Lapena v Notách - 10. kapitola

Upozornění: Obrázek na obálce je ilustrativní a byl vytvořen za pomoci umělé inteligence. Všechny postavy, děje a situace popisované v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, místy, událostmi či skupinami, včetně kapely Bleeding Scream, je čistě náhodná.

10. kapitola

 

Uplynul týden. Doma se vše vrací do zaběhlých kolejí. Sedím na lavičce u bazénu a sleduji, jak Nikolka s nadšením skáče do vody. Její výkřiky radosti mi přináší klid na duši. Stačí ale, aby pípl mobil a s úlekem nadskočím. Jakýkoliv zvuk, který vydá, mi teď připadá jako výhrůžka. Vím, že mi ten „stín“, jak jsem si ho před pár dny nazvala, nemůže psát, přesto mi ta nejistota sžírá mysl. Každé bliknutí displeje mě nutí otáčet se přes rameno.

Vytáhnu telefon zpod ručníku, kam jsem ho schovala před sluníčkem. Zhluboka se nadechnu a zjišťuji, že mi píše jen Monika. Ta zpráva je jako záchranné lano, i tak se cítím na hraně.

Najednou na mě dopadne sprška vody. Nikolka. Studené kapky mě okamžitě vrátily zpátky na zem. Zasměju se, i přes napětí co ulpělo v hrudi. Dlouho nepřemýšlím a skočím za ní do bazénu. Voda je příjemně studená. S každým tempem ze mě odplouvají i poslední zbytky úzkosti. Vrátím Niki její vodní útok, čímž propukne divoká vodní bitva. Tyhle okamžiky miluju.

 

***

 

Wiky mi zatím žádné fotky neposlal. Prý musí nejdřív uklidit a vymalovat, protože tam po té holce zůstal děsný „čurbes“. Ale napsal mi, že bych měla vidět celý byt komplet, a pak nebudu mít pochybnosti. Asi vycítil moji nerozhodnost. Z nějakého důvodu mi jeho ujištění nepomáhají. Spíš mě znervózňují. Abych se o něm dozvěděla víc, napsala jsem Drewovi. Na nikoho jiného kontakt nemám.

 

Já: Hey, sorry to bother you, but I have a favor to ask. It’s about your roadie, Wiky. He offered me a sublet in the apartment where his cousin lives. But before I make a decision, I’d like to find out what Wiky is really like. I’d rather not get into any trouble. And please don’t tell him I asked about him. I’d probably feel awkward.

Překlad: Ahoj, nerada otravuji, ale měla bych prosbičku. Jedná se o vašeho bedňáka Wikyho. Nabídl mi podnájem v bytě, kde bydlí jeho sestřenice. Jenže než se rozhodnu, chtěla bych zjistit, jaký Wiky skutečně je. Nerada bych se dostala do problémů. A neříkej mu prosím, že jsem se na něj ptala. Asi bych se cítila trapně.

 

Odpověď si přečtu další ráno:

 

Drew: Aye, yer nae bothersome at aw, lass. Ah’m glad ye’ve got in touch. Wiky’s a bit o’ a mysterious laddie, but when we need him, he’s aye there. An’ dinnae fash yersel, Ah’ll nae tell him a thing. Ah’m still hopin’ ye’ll make it to one o’ oor autumn gigs.

Překlad: Ahoj krásko, mě určitě neotravuješ. Jsem rád, že ses ozvala. Wiky je trošku takový tajemný chlápek, ale když ho potřebujeme, je vždy po ruce. A neboj, nic mu neřeknu. Stále doufám, že na nějakou tu naši podzimní akci dorazíš.

 

„Tajemný“ – to slovo mi pořád zní v hlavě. Co tím Drew myslí? Řešit důležité věci s někým tajemným, je poslední věc, kterou teď potřebuju. A když k tomu připočítám jeho „neboj, nic mu neřeknu“, zní spíš, jako by mě před něčím varoval.

Přemýšlím, jestli mi Drewova odpověď pomohla. Ani ne. Takže pořád nevím, jestli do toho jít.

Co se jejich koncertu týče, je to pro mě taková „challenge“. Seznam koncertů na stránkách mají, ale rozhodně tam neplánuji jít sama. No jo, zas jsem se tak trochu koukla. Zastřelte mě. Už jednou jsem to zvládla, tak proč ne znovu.

„El, ty mě vůbec neposloucháš!“ vyčte mi Nikolka, když mi ukazuje nový obrázek, který namalovala. Vůbec jsem si nevšimla, že se mi přikradla do pokoje.

„Promiň, beruško,“ omluvím se a pohladím ji po vlasech.

„Co se děje? Zlobíš se na mě?“ její hlas zní roztřeseně.

„Ne, vůbec ne. Co tě to napadlo?“ odpovím rychle, až příliš rychle. „Jen přemýšlím, co všechno mě čeká na vejšce.“

Nikolka přikývne, ale její zamračené obočí mi prozradí, že mi nevěří. Ta holka mě zná líp, než bych si přála.

 

***

 

Ohledně podnájmu se rozhodnu promluvit si s rodiči až dnes. Požádám je, aby si na mě po večeři udělali čas, protože s nimi potřebuji probrat něco důležitého.

„Takže,“ začnu, „chci s vámi probrat bydlení na vejšce.“

„Předpokládám, že se nebavíš o koleji,“ odhadne správně táta.

„No… Ne. Mám možnost bydlet v podnájmu.“

Nemá smysl jim vysvětlovat, že o tom bytě vlastně vůbec nic nevím. Rovnou by můj návrh zavrhli.

„Eleno, neblázni!“ reaguje máma, její obavy jsou zřejmé „Copak nechceš být se svejma vrstevníkama?“ rozčiluje se.

„Mami, jen jsem řekla, že je tu ta nabídka a chci to s vámi probrat. Hlavně v klidu, prosím.“

„Ale na koleji máš menzu a levné jídlo.“

„Vždyť já vím. Jenže tam můžu chodit i tak. V září dostanu kartu ISIC, a ta mi stačí. A nenutila jsi mě náhodou trávit spoustu času v kuchyni? Takže hlady rozhodně neumřu.“

„Neměla bys měnit plány takhle na poslední chvíli,“ lamentuje.

„Nic neměním. Jen bych se ráda na ten byt aspoň podívala.“

Tak, a je to venku. Vážně tohle chci?

„Vždycky přijdeš s něčím šíleným,“ povzdechne si máma. „Pamatuješ, jak jsi jednou chtěla být vegankou?“

„Mami…, bylo mi patnáct!“ protočím oči a uvědomuji si, jak se mi trochu třesou ruce. Tohle je její oblíbený argument. Jenže… má pravdu. „Byl to jen pubertální nápad. Maso mám ráda.“

„A přesto jsem se tenkrát musela vzdát másla v kuchyni!“ dodá přísně, ale na chvíli se usměje.

„Emo, nech ji. Je dospělá,“ řekne táta klidně.

Dospělá. To zní skoro jako pochvala. Pod stolem si žmoulám rozechvělé ruce.

„Vidím, že už jste se rozhodli!“ Máma zní zase nasupeně. „Kolik ta sranda má stát?“

„Asi stejně jako postel na kolejích.“

„Nějak divné, ne? Aby to nebyl nějaký ten…“

„Mami! Domluvme se, že si ten byt aspoň prohlédnu?“ nenechám ji dokončit větu.

„Věřím, že je naše holčička rozumná,“ snaží se debatu uzavřít táta a pohladí mámu po rameni.

Díky, tati.

Ocitám se mezi pocity strachu a touhy po nezávislosti.

Když si jdu lehnout, bliká na mě mobil. Další zpráva od neznámého čísla. Nechci se podívat. Jenže když nezjistím, kdo mi píše, neusnu. Jsem jako člověk stojící na pokraji propasti; i když si uvědomuji nebezpečí, něco mě táhne podívat se dolů.

 

Uz abys byla v Praze.

Na které koleji budes?

I kdyz mi to neprozradis.

NAJDU SI TE!!!“

 

Sedím na posteli, studenými prsty mačkám telefon v ruce. Hledím na tu zneklidňující větu: NAJDU SI TĚ!!! Mám chuť hodit ten krám na druhý konec pokoje, zničit ho, ale jen ho pevněji sevřu. Zpráva mizí, její obsah zůstává. Na nic z toho zapomenout nelze.