Lapena v Notách - 9. kapitola

Upozornění: Obrázek na obálce je ilustrativní a byl vytvořen za pomoci umělé inteligence. Všechny postavy, děje a situace popisované v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, místy, událostmi či skupinami, včetně kapely Bleeding Scream, je čistě náhodná.

 

9. kapitola

 

Jsme zpátky doma. Místo, které mě kdysi objímalo, teď dusí. Každý kout a každá zeď v mém pokoji vypráví příběh o osobních démonech, které si s sebou neustále nesu.

Tahle na první pohled pohodlná postel... Zažila se mnou víc, než bych chtěla. Probrečené noci a hodiny předstírání, že se učím nebo čtu – jen abych nemusela čelit světu venku. Doufám, že tyto psychické kolapsy mám už za sebou. Pořád věřím, že z té hluboké díry dokážu vylézt a postavit se životu čelem.

Děsivé SMS jsou jasnou ukázkou toho, že realita mě mílovými kroky dohání. Blokace zabrala, ty hrůzné zprávy tím přestaly. Vím, že si něco nalhávám, problém tím vyřešený není. Tenkrát jsem se nezachovala správně. Moje rozhodnutí, incident nenahlásit, má svoje následky. Občas se uklidňuji tím, že si všechno pořádně nepamatuji, ale to je jen výmluva. Ve skutečnosti jsem měla strach, který mě ovládá i teď, pokud mu to dovolím.

Stop! Musím to dostat z hlavy. Radši se pustím do vybalování. Cokoliv jiného mi teď přijde lepší než tyhle myšlenky. Mám dost starostí s tím, co mě teprve čeká. Jakmile mám hotovo a trochu se uklidním, zavolám Monice. Domluvíme si sraz v cukrárně, kde má brigádu. Prý se přidá i Val.

Nerada chodím pozdě, ale dneska se všechno nějak zadrhává. Čas se vleče jako hlemýžď po smirkovém papíře. Každý někdy zažíváme ten pocit.

Val se vrátila z dvoutýdenní dovolené na jachtě s mámou a jejím přítelem. Je opálená, plná energie a okamžitě nám začne vyprávět, co všechno zažila. Hned mám chuť někam taky vyrazit.

Když se naskytne vhodná příležitost, uhodím na Moniku: „Jak pokračuje tvoje love story?“

„No…“ povzdechne si, „s ním je to složitý. Na tom koncertě v Turnově byl milej, dokonce jsme se líbali, ale…“

„Líbali?“ skočím jí do řeči. „To znamená, že rybka zabrala?“

„Nooo… nevím. Našla jsem odvahu a on se nechal. Dokonce se zapojil… Jenže… Kdybych mu nestrčila jazyk do krku já, tak bych se asi nedočkala.

„I tak o něj stojíš.“ Neptám se, konstatuji.

„Jsem blbka, ale jo,“ přizná se. V jejím hlase je zklamání, ale i něco víc – něco, co se snaží skrýt. Možná to všechno bere moc vážně, nebo možná není úplně připravená čelit tomu, co cítí. Markovo chování ji dost zraňuje.

Mrzí mě, jak se vztah mezi nimi vyvíjí. Moničin záměr je jasný, tak o co Markovi jde? Buď je takový stydlín nebo měla Val pravdu a opravdu o ni nestojí.

„A co jinak? Ještě pořád ti metal leze na nervy?“ dobírám si ji, abych odlehčila atmosféru.

„Jo. Nikdy ho nepochopim. Ale kluci jsou prima.“

Otočím se na Val. „A ty? Tentokrát žádný záchodky nebyly?“

„Nasral mě, takže ne,“ řekne ledově klidným hlasem a úšklebkem, jako by se jí to netýkalo.

„Jen trošku žárlí,“ rýpne si Monika nenápadně. „Měl tam nějaký kámošky a tady naší princezně z toho šla pára z uší.“

„Je mi ukradenej,“ odfrkne si a dál se věnuje svému hrníčku.

Val dobře znám. Vím, že tohle je jen její póza. Jenže pokud se o tom nebude chtít bavit sama, nic z ní nedostaneme.

„Abych nezapomněla, pozdravuje tě Wiky,“ vzkáže mi Monika najednou.

Wiky?

„Proč?“ zeptám se spíš automaticky, než aby mě to skutečně zajímalo.

„Jen tak. Prý tě mám pozdravovat,“ pokrčí rameny.

„A kdo to vůbec je?“ dožaduji se nakonec vysvětlení. Vůbec mi to jméno nic neříká.

„Si ho nepamatuješ? To je ten bedňák. A náhodou je super. Byla s ním pěkná prdel,“ odpoví mi Val. Už má zas úsměv od ucha k uchu.

Tak teď jsem konečně v obraze. Záhada zvaná „Wiky“ je vyřešena. Je to ten kluk, do kterého jsem nabourala v předsálí, a který patří ke kapele.

„A co ty? Jak ses měla u babičky?“ zajímá se.

„Hádej... Neskutečný klid a pohoda.“O těch šílených SMS jim říkat nehodlám.

Musela bych jim pak vysvětlit úplně vše. Pouhá představa, že bych se měla někomu svěřit, ve mně vyvolává touhu po dobrovolném samovznícením. Ne, na to vážně odvahu nemám.

„Takže nuda,“ zhodnotí Monika.

„Jé, ty máš nový řetízek. Kdes ho sehnala?“ Val se na mě okamžitě vrhne a veškeré další debaty tím utne.

Od té doby, co mi ho Robert dal, ho nesundávám. Připomíná mi, že i když je to těžké, jsou lidé, kterým můžu věřit.

 

***

 

Z cukrárny se vracím až pozdě odpoledne, protože s kamarádkami mi bylo skvěle. Jdu na e-mail, kdyby mi náhodou přišlo něco z nové školy. Vím, jsou prázdniny, ale nechci nic prošvihnout. Pouštím si „Painkiller“ od Judas Priest. Ta melodie je tak intenzivní a plná energie. Je jako výbuch, co mi projíždí tělem, a sedne mi to k náladě.

Otevřu si i Facebook – po delší době. Ne, rozhodně tady nejsem kvůli Bleeding Scream. Jenže sama sobě nelžu moc dobře. Jsem tu hlavně kvůli nim.

Mám na Messengeru zprávy – od Moniky, pěkně staré. Další poslal Wiky. Val tvrdila, že je v pohodě. Ale můžu se na její úsudek spolehnout? Evidentně se jim nějak zalíbil.

 

Wiky: Cau, doufam, ze si me pamatujes. Potkali sme se na konciku v Bolce. Jen me zajimalo, jak se mas a co delas? Kamosky rikaly, ze porad nekde litas.

 

Teď už jeho zpráva vypadá jinak než posledně. Přívětivější, skoro kamarádská. Nechci si ho ještě přidávat do přátel, ale odpovědět mu už nevidím jako problém. Za obrazovkou je to jednodušší, cítím se tak víc pod kontrolou a bezpečněji. Tady mám svůj čas přemýšlet, co napsat.

 

Já: Ahoj, mám se. Holkám nevěr ani slovo, jsou to prolhané potvory. Ale i tak je mám ráda.

 

Jdu si pro vodu. Když se vrátím, vidím, že mi odepsal. Buď je pořád online nebo jsem se jen trefila.

 

Wiky: Kdy jedes do Prahy? Bychom se mohli videt a pokecat. Mel bych pro tebe jeden navrh.

 

Čekala jsem možná další přátelské „Jak se máš?“, ale rozhodně ne tohle. Jeho zpráva mě zasáhne jako šíp – příliš nečekaná, příliš přímá. Holky mě určitě s Prahou napráskaly. Co všechno mu asi napovídaly? Štve mě to! Moje soukromí - moje věc.

 

Já: Nemám teď v plánu kamkoliv jezdit. O co se jedná?

 

Děvčata si u mě pěkně zadělaly na další vroubek. Musím vymyslet, jak jim to vrátit i s úroky.

 

Wiky: Sestrenka bude mit jeden volnej pokoj. Napadlo me, jestli by ses nechtela nastehovat, kdyz resis bydleni. Neni to ani drahy, jen 4 000.

 

Úplně mi tím vyrazí dech. Čelist mi spadne - zůstává viset mezi podlahou a klávesnicí. Musím si tu zprávu přečíst několikrát, než doputuje vůbec do hlavy. Jeho styl psaní je zvláštní směs jednoduchosti a skryté naléhavosti. Možná je to ta absence diakritiky, možná jen moje paranoia, co se opět začíná hlásit.

Dostala tuhle nabídku i Monika? Bydlet s ní by bylo fajn. Ona začne na podzim studovat v Praze obchod a management.

Ten pokoj vypadá jako dokonalé řešení. Snad až moc perfektní...

 

Já: A proč to nabízíš zrovna mně? My se přece neznáme.

 

Být na kolejích, nebo v klidu se usadit, toť otázka, co rozpoltí mou duši. Nemohu se hned rozhodnout, neboť cosi v mém srdci mě zneklidňuje. Ó, Wiky, co mi to činíš? Na křižovatce citu se ocitám. A ne, fakt nechci být jako Shakespeare.

 

Wiky: No, mam z tebe dobrej pocit. Je to jen napad. Byl bych rad, kdybys souhlasila. Klidne se na cokoliv ptej.

 

Kde začít? Těch otázek mám opravdu spoustu a možná ještě víc.

 

Já: Máš nějaké fotky? Kde ten byt přesně je? Já jen, abych nemusela jezdit přes celou Prahu. A co zařízení bytu? Nemám žádný nábytek.

 

Odepíšu a hned mě napadají další: Jaká je ta jeho sestřenice? Sedly bychom si vůbec? Mám jen opravdu velmi strohé informace. Problém budou rodiče. Máma šílí už z pouhé představy, že se stěhuju na koleje. Holt trpí „syndromem kvočny“, jak s oblibou sama říká. Má svá kuřátka ráda všechna pohromadě, pod jednou střechou.

 

Wiky: Na všechno ti odpovim, neboj. Jsem tu jen pro tebe.

 

To si piš, že odpovíš. Vzhledem k tomu, že pokud bych se rozhodla do toho jít, změnily by se všechny moje dosavadní plány. Jsem připravená do toho jít? Ta myšlenka mě rozčiluje – a zároveň láká.