Lapena v Notách - 7. kapitola

Upozornění: Obrázek na obálce je ilustrativní a byl vytvořen za pomoci umělé inteligence. Všechny postavy, děje a situace popisované v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, místy, událostmi či skupinami, včetně kapely Bleeding Scream, je čistě náhodná.

 

7. kapitola

Stojím na schodech a drkotám zuby, zatímco se chladný noční vítr prokousává mou odhalenou kůží. Na sobě mám jen tričko s krátkým rukávem a džínovou sukni. Z budovy za mnou se ozývá pulzující rytmus, vkrádající se mi do uší jako zlý duch. Pootevřené dveře chrlí oblaka kouře smíseného s párou, která mě obklopí a pohltí.

Studená ruka mi zakryje ústa. Něco pevného se mi prudce ovine kolem pasu a táhne mě to do tmy. Panika mě zaplavuje jako přívalová vlna. Kde to jsem? Co se děje? Připadám si, jako bych stála na hranici vzpomínky – nejasné, děsivé. A pak ji znovu ucítím: tu vůni, která přináší šepot, od kterého mi tuhne krev v žilách…

 

„Ne, neee!“ vykřiknu ochraptěle. Hlas se mi láme, hrdlo mám stažené děsem. Pokusím se utéct, zamotám se do přikrývky a málem spadnu z postele. Celé tělo se mi otřásá posledními dozvuky té noční můry. Po zádech mi stékají studené krůpěje potu. Do koupelny vběhnu na poslední chvíli. Žaludek mám prázdný, přesto mě to „nic“ opouští s neúprosnou intenzitou. Po nekonečných minutách klečení u záchodu, stále sevřená tím pocitem, který se ve mně vzdaloval stejně těžce jako noční můra, se nakonec odhodlám k rychlé sprše a vyčistím si zuby, marně se snažíc smýt zbytky toho děsu.

Už cestou dolů do kuchyně cítím na schodech sladkou vůni palačinek. Nikolka je miluje. V břiše mi nepříjemně zakručí, tentokrát hladem.

Zajímá mě, jestli naši slyšeli ten můj křik. Naštěstí se chovají naprosto normálně. Na jednu stranu mě to uklidňuje, na druhou se vkrádá neodbytná otázka – co vlastně ví?

Popadnu hrnek kávy, jednu palačinku a svalím se na židli vedle Nikolky. Ještě si ani nestihnu kousnout, když mi zapípá mobil.

„Musíš ten krám tahat pořád s sebou?“ zavrčí máma od sporáku.

Na její výtku nereaguji, místo toho jí ukážu obsah zprávy: „Monča se ptá, jestli se můžu po obědě stavit.“

Ve skutečnosti píše přímo:

 

Kavárna. Ve dvě.

 

„Ať pak dorazí na dort a grilovačku,“ navrhuje máma.

„Zeptám se,“ odpovím, i když už teď vím, že to neudělám.

Na další oslavu nemám náladu. Sotva jsem zvládla včerejšek. Napětí ve mně stále přetrvává, ne a ne se uvolnit.

„Ten dort budu vařit já,“ chlubí se Nikolka se zvednutou bradou, načež jí tvář ozdobí hraná důležitost.

Snaží se upoutat pozornost, což chápu. V poslední době se všechno točilo kolem mých přijímaček a maturity, a tak si možná připadá trochu odstrčená.

Dopoledne trávíme společně – s Nikolkou a tátou hrajeme deskové hry. Její výbuchy smíchu mě nutí se taky smát. Pak ještě pomáhám mámě s vařením.

Doma vládne pohodová nálada, což působí na moje pocuchané nervy jako balzám. V hlavě mi ale pořád dokola běží obrazy ze včerejška. Snažím se na ně nemyslet, jenže je to jako převalovat kámen, který zůstává pořád na stejném místě.

Po obědě se chystám na domluvenou schůzku s holkami, když mi zapípá další zpráva. Tohle číslo neznám.

 

Blahopreju k narozkam.

Jak sis uzila koncert?

Tesim se, az zas budeme spolu.

 

První, kdo mě napadne, je Petr. Po včerejšku by mě to ani nepřekvapilo. Ale ten tón… Něco na té zprávě mě zarazí. Přijde mi příliš vlezlá. A proč mi píše z neznámého čísla?

Zavrtím hlavou a mobil schovám do kapsy. Nemám čas se tím teď zabývat. Holky už na mě čekají. Jenže během cesty do kavárny mi ta slova neustále znějí v hlavě.

 

 

***

 

Kamarádky už sedí na našem obvyklém místě, obklopené jemnou vůní kávy. Monika mě okamžitě vtáhne do děje, sotva dosednu vedle nich.

„Je dobře, žes zdrhla tak brzo.“

„Proč? Stalo se něco?“ Její slova mě zarazí a cítím, jak se mi srdce trochu rozbuší.

„No, kde začít…“ povzdechne si. „Včerejšek nedopadl, jak měl,“ dopoví zklamaně.

Na chvíli nás vyruší příchod servírky, u které si objednávám dvojité espresso.

Kafe, kafe, kafe… odříkávám si svou oblíbenou mantru. Nutně ten tmavý tekutý zázrak potřebuji, abych holky vůbec zvládla.

Monika mě po odchodu servírky uvádí do obrazu: „Jakmile jsi zdrhla, šlo se do backstage. Kluci fakt vytáhli nějakou whisky. No co ti mám povídat, hnus. Drew něco řešil s Ianem a ten se při tom tvářil dost nasraně.“

Při zmínce o Ianovi se mi zrychlí tep, ať chci, nebo ne. Pod hrudníkem to začne pulzovat, jako by každé slovo o něm rozdělovalo moje vnitřnosti na dvě poloviny. To je určitě z toho, jak mě včera rozčílil.

„Zřejmě se chytli...“ Odmlčí se a šnečím tempem usrkává ze svého hrnku, bez ohledu na to, že jsem napružená po dalších informacích, jako lano na Bungee dumping. „Nakonec tu flašku dojel Ian s Alešem,“ pokračuje konečně.

„A teď to vybal ty… máš nám co vysvětlovat, dámo!“ přikáže mi Monika.

Ani se nemusím ptát, co tím myslí. Bylo mi od začátku jasné, že budu brzy podrobena křížovému výslechu. Jenže mě zajímají spíš informace o ní a Markovi. Jenže ani ona otázkám neunikne.

Nejdřív jim řeknu, jak mi Ian pomohl. Potom se přiznám, že jsem ho tam pak nechala stát.

„A tos nemohla vyklopit rovnou?“ řekne Monika dotčeně.

Pokrčím rameny, bez dalších slov. Stalo se a už je to pryč.

Monika se nadechuje k dalšímu komentáři, když tu k nám přistoupí servírka s mojí objednávkou.

„Co teda ten Marek?“ zajímám se rychle, abych zamezila dalšímu vyptávání. A krom toho jí tuhle otázku dlužím.

Skočí mi na lep, jak vosa na cukrovou vodu.

„No… moc si mě nevšímal. Řešil s klukama technický blbosti ohledně nějakýho klipu, kterej plánujou natočit. Seděla jsem tam jako slepice na bidýlku. Fakt. Už mi chybělo jenom to zrní. Prostě zábava,“ říká, a v jejím hlase je slyšet hořké zklamání.

„To mě mrzí, ale třeba ještě není všem dnům konec. Jste v kontaktu, ne?“ ptám se a přitom nasaju výtečnou vůni kávy.

„Sice jo, ale hodně si rozmyslim, jestli se mu po tomhle vůbec ozvu.“

Je jasné, že se mu ozve, protože Monika se nikdy tak lehce nevzdává, i když teď tvrdí něco jiného.

„A co ty, Val?“ otočím se na ni. Doteď skoro ani nepípla, což je podezřelé.

Potutelně se na mě usmívá a já cítím, že tady něco zavání průšvihem.

„Pan Úžasný je úžasný,“ sní s rozzářenýma očima. „Zažila jsem ten nejžhavější sex.“

„Kecáš! Ty ses s ním fakt vyspala? Ty brďo!“ vyrazí mi tím doslova dech.

Bylo jasné, že se jí Lukyn líbí, ale že by mu tak snadno roztáhla nohy? Tohle není Val.

„Jo, na záchodcích,“ prozradí Monika a já vidím, jak se Val začíná červenat.

„Prosím?“

Jsem si jistá, že jsem se přeslechla.

„Hele, já toho nelituju!“ zvedne Val umanutě bradu.

Bože, tohle budu muset rozdýchat.

„A co dál? Kdy se zas uvidíte?“ zajímám se, jakmile přejde první šok.

„Netuším.“

„Počkat! Vždyť ses tu před chvilkou rozplývala, jak byl úžasnej,“ řeknu sarkasticky.

Mám na sex úplně jiný názor než většina mládeže. V tomto ohledu se možná považuji za staromódní. Pokud chybí city a důvěra, proměňuje se tento akt na pouhé tělesné spojení, které přináší jen chvilkové uspokojení, ale nic víc. Lidé kolem mě ho často vnímají jako sportovní disciplínu, jen aby měli co vyprávět. Není to nic, co bych dokázala pochopit. Ani předtím, ani teď.

Val si mého tónu zřejmě nevšimla a pokračuje: „To byl, ale víš jak... Takovej kluk se vázat nebude.“

„Máš pravdu, řekla bych, že ne,“ přitaká Monika soucitně. Přitom se omluví, že si musí odskočit.

Val se okamžitě chopí příležitosti: „Co jsi tam prováděla s tím Ianem?“ spustí bez váhání. „Měla jsem pocit, že se na sebe každou chvíli vrhnete.“

Takže zas téma Ian?

„Přeháníš.“

„No… mě přišlo, že to mezi vámi pěkně jiskřilo.“

„Zřejmě je jen zvyklej, že mu holky samy skáčou do náruče. Jenže já kalhotky jako jojo nemám.“

V ten moment mi dojde, co jsem řekla. Ale nebylo to mířené zrovna na ni.

„Jasně. U tebe hoch narazil,“ přikyvuje. Moji poznámku ignoruje. Díky Bohu za to, že je tak splachovací.

„To teda narazil,“ souhlasím rozhodně.

„A nenapadlo tě, že třeba zrovna tohle se mu bude líbit? Myslím tím, že si hraješ na nedostupnou,“ pokračuje zatvrzele dál.

„Val, já opravdu nebudu skákat, jak on píská. To, že kluky poslouchám, neznamená, že o něj stojím.“

„To ti nežeru. Ta přitažlivost z vás přímo sálala. Chyběl kousek a spustili byste hasičskej poplach.“

Tak dost!

Nastal nejvyšší čas změnit téma. Ohledně Iana se toho na můj vkus probralo až až.

„Marek mi včera přišel fajn. Co myslíš?,“ snažím se změnit téma, aniž bych byla příliš přímočará.

„Je to cukrouš, viď. Ale nemyslím, že by o ni měl zájem,“ přemýšlí Val nahlas.

„Proč by ne? Neznám kluka, kterého by nedokázala okouzlit,“ oponuji.

Marek mi přišel klidnější než Monika potřebuje. Až příliš klidný, na to, aby ji zvládl. Ona je jako vulkán a potřebuje někoho, kdo to ustojí. Jenže co když se jí na něm líbí právě ten klid, co z něj vyzařuje?

V tom si všimneme, že se Monika vrací. Vypadá pořád sklesle.

Náhle se na stole rozezvučí mobil: „Volá miláček. Haló, slyšíš? Miláček volá…“

„Čí je ten krám?“ zeptá se Val a hledí na ten řvoucí přístroj, jako by ji snad mohl pokousat.

„Marek!“ vypískne Monča překvapeně a rychle po telefonu chňapne.

„No vidíš, už sis to rozmyslela,“ pousměju se.

Poslechne více než ochotně.

„Ahoj Marku…“ zapřede jako kočka. „Ne, nerušíš, jsme v kavárně.“ Její tvář se rozzáří jako nová naděje na obzoru. „Jo, přesně tyhle… Marek pozdravuje,“ prohodí k nám, zatímco se dál plně věnuje hovoru.

„Že taky zdravíme,“ vrátí jí Val mírně ironicky. Toho podtónu si naštěstí všimnu jen já.

Monika už ale nevnímá. Je plně ponořená do telefonátu s Markem a její nadšený tón nabírá na intenzitě.

„Další lístky? Tak brzo? Jeee, ty seš zlatej. Já jsem určo pro a Val taky, zrovna mi to odkejvala… Jo, zeptám se…“

Náhle se otočí na mě. Naznačím, že ne.

„El nemůže, takže jen dva,“ oznámí mu.

Zaprvé jedu s Nikolkou k babičce, a zadruhé si nedovedu představit, že bych byla v nejbližší době schopná zase zvládnout takovou masovou akci. A jsem celkem překvapená, že holky mají chuť na další metalový zážitek, po tom, jak se včera tvářily.

Telefonát trvá další dvě minuty. Když konečně zavěsí, zůstane na mě zírat s výrazem, který se těžko čte.

„Tys dala Markovi číslo?“ V jejím hlase zazní obviněním spolu s dotčeností. „Prej se ti ozve.“

Ach jo, tak o tohle tu jde.

 

„Nabídl mi to jen kvůli lístkům. Nic víc! Já o něj zájem nemám, Moni. Je jen tvůj,“ ujistím ji okamžitě.

„Promiň. Mě ten včerejšek asi vykolejil víc, než jsem si myslela.“ Monika si dramaticky položí ruku na čelo. „Za chvíli budu žárlit i na tu servírku, co mi přinesla kafe.“

„Moni, nevěš hlavu. Komu teď volal?“ pokouším se ji povzbudit. Opravdu není ve své kůži. Já a Marek? Vtipné.

„Jasně. Ještě je tu šance, dámy,“ pousměje se už optimističtěji.

Katastrofa zažehnána.

Holky na moje narozeniny nezapomněly. Držím v ruce krásný velký hrnek s pandou, kde je na dně fotka jejich obličejů, jak mi posílají pusinky. Ten panda není náhodou. Miluju pandy.

Val pak až do konce našeho „kafíčkování“ žvaní o sestřenici, co jí navrhuje šaty, a Monika se konečně uklidní.

Dívám se na pandu a usměju se. Ty dvě mě občas vytáčí, ale pak přijde něco takového a já si říkám, že být součástí jejich malého světa je nakonec to nejlepší, co mě mohlo potkat.