Lapena v Notách - 4. kapitola

Upozornění: Obrázek na obálce je ilustrativní a byl vytvořen za pomoci umělé inteligence. Všechny postavy, děje a situace popisované v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, místy, událostmi či skupinami, včetně kapely Bleeding Scream, je čistě náhodná.

4. kapitola

Veškerá energie ze mě při střetu s Petrem vyprchala, všechno se mi v iluzorním kruhu rozplývalo.

„Jsi v pohodě??“ Ianův hlas ke mně doléhá z jiného světa.

Ne, nejsem v pohodě! Stojí to za hovno. Zatnu čelist, ale nic neřeknu. Slova se mi zaseknou v hrdle jako kost.

„Už se nemusíš bát,“ pokračuje konejšivě, a jeho klidný tón mě přece jen donutí se na něj podívat.

Na fotkách jsem ho viděla mnohokrát. Ale mít ho takhle blízko? Oči má smaragdově zelené. Zářivé. Pohlcující. Zneklidňující. V jiném čase a za jiných okolností by to byl splněný sen. Jenže čas vrátit nejde.

„Jak se jmenuješ?“ zeptá se.

„Elena,“ vysoukám ze sebe první slovo.

„Elena,“ zopakuje moje jméno. Protáhne ho, jako by si ho vychutnával. Tón jeho hlasu mě ale bodne víc, než bych čekala.

Uvnitř mě vybuchne varování, že je příliš blízko. Zasahuje do mého osobního prostoru. Než stihnu ustoupit, nakloní se a zašeptá mi do ucha:

„Nad čím přemýšlíš, mo leannan?“

Ucítím na kůži jeho dech. Prudce ucuknu. Přes hukot lidí kolem slyším, jak si povzdechne.

„Děkuju za pomoc,“ špitnu, protáhnu se kolem něj a nechávám ho tam stát. Musím pryč. Ani to, že mi pomohl, mu přece nedává právo se chovat tak důvěrně.

Muselo to být tím přízvukem, kvůli kterému se mi najednou vybavil článek v časopise – tátu má Skota, máma je Češka. Díky tomu mluví dobře oběma jazyky. Výjimečně měli pravdu. A „mo leannan“? Ta slova ve mně rezonovala, i když jsem netušila, co znamenají. Zvláštní kombinace důvěrnosti a neznáma mě rozhodila ještě víc.

Ztracená ve vlastních myšlenkách, skoro vůbec nevnímám okolí. A pak… narazím do něčeho tvrdého – něčího těla. Instinktivně zvednu ruce, ale pevný stisk mě zachytí a zabrání bolestivému pádu. Chvíli jen stojím, zmatená a překvapená, a přes náhlý úlek sotva zadržím výkřik.

„Pozor na cestu,“ ozve se pobavený hlas.

Zvednu hlavu a podívám do tváře toho cizince. Na kratičký okamžik se jeho oči rozšíří, jako by ho něco zarazilo. Téměř to nestihnu postřehnout, protože se rychle ovládne.

„Omlouvám se,“ zamumlám tiše. Moje vlastní hlasivky jako by mi vypověděly službu.

Couvnu o krok, abych získala odstup, a bez jediného pohledu zpět zamířím dál. Pořád cítím na zátylku, že mě pozoruje, jenže se neodvážím otočit.

Sál už se téměř zaplnil, lidí přibývá. Prohledávám okolí a snažím se najít známé tváře. Zabere to chvíli, než se mi podaří holky zahlédnout. Ještě se k nim musím prokličkovat.

„Povedlo se. Holky mě změří pohledy. Stačí jim jeden, aby pochopily, že nejsem ve své kůži.

„Co se děje?“ ptá se Monika přímo, její výraz přechází ze zaujetí do obav.

„Petr,“ vydechnu.

„Cože?! To nemyslíš vážně! On tu je?“ vybuchne kamarádka. „Jestli se k tobě znova přiblíží, tak mu dám normálně do držky, kreténovi! Jemu nestačí, že vojel půlku školy?! Tenhle hajzl udělá cokoliv, jen aby dostal, co chce.“

„Kašli na něj,“ pokouším se ji uklidnit, přestože to potřebuji víc než ona. „Ať si klidně propíchá cestu až do Číny.“

Snažím se působit lhostejně, ale obavy mě pořád svírají. Co když se ten incident znovu zopakuje? Do dneška jsem věřila, že by mi neublížil, ale teď už si tak jistá nejsem.

Monča si to ovšem přebere po svém. Z jejích úst letí jedna nadávka za druhou: „Kretén! Debil! Pověsit za koule! Vykastrovat!“ Val jí košatě přizvukuje a přidává své vlastní komentáře.“

Na okamžik mě napadne, že bych jim mohla povědět i o tom nečekaném setkání s Ianem. Jenže co bych asi tak řekla? Že toho blba odpálkoval, zeptal se mě na jméno a já utekla, jako bych snad byla úplně bezradná? Ne, na to se opravdu necítím.

Val přijde s bláznivou myšlenou jít co nejblíže k pódiu.

Jen to ne, prosím.

„Holky, tohle je fakt blbej nápad,“ říkám, když si začnou razit cestu dopředu. „Bude to tam fakt šílený.“

Monika se otočí a září vzrušením. „To vydržíme! Každá sranda něco stojí.“

Moni, i ty? Tohle nedopadne dobře. Ano, atmosféra tam bývá nejlepší, o tom žádná. Jenže ony opravdu neví, do čeho jdou. Být takhle v kotli lidí je masakr. Vepředu většinou není k hnutí, člověk občas schytá nějaký ten šťouchanec a zpocená těla se na sebe doslova lepí. A nemáš žádnou kontrolu nad situací.

Pomalu a neochotně se posunuji za nimi. Teď rozhodně nechci zůstat sama, takže mi nezbývá nic jiného.

„El!“ volá na mě Monča „Pojď, nebo se nám zase ztratíš.“

Zhluboka se nadechnu a zrychlím.

Dav mě vtáhl jako příbojovou vlnu. Lidé kolem mě se tlačili blíž a blíž, každý centimetr prostoru zmizel. Snažila jsem se dýchat, ale vzduch byl těžký a lepkavý.

Co když se něco stane? Ne,... nesmí se to stát znovu!

***

Skutečně jsme se přesunuly a teď stojíme mezi nejoddanějšími fanoušky, v blízkosti pravých repráků a nevím, jestli to mám brát za výhru nebo trest. Kamarádky si vítězoslavně pobrukují, zatímco já se snažím přežít. Však vás ten smích brzy přejde.

Místo, které holky proti mé vůli vybraly, mi připadá jako zkouška trpělivosti, pociťuji, že se v tomhle prostoru ztrácím.

Najednou se v sále setmí a zepředu se na nás valí mlha, prosvícená červenými světly. Strach v mé hrudi roste, když si uvědomuji, že jsem obklopena křičícími fanynkami a natěšenými fanoušky, kteří by pro své idoly udělali cokoliv. Zvuky, které k nám doléhají, vytvářejí atmosféru filmu „Vřískot“, a každý úder mého srdce rezonuje s napětím v sále. Někteří neurvalci se snaží dostat přes nás k pódiu a v tu chvíli cítím, jak kolem mě vysávají kyslík. Každý pohyb je boj o přežití. Až moc blízko, až příliš těsno. Zřejmě jsem se zbláznila, když jsem s dneškem souhlasila.

Už první song fanoušky zcela pohltí a zpívají známá slova spolu s kapelou. Já se ale přidat nemůžu. Na to, abych křepčila, bych musela být víc v pohodě. Zkouším si koncert i tak vychutnat. Bleeding Scream za trochu té snahy rozhodně stojí.

Monika s Val se zrovna taky moc nevrtí do rytmu. Jsme jak tři Moiry¹, které stojí na břehu rozbouřeného moře. Val hltá očima zpěváka Lukáše Krejčího, alias Lukyna a Monika nemá prostě metal ráda. I když zrovna tahle první písnička je ještě slabý odvar toho, co ji čeká.

Když pohlédnu na Iana, cítím zmatek – jeho soustředěnost a charisma mě fascinují, ale zároveň mám obavy, že se pod tlakem jeho talentu zpomalím. Když hraje, mám pocit, jako bych byla svědkem něčeho výjimečného, což mě zas svádí k tomu, abych se přiblížila. Jenže to nemůžu a ani nechci.

Blonďaté vlasy má na bocích vyholené, na temeni svázané do uzlu. Černý nátělník kontrastuje s tetováním keltských znaků na pravé ruce. Zajímalo by mě, co přesně znamená notová osnova bez not na vnitřní straně levého předloktí – snad volnost nebo touhu po hudbě, která ještě nebyla napsaná. Možná je to symbol jeho života, který je neustále v pohybu. Náš večer je na tom podobně.

Všichni jsou potetovaní – Ian, Lukyn, frontman a kytarista Aleš Kovář, a bubeník Drew Graham, který je mimochodem Ianovým bratrancem. Nepodobají se příliš, snad jen v detailech: Drew má vlasy o odstín tmavší, na bocích vyholené a na temeni spletené do copu. K tomu si nechává růst vousy.

Drew s úsměvem pokukuje po Ianovi. Přistihnu se, že jim závidím jejich sebevědomí. Je úžasné nechat se unášet hudbou a emocionálním nábojem, ale stále mi schází odvaha. Zatímco já stále bojuji s tím, co se děje, Monika vážně trpí. Přestože jí nevidím do obličeje, její napětí je téměř hmatatelné – stojí napnutá jak basová struna. Zato Val mě překvapí, když u jedné písničky zpívá refrén s kluky. Opravdu nekecala, když říkala, že už od nich něco poslouchala.

Kapela hraje jednu pecku za druhou, energetické riffy spolu s chytlavými melodiemi se nesou vzduchem a vtahují všechny do rytmu. Z fleku by mohli po vystoupení vydat album s názvem „Best of“ – jejich výkon je neuvěřitelný, profesionální a strhující. Díky nim chvilkami zapomínám, kde jsem.