Lapena v Notách - 15. kapitola

Upozornění: Obrázek na obálce je ilustrativní a byl vytvořen za pomoci umělé inteligence. Všechny postavy, děje a situace popisované v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, místy, událostmi či skupinami, včetně kapely Bleeding Scream, je čistě náhodná.

15. kapitola

 

Dnešek je zlomovým bodem mého života. Těžko tomu uvěřit. Sedím na posteli, prsty nervózně bubnuji do matrace a očima těkám po pokoji. Pootevřený kufr na zemi jako by čekal, jestli do něj ještě něco nepřihodím. Sluneční paprsky kloužou po koberci a nábytku, v jejich světle se líně vznášejí drobné částečky prachu. Vstanu a přejedu dlaní po hraně stolu, skoro automaticky narovnám křivě položenou knihu. Prázdniny zmizely tak rychle, až mám pocit, že sotva začaly.

Nakonec mi s odvozem věcí pomůže Wiky. Nebylo to ani tak moje rozhodnutí – spíš si tu roli urputně vydupal. Byl ohledně mého stěhování až podezřele aktivní, skoro podlézavý. Takový Hujer, řekla bych. Souhlasila jsem hlavně proto, abych měla klid.

Aspoň ho dnes seznámím s našima. Což taky není od věci. Vždyť budu přeci jen jeho podnájemnice.

Dole se rozezní zvonek. A je to tu.

„Čau, připravená?“ spustí Wiky, sotva mu otevřu dveře.

„Ahoj. Snad jo.“

Nejdříve ale představím Wikyho rodičům. Máma ho samozřejmě hned pozve dál a nabídne mu malé pohoštění. Chvilku sedíme v obýváku, kde naši na Wikyho pálí jednu otázku za druhou.

Naznačím mu ústy „promiň“. Zřejmě mu to moc nevadí, protože se na mě jen blahosklonně usměje.

Jakmile rodičům, převážně tedy mámě, dojdou náboje formou otázek, zvednu se a prohlásím: „Už bychom měli vyrazit.“

„Tak co můžu vzít?“ zajímá Wikyho, když za mnou pochoduje do předsíně.

Ukážu za dveře, kde už stojí dvě připravené krabice. Než je Wiky naloží, vyjdu nahoru do patra, abych pobrala zbytek věcí. Táta jde se mnou a pomůže mi s kufrem a narvanou sportovní taškou. Víc asi zatím potřebovat nebudu. Doufám. Nakonec, nestěhuji se na konec světa.

Než vyjdu ze svého dětského útočiště, ještě se otočím. Najednou mi to tu přijde tak opuštěné. Tolik prožitých let. Tolik vzpomínek. Nechci teď smutnit, vždyť tu nejsem naposledy.

Wiky přijel dodávkou pomalovanou nápisem Bleeding Scream. Brada mi sklouzne dolů jako padající list. Můj sen byl, že jednou půjdu na jejich koncert. To se mi splnilo a ještě mnohem víc. Teď se dokonce povezu i v jejich autě.

„Ty se věnuješ hudbě?“zarazí se Wiky, když mu, stále ještě v mírném šoku, podávám kytarový a dva houslové futrály.

„Sem tam si něco zahraju,“ mumlám.

Možná jsem to s ním měla probrat dřív… Vzhledem k tomu, že měli v bytě klavír, mě to jaksi nenapadlo.

„Doufám, že neva?“ ozvu se kajícně.

„Vůbec ne. Akorát, někdy je dost těžký se o tobě něco dozvědět,“ ušklíbne se.

Nápodobně.

„Mohla bych mít k tobě prosbu?“ požádám ho. Málem jsem, při tom všem povídání s našima, zapomněla na jednu důležitou věc.

„Pro tebe cokoliv.“

„Snad nezměníš názor,“ vrátím mu. „Já jen, jestli můžeme nabrat i Monču. Potřebuje pomoct s odvozem věcí na koleje.“

„Ty myslíš tu od Marka? Kolik toho má? Dodávka snese hodně, ale není to kamion.“

A zas naráží na ty dva. Fakt mu to nějak leží v žaludku. No nic, však já na to přijdu.

„Neboj, mluvila jen o dvou kufrech. Samozřejmě by ti tu cestu zaplatila.“

„To neřeš, já si to vyberu jinak.“

„Jak jinak?“ zarazím se.

„Teď to nechme. Spíš kámošce brnkni, ať na ni nemusíme čekat,“ ukončí Wiky naši debatu.

Obratem tedy volám Monice, aby byla připravená, že ji nabereme. Síla jejího jekotu mi skoro urve ucho.

Jakmile je vše naloženo, rozloučím se s rodiči a Nikolku ubezpečím, že budu pryč jen pár dní. Pustí mě, až když slíbím, že spolu o víkendu něco podnikneme.

 

***

 

Monika už na nás čeká u chodníku, a skutečně si s sebou bere jen ty dva slibované kufry, akorát se pozapomněla zmínit, že v jejím podání „kufr“ znamená spíš „loďák“. Wiky je naštěstí pomůže bez remcání naložit. Nevím, kam bychom je dali, kdyby přijel osobákem.

Dodávka má vepředu tři místa k sezení, šoupli mě doprostřed. Mezi Monikou a Wikym to jiskří. Sedím mezi nimi jako nechtěný mediátor a mám pocit, že jsem zase v roli, která mi nikdy neseděla. Měla bych říct něco vtipného, abych rozbila napětí, ale jakmile otevřu pusu, všechno ztuhne. Opírám ruku o okraj sedadla a přemítám, proč se vždycky musím cítit jako ten, kdo dává věci do pořádku.

Naštěstí Moniku vysadíme jako první. Mám ji ráda, ale tihle dva spolu v uzavřeném prostotu jsou jako „Molotovův koktejl“. I tak jí Wiky pomůže odtáhnout ty dva „loďáky“ až k ní na pokoj, a pak teprve zamíříme na Chodov, kde se mi dostane srdečného uvítání. Kluci se totiž domluvili, zřejmě už předem, že se o vše postarají sami a já odcházím s prázdnýma rukama. Nepomohl ani prosebný výraz kocourka za Shreka. Akorát je to rozesmálo. Když věci složili v předsíni, musel Wiky ještě přeparkovat auto.

„Když se za ním zavřou dveře od bytu, Sam prohlásí: ‚Tak ochotného jsem Wikouše snad ještě nikdy neviděl. Muselas ho očarovat, děvče.‘

„Jasně, stačilo říct Rictusempra,“ směju se.

Kam na ty nápady chodíš, chlape?

„Oh, jak krásná dokážeš být ve své naivitě, poupátko,“ usadí mě.

Hledí na mě s tím svým sarkastickým úsměvem. Mám chuť mu něco říct, ale zadržím se. Moje naivita se stává jeho oblíbeným cílem.

Stále drží v ruce jednu krabici, když do předsíně nakoukne Klára.

„Kávovar?“ vypískne, když uvidí obrázek na krabici.

„Dárek od našich,“ vysvětlím. Už nedodám, že ho beru jako nutnost, abych tu po poslední zkušenosti s „kávovým nápojem“ přežila. Bez pořádné dávky kofeinu prostě neexistuju. Vím, že jsem na kávě závislá, ale každý máme něco.

Vtom nakráčí do bytu Wiky s mými hudebními nástroji.

Sam zůstane stát s pusou dokořán, Klára rozhodně nemlčí:

„Páni, neřeklas nám, že děláš i do muziky.“

„Taky mi dluží odpověď,“ přidá se Wiky a podívá se na mě.

Už je to tu zase. Panebože, o co jim jde?

„Hraju si jen pro radost, ale uznávám, asi jsem vám to měla říct předem. Omlouvám se.“

„Proč by něco takového mělo vadit? Spíš naopak. Takže kytara a housle?“ sonduje Sam.

„Hlavně housle.“

„A na co ještě umíš?“ zajímá Kláru.

„Na klavír.“

„Nooo… Tak v tom případě nám budeš muset něco zahrát,“ přidá se Wiky.

„Já… jako… jako vážně chcete, abych vám zahrála?“

Prosím, prosím, prosím ne.

Všichni tři stojí kolem mě. Sam si dokonce založí umanutě ruce na hrudi, když odloží krabici s kávovarem na zem.

„Nejsem rozehraná,“ pokouším se z toho vykroutit.

„Výmluvy,“ nedá se Wiky.

Kruci.

„Dobře, ale nejdřív se chci vybalit,“ souhlasím nakonec pod jejich neodbytnými pohledy.

Jakmile jsou všechny věci bezpečně v mém novém pokoji, přejdu ke klavíru, odklopím víko a přejedu rukou po klaviatuře. Zdá se být naladěný. Už od chvíle, co mi padl do oka, jsem se těšila, až ho budu moct vyzkoušet. Konečně ta chvíle nastala.

Rozhodnu se, že jako první zahraju cover „November Rain“ od Guns N’ Roses.

 

Prsty přejíždějí po klávesách, svět kolem mě se rozplývá. To není jen melodie, to je něco víc. Moje mysl se konečně uklidňuje, zatímco se zvuky klavíru zhmotňují v prostoru, i když vím, že žádná píseň mi nedá to, co bych si nejvíc přála… zapomenout.

„Ještěěě…“ žebrá Sam.

Téměř se vytrácí ve svém obvyklém tónu; žertování, které ho vždy provázelo, jakoby se rozplynulo. V jeho očích vidím skutečné ohromení. A já se cítím… podivně. Nikdy jsem neuvažovala o tom, že by mé hraní mělo význam i pro někoho jiného než pro mě samotnou. Teď však cítím, jak váha každého tónu rezonuje v jeho vnímání. Dívá se na mě, jako kdyby objevoval novou dimenzi mé duše, zcela odlišnou od té, kterou měl možnost dosud poznat.

Když nedá pokoj, zkusím Smells Like Teen Spirit od Nirvany. Tyhle jediné dvě skladby znám zpaměti.

„Jak dlouho hraješ?“ ozve se Wiky, jakmile zaklapnu víko klavíru.

„Od první třídy.“

„No teda! A proč jsi nešla na konzervatoř?“ zajímá Kláru.

„Protože hudbu mám jen jako koníček.“

„Právě jsem se zamiloval,“ zasní se Sam.

„Na to zapomeň!“ střelí po něm Wiky výhružný pohled.

„Není mi pomoci!“ dál ho provokuje Sam.

„Jako kdybys nevěděl, že náš Casanova je zamilovaný každou chvilku,“ reaguje pobaveně Klára.

„Poslední holka, která mě bavila, byla ta modelka s těma nehorázně dlouhejma nohama. Jenže byla tupá jak dřevák,“ brání se.

„Jo, přesně tu mám na mysli,“ rozesměje se Klára. „Nemoh ses jí vůbec zbavit.“

„Ani mi to nepřipomínej,“ otřese se Sam.

V tomhle duchu se debata ubírá až do večera. Povídali jsme si, smáli se. Sam dokonce uvařil večeři, protože podle něj byla Klára sice skvělá, ale vařit prý opravdu neumí. Vzhledem k tomu, že jsem od ní už pila „kávu“, se bojím, že nepřehání.

Wiky se po večeři rozloučil a odešel. Já už byla taky unavená, a tak jsem se odebrala do svého pokoje. Dnes tu strávím první noc.

Když konečně ulehnu do čerstvě povlečených peřin, cítím, jak moje tělo uvolněně klesá do měkkého, zatímco duše se v tichu pokoje postupně zbavuje zátěže posledních dní. Všechny ty měsíce, kdy jsem pořád hledala nějaký pevný bod, teď ustupují, a já jsem… tady. A snad i v pořádku. O tom ale ještě nejsem úplně přesvědčená.