Lapena v Notách - 14. kapitola

Upozornění: Obrázek na obálce je ilustrativní a byl vytvořen za pomoci umělé inteligence. Všechny postavy, děje a situace popisované v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, místy, událostmi či skupinami, včetně kapely Bleeding Scream, je čistě náhodná.

14. kapitola

Snažím se soustředit na důležité věci, ale vzpomínka na rozhovor s Ianem si vždy najde skulinku, aby se mi vkradla do hlavy. I když vím, že je zbytečné se trápit kvůli něčemu, co se stejně nemůže nikdy stát, jeho slova – „mo leannan“ – se mi vrací jako echo. Absolutně netuším, co by to mohlo znamenat. Dokonce jsem zkusila zadat pár variací tohoto slova do překladače a nic. Zní to něco jako „mó linan“. Jestli ho ještě někdy potkám, bude mi to muset vysvětlit.

Následující dva dny chodím jako mátoha. Přemýšlím o kladech a záporách podnájmu, ale vím, že na výběr moc nemám. Na hledání nového bydlení nemám dost času a jít na koleje se teď bojím. Wikyho neznám, vlastně ani Kláru se Samem, jenže mě přijali mezi sebe tak nějak přirozeně. Ano, vůči Wikymu mám určité výhrady. Naštěstí s ním bych bydlet nemusela.

Právě nastává okamžik, kdy rodičům sdělím své stanovisko. Doteď se mě na nic neptali, přestože jsem z nich určité napětí cítila.

„Tak spusť,“ pobídne mě táta, pohodlně usazený na gauči.

„Takže,… Můžeme si promluvit o tom bydlení?“ řeknu poněkud rozpačitě.

„Pokračuj.“

„Rozhodně o tom uvažuji,“ přiznám se konečně. „Ten byt je úžasný a pokoj, který bych tam měla, mě opravdu nadchl.“

„Ale nebudeš to mít daleko do školy? A co učení? Kdo ti s ním pomůže? Já si pořád myslím, že koleje jsou nejlepší varianta.“ Zkouší to na mě máma tentokrát klidněji.

„Mami, bydlí tam Sam, a ten studuje stejný obor jako budu já. Mimochodem, spíš bych ho tipla na nějakého návrháře než studenta; je tak vystajlovaný, že by mohl mít vlastní módní show!“

„Eleno, on tam bydlí nějakej chlap?“ zhrozí se.

„Počkej…, všechno vysvětlím. Sam je úplně v poho. Holky ho neberou, je totiž na kluky.“

Naši se na mě dívají podezíravě, tak pokračuju: „Vždyť se tam můžete jet se mnou podívat a přesvědčit se sami.“

Rodiče nejsou homofobní, takže moje vysvětlení, co se Sama týká, jim evidentně stačí.

„Když já nevím,“ nedá se máma a jak jsem předpokládala, k Samovi se už nevrací.

„Co takhle se domluvit, na půlroční zkoušce? Když to nebude fungovat, zažádám o místo na koleji.“ Sice si nejsem jistá, že by tam v tu dobu bylo ještě nějaké volné.

„No tak, Emo,“ přidá se ke mně táta. „Nabídla nám, že tam můžeme přijet, ne?“ Podívá se na mě. „Důvěřuj, ale prověřuj,“ doplní svá slova úsměvem a mrknutím.

„Mami, až ten byt uvidíš, pochopíš. A Sam s Klárou se ti budou stopro taky líbit!“ doslova škemrám.

Málokdy o něco prosím a i mě naléhavost v mém hlase trošku zaskočí.

„Názor asi nezměníš, co?“ kapituluje s povzdechem máma.

„Asi ne, promiň.“

Vážně jsem se rozhodla? Ne... Rozhodly za mě okolnosti, které se mi nečekaně postavily do cesty. Ty hrůzné SMS to jen potvrdily. Musím se s tím srovnat. Co jiného mi zbývá?

***

Přesně třetí den ráno mi volá Wiky. Číslo ode mě dostal jen pro případ nouze. Původně jsme se totiž domluvili, že se mu ozvu já.

„Ahoj, děje se něco?“

„Čau. Jen jsem chtěl vědět, jak to vidíš.“

„Dals mi pět dní, ne? Hlavně,... musím počkat, co naši. Teda, pokud mi nechceš říct, že už ten pokoj není volný.“

Nemusí hned vědět, že jsem s rodiči mluvila už včera. Mohl by pak na mě tlačit ještě víc.

Moji jízlivost ignoruje.

„Ne, neboj. Ten pokoj je jen tvůj. Co když ale vaši nebudou chtít?“

Kdybych uměla střípat zuby, asi bych se o to pokusila. Nevím, proč na mě Wiky působí takhle.

„Věřím, že moje rozhodnutí respektovat budou.“

Chvíli nastane v telefonu informační embargo, jako když volající o něčem přemýšlí, a pak řekne: „Pokud by ti nechtěli ten pokoj platit, tak ti rád pomůžu.“

Zakaboním se, i když mě nevidí. Tohle určitě nemyslíš vážně.

„O tomhle se nevtipkuje!“

„Já nevtipkuju,“ trvá na svém, jeho hlas je klidný, ale rozhodný.

„A proč bys něco takovýho dělal? A víš co?...“ zmlknu, jak mi v hlavě šrotují kolečka. „Budem předstírat, že jsi vůbec nic neřekl.“

Zase nastane napjaté ticho.

„Promiň…“ ozve se nakonec Wiky. „Máš pravdu. Budu se snažit držet zpátky.“

Když neodpovídám, pokračuje: „No taaak, se nezlob... Polepším se!“

Nějak se mi tomu nechce věřit. Wiky je vážně tajemný týpek, jak ho popsal Drew. I když, já bych ho spíš nazvala divným. No, ale řekněte tohle někomu, kdo vám nezištně – v což stále ještě doufám – sežene bydlení. Zřejmě to všechno myslí dobře. Jenže mě dokáže často pořádně zmást. Něco mi na něm nesedí a vadí mi to, ale nedokážu určit co.

„Beru tě za slovo!“ odpovím mu.

„Co ta tvá kamarádka? Doufám, že tě neprudila dál s tím spolubydlením,“ sonduje.

Zas ho zajímá Monika. Říkává se, že co se škádlívá, rádo se mívá. Bude zajímavé sledovat, koho si Monika nakonec vybere. Jestli Marka, který se dle jejích slov chová vlažně, nebo Wikyho.

„Dám ti vědět, jakmile se s tím pokojem rozhodnu. Tak se zatím měj,“ rozloučím se s ním.

„Zatím,“ zasměje se a zavěsí.

Wikymu se ozvu skutečně až pátý den. Přeci jen, dokud nic nepotvrdím, nejedná se o nic definitivního.

Nájemní smlouvu mi poslal nejprve elektronicky, abych si ji pročetla a případně zpřipomínkovala, jak mi úřednicky napsal. Podepsat ji mám poslední srpnový týden.

Ian se mi pokoušel dovolat, ale jeho hovory ignoruji. Co nechápe na tom, že když s ním holka nechce mluvit, tak prostě nechce? Kdysi byl moje platonická láska. Jenže ve skutečném životě je všechno jinak. Teď nechci nikoho! Ani myslet na něj nechci! Jenže málokdy se dějí věci přesně tak, jak si přejeme.

Takže skutečně nebudu bydlet na kolejích. Cítím to v každé buňce těla – směs radosti a strachu, která mě nenechá na chvíli vydechnout. Jakoby se všechno ve mně najednou roztančilo v cizím rytmu, který se nedá přerušit. Nový začátek. Únik. Všechno kolem mě se hýbe, ale já se nemůžu zastavit, i když vím, že bych měla. Odpověď na otázku, jestli chci tu náhlou změnu zpomalit, mi uniká.