Lapena v Notách - 8. kapitola

Upozornění: Obrázek na obálce je ilustrativní a byl vytvořen za pomoci umělé inteligence. Všechny postavy, děje a situace popisované v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, místy, událostmi či skupinami, včetně kapely Bleeding Scream, je čistě náhodná.

 

8. kapitola

 

Prázdniny u babičky, které si s Nikolkou vždy neskutečně užíváme, jsou pro nás každý rok stejné. Bydlí v malebné vesničce na jižní Moravě. Rána začínají obdobně – probouzíme se ve voňavých péřových duchnách, první, co slyšíme, jsou zpěvy ptáků. Nejčastěji drozda, věrného návštěvníka zahrádky pod našimi okny.

Tady všechno voní a chutná odlišně. Je to úplně jiný svět než ten, který znám z domova. A přesto… i v těchto chvílích klidu se mi občas v hlavě objeví stín – záblesk něčeho, co si nechci připustit.

Právě sleduji, jak se na obloze objevují první večerní hvězdy. Z notebooku mi do uší proudí „Renegade“ od HammerFall. Jejich texty o rytířích a boji dobra se zlem mi teď dokonale sedí. Já ten boj vyhraju!

Mám dobrou náladu, a tak se přihlásím na fejs, abych zjistila, co nového se děje ve světě. Najednou na mě vyskočí společná fotka z koncertu. Málem jsem na ni zapomněla. Možná proto, že ten večer pořád odmítám zpracovat – Petr a Ian mi v něm emocionálně dali zabrat víc, než bych chtěla. Přesněji řečeno, vůbec jsem o to nestála.

S hrůzou zjišťuji, že jsem na ní označená. Stejně tak Monika a Val. Zaskřípu zuby a slibuji si, že tohle si někdo krutě odpyká.

Pod fotkou je i poznámka: „Nemáme my to krásné fanynky?“ Můj puls je jako rychlík a tváře připomínají rozpálenou pec. Nevím, jestli je to frustrace, nebo vztek. Vadí mi, že mě vyfotili? Ano. A že mě zveřejnili? Taky. Jenže co jsem mohla čekat od celého toho incidentu? Proč jsem si vlastně myslela, že to zůstane jen mezi námi? Ta fotka…, na kterou bych nejradši zapomněla, se najednou stává něčím víc. Je veřejná.

Tipuju, že v tom označení našich profilů má prsty Monika. Pokud to byla opravdu ona, tak trestu neunikne!

Představuji si středověké mučící nástroje a přemýšlím, jestli použiju Strappado¹ nebo Scoldovu² uzdičku. Naše paní dějepisářka nás doslova nutila studovat detaily středověku, takže mám z čeho vybírat. Vsadím se, že by byla pyšná, kdyby věděla, k čemu mi ty znalosti teď slouží?

Potom si všimnu žádostí o přátelství. Drew a nějaký... Wiky? Přišla mi i jedna zpráva:

 

Wiky: Doufam, ze si me pamatujes a pridas si me.

 

Ani se neobtěžuje pozdravit, přitom se vůbec neznáme. Jeho slova zní spíš jako příkaz než dotaz. Co si o sobě myslíš? Na tohle nemám náladu. Nehodlám se s ním vůbec bavit.

Ještě si prohlédnu jeho profil, ale nic. Všechno má zablokované. Ať žije sociální síť.

U Drewa je to jiné, naštěstí ho poznám hned. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla mít mezi přáteli někoho z Bleeding Scream.

Drew na mě působil sympaticky. Ale… je to taky Ianův bratranec. Co si s tebou počnu? Co teď? Nakonec jeho přátelství potvrdím. Nestihnu projít všechny novinky na Facebooku, když mi od něj přijde zpráva. Asi by mě nemělo překvapit, že píše anglicky.

 

Drew: Hey, beautiful. I wanted to ask when you'd honor us with your presence again at one of our gigs. By the way, you look lovely in that photo.

 

Aha, takže tu máme skotský dialekt. Hmm...„Ah wanted t' ask“ – tohle je v pořádku, nebo bych měla pochopit něco víc? A „gig“, jasně - koncert, to mi dává smysl. Ale ten „honour“ místo „honor“? Sice jsem měla angličtinu ve škole, ale tohle je přeci jen v drobnostech jiné.

Jestli jsem to správně pochopila, což nebylo vůbec snadné, mělo by se jednat o:

 

Překlad: Ahoj krásko. Chtěl jsem se zeptat, kdy nám prokážeš tu čest a zase se ukážeš na některém z našich koncertů. A mimochodem, na té fotce ti to moc sluší.

 

Tak teď už nevím, co si o něm myslet. S přijetím toho přátelství jsem se asi trochu ukvapila. Nevadí mi, že musím jeho zprávy překládat – to je pro mě spíš výzva. Vadí mi ale, co vlastně tím vším chce říct.

 

Já: Hey, and thank you. But I’m not really one for compliments. As for the concert, it probably won’t work out this summer.

Překlad: Ahoj a děkuju. Ale na komplimenty si moc nepotrpím. Co se koncertu týká, teď přes léto to asi neklape.

 

Na druhou stranu, pevně věřím - chci věřit - že jednou si jejich koncert skutečně užiju. Ten první jsem zvládla jen tak tak.

 

Já: But I could stop by one of your autumn concerts when you’re playing in Prague, for example.

Překlad: Ale mohla bych se stavit na některý váš podzimní, až budete hrát třeba v Praze.

 

I když mě zpráva od Drewa zpočátku zmátla, nemohla jsem se ubránit té vzpomínce na časy, kdy bych za takovou příležitost dala vše. Teď se ale pouštím do těžkých spekulací a moje slova zní odvážněji, než se cítím. Jenže, když si nestanovím nějaký pevný cíl, nehnu se z místa. No ne?

 

Drew: Aye, we will. Ah’m really lookin' forward t' it then. Ah hope ye’ll stick aroond for a wee while so we can hae a blether. Enjoy yer summer, gorgeous.

Překlad: Jasně že budeme. V tom případě se už moc těším. Doufám, že se pak chvilku zdržíš, abychom si mohli popovídat. Užij si léto, krásko.

 

Mám radost, že nepotřebuji ani překladač. Ačkoli jsou tam drobné odchylky, dá se to přeložit. I tak si nejsem jistá, jestli jsem jeho zprávu pochopila správně. Vyzněla spíše jako kompliment nebo si jen dělal legraci? Psal mi tak přímo. Třeba si to ale jen špatně vykládám. Nevím, co po mně vlastně chce…

Dál jsem Drewovi neodpovídala, a on se o další komunikaci taky nepokoušel. Jsem rozpolcená. Z naší konverzace mi zůstala na patře pachuť otázek. Proč? Z jakého důvodu? A spousta dalších. Na druhou stranu si uvědomuju, že jsem teď zase o krok blíž k jejich světu. A co když to znamená víc, než si dokážu představit? Možná jsem jen podlehla momentální chvilce. Ale teď už to nejde vzít zpět. Budu si to muset nejdřív srovnat v hlavě.

 

***

 

Dny u babičky plynou pomalu dál. Snažím se nemyslet na předchozí komunikaci s Drewem a nedělat z prdu velblouda. Místo toho se má pozornost soustředí plně na Nikolku.

Po obědě jdeme k místnímu rybníku, kde máme své klidné koupací místo. Letos je počasí nádherně prázdninové. Cesta k vodě vede mezi poli s obilím a stráněmi porostlými vlčím mákem, ze kterého se dají dělat roztomilé makové panenky.

Po návratu z koupání si všimnu nepřečtené SMS. Věnuji jí jen rychlý pohled, než se ponořím do každodenních činností. Ale pak mi to přeci jen nedá a přečtu si ji.

 

Ani netusis, jak mi chybis,

malicka. Tesim se, az budeme

konecne spolu.

 

Nejdřív mě ta slova zaskočí, už jednou jsem je viděla. Ta zpráva mě tak vytočí, že musím reagovat:

 

Jestli jsi to ty, Petře,

tak s tím laskavě přestaň.

Jasně jsem ti řekla,

že s tebou už nechci mít

nic společného!

 

Začínám toho mít plné zuby. Pokud s těmi kravinami nepřestane, vážně to budu muset řešit. Telefon pípne:

 

Kdo je Petr? Jestli na

tebe sahne,

tak ho ZABIJU!!!

Jsi MOJE!!!!

 

Ruce mi ztuhnou, jak v nich telefon svírám. Z mysli mi zmizí veškerá racionalita. Místo toho mě zaplaví návaly frustrace a strachu. Proč mi tohle píšeš? A kdo krucinál jsi? Všechny ty otázky, které mi začínají v hlavě vrtat, mě přivádějí na kraj nervového kolapsu.

Přichází stále nové zprávy. Hory zpráv. Nečtu je. Rovnou číslo blokuji. Vyděšeně mobil vypnu. Tak a máš utrum, úchyle!

Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Moje srdce je najednou o dost těžší. Pokud mi nepsal Petr, kdo to tedy byl? Nikdo mě nesledoval, tím jsem si byla jistá. Nikdo cizí mi nevolal.

Pak mě polije studený pot. Začínám tušit, o koho by se mohlo jednat. Ne, to není možné! Jak zjistil moje číslo? A jestli mě najde, co si počnu?

 

***

 

Je poslední den, který na Moravě trávíme. Ještě naposledy se jdeme s Nikolkou vykoupat a Robert se rozhodl dorazit za námi. Sedne si ke mně na starý kmen stromu, který nám tu slouží místo lavičky. Díky těmto okamžikům, kdy jsem na chvíli v klidu, dokážu zapomenout na všechno ostatní. Ať už na ty děsivé SMS, nebo na to, co mě ještě čeká. Sice to jde pomalu, ale aspoň nějaký posun tu je. Navzdory tomu se mi těžko zbavuje pocitu, že se něco ve mně krčí, připravené se kdykoli vynořit. Ta klidná hladina rybníka je jen pohlcující tkanina, jejíž povrch skrývá stíny. Ale teď a tady, to můžu alespoň na okamžik ignorovat.

„Slíbil sem ti dárek,“ řekne Robert a vytáhne z kapsy plátěný pytlíček.

„Co je to?“ ptám se, a přestože se snažím o lehký tón, hlas se mi na vteřinku zasekne.

„Tramtada... tramtadadaaa… Ještě raz všecko nejlepší k narozkám,“ pronese slavnostně.

„Robe…“ na víc se nezmůžu.

„Já chci taky dárek,“ vmísí se mezi nás Nikolka, kterou už voda přestala zajímat a míří k nám.

„Tady máš, škvrně.“ Vyčaruje Robert odněkud lízátko a podá jí ho.

„Dík,“ usměje se na něj.

„A co jsi dostala ty?“ otočí se ke mně sestřička s očima dokořán.

Potěžkávám pytlíček v ruce a už předem vím, že ten dárek nebudu moct přijmout. I tak ho otevřu a vytáhnu z něj ten nejkrásnější řetízek, jaký jsem kdy viděla.

„Tvoje práce? Je…“ hledám správná slova, „je naprosto boží!“

„Takže sa ti líbí?“ Robert si oddechne. „Sem si říkal, že dyby ne, musím vymyslet neco lepšího.“

„Jak by se mi mohl nelíbit? Máš zlaté ruce.“

Řetízek je rafinovaný, přesto jednoduchý. Od zapínání postupně přecházího do tvaru připomínající egyptský anch. Je stříbrný a posázený malinkatými kamínky, které se na slunci nádherně třpytí.

„Ty kamínky sů světle tyrkysové. Snažil sem sa najít něco v barvě tvých očí, ale to by byl nadlidský úkol. Tyhle sa jim podobajů nejvíc,“ vysvětluje mi.

„Robe…, nevím co říct.“

„Stačí: Děkuju.“

„Děkuju,“ špitnu.

„Já chci taky takový,“ škemrá Nikolka.

„Příště zas vyrobím neco tobě, prcku,“ utěšuje ji.

Co Robert slíbí, to i udělá. Většího „hodňouse“ neznám.

Pořád se z jeho dárku nedokážu vzpamatovat. Že bych ho teď odmítla, už nepřichází v úvahu.

Roztáhne náruč a já nemám to srdce jeho objetí odmítnout, i přes moje vnitřní nepohodlí. Vím, že zrovna on, by mi nikdy neublížil. Naštěstí se k nám přidá Nikolka, a tak nás objímá obě. A světe div se, není to tak nepříjemné, jak jsem očekávala.

Ještě, než se rozloučíme, tak mi slíbí „přepadovku“ v Praze. Mám se na co těšit…