Lapena v Notách - 11. kapitola

Upozornění: Obrázek na obálce je ilustrativní a byl vytvořen za pomoci umělé inteligence. Všechny postavy, děje a situace popisované v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, místy, událostmi či skupinami, včetně kapely Bleeding Scream, je čistě náhodná.

 

11. kapitola

 

Rozhodování je pro mě bolestný proces, kterým se vždycky trápím a odkládám ho na poslední chvíli. Takhle to prostě mám. Jakmile se ale k něčemu odhodlám, držím se toho – s úlevou, že už je jasno.

Po prvním šoku, kdy mi přišla ta děsivá zpráva od „stínu“, jsem se naštvala a odpověděla: „Kdo jsi a co po mně chceš?“ Potřebovala jsem nějakou kontrolu nad tím, co se děje, i když se jedná jen o iluzi. Uběhly dva týdny bez jakékoliv reakce. Přesto, když si na to vzpomenu, jako by mě zasáhla arktická vichřice, zatímco zbytek těla se potí. Proč sis musel vybrat zrovna mě?

S Wikyho nabídkou přijet si vše ověřit osobně jsem souhlasila, a tak teď míříme do Prahy. Monika jede se mnou jako morální podpora – a možná taky ze zvědavosti.

„Já tomu nemůžu uvěřit,“ spustí, sotva se autobus rozjede. „Teda… chci říct, že tomu samozřejmě věřím, ale stejně tomu nemůžu uvěřit. Je to úplně šílené.“

Když vidí můj nechápavý výraz, rychle pokračuje: „Hele, nechci ti nic kazit, ale bavíme se s ním skoro celý večer a neřekne ani slovo. Ty mu napíšeš pár řádků a nabídne ti byt?“

Zas předvádí „drama Qeen“, což mě občas irituje. Každý ale máme svůj způsob, jak vyjádřit starost. Na druhou stranu tu vždy pro mě byla, a proto ji mám ráda.

„Nenabídl mi byt, pouze volný pokoj.“

„Stejně mi to hlava nebere,“ brblá si pod nosem.

Povzdechnu si. V tomto duchu pokračuje skoro celou cestu, jen s krátkými přestávkami. Po chvíli už přestávám vnímat.

S Wikym jsme si ohledně bydlení psali, a na mé otázky mi opravdu ochotně odpovídal. Dokonce navrhl, že by pro mě i přijel. Tuhle možnost jsem ale razantně odmítla. Zatím mám informace, že byt má tři ložnice a obývací pokoj s velkou kuchyní. Aktuálně ho obývá jeho sestřenice, plus ještě jedna osoba. Dnes se s nimi mám seznámit.

Cesta utekla rychle a najednou přijíždíme na Černý Most, kde nás má autobus vyplivnout.

„…Tak co na to říkáš?“

„Promiň, byla jsem zamyšlená,“ otočím se konečně na kamarádku.

„Ptala jsem se, co bys řekla tomu, kdybychom bydlely spolu?“

„Hele..., uvidíme, co nás tam čeká a jak to tam bude vypadat.“

„No jo, zas plašíš. Jak by asi mohl vypadat byt v paneláku? Já bych řekla, že jako každej jinej. Pochybuju, že by ti nabízel huličské doupě. I když, od metalistů můžeš čekat cokoliv.“

Podívám se na ni nasupeně. Proč mají lidé potřebu odsuzovat věci, které nechápou?

 

***

 

Jízda metrem se mi nelíbí. Je tam spousta lidí na malém prostoru. Nejhorší tlačenku zažíváme při přestupu na Florenci, kde je opravdu hlava na hlavě. Nakonec se nám podaří z davu vymotat bez větší duševní úhony a nastupujeme na další linku.

Na Chodově na nás u výstupu z podzemky už čeká Wiky. Vypadá jako zhmotnění samotného metalu, celý v černém. Trocha vody na Moničin mlýn.

„Čau, rád tě vidím, maličká,“ zvolá zvesela a přistoupí blíž. Přes oči mu spadá dlouhá ofina, i tak si všimnu piercingu v jeho pravém obočí. Tmavé vlasy má sestříhané na krátko, oči zvláštní - šedomodré. Jako skoro u každého kluka musím zvednout hlavu, abych mu mohla pohled opětovat.

„Ahoj,“ odpovím. „Moniku ti přestavovat nemusím. Dneska je tu jako můj bodyguard.“

Monča se nežinýruje: „Čau. Minule jsi sliboval nějakou hustokrutopřísnou akci.“

„Myslíš něco hustějšího než plazení se po našem zvukaři?“ vrátí jí.

Oh, divné přivítání. Ještě jsem nezažila kluka, kterého by Monika svým šarmem neokouzlila. Holky tvrdily, že je fajn. Nějak se mi to nezdá.

„Tak kudy, pane? Veď nás,“ usměju se na něj, abych kamarádku zachránila.

Wiky se okamžitě vzpamatuje, úsměv mi vrátí a všichni tři vyrážíme bok po boku ven z vestibulu. Monča ani nepípne. U ní je to skoro zázrak – málokdy totiž zůstane takhle zticha. Ústa má stažená do tenké linky, jakoby nakreslila hranici mezi slovy a mlčením. Možná se dokonce urazila.

Venku nás čeká cesta do mírného kopečku kolem obchodního centra a jeho parkoviště. Chodníky jsou už teď rozpálené horkem. Snažím se vstřebat každý detail a zapamatovat si cestu, což není těžké, protože vede pořád rovně.

„Takže ty to táhneš s Markem?“ zeptá se Wiky Moniky.

„Prosím?“ odpoví mu až po chvíli, jakmile najde hlas.

„Nejen že ses po něm plazila, ale vypadalo to, že se sníte navzájem.“

„Tohle je snad jejich věc!“ snažím se je bránit. „Tobě vadí, že by byli spolu?“

Nic ti do toho není!

„Pardón...“ Zvedne ruce nad hlavu v gestu vzdávání. „Nechtěl jsem bejt dotěrnej. Jen mě to zajímalo.“

S Mončou se na sebe podíváme a protočíme panenky. Napadne mě, že se Wikymu snad moje kamarádka líbí a Marek mu kazí plány. Proč by se o ně jinak tolik zajímal?

 

***

 

Pomalu před námi vyvstává čtvrť s paneláky a hned vedle začíná kunratický les. Čekala jsem obyčejnou panelákovou zástavbu, ale prostředí, v němž jsou domy zasazeny, tomu dává úplně jiný rozměr.

„Heleho, běhálistu, už nemůže,“ upozorní Wiky na staršího pána, který se zrovna vynoří z lesa.

Při pohledu na uříceného muže mě napadne, jak ráda bych zase začala běhat. Dřív jsem se tomu věnovala při každé příležitosti.

„Bude se ti tu líbit, uvidíš,“ oznámí mi Wiky, když si všimne, kam se dívám.

„Nejseš si nějak moc jistej, že na to kývnu? Neřekla jsem, že do toho půjdu.“

Wiky se zastaví, až do něj málem narazím. Otočí se a sebevědomě prohlásí: „Ale kývneš.“

Panelák, před kterým zastavíme, se vyjímá s novou zelenkavou fasádou, jakoby vyšel z malířské dílny, a celkově působí jako nově vzkříšený po rekonstrukci. Wiky se neobtěžuje zvoněním, prostě rovnou vytáhne svazek klíčů a odemkne.

Začínám cítit, jak na mě doléhá nervozita. Co bude následovat dál? Na internetu se mi sice podařilo načerpat spoustu rad ohledně hledání podnájmu, které se tvářily užitečně, ale jestli a jak se mršky uplatní v praxi, mi ještě není jasné.

Jedem výtahem do třetího patra, tam vystoupíme. Najednou se ocitneme přede šedými bytovými dveřmi. Wiky sahá opět po klíčích, ale než něco stihne, dveře se otevřou. Za nimi stojí hubený, vysoký kluk s modrými vlasy vyčesanými do kohouta. Mám pocit, že mě někdo zabodl do země jako kůl, a teď tu stojím, bez možnosti se pohnout. A to je kdo zas?