Lapena v Notách - 12. kapitola

Upozornění: Obrázek na obálce je ilustrativní a byl vytvořen za pomoci umělé inteligence. Všechny postavy, děje a situace popisované v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, místy, událostmi či skupinami, včetně kapely Bleeding Scream, je čistě náhodná.

 

12. kapitola

 

 

Doufám, že ten kluk ve dveřích je jen přítel Wikyho sestřenice, a ne druhý podnájemník. Na tuhle zásadní drobnost jsem se – blbka – samozřejmě nezeptala.

„Kohopak to tu máme?“ sjede nás pohledem Modrý vlas se samolibým úšklebkem. Mlaskne a teatrálně zakroutí hlavou. „Jsi nám neřekl, že přivedeš takovýhle kočky. Kdybych to bejval věděl, hodil bych se do gala.“ S tím smete z ramene imaginární smítko.

„Ahoj, já jsem Monika a tohle je Elena,“ ujme se hned seznamování kamarádka, jako vždy v první linii.

„Sam,“ prohodí nakonec Modrý vlas, přičemž to zní skoro jako pokyn.

„Jmenuje se Samuel, ale tak mu říkat nesmíme,“ ozve se pobavený, sametový hlas z bytu za jeho zády.

„Ticho, ženská! Kazíš mi moji image,“ houkne zpátky.

„Tak je pozvi dál, ať taky vidím, koho nám bráchanec přived,“ přidá se neviditelná žena.

„Prosím, račte se zout a smíte dál,“ Sam teatrálně ukloní hlavu, rukou naznačí pozvání a otevře nám dveře dokořán.

Vstoupíme. A nestačíme zírat. Byt „jako každej jinej“? Ani omylem.

Wow. Přímo naproti vstupu visí na stěně černá, modře podsvícená plastika stromu. Je nádherná. Vnímám ji jako symbol síly. Tento vizuální dojem dokonale podtrhuje šedá podlaha. Stěně vlevo hned za dveřmi zas dominuje velké zrcadlo a na pravé straně stojí kovový věšák, který se výborně hodí k oné plastice. Vejdeš do bytu a první, co tě ohromí, je určitý symbol přírody. Zajímavé. Co bude následovat?

Předsíň volně přechází do průchozího obývacího pokoje – z něhož k nám přichází drobná, křehce vypadající holka. Tvář jí lemují vlasy medové barvy po ramena a její dívčí půvab podtrhují hnědé mandlové oči. Je tohle ta sestřenka? Marně hledám nějakou podobu s Wikym. Jeho rysy jsou sice zvláštním způsobem jemné, až holčičí, přesto si podobní vůbec nejsou. Je v ní něco, co mě přiměje zpozornět – snad její nevinný vzhled, nebo ten klidný výraz, kterým se dívá na svět, jako by už dávno viděla všechno, co mohla.

„Ahoj, Klára,“ představí se. „Vítejte.“

„Tak která z těchhle krásek s náma bude sdílet naše doupě?“ zajímá se Modrý vlas.

A máme jasno. Sam je spolubydlící. Jako vážně? Tím se vše komplikuje. S klukem přeci bydlet nemůžu. Nejenže by mě máma ukamenovala, ale mám i jiné důvody.

„Same, hoď se do klidu, ty krásko z doupěte. Ale když tě to tak zajímá, bydlet tu bude Elena,“ oznámí jim Wiky.

„Takže já jdu postavit na kafe, a pak můžem v klidu probrat vše, co bude potřeba,“ vloží se do hovoru Klára, a tím zabrání spolubydlícímu v další odpovědi.

„Spáso mého života, kafe zní přímo božsky,“ řekne místo toho, co měl původně na jazyku, a zakření se na ni.

Wiky mě chytne za ruku: „Pojď, tady tě nikdo neukousne.“

Snažím se mu vymanit tak, aby to nevypadalo neomaleně.

Monika nás následuje, pořád ještě paf z toho všeho. Pochází ze skromných poměrů. Vychovávala ji jen máma a doma měli vždy sice naklizené, ale i tak šlo poznat, že se v penězích zrovna nekoupou. Na vysokou si našetřila díky brigádám.

Nevydržím to a na Wikyho se zamračím. Pořád mě drží a vede si mě jak obětního beránka na porážku, takže si až pozdě uvědomuji, kde to vlastně stojíme.

Další skvostná místnost. Obýváku vévodí velký krémový kožený gauč ve tvaru „U“. Pod ním leží limetkově zelený chlupatý koberec a na něm stoleček z mléčného skla s kovovými, ručně tepanými nožičkami. Podlaha vypadá jako dřevěná prkna. Nepoznám, zda tomu tak skutečně je. Naproti gauči visí na zdi velká plazmová televize. Po pravé stěně se táhne naleštěná dřevěná knihovna. Jenže nejvíc mě upoutá piano, stojící hned napravo za vstupem z předsíně. Jak ho sem vůbec dostali? Nejradši bych si k němu sedla a hrála, abych mohla přijít na jiné myšlenky a nemusela nic řešit. Miluji ten pocit být lapena v notách. "Nuvole Bianche" od Ludovico Einaudi - je to pravé pro tuhle chvíli. Ve své hlavě slyším každý tón této skladby.

Klára odejde z obýváku druhým průchodem a soudě podle jídelního stolu, který letmo zahlédnu, je zřejmé, že se tím směrem nachází kuchyně. Zdá se, že se v celém bytě designér skutečně vyřádil. Zatím mi tu všechny prostory přijdou příjemně vzdušné a otevřené. Až do této chvíle by mě nenapadlo, že lze s obyčejným panelákovým bytem takto čarovat.

Usadím se na tom obrovském gauči, který se nakonec ukáže být nečekaně pohodlným. Chvíli se s Wikym o svoji ruku přetahuji. Nakonec vyhrávám.

Neraduji se dlouho. Sice mě pustí, ale sedne si nalevo hned vedle mě. Monika naštěstí zůstává napravo. Co tady vůbec dělám? Je to tu krásné, o tom žádná, ale jsou to pro mě všechno cizí lidé.

Wiky asi vycítí mou nervozitu, protože na mě povzbudivě zamrká. Sam stojí v průchodu z chodby, opřený o zeď, a pozoruje nás.

Nadechnu se, vydechnu, nechám si hlavou zase plout tu uklidňující melodii. Zabírá to. Pomalu se mohu soustředit na okolí, aniž bych panikařila.

Klára po chvilce vykoukne zpoza rohu kuchyně se slovy: „Mléko? Cukr?“

„Cukr stačí,“ odpoví Monika i za mě. Zná už moje chutě. Mléko do kávy moc nemusím, pokud zrovna nemám chuť na latté nebo cappuccino.

Za chvíli přinese Klára tác s kávou a sušenkami a přisedne si k Wikymu.

„Prý budeš studovat na UMPRUM jako Sam, jaký obor?“ zajímá ji hned.

Sam studuje na UMPRUM? A jak přišli k informaci, že tam budu i já? Wikymu jsem nic neprozradila. Teda pokud ho neinformovaly holky. Fakt jsou jak ukdákané slepice. Řeknou i to, co neví. Otočím se nasupeně na Moniku, ale ta se tváří, jako andílek.

„Design nábytku a interiéru,“ odpovím.

Osladím si kafe a pomalu usrkávám. Jsem kafová a hostitelka se určitě snažila, ale… Kulantně řečeno, Klára je asi na čaj. Jenže nevypít její „kávový“ nápoj by mohlo působit nezdvořile.

„Hele, schválně… jaký materiál preferuješ?“ zajímá se Sam a přitom rozhodí rukama v gestu, jaké by možná předvedl Alfons Mucha před Slovanskou epopejí.

Takže tohle je nějaká zkouška?

„Mám ráda přírodní věci, dřevo, kov, kámen a v některých případech i sklo.“

„Ta holka je můj člověk. Ví, co chce,“ zní potěšeně.
Takže opravdu zkouška. Podle jeho výrazu jsem zřejmě prošla.

„Á propos, ten šperk, co máš na krku, je teda hodně zajímavej! Můžu se podívat?“ Odlepí se od zdi a přejde ke mně.

„Myslíš ten řetízek?“ chytnu ho rychle do dlaně.

Wiky mě jednou paží obejme kolem ramen a přitiskne k sobě, jako bych potřebovala ochranu. Ale já s ním ten pocit nesdílím. Ano, snaží se mi pomoct. Jenže čeho je moc, toho je příliš. Jeho chování není v téhle situaci adekvátní. Řetízek pustím a nechám Sama prohlédnout si ho.

„Nádherný kousek. Kdes ho sehnala?“

„Dostala jsem ho od kamaráda. Je zlatník.“

„Hmm, štědrej kamarád,“ pronese se smíchem. „Nechceš nás seznámit?“

„Je výjimečný přítel. Jinak máš pravdu, ten řetízek je nádhernej.“

Wiky ruku z mých ramen stáhne. Konečně. Ať si klidně myslí, že s Robertem něco mám, pokud mi dá pokoj.

„Máš ráda hezký věci. I já se ti líbím?“ Sam rozkošnicky protahuje slova a tváří se u toho jako Casanova.

Zaskočí mě.

Wiky náhle vyskočí a stoupne si naštvaně před Sama: „Nechcete jí ukázat radši ten pokoj? Tahle holka není pro tebe, jasný? Já ji sem přived, tak počítej s tím, že jakmile na ni jen prstíčkem ukážeš, budeš mít co dělat se mnou.“

„Mám krásné věci rád, to přece víš,“ provokuje Sam dál.

„Jo, vim, ale k ní se budeš chovat s veškerou slušností, rozumíš? Nebo taky můžeš jít…!“ Wiky je čím dál tím víc naštvaný. Vidím, jak má sevřené dlaně v pěst a na čele mu naskočila žíla. Tohle by nemuselo dopadnout dobře. Bojím se, aby se do sebe nepustili. Durdí se jako dva kohouti.

„Takže ty tu bydlí taky?“ zeptá Monika, která se zřejmě zrovna probudila z nějakého transu, Sama.

Ten se na ni otočí a ukloní se: „Ano, madam. Mám tu čest být spolubydlícím naší sladké bohyně Klér…“

„…Jak mi rád a často říká,“ doplní jeho vyznání zmiňovaná. „Ale i když se to teď nezdá, umí se chovat i normálně.“

Celou dobu se tváří, jako by se nic nedělo. Vůbec nebere ty dva kohouty v potaz.

„Tak o Samovi toho už víme dost, teď ten pokoj...“ zakoulí očima Wiky.

„Neboj, ten jí samozřejmě ukážeme,“ otočí se na něho sestřenice. „Moc dobře ho znáš. Nikdy nedělá nic, co by někomu vadilo. Má plnou hubu keců, ale jinak je hotové sluníčko. A rozhodně si myslím, že se tady Elena o sebe dokáže postarat docela dobře sama.“

Tahle holka je podle mého gusta.

„Prohlídka může začít,“ vysednu z gauče. Nejsem si vůbec jistá, že má ještě smysl mi něco ukazovat. Jenže všichni jsou tak milí a snaží se, že nemám srdce jim hned odříct.

Klára nás vede kolem jídelního stolu ke dveřím, které jsou za ním. Jedná se o jídelnu spojenou s kuchyní, které dominuje šedozelená kuchyňská linka.

Najednou stojím v prosvětleném pokoji s krémově až hnědými stěnami, uprostřed kterého je krásná velká bílá kovová postel. Žádné jednolůžko, jaké bych měla na koleji, ale pořádné letiště. Vlastně je veškerý nábytek v čistě bílé barvě.

„Tak co říkáš, líbí se ti?“ vyzvídá Klára.

„Uff,“ zmůžu se na tohle jedno ubohé citoslovce. Přejdu k oknu a vyhlédnu ven. Wiky si stoupne za mne. Dýchej, holka. Nechci, aby se mě zas dotýkal.

„Jak jsem slíbil, máš tu výhled na les,“ podotkne.

Má pravdu, skutečně se můžu odtud dívat do zelených korun stromů. Byl by to uklidňující pohled, kdybych tu tak mohla bydlet. Je mi z toho až smutno.

„Proč v tomhle pokoji není někdo z vás?“ zeptám se.

„Protože je malej.“

Z úsměvu přejdu rovnou do uvolněného smíchu: „Vážně chcete ubytovat Malou v malém pokoji?“

„Ty se jmenuješ Malá?“ vyzvídá Sam. Kdyby neměl uši, tak se mu hlava překlopí dozadu, jak má pusu roztaženou v úsměvu.

„Tak se jmenuju. Ale nesouhlasím s tím, že je tenhle pokoj malej, je dokonce větší než ten, co mám doma.“

„Pojď, ukážu ti ještě zbytek,“ ozve se Klára a přitom už míří ven.

V bytě není nic, co by se mi nelíbilo. Koupelna obsahuje nejen standardní vanu, ale i velký sprchový kout s masážními tryskami. Další dva pokoje patří Kláře a Samovi. I na balkoně, ačkoliv jde o klasický panelákový balkon, se nachází zcela neklasicky příjemné posezení.

„Když už jsme u toho, kdo tu bydlí… Nevešla bych se sem i já?“ zkouší Monika opatrně.

„Jsou tu jen tři pokoje,“ zamračí se na ni Wiky.

„Snad vidím, ale El by určitě nevadilo, kdybychom se podělily o ten její. Postel je veliká přece dost,“ opáčí.

Na náhodné, občasné přespání by mi Monika nevadila, ale že bych s ní toužila sdílet lůžko stále? Určitě ne, ale to teď není podstatné.

„Ty jsi na holky?“ začne se zajímat Sam.

Monika chvilku lape po vzduchu jak kapr u hladiny.

„Ani omylem,“ ohradí se.

„V pohodě, to ani Sam,“ prozradí nám Wiky.

Sam je gay? Tahle informace je pro mě v tuto chvíli hodně důležitá. Pokud je skutečně gay, dokázala bych tu s ním být?

„Abych vše uvedl na pravou míru,“ ohradí se, „líbí se mi kluci i holky, ale klukům dávám přednost.“

No, zas se vše zamotalo. Jiskřička naděje je fuč.