Lapena v Notách - 1. kapitola

1. kapitola

Upozornění: Obrázek na obálce je ilustrativní a byl vytvořen za pomoci umělé inteligence. Všechny postavy, děje a situace popisované v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, místy, událostmi či skupinami, včetně kapely Bleeding Scream, je čistě náhodná.

Tma. Tma hustá a neproniknutelná jako ocelová opona. Svírá mě s miliony bodajících ledových jehel a zdá se, že s každým pohybem houstne ještě víc. Někde v dáli něco praskne. Tiše, sotva slyšitelně – přesto mi to v hlavě rezonuje jako výstřel.

Utíkám. Nevidím, kam běžím; ruce mi bezradně kloužou po prázdnotě kolem. Dýchám mělce. Každý nádech a výdech mě v krku pálí. Srdce mi strachy zběsile tluče. Tep mi duní v hlavě. Někde tam je. Vím to. Cítím to zlo. Začíná po mně natahovat děsivé pařáty…

„Eleno?“ Jediné slovo a vzpomínka se roztříští jako křehké sklo. Střepy se rozletí do všech stran a já se prudce vytrhnu ze vzpomínek zpět do reality. Oči se mi doširoka otevřou, oslepí mě ostré světlo.

Sedím v autě, matčina tvář se ke mně otáčí z místa spolujezdce. „Vnímáš mě vůbec?“

Zhluboka se nadechnu a snažím se setřást zbytky prožitého děsu, který mi stále svírá hrudník. Můj hlas zní až nepřirozeně klidně: „Cože?“

Máma si mě pozorně prohlíží. „Jen jsem se ptala, jestli nejsi nervózní.“

„Proč?“ Automaticky nahodím otázku, ale odpověď mě ani nezajímá. Nejsem nervózní. Spíš prázdná. Dutá. Jako sklenice, ze které někdo všechno vylil.

„Dneska si přece přebíráš maturitní vysvědčení,“ připomíná mi. Snaží se usmát, ale její starostlivý pohled mluví jasně. Když nereaguji, začne bojovat s pásem, aby se na mě mohla lépe otočit. „Jsi strašně bledá. Tobě je špatně? Chceš zastavit?“

„Ne!“ vyhrknu dřív, než si vůbec rozmyslím, co říct.

„Dobře.“ Ale její výraz naznačuje, že mi úplně nevěří. „Měla bys chodit víc na sluníčko,“ přidává káravě.

„Jasně,“ odpovím ostřeji, než jsem zamýšlela. Jak si jen může myslet, že mě sluníčko zachrání? Má bolest je v místech, kam světlo nikdy nedosáhne.

Táta, který řídí, se do toho vloží svým typickým způsobem: „Máma má pravdu. Jsi pořád zalezlá doma. Takže sbal deku, kámošky a alou na koupák.“

Chvilku je v autě ticho, když se zas ozve: „Jo a znám novou hádanku. Víte, co se stane chlapovi, když mu odoperují půlku mozku?“

„Ne,“ zabručím, přesto už tuším, co přijde.

„No, dostane menstruaci.“ Táta se spokojeně zazubí do zpětného zrcátka.

Otočím oči v sloup. Máma zavrtí hlavou, ale koutky jejích úst se přesto cuknou.

Ach jo, typický táta. Myslí si, že odhalil příčinu mé podrážděnosti. Nemá ponětí.

Cítím, jak mi v hrudi roste pocit osamělosti, přestože vedle mě sedí Nikolka, má malá sestřička. Je zvláštní, že i když jsem vedle někoho mi velmi blízkého - připadám si tak daleko.

Každý den hraju, že jsem v pohodě. Nesmím ji sundat – tu masku, která mě chrání. Ale občas mám pocit, že mě udusí. Odmaturovala jsem a přijali mě na vysněnou školu, UMPRUM obor design. Tohle jsem vždycky chtěla. Tak proč se teď nedokážu aspoň trochu radovat? Vlastně vím proč. Všechno je jinak. Já jsem jiná. Jiná než před půl rokem.

Na podzim odjíždím do Prahy. Možná mi to pomůže. Nové město, noví lidé, nový život. Něco, na co se můžu upnout. Potřebuju cíl, abych se úplně nezbláznila.

***

Cesta přes Mladou Boleslav trvá sotva patnáct minut. Přesto si nasazuji sluchátka, abych tátovi a mámě už nedala šanci pokračovat v další konverzaci. Pouštím si „Life on the Edge“ od Bleeding Scream. Jejich hudba mi vždycky dokázala pročistit hlavu. Tohle miluju.

Když zastavíme před kulturním domem, vlna horkého vzduchu mě při vystupování téměř srazí zpátky do auta, a okamžitě cítím, jak se mi šaty lepí ke kůži.

Máma se ke mně vrhá, aby mi je srovnala. „Nemohla sis vybrat něco míň mačkavýho?“

Moje světlemodré retro šaty, jakoby vypadly ze 70. let, skutečně snášely naši jízdu autem těžce. A nejsou v tom samy.

„Myslím, že by se mohly přihlásit na olympiádu v mačkání,“ dodává s úsměvem táta.

„Mám je ráda,“ bráním je.

„Jasně, ale takhle budeme jen pro ostudu,“ bručí máma a pokouší se zkrotit i tátovu košili. Nad naším oblečením očividně prohrála v plné čáře.

Sotva vejdeme do předsálí, kde je naštěstí příjemný chládek, zahlédnu Báru a Petra. Před pár měsíci jsem s Petrem chodila; důvod našeho rozchodu nyní stojí právě vedle něj, ruku v ruce. Všimne si mě, tak rychle uhýbám očima. Tenkrát mě ta jeho nevěra zasáhla jako blesk z čistého nebe – jeho zrada bolela. Teď mě nechává chladnou. Petr byl vždycky mistr prázdných slov: „Lásko moje jediná... Srdce mé bije jen pro tebe...“ a podobné… no, prostě kecy. Bože, ještě že je tahle etapa mého života už za mnou.

„Zdravím klan Malých!“ vykřikne Monika, má nejlepší kamarádka, a přeruší tok mých myšlenek. Její přítomnost je jako svěží vánek, který rozptýlí temné mraky mé nostalgie. Jenže v červených minišatech a s černým mikádem, vypadá spíš jako vítr, který smete vše, co mu přijde do cesty. Pohled na ni mi připomíná, jak bylo kdysi snadné cítit se šťastná, bezstarostná a plná života.

„Nekoukej na toho debila,“ odtáhne mě od rodičů a otočí zády k Petrovi. „Kde je Val? Musíme si promluvit,“ oznámí.

V dalším okamžiku zmiňovaná Val vpluje do dveří ve zlatých koktejlkách s nadýchanými spodničkami. Tím upoutala pozornost nejen naší skupiny. Zírám a snažím se, aby mi nepoklesla čelist příliš viditelně.

„To nemyslí vážně,“ zašeptám.

„Smrtelně vážně,“ odpoví Monika s úšklebkem.

Ladným krokem svých dlouhých nohou a s pohupováním v bocích doplouvá Val až k nám.

„Sluší mi to, holky?“ zajímá se hned, co nás pozdraví, a přitom zamrká dlouhými umělými řasami. „Ty šaty mi ušila sestřenice.“ Nezapomene udělat otočku, aby se nám v té parádě, jak se patří, ukázala ze všech stran.

„Vypadáš jak vánoční stromeček o Velikonocích,“ ohodnotí outfit Monika. „Ale hezký,“ dodá ještě.

Smějeme se. Na okamžik zapomínám na všechen ten stín, co mě obklopuje. Možná se za tímto úsměvem skrývá touha po normálním životě nebo po spojení, které teď tak zoufale postrádám.

„Vy se mi holky snad jenom zdáte!“ řeknu.

„Ne, my jsme skutečné,“ odvětí Monika. „A teď… Teď jdeme ukončit tu trapárnu.“

Trapárnu? Nic nebere vážně. Jeden z důvodů, proč ji mám tak ráda.

Míříme tedy k ostatním spolužákům, kteří již sedí na židlích seřazených do úhledných řad. Rodiče s Nikolkou si jdou také najít nějaká volná místa.

„Hele, než na to zapomenu,“ ozve se Monika, sotva usedneme. Spiklenecky nám naznačuje, abychom k ní sklonily hlavy a mohla nám tak sdělit své nejžhavější novinky. „Seznámila jsem se, přes jednu holčinu, s úžasným klukem, co dělá zvukaře u Bleeding Scream, a ten mi slíbil lístky na jejich páteční koncert! Dámy…“ dramaticky se nadechne, „mám tři! Myslela jsem i na vás. No nejsem boží?“ Spokojenost z ní přímo sálá.

„Tak počkat, nikdy ses nezmínila, že by se ti líbili. Co tak najednou?“ ozvu se.

Opravdu mě tím zaskočí. O jejich koncertě samozřejmě vím. Jak by taky ne. Ještě před rokem bych skákala radostí do stropu a nic by mi nezabránilo tam jít. Tenkrát byly koncerty synonymem svobody, lehkosti a bezstarostného smíchu. Ale dneska? Courání za zábavou je teď pro mě passé! Strach mi už pěkných pár měsíců nedovoluje večer kamkoliv chodit. Jenže holky o mých děsech nemají tušení. Zbaběle před tím utíkám!

Monika je k neudržení: „A jen tak pro info, dámy, ten zvukař se jmenuje Marek a je fakticky k sežrání… Takže od něj ruce pryč! Ten je můj!“ sděluje nám s divokými záblesky v očích.

„Už jsem několik jejich písniček taky slyšela. Von je totiž poslouchá můj ujetej brácha,“ zapojí se do hovoru Val. „A hlavně maj neskutečně sexy zpěváka!“ našpulí rty.

„Myslíš pana Lukyna s neonkovýma očima?“ dobírám si ji. Kdybych se k tomuto tématu vůbec nevyjádřila, bylo by to nadmíru podezřelé. Přeci jen, jsou to Bleeding Scream.

„Náhodou… jsou nádherně modrý, a s tím jeho rozcuchem, co má na hlavě…“ a Val se zasní, div se u toho neposlintá.

Monika jí luskne prsty před obličejem. „Haló, Země volá Val...“

„Ty jsi blbka,“ hodí po ní Val ošklivý škleb. „El, ty mi dáš určitě za pravdu, že je Lukyn sexy!“ S těmito slovy otáčí své pomněnkové oči na mně.

Povytáhnu obočí: „Když se ti líbí propíchaný uši a potetovaný těla…“ Co jiného k tomu můžu říct? Mě tihle „namachrovaní týpci“ nikdy nebrali.

„Moni, to, že máš lístky, je super, ale je ti jasný, že jde o metalovej koncert? Já jen... že tenhle styl se ti nikdy nelíbil,“ dodám směrem k druhé kamarádce.

„No a?“ odpoví mi zvesela. Jak vidno, je velmi, velmi pozitivně naladěná. „A netvař se jak kakabus. Bude sranda.“

Další náš rozhovor přerušuje pan ředitel: „Dnes jsme se tu všichni sešli na slavnostním vyřazení…“

Nedokážu ho poslouchat. V myšlenkách se opět vracím k předchozímu rozhovoru s holkami. Jak mám Moniku přesvědčit, že je její plán totální šílenství? Ona metal nedá. Doslova ho nesnáší. Krom toho, já rozhodně nikam jít nechci. Všechno je špatně. Ještě nejsem připravená. Co mám dělat?

Jakmile se ozve moje jméno, Val do mě šťouchne. Během krátké doby naštěstí ceremoniál končí.

Když chci Monice říct, že se mnou nemají počítat, ona se ozve první: „Tak v pátek, dámy,“ a než stihnu něco vykoktat, mizí v davu.