Lapena v Notách - 16. kapitola

Upozornění: Obrázek na obálce je ilustrativní a byl vytvořen za pomoci umělé inteligence. Všechny postavy, děje a situace popisované v knize jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, místy, událostmi či skupinami, včetně kapely Bleeding Scream, je čistě náhodná.

16. kapitola

Znovu se ocitám v mrazivé mlze, která mě obklopuje ze všech stran. Šmátrám před sebou v zoufalé naději, že narazím na nějaký pevný bod. Cokoliv, co mě ukotví a pomůže mi zorientovat se. Konečně něco nahmatám – tvrdý, nehybný povrch. Na zlomek vteřiny mě zaplaví úleva. Ale jen na zlomek.

To, co jsem považovala za onen pevný bod, se začne hýbat. Ledová chapadla se mi ovinou kolem těla. Mačkají mě a stahují do neznáma. Panika exploduje. Srdce mi buší jako splašené. Tohle znám. Tohle se už stalo. Ddéjà vu.

A pak to přijde – chladný šepot těsně u mého ucha. Je tak blízko, až se mi zastaví dech: „Pšššt, nebraň se.“

„Probuď se!“ ozve se z dálky, zkreslený zvuk, jakoby přicházel skrze tu hustou mlhu. Něčí ruce mnou jemně, ale naléhavě třesou.

Otevřu oči a jsem tváří v tvář postavě, která se nade mnou naklání. Rozevřu ústa k výkřiku, ale zůstanou němá.

„No tak… já ti neublížím. Už je to dobrý… Byl to jen sen!“ říká známý hlas, který se mi vkrádá do vědomí.

Sam! Vždyť je to Sam! Probleskne mi hlavou.

Natáhne ke mně ruku, ale já instinktivně couvám. Mám pocit, že by jeho dotek mohl rozbít nějakou křehkou hranici mezi mnou a něčím dalším.

„Jak tě uklidnit, holčičko?“ zamumlá.

„Dej mi chvilku,“ vydechnu a schovávám tvář do dlaní, jako by to mohlo zastavit tu bouři uvnitř.

„Sláva, jsi zpátky. Vyděsilas mě!“

Ty mě taky.

Sam se ještě jednou pokusí ke mně natáhnout ruku. Opět se stáhnu.

„Je mi špatně!“ S těmito slovy vyskočím z postele a na chvějících se nohou vrávorám ke koupelně.

Je to pořád dokola. V zrcadle nad umyvadlem na mě civí bledý přízrak. Vypadám jak Bellatrix Lestrangeová po bujarém mejdanu.

V novém pokoji jsem spala bez problémů už dvě noci, a proto jsem naivně doufala, že se změnou prostředí zmizely i tyhle noční děsy. Marně. Cítím se, jako bych byla ztracená mezi světy.

Pouštím sprchu a než se mi podaří zbavit propoceného pyžama, místnost se zahalí do husté páry. Ve sprše se svezu na zem, přitáhnu si kolena pod bradu a zády se opřu o studenou vykachlíkovanou zeď. Horká voda mi stéká po těle, pomalu ho zahřívá, ale vnitřní chvění neustupuje. Po té tíži v hrudi moje tělo začíná pomalu uvolňovat, i když mysl zůstává ve střehu. Jako by mi moje vlastní hlava něco schovávala. Vím, že to nebyl jen sen, ale proč to pořád jen škrábe na povrchu? Jsou to jen útržky, rozmazané obrysy… a ten šepot.

Z tohoto křehkého klidu mě vytrhne tlumené klapnutí zámku a otevírání dveří. Zvuk, který sem teď nepatří.

„Co tu děláš?“ křiknu na svého spolubydlícího, přičemž si přitáhnu kolena ještě blíž k tělu. Srdce mi znovu buší jako šílené.

„Měl jsem o tebe strach. Seš tu už strašně dlouho a taky ti nesu něco na sebe,“ odpoví Sam obezřetně, když pověsí můj oblíbený pandí župan na háček k ručníkům. „Dej se do kupy, uvařím zatím kafe.“

„Díky,“ špitnu, aniž bych věděla, jestli mě vůbec slyší, protože už je pryč.

Po Samově odchodu se snažím ze sebe smýt ten odporný pocit pošpinění, který na mě ulpěl jako vosk z depilačních pásků.

***

„Je ti líp?“ zajímá se Sam, když se po dlouhé chvíli konečně došourám zpět do obýváku. V ruce drží dva hrnky s kouřící kávou a jeden mi podává. Opatrně si sednu na druhý konec gauče, kde se cítím o něco bezpečněji, stranou od všeho, co se dělo.

„Děkuju,“ zašeptám.

„Ježíš, holčičko… to nemusíš!“ Jeho hlas je plný úlevy, že konečně komunikuji. „Nevím sice, co se ti stalo, ale tohle nebyl jen špatný sen.“

„Teď ne, prosím.“ Zním stále ještě roztřeseně.

Sam vypadá tak smutně, jako by si tím peklem prošel se mnou.

„Můžu tě obejmout?“ zeptá se potichu.

Jeho slova zní jednoduše, a přesto v sobě nesou něco hlubšího. Tím gestem mi dává najevo, že na to nemusím být sama. Nejsem si však jistá, jestli k sobě dokážu někoho pustit tak blízko, aniž bych ztratila pocit bezpečí.

„Potřebuješ to. Věř mi,“ pronese tiše.

Upřímnost v jeho očích je téměř hmatatelná, ale něco ve mně stále váhá.

„Já… já...“ začnu, a pak mi hlas vypoví službu. Slova zůstávají nevyřčená, zatímco on trpělivě čeká, bez známky naléhání.

„Když ti to bude nepříjemný, hned přestanu. Slibuju,“ navrhne mi.

Mračím se, zatímco uvnitř svádím bitvu. Jsem dost silná, abych to zvládla? Doteky ve mně stále spouštějí napětí. Pokud jsem na ně byla připravená, tak jsem je zatím ustála. Jenže i tak se mé tělo chová, jako by očekávalo bolest, i když vím, že ta už patří minulosti.

Nemůžu se pořád schovávat, jako bych byla bezbranné zvíře. Jestli tady mám bydlet, musím tento strach překonat. Zavřu oči, zadržím dech a přikývnu.

Sam se ke mně trochu přisune. Cítím, jak mi celá ztuhnu. Odebere mi z nejistých rukou hrnek s kávou a odloží ho na stolek. Pak se ke mně vrátí a opatrně mě vezme do náruče. Drží mě blízko sebe, jako křehkou květinu. Hlava mi spočine na jeho rameni. Soustředím se jen na teplo, které z něj vyzařuje. Zůstáváme tak. Moje tělo je stále v pozoru, a přece je ticho, které mezi námi panuje, něčím, co mi dává prostor. Nechávám se držet. Nemám sílu nic jiného dělat. Dech se mi pomalu zklidňuje, i když pořád mám pocit, že jsem na hraně. Ale teď… teď už to není tak špatné.

„Mrzí mě to,“ vzlyknu a po tváři mi začínají stékat slzy.

„Odpočívej! To je rozkaz!“ řekne, než mě začne opatrně hladit po vlhkých vlasech.

Netuším, jak se to stalo, přesto jsme oba usnuli. Když konečně otevřu oči, zaslechnu nějaký divný rachot. Trvá chvíli, než mi dojde, o co se jedná. Sam spí s hlavou zakloněnou dozadu a z jeho úst vychází chraplavé chrochtání, které mi připomíná splašeného divočáka. Jak se probere, určitě ho bude bolet za krkem. I já cítím, jak mám z této pozice celé tělo ztuhlé.

Ani nepostřehne, když se neslyšně vykrádám z jeho objetí. Přikryju ho dekou, která je přehozená přes druhé opěradlo gauče. Pak tiše vyklouznu z místnosti. Zamířím zpět do své postele, kde na mě čeká klid, který teď potřebuju.

Zvládla jsem to! Více, než jsem si myslela, že dokážu. Ta myšlenka se mi stále vrací, zatímco se schovávám pod peřinu. Je to zázrak. Malý, ale přesto skutečný.

Děkuju, Same. A opět usínám.

***

Mám pocit, jako bych se přestěhovala teprve včera. Ve skutečnosti už jsem v Praze tři dny. Dneska mě čeká školní kolečko – zápis předmětů a další podobný radosti… Jenže moje myšlenky se pořád vrací k tomu, co se stalo v noci.

Když se konečně odhodlám vylézt z pokoje, najdu oba spolubydlící sedět u jídelního stolu. Jedí a tiše si něco šeptají. Vzduch je napjatý, jako by každé slovo, co padne, mohlo spustit lavinu.

„Bré ránko, Šípková Růženko. Tak co, vyspinkaná?“ usměje se na mě Sam. Jeho tón ale nesedí k předešlé atmosféře. Snaží se mě rozveselit, ale všudypřítomné napětí tím nemizí. Možná to souvisí s tím, v  jakém stavu mě viděl teprve před pár hodinami.

Dosednu na židli a odmítnu čaj, který mi Klára podává. Nemám na něj chuť. Nebo spíš… nechci mu dát šanci.

„Dobrý ránko,“ odpovím slušně. „Tak co je novýho?“

Co všechno mi uteklo?

„Budeme mít návštěvu,“ řekne Sam suše.

„Koho?“ vyhrknu dřív, než to stihnu zbrzdit. Moje zvědavost vytryskne v drobné vlně. Křivdila jsem jim, když jsem si myslela, že mluví o mně. Ale koho by to nenapadlo, že?

„Staví se tu Wiky,“ odpoví Klára.

„Aha... a to je nějakej problém?“

Wiky se tu od stěhování neukázal. Jen mi napsal, jestli něco nepotřebuju. Jako starší brácha... nebo si na něj spíš hraje?

Sam si odkašle a zadívá se do stolu. „Problém to není,“ řekne tiše. „Ale nepříjemnost rozhodně jo.“ Jeho tón je tvrdší. Kam zmizel humor a špičkování? Tohle je jiný Samuel.

„Proč ho pořád nemáš rád?“ pustí se do něj Klára. „Vždyť je v pohodě. Toleruje tvoje bláznivý nápady a nechává tě být. Tak co je na něm špatně?“ Brání Wikyho dál.

"Tohle ti nestačí?" mává Sam prstem mezi nimi. „Prostě mi nesedí. Tečka!“ odsekne nakonec.

Klára se na něj zadívá přimhouřenýma očima. On si povzdechne a dodá: „Ale neboj, budu jako vždy hodný… a teplý… Samík.“ Prudce vstane a tím celou debatu uzavře.

Těkám očima z jednoho na druhého. Nevím, co říct. Možná si to jenom namlouvám, ale co vlastně mezi nimi je? Jaký vztah tady panuje? A co skrývají?

Klára vstane, uklidí ze stolu, já tam mezitím stojím jako zaražený kůl v zemi. Projde kolem, poklepe mě po rameni a se slovy: „Zas ho to přejde,“ taky odchází.

Co to sakra bylo? Jak může být po tom všem, co se tu teď stalo, tak v klidu?

Den snad ani nemohl začít nepříjemněji. O tři minuty později se už potichu chystám ve svém pokoji na cestu do školy. Přesto mi dnešní ráno stále vrtá hlavou.