Lapena v Notách - 3. kapitola

Upozornění: Obrázek na obálce je ilustrativní a byl vytvořen za pomoci umělé inteligence. Všechny postavy, děje a situace popisované v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, místy, událostmi či skupinami, včetně kapely Bleeding Scream, je čistě náhodná.

3. kapitola

Otevřu dveře kabinky a vykročím směrem ven. To bude dobrý. Tu hodinku dvě to vydržím. Nejraději bych tam ale zůstala zavřená o trochu déle – třeba celou noc. Jenže venku se už začíná tvořit fronta. Předkapela zřejmě brzy dohraje, a tak to tu slečny vzaly útokem.

Všechno dobré se okamžitě rozplyne, když hned za toaletami stojí jako zjevení Petr. Ledový mráz mi přejede po zádech. Proboha, kde ty se tu bereš?

Kývnu hlavou na pozdrav s planou nadějí, že uhne.

„Musím s tebou mluvit,“ prohlásí místo pozdravu a udělá krok mým směrem.

„Nemáme o čem.“ Narovnám se, abych svá slova zdůraznila.

„Eleno, přestaň! Fakt mě nebaví, jak se mi pořád vyhejbáš.“ Z jeho tónu odkapává podráždění, jako když kapka vody spadne do rozžhaveného oleje. Přiblíží se o další krok.

„Já se ti nevyhýbám. A nepřibližuj se!“ Můj hlas se zatřese, ale snažím se znít dál pevně.

„Ty si na mě prostě čas uděláš!“ zasyčí a jeho přítomnost se přese mě valí jako těžký oblak.

Zavřu oči a představím si, že zmizí – prostě se vypaří, jak pára nad hrncem. Jsem malý ostrov klidu a on odplouvá pryč… Jenže když oči znovu otevřu, čeká na mě realita. Petr stojí přede mnou, ještě blíž, a jeho prsty se už natahují po mé levé paži. Proč se nikdy nestane to, co chci?

„Nech mě být!“ řeknu důrazně a cuknu sebou, dřív než se mě stihne dotknout.

Přinutí mě o dva kroky couvnout. Chci proklouznout kolem něj, ale nejde to. Chytí mě za ramena a zatlačí do nejbližšího kouta, kde zády narážím do zdi. Mám chuť se do ní vsáknout, zmizet, jenže ona mi neposkytne úkryt, jen svou tvrdou neoblomnost. Polknu, i když to skoro nejde. Hrdlem se mi derou zlé chutě, které potlačím jen silou vůle.

Mysli Eleno, mysli! Oči mi těkají po místnosti. Mezi postavami, které procházejí kolem, se cítím neviditelná, odříznutá. Tolik svědků, a přitom nikdo nevidí, co se děje v tomhle malém koutu světa. Nebo to možná vidí, jen nechtějí.

„Neblbni, vždyť se nic neděje,“ slyším jeho hlas. Hlubší, tišší. Blíž.

Mám pocit, že je snad všude – jeho dech na mém čele, jeho ruce, které se mi zdají těžší, než by měly být. Nemůže si nic dovolit. Ne tady. Ne mezi tolika lidmi. Něco v jeho pohledu mě přimrazí. Temnota, kterou jsem dřív neviděla, nebo možná nechtěla vidět. Poprvé mě napadne ta šílená myšlenka – co když je to on? Petr a ten přízrak? Ne, to je absurdní, přesvědčuju se, ale přesto cítím něco mezi strachem a pochybností.

„Uklidni se, chci s tebou jen mluvit,“ dodá a zatlačí trochu víc, aby zdůraznil, že nehodlá ustoupit.

„Jestli mě nepustíš, začnu křičet,“ varuju ho. Vím, že můj hlas zní slabě, ale uvnitř mě se něco vzdorovitě vzdouvá. Neudělám to, co chceš. Už nikdy! „O co ti jde?“ vyjedu na něj, přimhouřím oči a snažím se zachovat klid.

„Chci tebe,“ procedí mezi zuby. Z jeho dechu ucítím ostrý závan alkoholu.

Cuknu hlavou dozadu, jako bych se chtěla ochránit. „To nemyslíš vážně…,“ dostanu ze sebe, i když odpověď tuším.

„Myslím! Slyšelas mě dobře,“ zasyčí a skloní se ke mně o kousek blíž. „Chci tebe!“

„Ne, ne a ne!“ vyprsknu. Hlas se mi na konci zlomí, což mě jen víc rozzuří. „Teď mě pusť!“

„Zapomeň na to!“ zasyčí a upřeně se na mě dívá. „Dneska se odkopnout nenechám!“

„A co Bára?“ pokusím se ho vyvést z rovnováhy. Nasadím tón plný pohrdání. „Určitě někde venku přešlapuje, celá nažhavená.“

Jeho oči ztvrdnou a čelist se mu napne. „Seru na Báru!““ vyštěkne tak prudce, že sebou cuknu.

„Petře, brzdi!“ ohradím se hlasem o oktávu vyšším, než bych chtěla. „Ty víš, proč to skončilo. Tak už mě sakra nech být!“

Petrova nevěra byla úder, který jsem vůbec nečekala. Přišla jsem na ni úplně náhodou – vlastně až trapně filmově. Ten večer jsme měli mít rande. Poslal mi zprávu, že mu něco děsně důležitého zkřížilo plány. A já? Samozřejmě jsem mu věřila. Tehdy jsem ještě věřila všemu.

Holky mě nakonec přemluvily, ať jdu s nimi do kina, a já si říkala, že je to možná lepší než smutnit doma. Petrova děsně důležitá věc byla Bára. Seděli dvě řady před námi, jeho ruka se houpala na jejích ramenou, zatímco si něco šeptali do uší. Smáli se, jedli popcorn, líbali se během titulků. Scéna jako vystřižená z tragikomedie, kde jsem nedobrovolně hrála kompars.

V kině jsem se držela. Smála se s holkama, předstírala, že jsem nad věcí. Ale doma už to bylo jiné. Tam nebylo co předstírat. Ten večer se mi zhroutilo něco, co jsem považovala za pevné – důvěra, bezpečí, sebeúcta.

Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Protože tehdy jsem ještě netušila, že zlomené srdce je jen slabý odvar toho, co život umí.

„Ty mě nechápeš,“ zaskuhrá téměř nešťastně a jeho hlas mě vtáhne zpět do přítomnosti. Skoro jako by mu na mně vážně záleželo. Skoro.

„Ne, to ty nechápeš!“ odpálkuju ho. Cítím, jak se mi nohy podlamují. Brní mě celé tělo, jako by se moje nervy přehřívaly. Tohle je špatně. Všechno je špatně.

„Ano, udělal jsem chybu. Vím, že to s Bárou tě naštvalo. Byl to jen jeden přešlap, nic víc,“ pokračuje tiše, skoro prosebně.

Kdybych nevěděla, jaký ve skutečnosti je, možná by mě jeho tón obměkčil.

„Slibuju, že se polepším. Udělám cokoliv, abych tě dostal zpátky, lásko.“

To oslovení mě zasáhne jako rána pěstí. Lásko? Jak to slovo může tak bezostyšně použít, když dávno ztratilo jakýkoliv význam, který pro mě kdy mělo?

„Neříkej mi tak,“ procedím skrz zaťaté zuby. „A dej… ty… pracky... pryč!“ Zdůrazňuji každé slovo, aby konečně pochopil.

Jeho pohled potemní a začne se ke mně naklánět.

„Nech toho!“ Tlačím vší silou dlaní na jeho hruď, abych si ho udržela od těla. Srdce mi buší tak rychle a hlasitě, že si nejsem jistá, jestli ho Petr neslyší taky.

„Eleno, lásko moje jediná. Vždyť nám bylo spolu dobře,“ protahuje sladkým, téměř mazlivým tónem, který by možná roztekl jiné holky. Na mě už neplatí.

Sundá ruce z mých ramen, ale jen proto, aby mi mohl sevřít tvář ve svých dlaních. Tlak jeho prstů je pevný, drsný, a já mám pocit, že mi propaluje kůži.

„Nech mě být, prosím! Pusť mě!“ zašeptám, hlas mi zní cize, vysoký a pisklavý, jako by mi ani nepatřil.

„Ne!“ odsekne ostře a vyprchá z něj všechno předstírané teplo. „Nejdřív mi dej pusu! Nemůžu tě ztratit, lásko!“

„Nechci!“ vyrazím ze sebe, dýchám přerývaně a snažím se jeho paže odstrčit. Jenže on se ke mně tiskne ještě víc a celým tělem mě přitlačí ke zdi.

„Nedělej to! Prosím!“ Zoufale otáčím hlavou na stranu. Není kam uhnout. Stěna za mnou je tvrdá a neoblomná, stejně jako on.

Slzy mi pálí v očích, ale mrkáním je držím na místě. Panika mi začíná ovládat tělo – všechno se stupňuje.

A pak najednou na Petrově rameni přistane cizí ruka.

„Ty jsi neslyšel, že ji máš nechat být?“ ozve se pevný hlas s cizím přízvukem.

Petr se vztekle otočí. „Co si to…“ začne, ale slova mu uvíznou v krku.

Za jeho zády stojí Ian McLean, baskytarista z Bleeding Scream. Je ohromně vysoký, skoro jako by byl z nějakého jiného světa. Téměř dvoumetrová postava působí nepřehlédnutelně, a ten jeho chladný pohled by bez problému dokázal zmrazit tekoucí vodu. Do čeho jsem se to zas dostala?

„Jen… jen jsme si tu povídali,“ vykoktá Petr.

„Jo, jasně!“ Ianův hlas je pevný a klidný, ale zní v něm napětí. „Teď zmiz!“ Význam jeho slov je neoddiskutovatelný.

Petr se na okamžik zarazí. Jeho pohled těká mezi mnou a Ianem, váhá, ale místo aby poslechl, otočí se zpět ke mně.

„No tak, lásko, prosím…“

„Vypadni!“ hlesnu, hlas mi drhne v krku, ale zároveň je ostrý jako břitva. „Jdi… už… pryč!“ Každé slovo musím vytlačit přes zaťaté zuby.

Na tváři se mu objeví směs vzteku a ponížení. „Ještě jsme neskončili!“ zavrčí nakonec a jeho tón mi způsobí další vlnu mrazení.

Petrova postava mizí v davu.