ovšem nevešel hlavním vchodem. Neměl ještě dokouřenou cigaretu, tak to vzal přes dvorek a do budovy chtěl vejít zadním vchodem.

Na dvorku střetl kolegyňku v družném hovoru s klukem ze strojařského oddělení. Bylo tomu již pár let, co se tihle dva, ačkoliv ve svých soukromých životech ženatý a zadaná, intimně sblížili na jedné zahraniční služební cestě. Muž klukovi trochu záviděl, protože kolegyňka byla vskutku krásná žena, navíc i velmi empatická, vnímavá a chápavá (nejednou s ní rozebíral svoje nešťastné úlety s matkou syna po vzájemném rozchodu). Nemohl se ovšem zbavit dojmu, že v jejich mileneckém vztahu je cosi falešného, i když rozhodně nemohl říct, že nezdravého. „Jo jo, takhle to prostě mezi lidmi chodí,“ brumlal si.

„Zajdi k nám do kanclu,“ pozdravila muže kolegyňka. „Mám tam na ochutnání hroznové víno!“ Muž dokouřil s dvojicí svou cigaretu, prohodili pár konverzačních vět a nasycen small talku, odebral se do budovy přivolat si výtah.

Ve výtahu náhle pocítil nutkavou potřebu močit. Asocioval si ihned obrázek z kterési publikace, když na alma mater studoval princip ekvivalence. Pán s baterkou z Einsteinova myšlenkového experimentu vypadal velmi podobně jako situace, kterou by momentálně muž s největší chutí realizoval. Nicméně nakonec zvítězilo dekórum a sounáležitost života ve společenství – ostatně vyjet tři patra netrvalo zas tak dlouho, takže, byť trochu na krajíčku, přeci jen stihl na záchod doběhnout.

Muž měl ve svém programu v rámci ladění modelu a kalibrování na data z elektrárny několik udělátek, tríčků či obezliček, kterými vždy daný přechodový stav trochu „ohýbal“ od předepsaných algoritmů tak, aby výsledek co nejlépe seděl s podkladovými daty. Tato jeho činnost měla dvě velké nevýhody. Jednak musel parametry upravovat pro každý přechodový proces zvlášť (což zase nebyl takový problém), ovšem jeho postupy se nelíbily mužovu nadřízenému, který chtěl mít model „čistý“, univerzálně použitelný pro libovolný typ abnormální situace.

Myšlenka to byla pěkná, jen poněkud těžko realizovatelná. Každá iniciační událost na elektrárně měla odlišný charakter a muž byl nucen (v rámci úspěšnosti výsledku) se a svůj model tomuto charakteru přizpůsobit. Samozřejmě, že neměnil základní typy regulace turbíny či reaktoru, ale zahrával si třeba s hysterezí regulačního ventilu, měnil hltnost páry, ksí-parametry, atd.

Nicméně i k těmto jeho drobným nepravostem neměl šéf valného pochopení a neviděl je rád. Muž tedy byl nucen balancovat na hraně mezi svým svědomím (jak dobře a správně odvádět práci) a zvládnutím penza předepsaného rozsahu. „Já se z toho snad zblázním,“ citoval si v duchu klasika. Inu, přišel-li by v současné situaci ještě nějaký další stres, nebylo by k tomu daleko.

Plán byl stavět struktury existence na, pokud možno, co nejpevnějších základech. Muž si tedy dal za úkol zbavit model všech zbytečných plovoucích parametrů a ponechat jen ty nezbytně nutné k získání rozumného výsledku. Chtěl tím předejít pádu hodnotového světa, který jej, bohužel, v zoufalé podobě již několikrát natrefil. Zbavit ho marastu sklíčenosti však mohl v současné situaci snad jen skutečný zájem druhé bytosti o jeho osobu. Přicházely ovšem pouze emaily s dalšími požadavky a urgováním povinností mužova profesního života. „Práce mne nespasí, ale bez ní to nejde,“ věděl moc dobře. Věren příslibu, který si dal v tramvaji, snažil se řešit problémy nejpoctivěji, jak dovedl. Nedokázal však prozatím překročit vlastní stín, vyvarovat se chyb a nepřesností – neměl tu moc vybřednout z průměrnosti.

Stejně minulost změnit nedokázal. Jak neslezitelná hora se mu právě třpytila v mozku. Ano, bylo v ní mnoho chyb, ukřivdění a nespravedlnosti. Nejednou vykřičel k hvězdnému nebi: „Já se tak nenávidím!“ Nebylo však zbytí. Musel táhnout káru vlastní existence po nalajnovaných kolejích až tam … na konečnou.

...

Na ikonce počítače mu náhle zablikal vzkaz, že za patnáct minut začíná schůzka (koordinační porada) ohledně vyřešení problému s čerpadlem mobilní cisterny, kterou sám inicioval.

Pozval na ni sedm lidí, takže jen stěží a letmo se stihl připravit, když ho kolega již přišel vyzvednout. Ťukli pak ještě na další dva a mířili o dvě patra níže do zasedačky, kde se porada měla konat. Cestou natrefili na kluka ze stavebního oddělení (byl mezi pozvanými), který se začal hrozně omlouvat a vytáčet, že, bohužel, na schůzku nemůže dorazit, protože teď zrovna řeší jiný problém (podle něj s vyšší prioritou). Muž mu shovívavě odvětil, že na mítink tedy nemusí (klukovi se zjevně velmi ulevilo), ale ať o tom informuje svého nadřízeného, že mu pravděpodobně zkrouhnou podíl na zakázce ve prospěch ostatních oddělení, když vlastně na ní nebude pracovat.

Když dorazili do jednací místnosti, nebyli zde ještě všichni přítomni. Kolega projektant se tedy muže zeptal: „Prosim tě, mám opřipomínkovat jeden dokument týkající odvodnění pojistných ventilů parogenerátoru a moc si s tím nevím rady.“ „Ok,“ odvětil muž, „tak až tady skončíme, stavím se u tebe v kanclu a podíváme se na to.“ „Mně by stačilo, jestli mi řekneš, jestli to má dopad do úvodního projektu, nebo zda je to záležitost vývoje provaděčky – pak už si s tím poradím.“ Muž pobaveně poznamenal směrem ke kolegovi z elektrooddělení: „Vidíš, kam nás to dohnalo. Řeším věci na koleni a chce se po mně rozhodnutí o dokumentu, který jsem v životě neviděl. Šéf by mi měl připsat prémii za efektivnost využití pracovní doby.“ „Ale jen se nedělej,“ odpověděl kolega elektrikář. „Není to ani půl roku, co jsi skuhral, že nemáš nic na práci, že se nudíš a že tě to tu nenaplňuje.“ Muž si zabrumlal do strniska rašících vousů něco ve smyslu, že v tomto podniku se čeká, aby se spěchalo, ale nahlas na elektrikáře nereagoval. Obrátil se tedy zpět na kolegu projektanta: „Odvodnění a odvzdušnění tras a ventilů se dělají v rámci provaděček. Nemá to na tebe dopad.“ Potěšený kolega projektant začal ihned cosi ťukat do svého notebooku.

Na samotném jednání pak všechny překvapila projektantka ze strojního oddělení, která předložila do pléna vlastnoručně zpracovaný materiál koncepce těžkých havárií. Jeden kolega její práci zhodnotil, že má příliš velký záběr (že se koneckonců zabýváme jen mobilní cisternou) a pro daný problém stačí z dvanáctistránkového dokumentu použít jeden odstavec.

Muž nabídl zhrzené kolegyni, již zkrušila představa, že by celou práci dělala zbytečně, aby svůj koncept použila na jiné zakázce, která zrovna probíhá, a aby jí trochu spravil náladu, nabídl se, že jí dojde pro kávu. Elektrikář se přidal, že by si dal taky, a tak muž pro jistotu obsloužil téměř všechny účastníky jednání, neboť na schůzích se káva nikdy neztratí.

Po návratu do kanceláře pak muž vyřídil všechny nepřečtené emaily držíce se hesla:

 

Pracuj pílí usilovnou

A co můžeš dělej rovnou

 

Za oknem se opět rozpršelo. V útulně teplém a suchém prostředí kanceláře, narušovaném jen rozbitou poblikávající zářivkou, chtěl ukázat dílčí výsledky výpočtů svému nadřízenému.

„Vím, že máš spoustu práce. Ale fakt bych to chtěl s tebou probrat. Počkám třeba do večera.“

„Zrovna odjíždím na služební cestu do Mochovců – leda že by si jel se mnou.“

Muž narazil na svízel vyššího postavení ve firmě, které často přináší onu nepříjemnost, že člověk často skládá svou hlavu každý den na jiném místě.

„A nemohl bych data na zákazníka odeslat pro tentokrát já? Jde nám přeci o termín.“

„Nech teď zákazníka zákazníkem. Až se vrátím, tak to pošlu. Radši mi sepiš závěry z jednání o mobilní cisterně! Určitě to budem zítra probírat.“

Marast pouhého živoření u koryta svíjel mužovi duši. Znal totiž již velmi důvěrně tahle pracovní kolečka: Přijde požadavek, svolá se jednání, pak se něco udělá, pak na to přijdou připomínky, tak se to opět pro velký úspěch předělá. Jednou za čas se bilancuje, jak na tom jsme a co by bylo třeba zlepšit. Jenže stejně se nic nezmění – ta mašinérie jede pořád dál. Dej Bůh, ať se nezastaví, ale konce nevidět.

Nechtěně (neboť přišlo to samo od sebe) začal uvažovat o (ne)smysluplnosti svého života. Přepadl ho náhle sentiment bezúčelnosti a bezcílovosti vlastní existence. „Vždyť je to všechno tak pitomé a bez špetky hlubší myšlenky. Stále jen na povrchu skutečnosti, z ruky do úst, bez naděje že by se to kdy změnilo. A jediná bytost, kterou jsem kdy opravdu miloval, teď žije s jiným a na mne si nevzpomene.“ Neubránil se dokonce ani myšlenkám, že by to tu zapích – jenže věděl moc dobře, že na sebevraždu je příliš velký srab.

Ve svých úvahách se ovšem mýlil, protože jediná bytost, kterou kdy opravdu miloval, si na něj vzpomněla. Zrovna mu poslala zprávu, že už jsou u babičky a že se těší, až se příště uvidí. Poslala také fotky synka z dnešního hřiště. Na muže to působilo jak doušek živé vody či elixíru mládí. Jasně že má pro co žít – vždyť je tu ten klučina! To že mužovi momentálně život nedává smysl přeci neznamená, že by se o něj nepostaral. Vždyť on je jeho pokračováním – vstupenkou k nesmrtelnosti. Blahořečil matce syna a v duchu jí děkoval. Stále měla obrovskou moc nad způsobem mužova prožívání.

Nyní však chtěl podniknout další krok – posunout se. Poněvadž přišel do podniku dnešního dne později, musel jít na oběd sám – všichni kolegové i kolegyňky již byli najezeni. Vyšel z budovy a k hospůdce si to namířil zapadlou uličkou, nebraje v potaz, že tudy nechodí nikdo rád, protože se tu shlukovali bezdomovci a feťáci. Byli tu dva.

„Co na mě tak civíš, kreténe?“, zahalekal na muže jeden z nich. Muž předstíral, že si nevšímá, ale druhý živel ho oslovil: „Hej, dej mi cígo!“ Muž nabídl cigaretu ze své krabky. „Prosim, neměl bys ještě drobný?“, zkoušel to ještě. „Pardon, ale peníze nedávám!“ „No, tak di do piči, hajzle!“ Muž odkráčel s nepříjemným pocitem, jestli ho ty existence zezadu nějak nenapadnou.

V restauraci pak bylo nezvykle na brzkou odpolední hodinu úplně plno. Vrchní vykázal muže s omluvou, že nemá pro něj místo, a tak hrdina našeho příběhu musel nechtě vypadnout.

Stejně jako nedokázal navázat intimní vztah s druhou bytostí, stejně jako v modelu nedokázal vysvětlit otevření ventilu vypouštění z primárního okruhu, stejně jako nedokázal interpretovat pokročilejší kapitoly teoretické fyziky, zůstával a postával před hospodou – nevpuštěn dovnitř, do poznání zákona, do pravdivého vysvětlení skutečnosti, do opravdového života.

Ve své snaze po výjimečnosti prožitku každé chvíle ztrácel systematičnost a logickou návaznost. Zapomínal na starou pravdu, že totiž ke složitému se člověk dostává skrze jednoduchosti, a že cesta k mimořádné události je dlážděna banálnostmi, pokud plynou v přirozeném sledu. Moc hloubal a zapomínal prostě žít. Kámen je tvrdý, voda je tekutá, dvě a dvě jsou čtyři! Tak jakápak metafyzika? Jenže i prach je vlastně kámen, led voda a skládání rychlostí relativní – namítal sám sobě. Ano, ano, neměl to jednoduché.

/////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

Muž si to namířil do restaurace, kam chodil velmi rád, ovšem která byla od firmy poněkud vzdálenější, proto sem nezavítával tak často. Potkal zde jednoho známého (od vidění) z bezpočtu pařeb a oslav, které spolu prožili. Přisedl k němu a objednal si krmi. Známý si stěžoval na bolest v zádech:

„Čoveče, je to fakt děs. Nemůžu ležet, nemůžu sedět a při chůzi mě to hrozně bolí.“

„Si se někde nastyd, určitě. Ofouknul tě nějakej větřík. Blbý na tom je, že u mě tyhle stavy trvaj tak tejden.“

Známému přinesli oběd a muž udržoval konverzaci.

„Hele, slyšel jsem trochu suchej vtip:

Kněz zpovídá jeptišky …“

„Hhh, taky znám jeden:

Kněz, pastor a rabín jdou z teologické konference na hotel …“

„Jo, ten je dobrej … ale ne, že to tu budeš dneska praktikovat!“

„Myslíš, že je jednodušší vyprávět takový vtip nebo odejít bez placení?“

V tomto duchu pak plynul hovor, zatímco mužovi též přinesli oběd. Jeho známý dojedl, dopil a zvedl se. „Tak čau!“ a se smíchem odešel. Muž dožvýkávaje vepřový steak jen nevěřícně zíral a kumpána v dobrém duchu proklínal, neboť útrata za oba zůstala na něm.

Ale taky mu mohlo dojít, že známý vždy byl a je člověkem činu. Vzpomněl si na jeden halloweenský večírek, kde se potkali, ale zábava tam poněkud vázla. „Pojď se mnou!“ řekl tehdy a muž opravdu šel. Dorazili na jakousi party manažerů, bankovních zaměstnanců a všelijaké chamradě z ekonomky.

Mejdan se docela rozjel a pod vlivem notné dávky alkoholu a poměrně zajímavé hudby začal známý blbnout s jakousi dívčinou velmi příjemného vzhledu. Nejdřív spolu jakože trsali, ale pak na sebe začali nejrůznějšími způsoby hmatat a dotýkat se. V jednu chvíli chytil známý holce ruce za zády a muže (který již byl s nimi v jednom kole) nenapadlo nic lepšího, než k dívce přistoupit a … políbit ji.

Slečně se ovšem pusa zrovna nepáčila, takže jej pořádně hryzla do rtu – celé tři dny ho pak bolel.

To však byla minulost. Nyní nezbylo muži než zaplatit oběd za sebe i toho výtečníka a pokorně se vrátit do zaměstnání.

Šéf již byl pryč, a tak si muž pustil přehrávač a zbytek pracovní doby strávil nikoli bezúčelným, avšak zcela nesmyslným vyplňováním stanovisek k prováděcím dokumentům prošlého data jedné elektrárny.

V práci se mu totiž do výplaty počítalo penzum čtyřiceti odpracovaných hodin týdně. Takže v tuto chvíli hrál prostě o čas. Nešlo o to odvést práci, která by měla pro podnik nějaký významnější smysl, ale naplnit předepsané hodiny k odpracování, aby se mu na konci měsíce nekrátila výplata.

Sluchátky mu do uší prýštila monumentálnost a velkolepost klasického díla. Na smutek či nudu nebylo ani pomyšlení. Mužův duch vzlétal ve výšinách čistoty projevu myšlenek skladatelova génia. Mistrně sestavená forma kompozice udivovala neskutečnou pracností, již autor při tvorbě využil. Narozdíl od svých předchůdců přinášel však i mnoho nového (na tehdejší dobu). Muž jako by slyšel ohlasy revoluce ve společnosti, která se vtělila do způsobu převratu v uvažování výjimečného jedince. Právem bylo dílo, jež zrovna poslouchal, považováno za zlomový bod v dějinách hudby. A přesto udivovalo krásou a působilo ohromnou libost mužově duši, takže byť sám nevytvářejíc nic smysluplného, neměl ze zbytku doby strávené v zaměstnání nepříjemný pocit.

Bylo v tom cosi zázračného, snad spásného. Jen ona možnost na chvíli se dotknout géniových představ, jeho pronikavě živoucího pohledu na svět. Muž vzrušeně prožíval střídání výrazových variant sonátové formy (od allegra, přes adagio, scherzo až po závěrečné rondo), kontemplaci přechodů mezi tóninami a jímavé vyjádření citu a vášně v přísně rozumem udržované kompozici.

Před samotným závěrem skladby ho vyrušilo v rozjímání pásmo reklamních spotů. Kliknutím tlačítka je přeskočil a vyposlechnuv majestátní závěrečnou codu, která jako by mu vlila do žil novou sílu a chuť k životu, vypnul stroj, oblékl se a opustil kancelář.

Nedalo se říct, že by svou práci neměl rád. Nejvíc si ovšem na ní liboval v okamžiku, který zrovna prožíval, tedy když zaměstnání opouštěl. Jaký živoucí a osvobozující pocit to byl v porovnání s mnoha bezútěšnými rány, kdy se mu nechtělo vstát z postele a jen silou vůle a svého sebezapření se dokopával do sebe nasoukat pár soust snídaně, provést nezbytnou hygienu a pak podniknout úmornou necelou hodinku k podniku, kdy v hromadné dopravě často poklimbával, nemoha se nastartovat k novému dni.

Za to nyní to bylo zcela opačné. Osvobozen (alespoň pro dnešek) od povinností nechával se znovu pohltit Městem, velmi soustředěně, čistě a zřetelně vnímal jeho podněty.

Dvě veliké obavy zatemňující mu pohled na život, tedy že svou práci neodvede včas a dobře, byly rázem pryč. Jako by mu někdo setřel zákal a on konečně dokázal prozřít, otevřít oči a uvidět. Nebo se to snad probudil z hlubokého letargického spánku? Moc si vše užíval. Pozoroval ruch ulice, který ho obklopoval a míjel.

Doslova oněměl z onoho pocitu náhle nabyté svobody. Nejen, že neměl s kým zrovna porozprávět, ale i sám pro sebe nedokázal pojmenovat či popsat, co právě cítil a prožíval.

Jakási slečna ho požádala, jestli by jí připálil. Vyhověl a už měl na srdci navrhnout dívce procvičit se v jistých gymnastických úkonech spojených se studiem cizího jazyka a prohlubováním znalostí anatomie, ale zapřel a přemohl se, popřál hezký den a šel svou cestou.

Trochu toho litoval, jenže neznal v Městě nikoho, komu by se onen husarský kousek (tedy sbalit holku přímo na ulici – snad vyjma nešťastnic nevalné pověsti) povedl uskutečnit.

Myšlenkou si vzpomněl na démona, jehož střetl dopoledne v metru. Co asi teď dělá? V kterém to zapadlém koutě zrovna káže své pravdy, rozhání splíny a probouzí duše k životu?

Rozhlížel se po lidských tvářích ulice, zda se na nich oproti dopoledni něco nezměnilo. A skutečně, výrazy tuposti a bezcílnosti vystřídaly úsměvy či jakási pokorná smířlivost. Spoluobčané opouštěli své denní povinnosti a mířili na schůzky, za zábavou nebo povyražením a atmosféra byla najednou mnohem pozitivnější.

Přemýšlel, zda by bylo možné tento pocit z chvíle nějak zakonzervovat nebo uchovat pro časy šedi a bezbřehého trápení. Věděl však, že není v jeho moci podnítit lidské štěstí, neboť každý svého osudu strůjcem jest. Snažil se tedy alespoň zachytit onu náladu z právě prožívaného, čistě spontánně a bez nároku či ctižádosti po trvalém působení. Napadly ho verše:

 

Když den k večeru se sklání

Svobodu a volnost cítíš

Čas teď k splnění tvých přání

Nadchází, ty srdce vznítíš

 

Když doba sladkých rozhodnutí

Vkrade se zvolna do duše

Ona síla, která tě nutí

Prožít mžik nic moc netuše

 

Splétá chvilky jemnou nití

Na tobě jest, co z ní upředeš

Pavučinu slasti z bytí

Aneb co chceš, či snad dovedeš

To bylo tedy dvanáct veršů, které si chtěl uchovat pro chvíle temnoty a smutku, kdy jeho mysl nebude svěží a čistá.

Toho dne se konal v jedné hospůdce šipkařský turnaj. Muž tam měl právě namířeno. Bylo mu ovšem jasné, že myšlenky, které mu zrovna táhly hlavou, a slova, ve která je dokázal uskutečnit, bude mít stěží možnost mezi šipkaři uplatnit.

Bylo tedy třeba najít skupinu, kde by mu snad dokázali porozumět a přednést tam své nalezené a objevené pocity. Doufal, že snad slovem by bylo možné probudit spící duše či inspirovat k tvorbě tak, jak se to právě povedlo u něj.

Neměl ctižádosti povyšovat se nad své známé, a ani nežádal, že by ho snad za to někdo velebil či uznával. Chtěl skutečně toliko podnítit k živosti alespoň jednu cizí bytost, neb potenciál k tomu rozhodně má každý.

Přemítal, kdo by tak byl schopen a ochoten jeho úvahy pochopit a v jeho snahách jej podpořit. Rozhodl se nakonec zavolat příteli, jehož znal ze školy z dob studií.

„Čus draku!“, pozdravil a vyložil mu v hrubých obrysech, co se mu zrovna honí hlavou. Dohodli se, že přítel vyzvedne muže po šipkách v hospůdce a zajdou pak na jedno k Efraimovi, což byla jedna z bašt nočního života Města, kde se scházeli nejrůznější typy lidí od studentů přes umělce až k úředníkům z vlády.

Muž tam doufal v uplatnění svého objevu životní energie. Přinejhorším to mohlo dopadnout tak, že jeho myšlenky budou přebity silnější vizí, a tak se alespoň opije.

Možná ani nechtěl někoho fascinovat objevem. Spíše kdyby se povedlo poskytnout ostatním jeho náhled na prožívání skutečnosti. Smyslem inspirace přeci není obohatit člověka o nějakou novou nebo skrytou pravdu, o které dosud neměl tušení. Ten smysl tkví v probuzení toho, co člověk již ví, jen důsledkem vlády temnoty a ďáblových úkladů na to pouze pozapomněl nebo si snad neuvědomil, že by ona myšlenka mohla být důležitá a životodárná.

Pomalu však nastával čas šipek. Muž si byl vědom, že na turnaji bude řada hráčů, kteří jsou v této hře lepší než on, a že bude velmi těžké se uplatnit. Bude se muset mít velmi na pozoru a hrát co nejčistěji, jak dovede, neb soupeři, jak je znal, často a dovedně trefovali agresivně násobně bodované hodnoty.

Nejhorší, čeho by se mohl dopustit by bylo, kdyby své hody příliš posuzoval (ať již v dobrém nebo ve špatném případě) nebo dokonce srovnával své výkony s ostatními, což bylo velmi těžké, neboť o porovnání se soupeřem v této hře přeci šlo. Prosím čtenáře, aby úvaze rozuměl ve smyslu, že by nemělo cenu si vyčítat nezdařený pokus nebo ulétat v euforii z povedeného hodu. Platilo pravidlo, že vždy to mohlo být lepší, ale vždy to také mohlo být horší. Nemělo cenu nad tím bádat. Zkrátka s čistou hlavou nastoupit k čáře (na kterou se nešlape) a házet po třech šipkách tak dlouho, dokud muž či soupeř hru neuzavře – o nic jiného nešlo.

...

A pak ten pocit, když na čáře skutečně stojíte. Víte přesně, kam by vaše šipka měla letět, ovšem je jen na vaší šikovnosti a na Prozřetelnosti, zda-li tam skutečně dopadne.

Jenže nyní toto ještě nebylo „oč tu běží“. Teď se ještě muž nemusel zabývat a trápit bratrovražedným bojem se svými protivníky. Ještě nemusel usilovat o jejich poražení.

Procházel ulicí nenáviděného i milovaného Města v obklopení secesních domů nehledaje snad ani radost či štěstí – neb to jsou pozlátka moderní civilizace – snaha o jejich dosažení je jako honba za větrem. Snažil se spíš vytrvat v přítomném okamžiku – právě v takovém způsobu prožívání viděl svou cestu.

Město až zcela netečně o něj nejevilo sebemenší zájem. Přesto by jej nevyměnil za jiné. Mělo v sobě jistého genia loci, který muže nesmírně vábil a přitahoval.

Připadal si ve Městě jako elév či studentík, který se učí od svého mistra. Měl vůči němu několik podivných metafyzických otázek typu: „Jak to děláš, že již po staletí vůbec nespíš?“ „Máš raději, když v tobě přebývají temné či světlé duše?“ Samozřejmě, že na otázky nepřicházela žádná odpověď. Bylo to jako s modlitbou – kdyby k muži Město promluvilo, nebo dalo mu nějaké znamení, byl by zřejmě velmi smutný a zklamaný z porušení městské majestátnosti a svrchovanosti.

Přes svou netečnost a mlčenlivost zde Město bylo a ve svém trvání přesahovalo mužovu existenci. Mohl být klidný. Jako kapka v oceánu nemohl zhola změnit celkovou tvář, ovšem cítil se v něm zcela obsažen a jako jeho součást poskytovalo Město muži místo, kam patří.

Vyškrábete-li se na jednu z vyhlídek a rozhlédnete se v perspektivě, vyvstane vám před zrakem toliko směs staveb, dokonce i ulice vám začnou splývat. Z nadhledu ovšem tušíte dole skrytý tepot života a přepadne vás touha odhalit toto tajemství, vynést jej z temnot a zmatků na světlo pochopení. Muže napadla obrácená úvaha. Představil si, že z vyhlídky hledí kdosi právě na něj. Viděl sama sebe uprostřed ruchu a dění. Tělo mu zůstávalo na zemi, ale duch se vznášel v oblacích. Pohlížel na sebe okem ptáka, jenž mu letěl nad hlavou, zcela si vědom vlastního významu a ceny.

Jako by se chtěl lidem, kteří ho míjeli, vyzpovídat ze svých myšlenek. Snad by ho mnohý z nich ani neodsoudil. Nanejvýš by jej považoval za blázna. Stále muže neopouštěla touha probudit alespoň v jednom jedinci jeho životnost. Chtěl tím splatit svůj dluh prožívané probíhající chvíli.

Příliš se však ve svých úvahách rouhal. Domníval-li se, že nalezl život, bylo nad slunce jasnější, že jej posléze opět ztratí. A možná to ani nebude dlouho trvat. Navíc, jaký on mohl být zvěstovatel životnosti, když byl naprostý samotář, zoufale a zároveň neúspěšně snažící se tento svůj status změnit. Vždyť i se svými blízkými, byl-li s nimi delší dobu, začínal se nezměrně nudit a vyhlížel příležitost, kdy je bude moci opustit a uzavřít se zpět do své samotnosti.

Nevěděl, co je to klid. Byl neustále v jakémsi pomyslném a chimérním existenčním boji, jako loď bez kormidla následujíc přelétavé touhy a milujíc toliko své zotročující zvyky a pochybné způsoby, jak vyplnit volný čas.

Zástupy pracujících vracejících se ze zaměstnání přijaly bez nejmenšího zájmu mužův úděl. Nikdo nepocítil jakoukoliv změnu, jakýkoliv úhyb na své pouti bytím. Anonymita zas jednou zafungovala. Opět se projevilo, že ve Městě se každý stará toliko o sebe. Až na hořkou odměnu v podobě útrap z marnosti plahočení mohli být mužovi spoluobčané spokojeni, jak to zvládli, aniž by o něčem měli tušení.

...

Muž nasedl do tramvaje a vydal se do čtvrti za řekou, kde se měl konat šipkařský turnaj. Spoluhráči ho už sháněli, ptali se, jestli dorazí. Muže dosud neopustila dobrá nálada, tak se pokusil odepsat vtipem: „Dívky jsou záhadně krásné, muži ctižádostivě silní, každý den se narodí mnoho dětí. Jedno pak pláče, druhé se usmívá, ale dokud nezestárnou, jdou všichni životem, jak jim osud velí. Samozřejmě, že dorazím – už jsem na cestě.“

Neočekávaje již žádné překvapení či podnět, který by jej uhnul z cesty, měl před sebou jasný cíl. Pustil si do sluchátek New wave a jel.

Při prohlídce Města za skly električky naslouchal slovům a rifům proroka, jež mu zpříjemňovala jízdu:

 

„Moving along in our God given ways,
Safety is sat by the fire,
Sanctuary from these feverish smiles,
Left with a mark on the door,
Is this the gift that I wanted to give?
Forgive and forget's what they teach,
Or pass through the deserts and wastelands once more,

                              …

Destroying the balance I'd kept,
Turning around to the next set of lives,
Wondering what will come next.“

 

V mužových očích byl autor skutečně velkým básníkem. Bohužel však již zemřel, a tak jeho odkaz nyní ležel na bedrech poslouchajících a naslouchajících následovníků. Pocházeje z neutěšeného prostředí, psal autor také silnou leč zároveň velmi poetickou hudbu. Neměl daleko k tehdejšímu undergroundu, vlastně z něj vzešel – ale dokázal bystře pochopit, oč v jeho době šlo a svým způsobem snahy a tužby celé jedné generace naplnit. Muž naslouchal.

Nejednalo se o žádnou lacinou pop music, kde by radost byla tancem, smutek slzami a interpreti ve videoklipech předváděli svá sexy přitažlivá těla. New wave (ačkoliv ve své podstatě také populární hudba) byla spíš o hledání nových alternativních cest ve vyjádření se. Naplněna životností a spontaneitou formy nebyla třebas na první poslech tolik podbízivá, o to však více si z ní posluchač odnášel, obohacen ne o novou modlu, nýbrž o nový pohled na svět.

Nebylo bez zajímavosti sledovat, jaké pocity rezonovaly v mužově duchu, když projížděl jednotlivými částmi Města. Na první pohled se všechny čtvrti podobaly jedna druhé jak vejce vejci, přesto v nich náš hrdina shledával určité rozdíly, vznícené ozvuky a stopami, které zde zanechávaly prožitky dílčích událostí jeho života. Vzpomínal, že tuhle měl s liduškou své veřejné vystoupení, tady kdysi usiloval o přízeň srdce bohyně tehdejších dnů, zde prožíval svá učňovská léta a v těchto místech býval podnik, kde v chvílích radosti pařil až do rána.

Sledoval pozorně vývěsní štíty obchodů, reklamy na plakátech a hlavně lidi, spěchající či volně kráčející ulicemi. Z čtvrti byznysmenů oděných do padnoucích nelevných obleků vyjel nahoru do kopce, kde se rozkládala dělnická oblast – chlapi v pracovních mundúrech, ženy s nákupními taškami nebo v obležení svých ratolestí. Pak se již blížil k centru a začali se objevovat japonští, čínští či korejští turisté (dosud se nenaučil mezi nimi rozlišovat). Restaurace a hospody přecházely ve večerky a nonstopy až po herny a kasina, prokládané pobočkami řetězců globalizujících firem.

Nedalo se říct, že by mu jedna čtvrť byla milejší než jiná (vyjma jeho milované – ale tou zrovna neprojížděl), možná se v některých místech necítil tolik bezpečně a byl ostražitější, o to víc však zas vnímal světlé zóny v temnotách podloubí, takže se jeho libost k přítomným místům postupně vyrovnávala.

Jasně cítil, že ho zde cosi přesahuje. Domy, cesty, ulice a lidé tvarovali prostor, ve kterém byl pouhým hostem (byť do něj neoddiskutovatelně patřil). S pokorou v srdci vzhlížel ke kostelům, střežícím ticho modliteb, i k stánkům rychlého občerstvení a k bufetům, kde proudil život. Město živilo mužovu duši svou pestrou škálou možností a chutí.

Muž měl zralý vztah k místu, na kterém přebýval. Prožili spolu již fáze okouzlení a zalíbení, nesmělých námluv a oťukávání i vášnivě probdělé noci ve vzájemném poznávání. V současné chvíli k němu choval nezměrnou úctu, a přestože ho tu a tam něčím překvapilo, dělalo mu dobře prostě v něm být. Protože i takový omezený a otupělý jedinec, jako byl muž, dokázal vypozorovat jeho skrytou krásu a prožívat v něm svá malá ale napínavá dobrodružství.

Vše, o co se mohl v danou chvíli opřít, byl pouze vysněný svět. Podnícena pohledem dívčích očí, které na něj hleděly z protější strany vozu, pracovala mužova fantazie na plné obrátky. Netušil, odkud se jeho představy berou, a nebylo duše, s níž by je sdílel.

Ale to již vystupoval na tramvajový ostrůvek na zastávce za řekou, odkud to bylo jen pár kroků k hospůdce, kde se konal turnaj. Muž byl trochu rozseděný z dlouhé cesty přes půlku metropole, ale připraven na setkání se známými, a hlavně na poměření vrhačských dovedností, obtížen již břemenem soutěživosti a porovnávání se s ostatními neboli jhem lehčím než vzduch (neb skutečně nic nevážilo), avšak zatěžujícím ducha a soustředěnou pozornost.

...

Jako by ho trochu hryzlo svědomí, že míní svůj volný čas trávit hospodskou zábavou. Určitě by se našli mnozí tací, kteří by mu i vyčetli výběr „sportovního“ odvětví. Namísto aby utužoval své tělo, bude jej prolévat půllitry piva, krmit nakládanými hermelíny a svinit cigaretovým kouřem. Ovšem pak si vzpomněl, jak jeden písničkář svého času přišel s rýmem „hospoda – svoboda“. Jiný umělec – velký spisovatel, po kterém dokonce pojmenovali jedno z náměstí, byl dokonce jakýmsi profesionálním štamgastem městských putyk a náleven, když dennodenně pořádal pivní turné, aby v restauračních zařízeních vyhledával a nasával inspirace pro své povídky a novely.

A pak tu byl onen neodmyslitelný argument, že šipky muže prostě bavily. Ať si říká, kdo chce, co chce – pánem svého volného času je snad on sám, tak proč by se nemohl věnovat činnosti, která je pro něj zdrojem, dává mu smysl a přináší potěšení.

Dorazil konečně do hospůdky, kde našel své spolu- i protihráče. Začal si vybalovat šípy, když v tom zjistil, že nepřibalil do pouzdra třetí letku a jako na potvoru náhradní s sebou neměl a v podniku také žádné neprodávaly. Bylo to dost trapné – bez letky se házet nedalo a muž se tedy musel s prosbou obrátit na své soupeře. U jednoho uspěl (měl náhradní): „Kdyby mně se stalo něco podobného, taky bych byl rád, aby mi někdo pomohl,“ komentoval soupeř mužovu záchranu. „Jen doufám, že mě s ní dnes neporazíš – to bys mne kapánek nasral,“ dodal se smíchem.

Muž šel pozdravit pořadatele turnaje, se kterým se již delší dobu znal. „Nech si to kdyžtak pro sebe, ale na turnaj má dorazit i Tenaten – před chvílí mi volal,“ sdělil mu. Muže trochu zamrazilo. Tenaten byl totiž skvělý hráč. S pravidelností vyhrával dva i více turnajů do měsíce a muž ho dosud nikdy neporazil. „Tak to tu můžem všichni rovnou zabalit,“ odvětil se smíchem. Při myšlence, že by mu byl tento frajer, kterého snad každý chtěl mít v týmu – nejen proto, že dělal body, ale vystupoval též velmi skromně, možná i tiše až plaše, nalosován do cesty, stahovala se nad mužovým působením v turnaji mračna neúspěchu.

Pak se šel s jedním klukem rozhodit. Šipky mu docela lítaly, kam měly, a hru nakonec vyhrál. Hráči na vedlejším terči pochvalně zamručeli. Kluk – parťák v rozhazování – nešetřil slovy chvály: „Si musel dost trénovat! Takové hody jsem od tebe dlouho neviděl.“ Muž odpověděl: „Jestli myslíš, že jsem tuhle hru vyhrál díky tréninku, tak šipkám vůbec nerozumíš. Vždyť bylo nad slunce jasnější, že jsem měl prostě kliku. Trénink je určitě dobrá věc, ale když má protihráč štěstí, můžeš házet třeba denně a stejně ho neporazíš. Tyhle teorie, že čím víc budu trénovat, tím budu hrát lépe – neříkám, že na tom něco nebude, ale ten, kdo urazí paní Štěstěnu, si pak prostě neškrtne. Je to zkrátka hra o náhodě, a to mě na tom možná právě baví. Nikdy dopředu nevíš, jak se leg bude vyvíjet. Ovšem kdo nevěří ve štěstí ve hře, se podle mne teď ani kdy později nemůže stát dobrým šipkařem.“

Už však když pronášel muž tato svá moudra, věděl, že se již brzy bude za ně nejen stydět, ale bude jich i litovat, neb jeho řeč byla plna rouhání k Prozřetelnosti. Nejdůležitějším vkladem a potenciálem pro hru totiž byl talent neboli to, s čím se hráč již rodí. Samozřejmě bylo pak již jen na něm, do jaké míry jej dovedl rozvinout a uskutečnit, ale každé dobré sémě se pozná po ovoci a měl-li někdo skutečně dar od Pánaboha, těžko jej šlo utajit. Jak plyne čas, dříve či později, pozná se, co v každém šipkaři opravdu vězí a polévka by se neměla posuzovat dřív, než bude hotova.

A čekal-li snad někdo znamení, zda se jako hráč ubírá po správné cestě, musel být dozajista zklamán. Jedinou víru, kterou šipky uznávaly, totiž bylo vědomí sebe sama, svých schopností a dovedností, svého štěstí. Spravedlivá to hra. Naprosto nezáleželo, čím jste byli v civilním životě. Stejně dobře mohl sekuriťák z ostrahy porazit ajťáka či vysoce postaveného úředníka jako i holka z rychlého občerstvení femme fatale mužských srdcí. Bylo to jedno. Rozhodovalo se vždy na terči a platilo, že kdo podruhé uzavírá hru, stává se vítězem a jiná pravda nebyla.

Jenže aby to nebylo tak jednoduché, vyžadovala se pro hráče i jistá dávka pokory. Jinak se mohlo dost dobře stát, že si šipkař o sobě a svých dovednostech začal myslet až příliš. Zkrátka když se přeceňoval. Stačilo potom pár nepovedených hodů, jeden zkažený leg a celé těžko nabyté sebevědomí takového jedince se sesypalo jak domeček z karet. A pak to bylo vážně zlé. V takovém stavu jej mohl v turnaji porazit i úplný začátečník. Psychologie šipkařské hry prostě byla a je věc složitá a komplikovaná. Ne každý ji dokáže ovládnout a zvládat.

Mužovi zadrnčel mobil. Volala máma. Hovor típl, telefon ztlumil, uložil do batohu a v duchu doufal, že nešlo o nic důležitého. Teď byl na šipkách a nerad bývá rozptylován někým jiným než protihráči nebo šenkovním osazenstvem. Chtěl se soustředit na svou hru. Snad matka pochopí. Neumí, a tedy nemůže řešit víc věcí najednou. Paradoxně jeho nejbližšími byli v danou chvíli cizí lidé.

///////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

To již ovšem kráčel sveřepým dojmem k terči kluk, který byl vylosován do turnaje na první flek, aby si hodil jackpot. Dal si povinné tři zkušební šipky a pak se na tři pokusy snažil trefit vylosovaný double patnáct. První hod se mu nepovedl – hodil příliš slabě a nepřesně, šipka ani nevydržela v terči a vypadla z něj. Druhý vrh byl o mnoho lepší – jen místo doublu hodil patnáctku singlovou. Až třetí šipka letěla, kam měla, a zůstala trčet na dvojnásobné hodnotě patnácti bodů. Šťastlivec potěšen vydělanou nějakou tou kačkou odešel ihned svůj úspěch oslavit na bar – stejně měl v předkole volný los. Zbytek hráčů začal bedlivě studovat nalosovaného pavouka.

Bylo zde tajemství, které prozatím zůstávalo skryto. Očím neviděno, pro uši neslyšeno. Kdo bude vítěz a kdo poražený? Ne, že by na tom stálo blaženství světa … ale šlo o otázku, kterou chtělo onoho večera rozlousknout.

Nebylo na co čekat. Muž proplul předkolem volným losem, ale prakticky všechny automaty se rozezvučely a začal onen typický mumraj zápolení doprovázený sebenadávkami a sebelamentacemi, jak již je na této úrovni hry zvykem. A zase se udávaly ony podivuhodné scénky, kdy jeden hráč celý leg vedl, jenže pak se trápil na zavírání ať již vinou nezakořeněné sebedůvěry či prostě smůly a soupeř celou hru házející tužku přicupital na zavírací skóre a první šipkou leg ukončil. A pak bylo smíchu na jedné straně a pláč a skřípění zubů na druhé.

Soutěžícím to lítalo fakt pěkně. Co chvíli automaty zvonily po trojnásobných hodnotách, a i zavírání probíhávala kolem jedenáctého kola. Takže muž (mezitím na baru) ani nedopil pivo a už byl volán na terč.

Mužův výkon v partii nezářil tentokrát žádnou oslnivostí. Vlastně by se dalo říci, že jeho hra stála za pendrek. Násobně bodované hodnoty mu nějak nepadaly. Ovšem dokázal svou nemohoucností nakazit i soupeře, takže výsledkově šlo o docela vyrovnané střetnutí. Oba zavřeli po jednom legu a čekala je tedy rozhodující hra. Jenže to byla teprve bída: dvacet, čtyřiadvacet, dvaadvacet – taková čísla jsou na tři odhozené šipky zkrátka málo. Jak se taky dalo čekat, ani double na konci hry nikdo z nich netrefil a rozhodnout musely středy. Soupeř hodil ani ne moc daleko od modrého okruží, ale muž ho ještě o nějakou tu tečku přehodil a již přijímal gratulaci od zhrzeného protivníka, jako že si to ani jeden z nich nezasloužil – což byla pravda.

Nicméně uspokojen výhrou šel si muž prohlédnout nalosované schéma. Jako vítěz prvního kola měl nyní chvíli volno, než se dohraje levá strana, ale jinak ho pohled na promítané plátno příliš nepotěšil. V druhém kole se totiž měl střetnout s hráčem nevelkého vzrůstu a díkybohu i ega, o to však většího svým šipkařským uměním. Čekal tam na něj Tenaten.

Házel neskutečně dobře. Jeho tři šipky pokaždé měly vtip, logiku, myšlenku. Kolik vyzrálosti a nakvašené zkušenosti bylo v jeho hře. Muži bylo hned od začátku jejich souboje zřejmé, že tady mu nepomůže ani to štěstí, které se ho prozatím celý večer drželo. Ale snažil a chtěl si zápas užít. Ono, vždy když hrajete proti lepšímu, můžete se alespoň utěšovat, že se máte ještě co učit.

Turnajové síto bylo zkrátka neúprosné. Vítězové se radovali (a když pro některé by to byla příliš výrazná emoce, tak aspoň byli spokojeni), na poražené čekala jen deziluze. Ovšem hrálo se na dvě prohry. Tedy pokud se vám jedna hra nevyvedla, měli jste ještě šanci. Stejný osud potkal i muže, kterého (dle předpokladu – jako by to věděl už když k zápasu nastupoval) Tenaten poslal do oprav.

Otázka: Je snad porážka pokladem, ve kterém je skryto i cosi z dobrého?

Odpověď: Jen dokáže-li se člověk z prohry poučit a začít znova.

Muž si ovšem nebyl jistý, zda je to zrovna tento případ. Tenaten ho zkrátka přehrál a muž vůbec netušil, co by měl změnit, aby se mu snad příště dostal na kobylku. Ztrácel naději, že se mu kdy vyrovná.

Snad to bylo tím, že se plně nevěnoval činnostem, na kterých mu záleželo. Konkrétně do šipek zcela jistě nevkládal celou váhu svého ducha, své osobnosti. Vidět to bylo již na četnosti a způsobu jeho tréninkové přípravy. Bral to jen jako zábavu. Jako by se nedokázal obětovat pro věc. Jenže mělo to zrovna u šipek opravdu cenu? Vždyť šlo jen o hospodské trávení dlouhých chvil. A muži šlo přeci o víc – o vyjádření se, o sdílení. Ale nedokázal-li se vtělit svým prožíváním do víceméně povrchní zábavy, jak potom chtěl uspět u podstatných událostí, o které mu skutečně šlo?

Naštěstí mužova paměť působila značně selektivně. Krátkodobě třebas ještě udržela všechno možné, ale z dlouhodobého hlediska měla tendenci vybírat pouze to dobré a zlé a špatné zahazovat. Takže byť momentálně zkrušen prohrou, mohl si být jist, že za nějaký ten čas ho to již nebude trápit.

Ale pak byl obdařen pohledem šipkařky, která se mu velmi líbila. Ten pohled, byť jej v minulosti již střetl tolikrát, mu stále připadal v něčem nový a svěží. Zkrátka ta holka to s ním uměla. Nikdy se jí ze svých citů napřímo nevyznal, avšak mužův nevšední zájem o ni se dal nepřímo vytušit z toho, jak se s ní bavil, kupoval jí panáky nebo si počínal velmi nesměle na terči, když spolu hráli.

Tentokrát spolu prohodili jenom pár frází a muž odkmital, neb pořadatel ho upozornil, ať jde odehrát levou stranu pavouka. Tam se mu docela dařilo. Se ztrátou jednoho legu vyhrál dva zápasy a měl zas chvíli klid. Rozhodl se zavolat matce, když jí hovor dříve toho večera tak neohrabaně zrušil.

Nemělo smysl chlubit se jí, že toho dne na turnaji již třikrát zvítězil. Matka by to stejně nedokázala ocenit. Takže si vyslechl pozvánku, jestli by nechtěl jet o víkendu s rodiči na chatu, což odmítl, neboť raději zůstával ve Městě, kde mu nic nechybělo, nenudil se a mohl ve volném čase věnovat se třeba zase šipkám.

Díky posledním dvěma výhrám se dostal muž až do semifinále levé strany, což mu zajišťovalo, že skončí nejhůře pátý. Když se ale podíval na hrací plán, kdo ho čeká v příštím kole, trochu v něm hrklo a na chvíli jako by ztratil dech. Na promítaném plátně svítilo jeho jméno vedle oné dívčiny, která se mu tolik líbila. Zkoušel ji narychlo v osazenstvu šenku vyhledat a zastihl ji, jak bezstarostně vytáčí s jakýmsi týpkem figury na parketu při hudbě z jukeboxu. „No, tak to bude něco zajímavého,“ pomyslel si, ale jinak si připadal trochu zhrzen, že mu bohyni momentální chvíle odluzoval sok.

Sám se tomu podivoval, ale v ten moment byl snad schopen nynější protihráčce slíbit třeba i modré z nebe – ne snad, aby ji porazil (přeci jen již byl co se týče výsledků trochu nad věcí) – jen aby ji zaujal. Bylo to zvláštní, neboť až do onoho pohledu, který na něj upřela, si jí celý večer prakticky nevšímal. Co ten náhlý obrat? Nebo to byla čistá žárlivost, že chtěl trumfnout kluka, jenž to s ní právě roztáčel? Tak jako tak měl muž zajištěnu minimálně čtvrthodinku s dívčinou na terči. Začal uvažovat, jak to co nejšikovněji navléknout.

Odešel ven před hospodu, aby si vše u cigarety rozmyslel. Následoval ho však hlouček účastníků turnaje, kteří neměli onoho večera tolik štěstí a většinou již vypadli – jeden se ještě držel v druhém semifinále levé strany pavouka. Hned si začali muže dobírat. Taky už zjistili, s kým půjde teď na terč. Dívka totiž byla oblíbena nejen mužem. Mnohé šipkaře dokázala omámit svým šarmem, bezprostředností a kouzlem.

„A ne, že ji necháš vyhrát, ty pardále!“

„Hlavně si s ní pořádně zapíchej, hi hi hi …“ (oblíbený slang šipkařů při střetu opačných pohlaví).

Muž byl nucen mírnit jejich alkoholem a prohrami vzduté vášně a raději došel pro rundu medoviny, doufaje, že je to zklidní.

Přestávalo se mu to však líbit. Hodina již poněkud pokročila a v hloučku vypadnuvších to s uvolněnými zábranami páchlo chtíčem a dvojsmyslných narážek bylo na mužův vkus již příliš. Představa, že by tahle parta sledovala jeho následující zápolení, se mu pranic nezamlouvala. Jenže co dělat? Z nouze si nechal na lístek připsat solené chipsy a poprosil jednoho kluka, vtisknuvše mu balíček, jestli by dokázal udržet hlouček dál od terčů.

„No, kámo, je to dost laciné, ale uvidim, co se dá dělat.“

Muž si zašel ještě na jednu cigaretu a skutečně se mu tentokrát podařilo být chvíli o samotě. Oprostil se od dění v šenku a obrátil svůj zrak k dorůstajícímu měsíci, který již bylo možno zahlédnout mezi mraky na nebi. Chtěl si vyčistit hlavu. Myšlenky se mu sice stále upíraly k tomu uvnitř, ale muž stál a zmítán toliko kosmickými vlnami kouřil své redko.

Těžko je mi nyní popsat, co se tam s ním v onen moment událo. Hraničí to totiž se zázračnem, na které moje vypravěčské umění nestačí. Ale muž si zřejmě uvědomil cosi záhadně tajemného, důležitého a podstatného, neboť do hospody se vrátil jako proměněný. Rázným, sebejistým krokem si to mířil k terči. Ona proměna musela být patrna i v jeho vzhledu, neb osazenstvo jako by ho nepoznávalo. „Hej! Co se to s tebou stalo, chlape?“ volali na něj. „Co blbnete?“ odpověděl. „Jdu hrát!“

Už si ho všimla i dívka, se kterou měl poměřit síly. „Vypadáš najednou jinak! Máme jít spolu hrát.“ „Nač to odkládat? Pojďme na to!“, odpověděl muž vkládaje do svých slov vší horoucnost, které byl v tu chvíli schopen. Doprovodil je trochu šibalským úsměvem, takže celkově působil velmi vyzývavě.

Rozhazovali se na začínání. Dívka šla jako první. Ale snad pod dojmem mužovy proměněné aury svůj hod podcenila a šipka dolétla kousek od triplu. Muž ji snadno přehodil a hned se na dívku obrátil: „Co se děje?“ A se smíchem ještě dodal: „Jako by sis najednou přestala věřit!“

Protihráčka vypadala dost ztraceně. Stála jako opařená u terče, když jí muž podával odhozenou šipku. Už se chystal začít první leg, když v tom se k němu nenápadně přitočil pořadatel, který to všechno viděl: „Je ještě mladá. Trochu ji šetři, draku!“

Jenže pak se stalo přesně to, co si muž nepřál. Účastníci turnaje – vypadnuvší i ti dosud ve hře – se shlukli kolem jejich terče včetně oné partičky, u které muž doufal, že zůstane na baru. Všichni dychtiví toho, co se bude dít, přišli se pobavit.

...

Dívka se ovšem vzmohla. Navázala na svá předchozí úspěšná vystoupení a ve dvou hrách muži dvakrát zavřela. „Proč ji necháváš vyhrát?“ smáli se diváci, kteří zápas sledovali. Muž jim odpověděl: „Tak za prvé, vůbec nic jsem ji nenechal – byla prostě lepší než já. Ale i kdyby to byla pravda a já byl skutečně tak na výši, že bych se musel brzdit, abych ji neporazil: Proč bych oné krásce nemohl dát to jediné, co by dokázala přijmout? Je mi jasné, že u ní nebudu mít nikdy šanci. Takže zatímco vy s ní pijete drinky a trsáte na parketu, v bláhové nebo možná i opodstatněné naději, že ji sbalíte, já bych jí aspoň věnoval (byla-li by to skutečně ta situace) něco, co jí opravdu udělá radost. Jen se na ni podívejte, jak se culí, že je ve finále levé strany. Už jen za to by mi to stálo. Neumím se s ní asi bavit tak jako vy, nenacházím vhodná slova, ale snad alespoň skutkem jí mohu vyznat náklonnost – nepřijde mi to zase tolik lidsky přízemní.“

Tak řekl muž věren staré pravdy, že člověku dozajista udělá radost, obdrží-li dárek. Mnohem větší emoci však pocítí, může-li bytost, k níž cítí přízeň, obdarovat.

Několika hráčům (a byli to právě ti, kteří se kolem dívky onen večer točili nejvíc) se však mužova odpověď nelíbila. Nařkli ho z falešné skromnosti, a že si o tom myslí svoje. Muž jen pokrčil rameny. „Pánové, zavděčit se vám nehodlám. Klidně si užívejte. Ale stejně si myslím, že každá holka dřív nebo později pozná, jestli jste ji nechtěli jen využít.“

„Vysvětlíš to i mně?“ ušklíbla se na něj dívka, jež ho před chvílí porazila, a která zaslechla dozvuk mužovy promluvy. „Podívej, podle mě jsi moc hezká a věřím že i chytrá, aby tě to muselo trápit. Ale od té zdejší sebranky bych toho mnoho dobrého nečekal. Tedy, ne že bychom s tebou nejednali přímo, nebo že by naše slova a skutky nešly rovnou od srdce. Jenže, moje drahá, v našich srdcích v tuhle chvíli nenajdeš víc než žádostivost. Upřímně, nesháníš-li úlet či zábavu na jednu noc a doufám, že si o tobě mohu myslet něco lepšího, hledal bych raději jinde.“

„Pojď se mnou na bar!“ řekla dívka. „Dneska platím já. Mám chuť se opít.“ Muž ovšem mlčel a nereagoval. Podivil se tomu jeden kluk, který se kolem nich motal. „Co blbneš? Kráska tě zve na drink a ty se zdráháš? Co by za takovou nabídku tady někteří dali a neříkej, že ty sám, třebas posledně, jsi po ničem jiném snad ani netoužil?“ „Dneska už jsem dohrál,“ odpověděl mu muž. „Vlastně tu už nemám co dělat. Neměl bych tu být.“ To se již ovšem vracela od baru dívka, v každé ruce s panákem chupita. „Nechceš si to raději vypít s nějakým lepším šipkařem nebo přitažlivějším chlapem, než jsem já?“ usmál se na ni muž. „Ne, chci si ho vypít s tebou, ťuňane! Líbilo se mi, co jsi řekl.“ „No, musím ti přiznat, že s chlapama to vážně umíš. Budiž tedy po tvém, ty jedna!“ Vzal si od ní sklínku a pohroužil se s dívkou ve vzájemně sdílenou blízkost.

Z příjemného rozhovoru ho vytrhl až jeden šipkař, že prý jsou tři a potřebují čtvrtého na cricket. „Jasně, proč ne?“ usmál se muž a dívce popřál mnoho štěstí do finále levé strany. Pak se odebral k terči, kde se již kluci rozhazovali. Všichni byli ještě nasáklí pět set jedničkou, takže první kola cricketu nebyla zrovna oku lahodivá, ale postupem času se každý celkem rozehrál, a nakonec z toho byla parádní i docela vtipná hra.

Dohráli a odešli si pochutnat na misce grundlí, které jeden kluk objednal. Mezitím dorazil do hospody mužův přítel, jenž ho měl vyzvednout, jak se domluvili. „Nemáš hlad?“ uvítal ho muž. „Čoveče, sem jak ta Schrödingerova kočka. Prochází-li láska žaludkem, tak umdlévám hlady. Ale je-li touha po lásce ještě nebo také láskou, smilním hříchem obžerství – ani tahle pražená mřenka by se do mě nevešla.“ Spolustolovníky tím docela pobavil a muž ho nechtěl dlouho zdržovat od jejich plánu. Pobalil si své věci a společně vyrazili vstříc nočnímu víru Města – tedy k Efraimovi.

...

„Se nám zas nějak zatahuje. Hvězdy nevidět …“, poznamenal přítel, když vyšli na ulici. „To je znamení doby“, odpověděl muž. „Když ti na duši sedne mrak, těžkej jak duchna, říkám tomu znamení doby.“ „Aha, a jinak v pohodě, jo?“ přítel trochu znejistěl. „Promiň, to se mi jen tak honilo hlavou.“

Pak si muž uvědomil: „Safra! Jsem se měl víc navečeřet. Těch pár grundlí nebylo nic moc.“ To pronesl s představou, že u Efraima nevaří, o to víc tam však člověk do sebe nalije lihovin. Nejednou tam již střetl nemilé příběhy jedinců, kteří pozapomněli na heslo „s prázdným žaludkem k Efraimovi nelez“. „Já myslel, že chceš se mnou něco pořešit?“ odpověděl mu přítel. „A ty přitom zas myslíš na žrádlo.“ „Jo, sorry, jasně. Mám jednu myšlenku, ale řekl bych ti ji až v klidu u piva, jestli ještě chvíli vydržíš.“

„Hele, jak dlouho se už vlastně známe?“ snažil se muž rozproudit hovor. „No, nějakej ten pátek to bude,“ usmál se přítel. „Do prváku jsem nastupoval před patnácti lety, ale ani nevim, jestli jsem si tě všiml. Bavit jsem se s tebou začal asi až na katedře … rozhodně víc než deset let.“ „Jo, máš pravdu. Jsi byl asi jedinej ochotnej pařit se mnou piškvorky při nudných přednáškách z termodynamiky. Dokázal bys říct, kdo vlastně jsem?“ muž přítele docela pobavil. „Tak génius z tebe zrovna nevyrostl. Sám ses rozhodl nezůstat na škole, že to prý už nedáváš. Jako lamač dívčích srdcí taky nevystupuješ a kámo, upřímně ani nevypadáš. Ale našel sis pěkné místečko, kde říkáš, že tě to baví, zbouchnul jsi krásnou ženskou – jen škoda, že vám to nevyšlo – a přiznávám, že těch piškvorkových partií jsi asi vyhrál víc. Proč se vlastně ptáš?“ „Jen tak. Někdy to potřebuješ slyšet a ty toho víš o mně docela dost. Jestli ti to nevadí, mám s tebou dneska určité plány, chtěl bych něco zkusit. Uvidíme, kdo u Efraima bude. Ale jeden kamarád mi před nedávnem splatil dluh, tak jsem na tom teď docela dobře. Mám chuť to tam trochu rozjet.“ „Hele, vole, neblbni zase. Tohle už znám. Ty to rozjedeš, dostaneš se do těch svých stavů, nakonec tě zase zavřou a já abych si pak dělal volno navštívit tě v blázinci.“ „Nech mě! Ty tvoje starosti pořád. Zatím ještě snad vím, co dělám.“

Než je kroky dovedly k cíli jejich putování, již spolu nemluvili. Muž nechtěl svému příteli vykřičet v ruchu ulice vše, co měl na srdci, a přítele – svou povahou podobného nemluvu jako muž – také nenapadalo, co by řekl. Dva druzi nesli na hřbetech svá trápení a trapnosti života, oba doufajíce, že je již brzy alespoň na chvilku odloží a zažijí příjemné chvíle. Ač víceméně společné bylo to přeci jen pomyslné přání. Naše minulost totiž není kabát (byť i ten na sobě nosíme), který bychom mohli sundat, a je to právě ona, jež v každou chvíli z nás utváří to, co právě jsme. Ne nadarmo zmiňují lidé boží mlýny. Dříve či později bude nám zúčtováno dle toho, co jsme prožili.

////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

Už když se dvojice blížila k baště nočního života Města, přítelova tvář jako by se rozjasňovala i celé jeho držení těla vzbuzovalo dojem blížícího se dobrodružství. Tento dojem, který mohl muž z přítele mít se pak umocnil skutečností, že hned u vchodu k Efraimovi potkali párek pokuřujících doktorandů z matfyzu, s nimiž se přítel dal ihned do řeči, zatímco muž šel dovnitř objednat dva kousky, a hlavně pokusit se nalézt a zaujmout volný stůl, což zde býval odvěký problém.

Doktorandi dokouřili a mužův přítel s nimi vešel do prostorné místnosti, která byla jen přízemím tohoto prazvláštního podniku (v patře se nacházely další dva sály). Muž je směroval k volnému stolku se třemi židlemi, jež objevil s tím, že čtvrtou židli někde schrastí. Na přítele (byl momentálně evidentně pro místní osazenstvo zajímavým přírůstkem) však zavolala velmi ucházejícím způsobem vyhlížející slečna, ať si přisednou k nim, že by ho ráda trochu vyzpovídala. Muž i doktorandi pohlédli na přítele zraky plnými uznání se špetkou žárlivosti, které jim však přítel úsměvem opětoval a s lehkým pokrčením ramen (jako že tedy nemá na vybranou) přisedl k dívčině, která ho před chvílí oslovila.

Muž se obrátil na oba doktorandy: „Pánové, myslím, že bychom šťastlivce měli přenechat jeho kouzelnému osudu a podívat se na dno nějaké té sklenky, co že je ve hvězdách psáno pro nás.“ Objednal na baru třikrát irskou režnou a usedli ke stolku, který muž původně nalezl.

Když dopili své poháry ohnivé vody, přišel jeden z doktorandů s myšlenkou vpravdě hodnou Jidáše: „Tedy, ne že bych chtěl být kazišukem, ale když se tak tam na ty dva dívám … safra, přece mu tu kůstku nenecháme!“ Muž odvětil poněkud otcovským tónem: „Hoši, hoši. A to jste kamarádi, jo? Na druhou stranu, co bych pro vás neudělal … Dobrá, tak já vám ho zkusím odtáhnout, ale, borci, je vám, doufám, jasné, že pak už je to na vás?!“ Počkal ještě chvíli, než dopil pivo, vstal a namířil si to k příteli, jenž byl stále zabrán do rozhovoru s příjemnou dívčinou.

„Tak brachu, zvedej kotvy! Horní patro nás volá,“ oslovil jej. Přítel na něj trochu nechápavě až vyčítavě pohlédl. „No, já bych asi raději zůstal tady,“ usmívajíce se přitom na dívku. „Nešlo by, aby horní patro přišlo za náma?“ Muž na něj dál nenaléhal, jen mu poklepl rameno a obrátiv se k doktorandům s gestem otevřených dlaní, jako že dělal, co mohl, vydal se ke schodům k horní části Efraimova podniku.

Vlastně ani nevěděl, co ho v daném okamžiku vzhůru tolik táhlo. Ne, že by od lidí čekal něco dobrého (vždyť sám taky nic nenabízel). Navíc ony sváděcí hry a způsoby koketnosti všech možných odstínů – ne že by se ho netýkaly – necítil se natolik povznesen – ale neměly zkrátka pro něj v tuto chvíli většího významu. Snad jen chtěl změnit prostředí (po krachu plánu s přítelem), sám netušil, v co doufá.

Když vystoupal do patra, vešel do jednoho ze sálů, které se zde nacházely. Místnost to byla jen o trochu menší než prostor, jenž právě dole opustil. Jednalo se o takový pajzlík v pajzlíku. Ušoupané parkety na podlaze, počmárané stěny v místech, kde ještě nestačila omítka opadnout, dvě veliká zašpiněná okna (jedno otevřené) vedoucí do ulice, nějaké ty stoly s židlemi a nezbytný bar. Všude plno lidí. Očima přelétl místní společnost, jestli by tu někoho nepoznal.

Náhle ustrnul a chvíli si nebyl jist, zda sní či bdí. U jednoho ze stolků seděl a zrovna chlemtal pivo chlap v černém křiváku se cvočkami na ramenou, s chomáčem tmavých nemytých vlasů divoce rozčepýřených a s doběla bledým výrazem tváře, který by snad ozařoval místnost i po zhasnutí žárovek, jež tu visely bez stínítek od stropu. Nebylo pochyb, že to byl on. On, jehož dnes již střetl. Muž znovu narazil na bytost, o které myslil, že by mohla být Démonem.

Objednal si na baru půllitr a přistoupil k jeho stolu. Posunkem očí k prázdné židli naproti se otázal, zda může přisednout. Postava nereagovala. Svými rozšířenými zornicemi hleděla kamsi na nezaostřený bod v davu lidí a muž se mohl jen domnívat, v jakých sférách zrovna koluje démonova mysl. Bláhový. Temná bytost nemohla být přítomnější v daném okamžiku.

Hrdina našeho příběhu již nesměle usedal, asi jako usedáme k člověku, z něhož máme strach, o kterém však tušíme, že by nám mohl pomoci k našemu cíli, když v tom Démon zachroptěl: „Patok.“ Zároveň, aniž by na muže vůbec pohlédl, vstal a šinul si to s poloprázdným půllitrem k výčepnímu. Nebylo mu vidět do tváře, ale ze situace šlo usoudit, že jeho výraz nebyl zrovna z přátelských. Před zraky podobně vyhlížejícího šenkýře pak pomalým tempem vylil zbytek ze sklenice ostentativně do výlevky. „Ta močka se nedá pít!“ napolo zařval a mířil k východu z místnosti. „Šéfe, ale platit to bude kdo?“ reagoval výčepní. Muž vytušil svou příležitost, nechal pivo pivem, položil na pult stovku (za oba) a vyrazil za démonickou postavou v touze nenechat si ji tentokrát uniknout – bytost si z šenkýřovi otázky mnoho nedělala, rázným krokem již sestupovala po schodech k ulici.

Muž si připadal jako by navrácen do študáckých let, když musel skládat opravný termín zkoušky. Přitom jasně cítil, že se jedná o pokus poslední. Bůh ví, zda bude mít ještě někdy takovou šanci navázat s Démonem kontakt.

Dohnal ho až venku, když si bytost připalovala cigaretu. Těžko říct, čím se to stalo – snad trochu foukalo, nebo démonův zapalovač měl už své nejlepší chvíle za sebou – zkrátka se mu to nedařilo. Poněkud rozmrzele tam do noční ulice prskal. Muž vytáhl svůj benzíňák a nesměle jak žáček ke svému mistrovi k němu přistoupil. „Oheň?“ zeptal se s napřaženou paží, na jejímž konci plápolal plamínek. „Díky!“ utrousil Démon a nechal si připálit.

Pak postava vytáhla odkudsi z vnitřností svého křiváku placatku, o jejímž obsahu se mohl muž dohadovat, jaký že to elixír v sobě skrývá, a dvěmi mocnými loky se napila. Podala ji muži, jenž ji přijal. Z placatice bylo cítit rum. Nechtěl však svého průvodce urazit, tak přivřel oči a napil se – bylo to silnější, než čekal – Démon si svůj životabudič nejspíš ještě něčím vylepšoval. Muži cosi luplo v lebce, svět se s ním trochu zatočil a když pohlédl k nebi, spatřil mezi rychle ubíhajícími mraky dorůstající měsíc dvakrát. Bytost se jen usmála. „Tak jdeme!“ zavelel. „Ale kam?“ snažil se muž nabýt zpět rozhozenou rovnováhu. „To máš jedno,“ odvětila bytost a vyrazila do hlubin noci.

„Ten míří jistojistě někam za holkama,“ pomyslel si muž. Věděl nejméně o dvou podnicích nevalné a pochybné pověsti, které se nacházely ve směru, kterým se postava vydala. „Ale do bordelu za ním fakt nepolezu,“ ujišťoval se, ale musel trochu přidat, neboť temný průvodce se mu začal vzdalovat.

Naštěstí si muž dokázal uvědomovat svou posedlost a lačnost po dobrodružství a trochu se ve své náruživosti brzdil, měje na paměti, že je jedním ze sta, kteří trpí na stavy, kdy se mysl člověka obalí bludem a jedinec se pak dostává do sfér mimo realitu a skutečnost. Pohříchu již třikrát v jeho životě se mu takový kousek „podařil“ v podobě manické ataky, kdy armáda psychiatrů a psychologů pak vyrazila do tajemných houštin jeho duše, aby muže přivedla zpátky na zem do světa lidí. Nerad by nyní tyto nepříjemné zážitky opakoval, a tak mocnou přitažlivost démonické bytosti, která jej v tu chvíli plně ovládala vědomě bral jaksi s rezervou, aby neztrácel pevnou půdu pod nohama.

„Mohl byste aspoň říct, kam se tak ženeme?“ volal muž za mizejícím Démonem. Ten však neodpovídal a hnal to pořád dál. Zpomalil až u pomníku obětem komunismu, kde ho muž dohonil. Ihned však pokračoval dál až k vstupním dveřím jednoho z nonstopů, které se v Městě nacházely. Uhnaný muž vešel zadýchaně a s posledními zbytky sil za ním.

...

Muž přisedl k Démonovi, který zabral stolek nedaleko od dveří. Podnik byl jedním z oněch putyk, jež zajišťují tepot nočnímu životu Města. Malé, pokovované stolky se židlemi v blízkosti baru, na kterém se vyjímala polová tyč pro víkendové tanečnice a pár zapomenutých ztracenců, kteří srkali pivka nebo ztráceli zbylou hotovost na nezbytných automatech v zadní místnosti u toalet.

„Vodku?“ zasýpal Démon, když se muž patřičně aklimatizoval. „Nechci vás urazit, ale mám radši whisky,“ odpověděl, načež vytáhl z kapsy peněženku a položil dvousetkorunu na stolek. „Zvu vás,“ pronesl podbízivě, odkládaje portmonku možná neuvážlivě po své pravé ruce. Démon vzal bankovku a po nedlouhém rozhovoru s barmanem se vrátil s dvěma panáky Strohu.

„Tak tohle mne buď nakopne, nebo mi bude hrozně zle. Každopádně nějak mi bude,“ zauvažoval muž chvilku před tím, než obrátil likér do svého hrdla.

Naneštěstí pro něj platila druhá možnost. Mužovo tělo nepotěšeno obsahem, který do něj právě přitekl, vzbouřilo své žaludeční šťávy (neukonejšené absencí řádné večeře) a zpětným chodem je vyvrhlo k dutině ústní. Muž měl co dělat, když spěchal k toaletám, aby cestou nějakou z nich nevytrousil.

Poté, když v objetí záchodové mísy vykonal, co vykonat musel, zkusil se trochu opláchnout a vykloktat – nebyl to dobrý nápad – a tak putoval k záchodové míse podruhé. Pak celou hygienickou proceduru opakoval (tentokrát úspěšně) a snaže se nasadit bezstarostný výraz, jenž by popíral, co se před pár okamžiky odehrálo, navrátil se zpět ke stolku, od něhož prchl. Ke svému nemilému překvapení zde však již Démona nezastihl. Bohužel se vytratil i s mužovou peněženkou.

„Alespoň že bundu s batohem mi tu nechal,“ snažil se muž najít něco málo pozitivního v nemilé situaci. „Budiž mu ty koruny trochu k užitku, parchantovi nesmrtelně věčnému,“ odpouštěl v duchu svému kumpánovi a nechtěje opustit utkvělou představu, že tohoto dne již napodruhé střetl vyšší bytost. Nedokázal se ovšem přitom zbavit pocitu bezradnosti, který jej zcela ovládl. Náhle jako by nevěděl, co má dělat. Ani nemluvě o tom, v co by mohl doufat. Navíc ho trýznila představa, že si ani nemůže zaplatit taxi, které by ho dovezlo domů.

Stál opuštěn před nonstopem. Osamocen v noci Města. Nemohla ho nenapadnout analogie se svým zpackaným životem. Vždyť se tohoto večera mohl krásně vykalit u Efraima a bylo by dobře. Ale to ne! On musel následovat nějakou svou pochybně utkvělou představu dobrodružství. Stejně tak ve vztazích. Jakožto introvertně založený vyhledával partnerky, které by mu vlily do života trochu energie. Jenže ouha! Pak přišla jedna z jeho „chvilek“, kdy utíkal raději do samoty (jako by to již na něj bylo moc) a vyšťavenou družku takový jednosměrně založený vztah začal frustrovat. Snad mu partnerský život nebyl souzen. Jenže mnozí by řekli, že se s tímto handicapem již narodil.

Přesto doufal, že Prozřetelnost se nad ním nakonec smiluje. Že bude mu požehnáno shůry a on bude jako prosící žebrák obdarován. To však neřešilo jeho aktuálně palčivý problém, že měl před sebou jízdu nočkou až kamsi do periferie. Ale mohl si za to vlastně sám – tolik toužil vyhledat dobrodružství, až na něj dolehla fádnost reality se vší tíhou tolik jí vlastní.

Vyhledal nejbližší tramvajový ostrůvek a poněkud znechucen se k němu dobelhal. Kolem něj nebyla živá noha. Obyvatelé Města již většinou spali a ti, co nespali, byli někde zalezlí – ani auta kolem neprojížděla. Přesto cítil muž ve vzduchu jakousi energii, vnímal napětí chvíle. Doufal jen, že se mu nepřihodí ještě nějaká nečekaná událost (těch byl za celý den již přesycen) – chtěl se pouze co nejrychleji dostat domů.

Noční linka mířící k centrální stanici, kde musel přestupovat, přijela naštěstí brzy. Muž odhodil nedopalek (cigarety mu Démon také nezcizil) na silnici a doufal, že nenatrefí ve voze revizora, protože jízdní doklad měl uložený v ukradené peněžence.

V tramvaji bylo jen pár povětšinou mladších cestujících, plně zaměstnaných vlastními myšlenkami (někteří se sluchátky na uších) a vstřebávajících právě proběhlé mejdany či sleziny, ze kterých se vraceli. Muž si vybral volné sedátko a připojil se k společnosti individualit vzájemně se o sebe nezajímajících.

Závistivě pak sledoval z okénka předjíždějící taxi, kde na zadním sedadle matně rozeznával siluetu. „Panička se veze,“ pomyslel si, „a bude za dvacet minut doma. Ta neví, jaká řehole je skutečný život – ne jako my, harcující drožkou, kteří dorazíme až s rozedněním.“

Na přestupní zastávce zatížila mužovi náladu únava a vyprahlost ducha. Již se mu nechtělo tančit pro krásy dívčích tváří (kterých znal dobrou stovku a každý den desítku neznámých střetával), již netoužil po duchaplné komunikaci se spoluobyvateli Města, již si nepřál navazovat kontakt se silokřivkami vesmírného jsoucna. Jen bezmyšlenkovitě kouřil cigaretu a čekal na spoj električky, která by ho přiblížila k domovu.

Stár pětatřicet let, začínalo mu údobí středního věku, a kromě zplození syna (jakožto svého následovníka v nicotnosti) nedokázal zatím stvořit sebemenší náznak podílu na věčnosti přítomné existence. Jako by náhle ho zhnusila marnost toho všeho. Lopocení, tužby, chtění, pachtění se a další den zas a znova. Nemělo to cenu a smysl.

Však nebylo v mužově povaze předčasně vzdávat hru, dokud bitva nebyla dobojována. Nepřipustil složit ruce v klín, když ještě zbývala jiskra naděje na obrat. Podroben letargii a únavě, které mu svazovaly duši, chystal se ještě na jednu zteč pro záchranu prožitku noci. Vždyť šlo jen o to přemoci nepřítele nudy sama v sobě. A prostředí stěží by našel v tu chvíli ideálnější. Postával v samém srdci Města – prostoru tolik mnohovrstevnatého a bohatého odlišnostmi, které se v sobě spojovaly. Ne, to nebyl čas rezignace a ústupu. Měl před sebou cestu až k okraji metropole a začínal se na ni těšit.

Byl si přitom vědom, že cesta to bude úmorně dlouhá a zřejmě neprosta nepříjemných nesnází. Počínaje již téměř hodinovou jízdou. A pak bude muset ještě dojít kus pěšky. Však odhodlán nésti svůj kříž, chtěl skutečně prožít každý okamžik zbylé vlády noci, třebas do úplného vyčerpání sil anebo bude-li mu dán příznivý osud – k dovršení zážitků tohoto jedinečného dne.

V tramvajovém voze, který na minutu přesně dle jízdního řádu vyrazil z přestupní zastávky, se vezla zhruba dvacítka cestujících – včetně chlapíka v podroušeném stavu, jenž se dokodrcal a vpadl dovnitř spolu se zavírajícími se dveřmi. Byl zde hlouček omladiny, kteří dosud drželi nedopité láhve vína a vodky a tvořili v kupé vlastně jediný hluk, neboť většina osazenstva již poklimbávala nebo stěží držela otevřená víčka. Jedna dívčina (poněkud úděsně zmalovaná) to zalomila s hlavou obtisknutou na sklo soupravy, její dva souputníci vzhledem pocházející odněkud z jižních částí Evropy (snad Španěl) k tomu neměli daleko. Vlastně zde byl ještě jeden zdroj zvuku v jinak stereotypní jízdě po kolejích a občasném cinkotu na nepříhodné chodce vbíhající do kolejišť – jakýsi týpek, o něco málo starší než muž, velmi energicky s někým telefonoval. Podle mluvy snad byl arabského původu, což dokládalo i zbarvení jeho pleti a slova, kterým muž zhola nerozuměl. Dvojice kamarádů si vzájemně ukazovala cosi na mobilech – snad nějaké posty či statusy ze sítí – a jinak tu nebylo nic moc zvláštního nebo zajímavého.

Muž sedící tentokrát při levé straně vozu se bavil změnami názvů ulic, které elektrická drožka postupně míjela. Od pojmenování po význačných postavách národní historie skloubených s místopisnými názvy snad ještě z dob středověkých se adresy ulic postupně vyvíjely přes jména umělců až k příjmením dosti obyčejným (které si muž nedokázal s žádnou dějinnou postavou spojit – představoval si, že čím dál se vzdaloval z centra, tak význačná a slavná jména nahrazovala kupecká přízviska a památky místních obchodníků) i místopisné názvy docházely proměn od pojmenování značící kdysi okraj a konec Města až po tituly ryze industriální a nesoucí značky výdobytků moderní civilizace s příměskem vzdálenějších obcí, kam příslušná ulice zrovna směřovala.

„Kdyby tak někdo dokázal vyjádřit, co děje se za těmi okny a zdmi,“ přemítal muž, když míjel blok bytových domů s dávno již zavřenými hospůdkami a krámky v přízemí. „Za těmi, kde ještě svítí, za těmi, kde zhasli a milují se, i tam, kde již šli spát. A kdyby to ještě onen umělec dokázal popsat méně lapidárněji než pouhým slovem ‚život‘, pak sklonil bych se před takovou dovedností a znalostí věci.“

„Je mnoho konkrétních a osobních příběhů,“ pokračoval v úvahách. „Ale je třeba postupovat při snaze pochopit svět právě od jednotlivého k obecnému, od vlastností člověka k charakteristice lidí – přes nemožnosti s tím spojené, protože jinak cesta nevede.“

Milerád by si nyní užil vyhlídku na noční tvář Města z nadhledu. To mu však nebylo dopřáno, neboť trasa linky víceméně kopírovala tok řeky a žádné převýšení nebylo na obzoru.

//////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

S postupně přibývajícími zastávkami se tramvajové kupé vyprazdňovalo. Někteří spolucestující již dorazili k cíli svých cest a snad s výjimkou jedné či dvou stanic nikdo nepřibýval. Muž se mohl jen v duchu domnívat, kdo bude příští opustivší, a zda někdo vydrží s ním až … na konečnou.

Bylo pro něj nesnadné zachytit a vyjádřit pro sebe sama vývoj situace. Mohl za to částečně jeho podroušený stav, ale zejména nedostatek podnětů nebo událostí, na které by mohla jeho mysl reagovat. Tato noc se zdála již býti rozhodnutou a pro nějaký alespoň dílčí zvrat se čekalo až na nadcházející den. Pro mužovu pozornost se nabízely jen banální pozvolné proměny scenérie za oknem – zkrátka nic moc zajímavého ke zkoumání.

Ale nakonec to docela uteklo a tramvaj vjela na cílovou mírně převýšenou rovinku své trasy. Muž dobře znal tento závěrečný úsek lemovaný pouličními lampami jak na nějaké promenádě. Ve skutečnosti však šlo o jednu z výpadovek z Města – panelové domy po stranách postupně prořídávaly, až samotná konečná stanice se nacházela opuštěna mimo obytné plochy.

Muž vystoupil do prázdna tramvajové točny. Temná noc stále vládla probíhajícímu času. Měl to ještě dobré tři kilometry k domovu pěšky. Noční linkou autobusu by si moc nepomohl, neboť její trasa uhýbala z žádaného směru a z nejbližší zastávky by to pak stejně musel doťapkat. Překročil tedy výpadovku a vydal se směrem k vlakové trati, podél níž vedla cesta. V tom okamžiku mu však došlo, že půjde doslova stezkou odvahy, protože tato spojka od výstupní/nástupní stanice tramvají k sídlišti, kde se nacházel jeho byt, nebyla osvětlena.

Bylo by pod jeho důstojnost nyní se vracet a čekat pokorně na bus (jenž alespoň zajišťoval trasu po osvětlených ulicích), když už vyrazil, ale jak se tak blížil k podchodu vlakové trati, nebylo mu zrovna do zpěvu. I za bílého dne měl z tohoto úseku strach – neposkytoval možnost úniku a střetl-li by v podchodu nějaký živel, neměl by prakticky šanci. Začal si alespoň mobilem svítit na cestu. Šlo se mu trochu lépe, ačkoliv obavy zcela nevymizely.

Udržoval pravidelnost tempa svého kroku – nezrychloval ani nezpomaloval. V duchu vzýval anděla strážného. Podchod byl nyní přímo před ním. Šotolina na cestě se proměnila v mazlavé bahno a přímo uprostřed se rozlévaly jedna větší a jedna menší louže. Muž se raději moc nerozhlížel a nezkoumal zákoutí mostu. Prošel skrz a zhluboka si oddechl, když měl tento „nejhorší“ úsek za zády.

Stejně jako dokáže výjimečná osobnost působit na dosud nezralé, hledající, nezformované jedince, dokáže svým příkladem třebas i vstoupit do jejich duší a přimět je, aby začali uvažovat a myslet jiným, pro ně dosud neobjeveným a neznámým způsobem, umějí to s námi – dosud plně nevyvinutými bytostmi – i některá tajemná místa, která máme spojena se silnou emocí.

Pro muže představovalo překonání strachu jeden z oněch milníků. Byla-li spojovací cesta mezi bytem a zastávkou tramvají pro něj spojena s obavami o vlastní zdraví nebo dokonce o holý život natolik, že se jí vyhýbal i za bílého dne (pokud mohl), a procházel-li jí nyní srdnatě za hluboké noci, kdy všechna možná představovaná nebezpečenství nabírala mnohem větší váhu, pocítil náhle vliv nesmírného sebevědomí a spokojenosti sama se sebou do poněkud zkroušeného srdce. Dokázal-li projít bez úhony úsek, kde neměl vše ve vlastních rukách, nebylo v tu chvíli jiné překážky, která by mu tarasila cestu – teprve nyní mohl jít a provádět skutky zcela dle své libovůle.

Muž ze své povahy neměl rád konflikt a vyhýbal se střetům a vyhroceným situacím. Dost ho to brzdilo v jeho osobnostním vývoji, neboť takto trochu zakrňoval a neposouval se dále. Nyní však nastal jeden ze vzácných okamžiků jako výjimka potvrzující pravidlo. Vzbouřil se proti již rozhodnutému osudu noci a umínil si podniknout ještě jedno dobrodružství. Vedla jej k tomu i úvaha, že do svítání zbývaly jen nějaké dvě hodinky času a stejně by se doma už moc nevyspal.

Najednou ho napadlo, že by mohl vyhledat nejbližší hřbitov. Velmi těžko sledovat tok jeho myšlenek nebo jak se zrodila tato idea, ale snad si představoval, že právě na hřbitově by mohlo dojít k vyvrcholení všech těch událostí, které za celý den prožil, neb jde o místo, kde cesty končí.

Nejbližší krchov, o kterém v tu chvíli věděl, se nacházel ve vedlejší příměstské čtvrti. Vypadalo to tedy na pěknou noční štreku, než dojde svého cíle. Bohužel těch sil ke směně nebo energie k prožívání již neměl na rozdávání, a tak trochu otupěle sunul jednu nohu před druhou, střídal levou a pravou a snad jediné, co si mohl užívat bylo panování v samotnosti, když procházel mezi zhaslými domky, ve kterých si představoval spící životy.

„Je to všechno tak zbytečné,“ znělo mu hlavou. „Jakákoliv skutečnost se vždy jen k něčemu vztahuje a stejně tak jakékoliv tvrzení nebo prohlášení lze vyvrátit, získáme-li jiný úhel pohledu. Smysl je zkrátka naivita a pohádka pro nezralou mládež – a ani té už na něm nesejde.“

Svět jako by byl zmražen, nefungoval dle mužových představ – ačkoliv pravdou je, že v tuto chvíli o něm téměř žádné neměl. Spíš jej nedokázal vnímat. Neviděl drobné detaily oznamující neustálou přítomnost koloběhu života.

Nechtěl si však připustit, že by se stal netečným vůči prožitkům štěstí a radosti. Stejně tak zavrhával beznaděj – představoval si ji jako svůj úhelný kámen, jenž by ho tříštil a drtil.

...

Jako tehdy na večírku u kamaráda k příležitosti jeho kulatin. Party začala již odpoledne a všichni se skvěle bavili (tedy muž si to alespoň myslel). Možná se našel někdo z hostů, komu vše nebylo podle chuti, ale zpočátku to alespoň nedával najevo. Rozproudila se zábava, doba pokročila a náhle, co čert nechtěl, začala promlouvat jednotlivá ega – a to již nebylo pěkné. Ovšem dokud se lidi spolu baví, ještě to jde – nanejvýš se pošlou „někam“. Jenže pak přijde únava, někteří již odpadávají a nastane problém, kdo kam a kdo s kým ulehne. Zde již končí legrace a několikaletá přátelská pouta jako by neexistovala, nebo existují jen snad v podobě nezřetelně nehmotných chimér a následky s důsledky mají potom velmi trpkou pachuť, protože na rozdíl od ranní kocoviny jen tak nevymizí.

Jenže stejně jako jsou tyto „důležité“ chvíle a události významné, neméně záleží na tom, co přijde po nich. Proto, moji milí nebližní, nikdy nepodceňujte vliv a moc všední každodennosti, chcete-li pochopit tento svět. Mnozí z nás by mohli vyjmenovat chvíle, které předurčily naše současné životy. Ovšem podstatné je teprve, jak se k nim člověk postaví, zpracuje je nebo využije.

A tak plyne čas. Lidé si plní své povinnosti, přičemž více či méně úspěšně odolávají světským pokušením. Smutné je ovšem, když v oné záplavě výsledků nejrůznějších soutěží a srovnávání se s ostatními zapomene se na vlastní prožitek. Samozřejmě, hra je jednou hrou a vítěz může být spokojen, kdežto poražený si líže rány. Jenže dodnes jsem nepochopil, proč mi případný neúspěch zkazí náladu po celý zbytek dne či noci.

Když už byl muž tak filozoficky rozuvažován, přišlo mu na mysl, jak by bylo zajímavé prozkoumat a prostudovat nevědomí nějakého konkrétního lidského společenství, nějaké určité člověčí tlupy. Měl pocit a sliboval si, že při stejných zájmech, snahách a cílech by se při pominutí volních vlastností, které přeci jen jednoho člověka od druhého odlišují a tvoří jedinečným, daly by se nalézt pozoruhodné shody. Např. v soutěžním týmu by mnohý rád opustil roli střídajícího a nastoupil k utkání. Ještě možná raději by o týmové sestavě chtěl rozhodovat. A v soutěži pak, samozřejmě, zvítězit. Některé zákonitosti se zkrátka mužovi zdály dané a neměnné – v lidském nevědomí spatřoval na rozdíl od reálného života mnohem větší rovnost.

S důvěrou v sebe sama prošel městskou čtvrť, ve které se nacházel jeho byt, střežíce přitom klid, pokoj a posilující spánek svých sousedů, vešel do polí. Přepadla ho rozprostraněnost scenérie, která se před ním rozevřela. Obzor lemovala světla z dvou směrů dvouproudových dálnic, jež se sbíhala až kdesi v nedohlednu, kolem dokola nebylo nic než ticho.

Nelze si představit působivější dějiště dramatu než takové, ve kterém se nic neděje. Při nulovém očekávání nemůže pak zákonitě být člověk zklamán. Muž vedl svůj odvěký boj proti nicotnosti jejími vlastními zbraněmi. Neprožívaje sebemenší podnět, rozehrával děj ve sférách a dimenzích fantazie, snad jako by prospával živoucí sen. Ať si již sebe sama představoval v jakékoliv z rolí, které mu život přisuzoval, odehrával se scénář dle jeho uvážení a každý postupný a následující krok měl ve své moci, neboť v tichu a prázdnotě dohasínající noci zde nebylo ničeho, co by mu kladlo odpor.

...

Zatímco mužova mysl a představivost pracovaly na plné obrátky, byl zde velmi patrný rozdíl v jeho omezených možnostech činnosti. Štrádoval si to nicméně do vedlejší městské části zcela v poklidu, asi jako na nedělní poobědové vycházce. Těsně za podchodem jedné z výpadovek na dálnici byla umístěna lavička. Rozhodl se usadit se, vykouřit si cigaretu a odpočinout si. Na nebi mezi mraky tu a tam probleskovala jasná obloha. Zaměřil se na jeden světélkující bod – snad hvězdu či planetu (nebyl si jist). Unavený zrak mu trochu rozostřoval, takže nebeské těleso viděl chvílemi dvakrát a při zaostření mu splývalo v jedno. Docela se touto legráckou bavil.

Jak rád by se nyní inspiroval nějakou zaznamenanou zkušeností, která by mu pomohla vstoupit do prožitku probíhající chvíle. Pohříchu však veškeré příběhy, které si zrovna vybavoval, točily se kolem světského „kdo s kým a co z toho“. Interakce v mezilidských vztazích je disciplína bezesporu zajímavá, ale když sedíte uprostřed noci na lavičce v polích a kolem vás není nic než prázdnota, je vám tak trochu k ničemu.

„Tohle je ještě nedořešené,“ brumlal si. „Přeci musí být člověku důležitějším jeho osobnost, která do vztahu vstupuje, než vztah samotný.“ Samozřejmě, že sobeckost nebo sebestřednost nejsou zrovna milé lidské vlastnosti, ale copak lze žít v společenství, když jedinec si zoufá? Dozajista je ušlechtilé a obdivuhodné obětovat se pro druhé, jenže co když oběť není pochopena nebo přijmuta – nestává se pak zbytečnou? A má snad větší hodnotu pravda a skutečnost nebo vůle a snaha, které k ní vedly, byť se třeba nepovedly?

Potíž byla, že zůstával toliko v myšlenkové rovině. Takto nikdy nemohl do skutečného prožitku chvíle vstoupit. Skutečně, mužovo srdce bylo jak z ledu. Jeho paměť se ukázala velmi nedostatečnou pro uvědomění si sebemenší emoce nebo citu.

V netečnosti zdál se svět klidným a pokojným. Muži však bylo nad slunce jasné, že jakmile se rozední, začne opět onen nikdy nekončící chvat a shon, starosti o obstarání obživy, úděl lidské práce, dílčí kroky ve snahách duší, nové pokusy a obhajoby včerejších činů, boj o pozice, nevraživosti a závisti a vše se zas bude zkoumat, hodnotit, analyzovat a interpretovat.

Uvědomoval si však, že také se bude plánovat, stavět a tvořit. Nespočet lidských uskupení a týmů budou spolupracovat na společném díle. Ne, nešlo to zkrátka jinak – ale nebylo to vůbec zlé. Ať již zákonitosti světa byly jakékoli – fungovaly. S moudrostí, rozvahou a zkušeností očekával osud příchod nového jitra.

Nedalo se říct, že by muž neměl rád své blízké. Jako by je však svou neutěšeně marnou existencí pomalu zabíjel a přibližoval k hrobu. Když už své příbuzné nenakazil chrchláním či chronickou rýmou, nedokázal naplnit jejich očekávání a naděje, jež do něj vkládali. Žil si zkrátka po svém, nehledě na to, jak působí na druhé. Kdyby třebas věděli o této jeho noční vycházce, nejedna vráska ze starostí o mužovo duševní zdraví by jim přibyla na čele.

Stále však doufal, že se mu povede zachytit slova, která by mu dovolila vyjádřit se, a zároveň rezonovala či nalezla ozvěnu v cizích duších. Pohrdal přitom podbízivými a účelovými reklamními slogany. Spíš měl na mysli něco ve stylu „Tak tu mě máte!“ – i když, samozřejmě ne tolik povrchně, naivně a lacině. Ovšem při jeho omezené představivosti mu hlavou neznělo lepší než: „Jsem, jenž přichází.“

...

Znal velmi důvěrně situace, kdy býval odmítnut. Nejvíc to bolelo u krásek opačného pohlaví. Všechny ty rozchody, nepřijatá pozvání na schůzky, nezájem a neochota odpovídat na zprávy, … Domníval se z dosavadního poznání sama sebe, že prohrávat se již v životě naučil. Jenže Odmítnutí ho vždy zasáhlo mnohem víc. Většinou mu totiž předcházel intenzivní prožitek příjemné náklonnosti k ženě, která jej okouzlila svým šarmem či bezprostřední spontánní životností a jestliže se muži poštěstilo, sdílel s ní jeden nebo i více momentů z oněch událostí, které přeci jen jsou špetkou z mála koření jinak nemastného, neslaného, někdy i nechutného žití. Po Prozření, kdy se mu dostalo ujištění, že jeho city nejsou na druhé straně opětovány, vždy jako by se mu zhroutil celý hodnotový svět. Vše dříve tolik půvabné a přitažlivé nemělo náhle sebemenší význam či smysl. Nestačilo „pouze být“. Musel s příchodem spojit i nějakou myšlenku/nápad. Zkušenost muži velela, že jeho outfit mu nestačí. Chtěl-li sdílet zážitky, byl nucen odhalit své nitro.

Jenže v nitru nebyl dobrým člověkem. Pomineme-li jeho neúspěchy v marném boji vyrovnat se se skutečností, nejednou za jeho život mu okolí přiřklo přízvisko Kazisvět – kvůli jeho chybným rozhodnutím v důležitých situacích, ať již zhatil zájezd kapely na vystoupení v zahraničí, nesebral dost odvahy postavit se čelem studijním problémům nebo doslova zazdil příjemné chvíle na výletech se svou milou.

Pohříchu tyto „promarněné šance“ byly vždy předzvěstí mužova trápení či osobnostní krize, kdy si situace neustále znovu a znovu přehrával v hlavě a litoval, že se nevydal jinou z cest, které se mu nabízely. Měl ve zvyku příliš nekličkovat a kráčet přímo a rovně. Leč, jak se mezi moudrým lidem říká, tento směr vede přímo do pekel. Nicméně dosud nedorazil k cíli, svět se mu stále otevíral (vždyť přeci kapka – byť nezůstalo u jedné – proud moře jen tak neovlivní), možná by tedy bylo předčasné hodnotit a soudit rybolov, dokud nevytáhneme sítě a zajíci se vždy počítají až po honu.

Ale i když bylo sebehůř, problémy nenacházely řešení, výsledky byly samá prohra a duše ke sdílení se nedostávalo, přesto především nechtěl muž zradit sebe sama, svůj vlastní osobitý rytmus. Měl již vypozorované střídání nálad a chtěl být připraven, až přijde vlna, aby ho znovu povznesla. Hanil přitom v duchu výplody špatných autorů, kteří tvoří toliko pro slávu či komerční zisk a svedou na scestí mnohé. Naopak díla, která měl rád a obdivoval, mu nyní dodávala kuráž a sílu dotáhnout své noční dobrodružství až do samotného konce – ať již měl být jakýkoliv.

Opustiv lavičku, na které se již vydatně naseděl, prošel muž konečně mezi poli, aby dorazil do vedlejší městské čtvrti, kde si to namířil k místnímu hřbitovu. Jeho branka byla, samozřejmě, uzavřena a uzamčena, takže jedinou šanci, jak se dostat na půdu věčného odpočinku, představovalo přelézt zeď. Na to se však muži jaksi nedostávalo odvahy a sil nebo spíš (tak si to alespoň pro sebe vysvětlil) nechtěl znesvětit klid zesnulých svou hříšnou existencí.

Vzdal se tedy původního plánu zakončit výpravu noclehem v prostředí připomínek bytostí, ze kterých život již vyprchal. Utekl představě konce cesty, provedl myšlenkový veletoč, a naopak začal vyhledávat smysl jejího pokračování a nabití novou životností.

Nechtěl se přitom nechat zlákat vlastním způsobem vykonstruovanou ideou. Tyto jeho pseudoteorie totiž ve výsledku hraničily vždy se sebeklamy či koncepcemi, které v dlouhodobějším střetu s realitou neobstávaly. Potřeboval něco konkrétního, nějaký skutečný cíl, ke kterému by mířil. Bylo zřejmé, že podnět k tomu musí přijít zvenčí. Nedovedl si představit žádnou ze svých vnitřních motivací, jež by ho obdobným způsobem oslovila. Snažil se danou chvíli neuspěchat, počkat si, až přijde inspirace, u které by věděl s jistotou, že je ta pravá.

Naneštěstí v tom okamžiku přestala svítit nejbližší pouliční lampa, která alespoň částečně jasnila všeobjímající temnotu („snad porucha“, řekl si muž, neb do rozednění ještě něco zbývalo). Nicméně byl nucen znovu rozsvítit svůj mobil s docházející baterkou, aby svůj nový cíl nehledal úplně potmě.

Vedle hřbitova se nacházel jeden ze vstupů do místní obory. Na jeho úpatí stála jakási cedule – muž si na ni posvítil – byla to informace či upoutávka na památný strom nacházející se uvnitř. Přiložili tam i mapku. Podle ní vedly do obory čtyři hlavní vstupy, postupně se různě klikatily a křižovaly, ale všechny se nakonec sbíhaly právě u památného stromu.

Muž měl náhle před sebou nový cíl a smysl svého putování. Již ponechal mrtvé mrtvými, nyní chtěl vyhledat život. A strom (navíc k tomu památný) se měl pro něj stát jakýmsi ztělesněním této myšlenky.

Dle povídání, které bylo k fotografii na ceduli připsáno, rostl v oboře již celé věky. Zažil pěknou řádku lidských generací. Jako pomník a památník zrození a umírání přečkával ve své majestátnosti, střežíc přitom proměnlivost času a tempo střídání konců a nových začátků. Muži ihned vytanula představa kolika nespočtu schůzek a setkání asi zajišťoval prostřednictví. Chtěl se připojit k řetězu putujících, toužících a hledajících duší a poklonit se symbolu přetrvávajícího a přesahujícího jeho vlastní pomíjejícnost.

Zcela pohlcen dobrodružným principem objevitelství, pátrání či dobývání chystal se vstoupit do říše obory. Nešlo mu o hrdinství nebo slávu (taky co by bylo výjimečného na tom dorazit k jednomu stromu). Jenže, milý čtenáři, prosím, rozuměj. Pro muže nebylo v tomto okamžiku jiného kroku. Otočit se zpět, setrvat na místě, prchnout kamkoli jinam – to bylo zkrátka nepředstavitelné. Jediná možnost, cesta a pokračování vedlo přes vytčený cíl.

Samozřejmě, nám se to zdá možná úsměvné, případně i k bláznovství odsouzeníhodné. Muž se zdál navíc nepoučen ze svých předchozích schizofrenních atak, kdy v podobné náruživosti např. procházel únorovým Městem bez bot a ponožek. To však nemění skutečnost, že jeho stav mysli neviděl momentálně odlišného východiska.

Zdá se být zle nebezpečnou situace, kdy lidská duše je ovládána toliko neustále proudícími a měnícími se myšlenkami. Při nedostatku prožití citu, poznání „lidského tepla“ lze takovou pozici označit za vysoce nestabilní a určitě se nedá v čase vydržet bez nějakého nárazu či střetu se skutečností. Přesně tak tomu ovšem bylo s naším hrdinou, když se vydal po stezce do temnoty houštin lesa. Možná až s přílišnou bázlivostí putoval za objevením, jenž mělo se stát jeho znovuzrozením.

...

V bludišti stezek a cestiček pralesa obory svítil si muž před sebe mobilem, aby snad nezakopl nebo ještě hůř, neztratil směr. Tedy alespoň do té doby, než došla baterka a telefon zhasl. Náhle obklopen tmou lehce zpanikařil a dost možná si i ulevil nějakým tím ne sice slušným, o to víc však od srdce míněným výrazem. Byl však tak trochu na tuto eventualitu vnitřně připraven již tehdy, když přístroj zapínal a zjistil, že do kómatu mnoho nezbývá. Nemilá skutečnost muži tedy nezabránila v pokračování pouti, byť pravdou je, že ještě víc zpomalil a našlapoval obezřetněji.

Ztracen v houštinách, začal muž bloudit. Samozřejmě že časem sešel z cesty a namísto vyšlapané stezky razil si cestu přes křoví, popadané stromy a povětší skaliska, kterých byla obora plna. Měl přitom na paměti, že Pán přeci sklízí, kde nezasel a sbírá, kde nerozsypal a bylo by tedy nemoudré otáčet směr, vracet se a hledat trasu oklikou. Chtěl to zkrátka zvládnout, prorazit a dojít k vlastní svobodou vytčenému cíli po svém osobitém způsobu.

Bylo zvláštní, že zrovna v tuto chvíli, ale na mysli mu vytanula myšlenka, jak by se všechna ta lidská lopocení dala vyložit rozšířeným pojmem sexuality. Zdolávaje překážky a nástrahy pralesa, do kterého se hloubš a hloubš nořil, vzpomněl si na starého dobrého Sigmunda a představoval si, že on by zřejmě jeho aktuální trapnou situaci označil za analogii prachsprosté onanie. Jak odlišné a vzdálené to bylo mužovým vyidealizovaným představám o prožívání touhy před a důvěrných sdílení intimností po aktu naplnění. Ach, ano. V jistém smyslu se dalo na lidské životy pohlížet jako na řetězce souloží s tím, že vždy bylo něco předtím, něco potom a zbytek mezitím.

Pak si ovšem uvědomil, že tento jeho pseudofilosofický koncept není dostatečně promyšlen, stojí na vodě a byl by lehce vyvratitelný konkrétní lidskou zkušeností. Navíc jeho samotná podstata byla velmi povrchní. Odkryl-li další slupku a pohlédl hlouběji ke kořenům smyslu, nemohl popřít, že zde bylo jisté bytí pro sebe a bytí v sobě, touha být a touha mít a k tomu ještě všudypřítomný zákon křesťanského principu pomoci lidské duši, která je v nouzi. Ne, nikoli. Vystavění filosofické teorie nebo alespoň postoje sice mohlo vyklíčit z podobného vnuknutí myšlenky. Cesta k němu však byla dlouhá a bylo třeba na ní dále pracovat. Postupný proces následností a navazujících vztahů při tvorbě teorému nebylo možné nahradit jedním, byť sebeosvícenějším momentem.

...

Podobné úvahy byly sice hezké, nicméně našeho hrdinu z houštin pralesa jaksi nevymotaly. V převládající tmě viděl sotva metr před sebe, jinak mu vše splývalo v beztvarou černotu. Tuhle jej šlehla větev do tváře, tamhle zakopl a skončil na čtyřech nebo se popálil o vzrostlé kopřivy. Vždy, když natrefil vyšlapanou stezku, tak se mu po chvíli rozdvojovala kupředu vpravo či kupředu vlevo a muž měl pocit jako by neustále volil tu horší z nich, neboť obvykle onu zvolenou následně přetínal padlý strom či bažina. Vážně to vypadalo, že snad mocnosti temna se dohadují, jak nejvhodněji muže dorazit dříve, než by se nějakým zázrakem dostal do míst, kde končí jejich moc.

„Zavři oči a vše bude v pořádku. Nemusíš se nikam hnát,“ šeptal mu do duše strážný anděl. Povznést se nad svou situaci – přesně to muž v danou chvíli potřeboval. Mohlo jej to sice vyjít dosti draho, pokud by únikem do říše snů ztratil momentální obezřelost a přišel třeba k úrazu. Ovšem přenesením se do sfér vyjadřování a sdílení citů s bytostmi, které měl v životě rád, byl alespoň na vteřinku ušetřen světského kolotání. Zastavil čas a odpočal si. Ne bez významu jsou pro člověka podobné okamžiky.

Buďme připraveni vypít až do dna kalich hořkosti, jestliže si spojíme nějakou osobu s jistým očekáváním či naplněním cílů a náš obdivovaný nebo obdivovaná se pak vydá vlastní cestou dle zákonitosti svobodné volby a stesky a slova, kterými jej či ji zahrnujeme, už vlastně ani neposlouchá.

Buďme připraveni zajíkat se trpkostí, jestliže spojíme sami sebe s dosažením určité mety a následně se nám to nepovede. Pokud světské dění zradí naše představy a události se vyvíjí směrem, který jsme si nepřáli, ztrácíme pevnou půdu pod nohama. Přijdou chyby, kumulující se jedna na druhou, a sebelepší plány přichází k zániku.

Muž se dopotácel na mýtinu, kde se nacházela křižovatka hlavních cest vedoucích oborou. Jestli si však správně vybavoval mapu, stál právě na místě, které bylo od památného stromu úplně mimo. S těžkým srdcem byl nucen prohlásit svou misi za neúspěšnou. Na druhou stranu mu šlo nyní zejména o to, dostat se z tohohle temného lesa – vracet se už nechtěl. Řekl si, že projde skrz.

Těžko se již mohl na cokoliv spoléhat. Snad jen doufat, že se mu povede udržet se na hlavní stezce až do přilehlé městské části na druhé straně obory. Nyní měl na mýtině možnost relativního rozhledu. Mezi korunami stromů bylo dokonce možné spatřit nebesa. Slunce sice ještě nevyšlo, ale blednoucí a prosvětlené zbarvení klenby zvěstovalo příslib nadcházejícího rozbřesku.

V oblasti břicha mu to nepříjemně až zlověstně zaškrundalo. No, nebylo divu. Vždyť poslední jídlo do sebe nasoukal bůhví kdy. Spíše však na něj stále doléhaly otupující účinky všech těch lihovin, co v průběhu večera a noci vypil. Procházka mu sice udělala poněkud lépe, ovšem stále jako by mu cosi zatemňovalo smysly. „Už nikdy nebudu pít!“ – jak odvážné a ušlechtilé heslo. Muži však bylo zřejmé, že k jeho dodržení nebude mít dost silnou vůli. Den, dva to třeba vydrží, ale pak jistojistě zase dostane chuť na pivko, či bude účasten příležitosti k oslavě.

Jeho myšlenky se vztahovaly k představě, kde a kdy natrefí šanci posnídat. Místní pekaři již byli dozajista v plné pohotovosti, ale nedělal si iluze, že by dílo dokončili a otevřeli s rozedněním. Bude holt muset vydržet, než dorazí k tepnám a žilkám Města. Rozhodně si nedovedl pomyslet, že by nastoupil směnu v zaměstnání bez pořádného hrnku kávy a kousku čerstvého pečiva, které při absenci peněz hodlal vyžebrat.

Pociťoval v celém těle opravdovou únavu a otupělost. Sliboval ovšem sám sobě, že to zvládne, neodpadne a nesvalí se do škarpy u cesty. Mnohem horší mu však připadalo vnímání opuštěnosti, a že je v této nesmyslné situaci na všechno sám. Kdyby aspoň někoho potkal, kdyby aspoň na druhém konci obory kdosi čekal, kdyby aspoň si mohl říci, že je kýmsi či čímsi veden. Takto představoval jen kapku v oceánu lesa a slzu končící noci.

Dokonce začal rouhavě vzývat Prozřetelnost. Chtěl pochopit smysl a účel, proč ho dovedla do tak podivuhodného dobrodružství. A proč ho nechala se v tom plácat – bez vodítka či průvodce. Musel posléze přiznat, že to byl příliš silný a neadekvátní požadavek. Protože je-li skutečně nějaká moc, která řídí naše kroky, bude mít na starosti dozajista důležitější témata než příběh ožralky, jenž se zatoulal do lesa.

S největší pravděpodobností za to mohly jeho po celém dlouhém dni prokrvené zornice. Přidala se i lehce blouznící mysl. Muž, zatímco procházel temným tunelem stromořadí, jako by tu a tam registroval jakási světýlka. Světlušky to zřejmě nebyly – přeci jen se již přibližovalo k ránu, a navíc světýlka byla zbarvena. Jejich odstíny se nesjednocovaly. Tuhle si všiml zeleného, tamhle červené, pak žluté nebo dokonce i modré. Ve své zoufalosti si umínil se těmito „signály“ řídit. Spatřil-li zelenou, pokračoval v chůzi. Při žluté zrychlil, a jestliže si všiml červené, zastavil a vyčkal, dokud mu nesvitla příznivější barva. Modrému světýlku nerozuměl – nedokázal si vyložit jeho poselství. Ale za celou dobu jej spatřil snad jednou, nanejvýš dvakrát, tak ho to zase nemuselo tolik trápit.

Konečně se z lesa vymotal. Dorazil k jakési vodní nádrži, kde usedl na lavičku. Odpočíval právě na okraji městské části, která dříve bývala městysem. A stála zde již velmi dlouho. Snad i déle, než si v tu chvíli dovedl představit. Po silnici projela podél nádrže dvě auta – zřejmě se zde vstávalo a začínalo pracovat brzy. „Hádej, hádej, hadači … jak se dostat k busáči,“ vykřesával v sobě poslední výpary humoru.

Cítil ve svém srdci nesmírnou pokoru, když procházel kolem starobylých domků, kde dle jeho představ žily celé rodiny snad již po generacích. Také se mu velmi líbila malebná ulička, která jej přivedla ke staletému, avšak velmi vkusně zrekonstruovanému kostelu. Měla v sobě jistý genius loci a v mužových očích se vyznačovala středověkým charakterem nejtajemnějších zákoutí v centru Města. Docela litoval, že sem nepatřil, že rané dětství strávil mezi panelovými bloky, že touto částí vždy jen projížděl nebo zde nanejvýš poobědval. Mrzelo ho, že neměl propátráno její bohatství.

...

Peníze jsou bezesporu veliká mocnost tohoto světa. Bez nich se vážně žít nedá. Ovšem zatímco u komodit typu rohlík s kávou je částka, kterou zaplatíme prakticky daná, na jakou hodnotu bys, milý čtenáři, ocenil např. pomoc od přítele, milenčino gesto, výchovu dítěte či vlastní svědomí? A jakou sumu vůbec představuje člověk? Určuje ji skutečně toliko výše jeho životní pojistky? Ne, žít pro peníze smysl nedává. I muž to tak vnímal, procházeje nejstarší čtvrtí bývalého městysu, přičemž blahořečil místní samosprávě, že svými financemi zde udržela samu za sebe promlouvající kouzelnou malebnost místa.

Naneštěstí pro osud našeho hrdiny začaly jej napadat šílené až bláznivé myšlenky. Uvažoval o jakési pseudocelospolečenské smlouvě, kdy by se lidstvo (v dnešním světě globálně propojené) domluvilo na cestování v čase do minulosti. Viděl v tom příležitost a šanci, jak napravit chyby, kterých se přeci jen každý z nás jednotlivě více či méně dopustil ať již nedostatkem času, neúprosnými deadliny či prostou uspěchaností a hektičností. Nedokázal v tu chvíli nazřít, že odfláknutí řešení problému v rámci splnění požadovaného termínu zkrátka patří k tomuto světu a vlastně i k lidské přirozenosti. Trochu se tím bludem dostal mimo sebe.

S bludy to u něj vůbec bylo zajímavé. Nedalo se říct, že by vznikaly z nedostatku informací, které měl k dispozici. Tedy, samozřejmě, chápal, že někteří kamarádi spolu kamarádí víc než s ním, ale to bylo spíš dáno jeho povahou a komunikačními dovednostmi, než že by jej snad někdo záměrně opomíjel či odstrkoval. Problém vznikal zřejmě v procesu, kdy se muži tvořily jeho názory na nejrůznější témata nebo proběhlé události. Ve společnosti působil víceméně jako outsider, což, bohužel, kompenzoval často pohledy na věc takovými, které by se od ostatních co nejvíc lišily – a neostýchal se pohříchu extrémů. Snad to byla snaha zaujmout či zalíbit se, ale rozhodně ho vzdalovala od skutečnosti a pravdy, tedy shody poznání a názoru s předmětem.

Prokázat či dokázat podobnou shodu však rozhodně není úloha triviální nebo jednoduchá, jak by se snad na první pohled mohlo zdát. Nelze to provést jinak než posouzením kritérií, která ovšem na otázku pravdivosti pochází opět jen od člověka. Těžko věřit, že by bylo možné napojit se na jakési fluidum všehomíra, z něhož by případné požadavky na prokázání shody pocházely. Tedy o úloze, že pět a sedm je dvanáct zřejmě nikdo nepochybuje, jenže v otázce, zda byl Kristus opravdu Mesiášem nebo jestli je lepší fandit Slavii či Spartě se názory ve společnosti liší. Zkrátka: já mám svou pravdu, ty máš svou pravdu a jak to tedy je? O tomto zdá se být život.

Na obzoru se v ranních červáncích objevil sluneční kotouč. Dávno již uplynulý minulý den tedy definitivně skonal a probouzející se lidstvo vítalo nové povinnosti, starosti i naděje. Muž se dopotácel k hlavní silnici vedoucí městysem a podél ní až k zastávce příměstských autobusů. Musel se však pousmát. Jak paradoxní mohou někdy situace být. Na zastávce čněl nápis U hřbitova a skutečně, místní krchov se nacházel jen pár kroků od ní.

Na prostranství před místem posledního odpočinku stál pomník obětem Velké války. Muž k němu s úctou přistoupil. Všiml si přitom nedohořelé svíčky na úpatí monumentu. Škrtl v plamen svůj benzíňák a svíčku zapálil. Obřadem ticha následně nad jejím světlem rozjímal.

 

Specifikum cestování brzkými ranními spoji (na který si muž ještě necelou čtvrthodinku musel počkat) je, že v nich málokdy někdo promluví. Vlastně není divu – na telefonování je ještě brzy a zřídka se najde alespoň dvojice přátel takto včasně vstávajících. Zaměstnanci nejrůznějších firem a podniků se nanejvýš krátce společensky, někdy i s úsměvem pozdraví a každý se pak uzavře do vlastní bubliny, soustředěn na své myšlenky a v očekávání úkonů, které se po něm budou zanedlouho vyžadovat.

Značně uondán a se špetkou studu pozoroval muž oknem autobusu, jak točí se svět.