Lapena v Notách - 2. kapitola

2. kapitola

 

Upozornění: Obrázek na obálce je ilustrativní a byl vytvořen za pomoci umělé inteligence. Všechny postavy, děje a situace popisované v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, místy, událostmi či skupinami, včetně kapely Bleeding Scream, je čistě náhodná.

 

Probouzím se hrůzou, naprosto dezorientovaná, stále ještě lapená v temnotě, která mě dusí. Chladný vzduch z otevřeného okna mě sice probere, ale zároveň připomene, že jsem zpocená. Žaludek mám sevřený, jako bych právě unikla z bouře, která tříští skaliska mé duše. Každý nádech je ostrý. Srdce mi divoce buší. Úzkost se mísí se strachem a napětím. V břiše cítím bolest, jako by v mém nitru zuřila bitva.

Je to jen další děsivý sen, uklidňuji se, jenže třesoucí se ruce mě zrazují – k opravdovému klidu mám daleko.

Jediné, co si vybavuji, je zvláštní tlak, šepot, který nedává smysl, a ta vůně. Ta vůně… Vždycky, když se snažím na tu vzpomínku zaostřit, rozplyne se. A dost. Nepřemýšlej. Prostě jen… začnu další den.

Zvuk telefonu proniká do mé mysli jako trhlina v tichu. Chvíli jen otupěle hledím na noční stolek, kde se ozývá skladba „Fight!!!“ od Stratovarius. Někdo mi neúprosně volá a nevypadá to, že by měl v úmyslu přestat.

S unaveným povzdechem se přinutím vyplazit se zpod zpocené peřiny a posadit se na kraj postele.

„Kdo to, sakra, může být?“ zamručím si pro sebe.

Telefon vyzvání jako pominutý, zatímco já mám na zvedání náladu asi jako dispečer po dvanáctihodinové noční.

„Nóó?“ vyjde ze mě skřípavě, když konečně hovor přijmu.

„Ahoj holka, ty eště chrníš? Jé, tak to promiň,“ zahlaholí známý hlas. Patří Robertovi. Ale jeho barva vůbec neodpovídá obsahu slova „promiň“. Zní spíš pobaveně.

„Ahoj Robe!“ zívnu.

„Ty bys u nás na dědině nemohla žit! Touhle dobou už máme všecko poklizené a sme po snídani. Ale slečinka sa furt válí. To je hotový škandál, co?“ směje se.

„Aha, a k té snídani si měl asi vtipnou kaši, že? Promiň, beru zpět. Až teď jsem si vzpomněla, že ty se v ní rovnou koupeš,“ pousměju se a v břiše cítím, jak napětí pomalu povoluje. Kdysi bych mu na podobné vtípky odpověděla bleskově. Teď mi ale každá taková reakce připadá, jako bych se musela přesvědčit, že to jsem pořád já.

„Nonono slečinko… Ale teď už vážně. Sem ti chtěl popřát jako první. Takže všecko nejlepší k narozkám, holka. Dárek dostaneš, až si proňho přijedeš,“ oznámí mi a rošťácky protahuje slova.

Dojímá mě. Ne tou zmínkou o dárku. Hřeje mě už jen to, že si vzpomněl a přichystal mi tak milé ranní překvapení.

„Robe, neblázni. Ty sám jsi hotový dáreček! Takže s žádným dalším si hlavu nelam, ju?“

„Chybíš mi tu, holka, bo ty si dokonalý terč. A nikdo si neumí uraženě odfrknůt jako ty. Kdy přijedete?“

„Hahaha, zas si zahráváš. Hele..., přijedeme asi hned na začátku prázdniny. Nikolka se k babičce na Moravu už strašně těší, a já vlastně taky.“

Je to zvláštní, ale v tuhle chvíli jsem jako nikdy jindy vděčná za ty jeho vtipy – mám pocit, že mě tím zároveň trochu ujišťuje, že některé věci se prostě nemění. Každý pocit normálnosti je pro mě teď nedocenitelný. Pomáhá mi se vrátit zpět k tomu, co jsem ztratila.

„Kurňa. No, já su prvních čtrnáct dní v trapse, ale pak sa stavím a všecko doženem,“ slibuje. „No, co sem chtěl, sem řekl. Teď už sa budu na tebe enom těšit. Užij si ty svoje narozky a pozdravuj prcka.“

„Díky, Robe. Vyřídím. Udělal jsi mi vážně radost.“

„To sem vážně nechtěl!“ prohlásí tragicky, jako by byl na jevišti.

„Čau. Blázne!“ zasměju se nahlas.

„To su celý já. Ahoj, holka.“

Robertovo jméno mizí z displeje a já se na něj ještě chvíli dívám, než zkontroluji čas. 6:50. Aspoň na okamžik jsem opět cítila ten známý hřejivý pocit ve svém nitru. Blázen bláznivá. S úsměvem se zahrabu zpátky pod peřinu. Díky Robertovi a jeho nezměnitelné povaze, je svět zas v pořádku. Je to dar, který přijímám s vděkem – ačkoli vím, že nemůžu čekat, že bude všechno hned zase jako dřív.

 

***

 

Tentokrát mě vzbudí prázdný žaludek, který nevolá po jídle, ale po něčem nejasném. Vzpomenu si na Roberta a jeho rafinovaný vtípek. Zajímalo by mě, jak dlouho plánoval, že mě vzbudí. A že k tomu využil moje narozeniny, „zákeřák“. Proč já mu pokaždé naletím. Bude to chtít nějakou odvetu. Vrátím ti to i úroky. To si piš.

Po návštěvě koupelny zamířím do kuchyně, kde oknem přes květinové záclony vstupují polední paprsky slunce. V elektrickém mlýnku zbyla trocha kávy z rána, a už jen díky její vůni se cítím o další kousíček lépe.

Nasypu kávu do překapávače, naliju vodu a zmáčknu tlačítko. Ten známý rituál mi připomíná, že alespoň něco mám v životě pod kontrolou.

Rodiče jsou v práci, Nikolka ve škole, a kolem mě panuje podivné ticho, jako hladina jezera – klidná, ale nikdo neví, co se skrývá pod ní. Máma mi v ledničce nechala připravený oběd, ale nemám sílu ho ohřívat. Trochu si zobnu a vracím jídlo zpátky. Ne, káva bude stačit.

S oblíbeným hrníčkem se usadím pod slunečník na zahradě a vychutnávám si tu těžkou, nahořklou chuť, která se mi pomalu rozlévá po patře.

A pak mi to dojde: koncert Bleeding Scream je už dnes. Hned mě přejde chuť i na tu kávu. Jak jsem jen mohla zapomenout? Jak jsem mohla na něco takového zapomenout?

Vzpomenu si na telefonát s Monikou, který proběhl ještě ten večer, co jsme se vrátili z vyřazení. Hovor bohužel nedopadl podle mých představ. Monika nemá hranice. Vždycky si jede to svoje.

„Tak co, už jsi na pátek nažhavená?“ zajímala se, sotva jsem jí sdělila důvod hovoru.

„Hele, asi to neklapne. Promiň.“ vymlouvala jsem se. Byl to ovšem slabý pokus, ale snaha byla.

„Jako vážně? Tohle se ti vůbec nepodobá. Ses pohádala s vašima, nebo co?“ zarazila se. I přes tu vzdálenost jsem si dokázala představit, jak špulí pusu.

„Ne, nic se neděje. Naši už jen na pátek domluvili rodinnou oslavu,“ zkusila jsem. Domluvená skutečně je, ale až na sobotu.

„El, ty prostě na ten koncert půjdeš!“ její hlas byl plný té jistoty, že to, co říká, je nevyhnutelné. „Klidně vašim brnknu a vysvětlím jim závažnost situace. Máš přece narozky.“

Zavolat rodičům? To mi nemůže udělat... Okamžitě se mi v hlavě rozsvítilo červené světlo. Moje představy o klidu a tichu, byly pryč.

„Nikomu nevolej. Já teda půjdu,“ rezignovala jsem. Věděla jsem, že pokud bych se jí postavila, bylo by to ještě horší. Monika je jako uragán. Snažila jsem se tomu uniknout, ale měla jsem hlavu prázdnou jak pátrací balón. Nic, co by mohlo zrovna ji zastavit mě nenapadlo.

„No vidíš, ani to nebolelo.“

A bylo to. Nedala mi jedinou šanci.

Tohle není moje volba. Měla bych se těšit, ale místo toho se ve mně perou rozporuplné pocity. Když už nic, alespoň to bude změna.

Co jiného se dalo dělat? Vzdala jsem to. Poslední měsíce jsem se úspěšně vymlouvala na školu, na všechno, ale teď už to nebylo možné. Jednou to přijít muselo. Monika je pouze podělaný katalyzátor. Ale co já? Co chci já?

 

***

 

Odpoledne uteklo, ani nevím jak. Když teď přemýšlím o koncertu, cítím strach a odpor tam jít. Chci si dál užívat ten klid, který jsem si tak pracně vybudovala. Ale mám pocit, že se mi všechno bortí pod rukama. Proč jsem vlastně souhlasila?

Bleeding Scream jsou úžasná kapela. Ještě před rokem bych skákala metr nad zemí a nemohla se dočkat, až je uslyším hrát naživo, ale teď mi ta myšlenka připadá spíš jako trest.

Natáhnu si na sebe tmavé ošoupané džíny a přiléhavé černé tričko s nápisem „La Petite Sirène“. Je to vtipný dáreček od mámy z její návštěvy Paříže. Vzala jsem ze skříně prostě první tmavší věci, co mi zrovna padly do ruky. Vlasy mi sahají po bedra a už teď jsem si jistá, že bych si je měla nechat zkrátit.

Co to vůbec řeším? Asi se snažím zaměstnat svou mysl obyčejnými věcmi, abych nemusela myslet na ten koncert.

Automaticky se ještě podívám do zrcadla, odkud na mě hledí tmavovlasá, drobná a bledá holka. Oči mám vykulené, jejich akvamarínová barva jen zvýrazňuje temné kruhy pod nimi. Bledá pleť a bez make-upu mě činí hotovou miss zombie.

Povzdechnu si a radši pohled odtrhnu. Zvoní zvonek. Kámošky už na mě čekají před domem.

 

***

 

Ve frontě u vstupu do kulturáku po nás pořád někdo pokukuje. Ty kradmé, někdy až oplzlé pohledy nejde nevnímat. Mám sto chutí se otočit a zmizet.

„Nepřijde ti, že na nás divně zíraj?“ ptám se opatrně Moniky a snažím se, aby mi v hlase nebylo znát napětí.

„To je v naprostym pořádku, jen ať se kouknou,“ konstatuje nevzrušeně.

Holky si na vzhledu daly opravdu záležet. Vyfikly se, takže není divu, že se po nich ostatní otáčí. Jenže ve mně to vyvolává akorát pocit, že jsem sledována. Ať žije paranoia.

Z vnitřku budovy už duní kapela, která zahřívá publikum před Bleeding Scream. Z venku nezní vůbec špatně. Dohromady mají hrát dnes tři, ale doufám, že na poslední nezůstaneme.

Pomalu postupujeme kupředu. Když si představím, co nás vevnitř čeká, tak jsem ráda že se táhneme jak šneci. Jenže všechno dobré jednou končí. Najednou jsme u dveří, kde stojí kluk, který kontroluje lístky. Může mu být tak pětadvacet. Svým krátkým sestřihem připomíná vojáka. Sleduji ho při práci, abych nemusela vnímat okolí.

„To jsou svaly, co?“ ozve se Monika, sotva jsme na řadě. Až teď jsem si uvědomila, jaký je ten kluk „vazoun“.

„Tohle je můj starej známej, že jo Vojto?“ pokračuje.

Oslovený se na ni usměje a přitom se s ní snaží flirtovat.

Jasně, přátelské srdce a šestnáct kilo svalů.

„Co takhle jít si pro něco k pití a pak zkouknout sál?“ navrhuje Val, jakmile nás „vazoun“ řádně označkuje a pustí dovnitř.

V předsálí postává dav lidí. Při pohledu na ně ucítím v břiše nepříjemné sevření. V sále jich bude určitě mnohem víc.

Z nervozity si na prstě kroutím prstýnkem: stříbrnou spirálou s malým měsíčním kamínkem. Dal mi ho Robert k minulým narozeninám a vyrobil ho úplně sám. Učí se na zlatníka a je v tom opravdu dobrý.

Plán zajít si pro něco k pití padl. Zjišťujeme, že dostat se k baru je prakticky nemožné, ledaže bychom zatoužily zažít, jak že přesně se cítí ty příslovečné sardinky v konzervě. Lidé na drink čekají dokonce ve třech pořádně nahuštěných řadách.

Míříme tedy na místní toalety, kde je naštěstí zatím jen pár holek.

„Ukaž, musíme tě nějak zkulturnit,“ přepadne mě tam Monika s vytasenou řasenkou a tvářenkou.

„Já si vážně nemyslím, že…“

„Drž!“ houkne na mě.

Jejímu kosmetickému útoku se nedá bránit, pokud bych, tady a teď nechtěla vyvolat šílenou hysterickou scénu.

„No, to už je lepší. Teď máš kukadla jako zrcadla.“ zhodnotí po chvíli své dílo.

Nelíbí se mi, co se mnou provedla. O žádnou pozornost nestojím. Mám holky moc ráda, ale někdy si říkám, že nám to kamarádství klape právě proto, že jsme každá úplně jiná.

Potřebuji být chvilku sama a srovnat si myšlenky, tak se schovám v kabince. Nervy mám napjaté k prasknutí. Zavřu oči, hlavu si opřu o kolena a zhluboka dýchám. Musím to zvládnout!

Po pár minutách slyším Moniku, jak volá: „Hele, počkáme na tebe v sále.“

Dveře se zavřou a já zůstávám sama. A to je přesně to, co jsem si přála. Jenže, co dál?