Lapena v Notách - 5. kapitola

Upozornění: Obrázek na obálce je ilustrativní a byl vytvořen za pomoci umělé inteligence. Všechny postavy, děje a situace popisované v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, místy, událostmi či skupinami, včetně kapely Bleeding Scream, je čistě náhodná.

 

5. kapitola

 

Dozní poslední song. Fanoušci se ještě naposledy probouzejí z euforie, když mezi ně Ian s Alešem rozhazují trsátka. Sotva přiletí Drewovy paličky, dav na moment propukne v nové šílenství. Po tomto neodmyslitelném rituálu se rozsvěcují světla. Lidé se zvolna přesouvají k východu, aby nabrali síly na další kapelu. S každým krokem se dav rozestupuje a otevírá nám více prostoru.

„Nic neříkej,“ zavrčí Monika, její oči se zúží a hned je mi jasné, že něco není v pořádku.

Vážnost situace však přeruší Val, jejíž chichotání připomíná cinkání rolniček, které si bez pozvání vtrhne do napjaté atmosféry.

„Kdybys tak viděla ten svůj výraz,“ dobírá si kamarádku s potěšením a její úsměv je nakažlivý.

„Stejně vás neslyším. V hlavě mi hučí, jako by tam někdo postavil vlakové nádraží,“ odpálkuje nás dotyčná.

Ta představa je tak absurdní, že už nevydržím a přidávám se k Val ve smíchu. Stres, který se za celý večer nahromadil, se pomalu rozpouští a pocit stísněnosti ustupuje.

„Už chápu rčení, že pro lásku se musí trpět,“ konstatuje Monča nakonec a frustrovaně si promne spánky, jako by se tím pokoušela vymazat absurditu celé situace.

Její gesto mě znejistí, ale přesto se zeptám: „Viděla jsi Marka?“

„Jo, ale neměl čas. Mám na něj počkat, než všechno sbalí,“ odpovídá s naprostou samozřejmostí.

„Takže tu zůstáváš?“ vyzvídám dál.

„My tu zůstáváme,“ opraví mě důrazně. „Myslíš, že jsme zapomněly na tvoje narozky? Ani náhodou. Půjdem na panáka.“

Její neústupnost mě zarazí, až se skoro zhrozím.

„Ale na další kapelu fakt už nejdu,“ dodá s úšklebkem.

Vůbec jsem si dnešní večer takto nepředstavovala. Plán byl jasný: jít na BS, užít si show a pak domů. Jednoduché. Jenže teď… Monika se zdá být nadšená, jenže já se cítím jako loď, která se ocitla na rozbouřeném moři bez kotvy, unášena tím, co si neplánovala. Můžu vůbec ještě zachránit další průběh večera? Nebo už je rozhodnuto a já jen vplouvám do víru, kterému nemám sílu vzdorovat?“

„Je to nutné?“ Nasadím psí oči, doufajíc, že mi holky prokážou milost.

„Jasně! Ještě to tu rozjedem, dámy,“ zahlásí Monika sebejistě, jako by si sama potřebovala dodat energii právě tím odhodláním.

 

***

 

Chci domů! Místo toho stojíme kousek od zvukařského pultu, zatímco Marek neustále něco vyřizuje s lidmi kolem sebe. Kaštanové vlasy stažené do culíku odhalují jemnou tvář, v níž vynikají překvapivě velké oči. Už chápu, co na něm Monika vidí.

V sále zůstalo jen pár skupinek lidí. Všichni využívají přestávku, aby si vydechli a zahnali žízeň. Monča hází zasněné pohledy směrem k Markovi a Val sleduje  Bleeding Scream, kteří uklízejí poslední věci z pódia. A já? Snažím se nedívat nikam a přitom nepůsobit jako naprostý idiot.

Monika do mě šťouchne a naznačuje, abych se na ni podívala. Její výraz mluví za vše. Marek na nás konečně mává a gestem nás vyzývá, abychom přišly.

Začíná ten nechvalně známý představovací rituál. Jak já tyhle situace nesnáším! Nikdy nevím, jak se mám správně chovat, a teď se cítím ještě vlezleji. Tohle je Moničina akce. To ona chce Marka. My s Val tu jsme jen jako křoví. Ale nezbývá mi nic jiného, než se zhluboka nadechnout a nasadit milý úsměv. Ostatně, dělám to pro kamarádku.

„El dnes slaví narozeniny,“ vyhrkne Val, sotva přijde řada na mě.

Mám chuť ji zaškrtit.

„Opravdu? V tom případě všechno nejlepší! Doufám, že sis koncert užila,“ přeje mi Marek a podává mi ruku.

Nakloní se ke mně, aby mi dal pusu, stejně jako holkám přede mnou. Jenže já ztuhnu a nastavím mu tvář téměř mechanicky. Zatínám zuby a snažím se nedat najevo, jak mi jeho blízkost vadí. Nemůže za to, ale já taky ne.

„Děkuju,“ špitnu co nejzdvořileji.

„Copak se děje, že tak záříš, kámo?“ ozve se mi za zády povědomý hlas.

Do zorného pole mi vstoupí kluk, do kterého jsem narazila v předsálí. Když uvidí naše spojené ruce, pronese suše, spíš pro sebe: „No, už asi vím proč...“

Rychle Markovu ruku pustím. Okamžitě se mi uleví, že už mám tuhle šaškárnu za sebou.

„Nech toho, Wiki. Potřebuju, abys mi tohle odnesl do auta,“ přeruší ho Marek a ukáže na velký kovový kufr vedle sebe.

Wiky zasalutuje jako voják, ale než zmizí, ještě na mě mrkne a prohodí: „Tak zatím, maličká.“ Popadne kufr a zamíří rázným krokem ke dveřím.

Po zádech mi přejde mráz. Zvláštní týpek. Takový přidrzlý suverén.

 

***

 

Všimnu si, že Val je zaujatá rohem sálu. Když její pohled následuji, spatřím kluky z kapely bavit se se skupinou fanoušků. Zřejmě už mají všechno sbaleno a teď se věnují družení. Monika na Marka neustále něco švitoří, jenže on se zdá být rozptýlený a dívá se stejným směrem jako my. Lukyn nás zaregistruje, přičemž nám naznačí, abychom šli k nim.

Ne, ne, ne… on ukazuje i na nás. Nechci tam jít!

Předstírám, že si ničeho nevšímám, a otočím se demonstrativně na jinou stranu, v naději, že se mě to, co se děje, nebude týkat.

Dotek na zádech mě překvapí, až málem nadskočím. Marek. I tak mi po kůži přejde štiplavý chlad, ať už z úzkosti, nebo jeho blízkosti. Vůbec nechápu, o co mu jde a jsem zmatená jak lesní včela uprostřed bouře. Vzpamatuji se a nasazuji si další umělý úsměv, aby nikdo nepoznal, jak mě rozrušil. Musím být normální. Všechno je přeci v pořádku.

Zjišťuji, že jde jen o pobídku, abych se pohnula; holky už vyrazily a fanoušci, co tam stáli, kolem nás zrovna odcházejí.

„Nejsou na tebe tři moc?“ ozve se Ian s tím svým přidrzlým úsměvem, který znám z fotek. „Nepotřebuješ kamarádskou výpomoc?“

Horko mi stoupá ke spánkům. Určitě jsem rudá jako rajče, které by si na buñolských¹ slavnostech našlo čestné místo. K mé smůle Ian to vidí a vítězoslavně se šklebí.

V hrudi se mi zvedá nepříjemné napětí, jako by pod povrchem něco tiše dunělo, připravené každou chvíli vystoupit na povrch.

„Slečny tu slaví narozeniny, tak mě napadlo, že je pozvu na skleničku,“ oznámí Marek bezelstně.

Vážně? Ty taky? Probodnu ho pohledem, ve kterém se mísí podráždění s pocitem zklamání. On se však jen pobaveně usměje, jako by netušil, co spustil.

„Kdo se narodil?“ zajímá se Drew, jehož přízvuk je mnohem výraznější než Ianův.

„Tady Elena, “ práskne mě Marek okamžitě.

„V backstage máme ještě chlastu dost,“ zahuhlá Aleš, opřený o stěnu tak divně, že vypadá, jako by každou chvíli mohl ztratit rovnováhu. Jeho dlouhé metalové háro se pohne při každém kývnutí hlavou, skoro ho celého pohlcuje.

„Takže narozeniny?“ ozve se Ian záludně. „Kdybych to věděl, tak by jsi mi tak lehce neutekla.“

Ztuhnu. Sakra. Otočím se na holky. Val jen pozvedne obočí, Monika vypadá zamyšleně. Paráda. Tohle mi neprojde. Zase se dostávám do situace, ze které není úniku.

Jenže na vysvětlování nemám sílu, ani náladu. Uvnitř mě začíná něco doutnat a nabírá to na síle. Nádech, výdech...

„Proč? Nebyl důvod.“ Pokrčím rameny s hranou ledabylostí.

„Protože mě to zajímá,“ vrátí mi Ian. „Hele, máš vůbec občanku, Eleno?“ Poslední slovo protáhne, jako by šlo o hru, ve které znal pravidla jen on.

„Zklamu tě, ale občanku ti neukážu. Co takhle kartičku z klubu trpících předčasným stárnutím kvůli tvým vtipům?“

Marek s Lukynem vyprsknou smíchy. Neřeším je. Celá moje pozornost je soustředěná na Iana. Nenechám ho mě převálcovat.

Ten se krátce zasměje. „Mě jsi rozhodně nezklamala "mo leannan."